.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Duben  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30      

 .: Online
Stránku si právě čte 1 člověk.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Zrádná mysl
(ze dne 06.09.2007, autor článku: Foton)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Zrádná mysl
Drastická povídka. Sepsáno pro The Story 2007 of Postřeh.

   Duše člověka je někdy pěkně vypečenou potvorou. Vyvinou se z ní myšlenky a skutky tak strašlivé, tak hrozné, tak nečekané, že při našem nejlepším svědomí a duševním založením bychom se museli v prach obrátit. Po celou dobu v klidu žijeme svoje životy, myslíme si, že jsme naprosto nevinní, bezúhonní a čistí. A přeci z temných hlubin naší mysli někdy vyvěrají na povrch myšlenky a neodolatelná nutkání, jež nás trýzní, stále neodbytně obtěžují, ač vlastně pro to není žádný důvod. Nebo aspoň my o něm netušíme. Potlačené strachy, dávná traumata, ne něž jsme zapomněli? Zdravý rozum, ač jakkoli silný a bystrý, je naprosto bezmocný. Trápíme se, trpíme. A pak ještě hůř, když těmto zvrácenostem nakonec podlehneme, ba začneme s nimi i souhlasit. Stanou se z nás nelidské, bezcitné zrůdy, řítící se nejpřímější cestou do pekla.

   Chci tu vyprávět jeden příběh, z mého života. Nepochybně mě na konci budete mít za šílence, který to nemá v hlavě moc v pořádku. Podotýkám, že pocházím z rodu, který se vždy vyznačoval bohatou fantazií, divokou obrazotvorností a vášní pro vše tajemné a neobyčejné. To však vždy v různých, rozmanitých podobách, proměňující se u každého následujícího potomka. Podrobně o jiných svých předcích však nevím. Jenom o mém otci. Byl to prudký, velmi přísný člověk. Zdráhal se veselých radovánek, jakékoli legraci, skálopevně dbal na morálku a oddanou kázeň, jako by to byla jediná dobrá cesta. Byl ortodoxní věřící, který všechny lidi bral jen jako poslušné ovečky podřízené Nejvyššímu a Nejmocnějšímu Bohu a hřích pro něj byla neodpustitelná věc. Často ty, nad kterými měl hlavní slovo, což byli všichni členové naší rodiny, zastrašoval všelijakými božími tresty, věčným zatracením a mukami v pekle. Byly pro nás povinností pravidelné modlitby, pokání a tak trochu jsme k němu museli vzhlížet jako ke svatému. Sám na nás užíval ostrých tělesných trestů, řevu a dlouhých výčitek byť za sebemenší provinění. A zde zela velká propast mezi mnou a jím. Dá se říci, že genetika tu zapracovala skoro opačně. Ale možná je věc složitější. Já, od přírody zvídavý se smyslem pro humor, nestranně se zajímající o svět okolo, jsem s otcovou bigotností moc nevycházel. Hned od raného dětství mi přednášel z bible a kázal o svém výkladu světa, který považoval za jedinou pravdu. Asi jako každé dítě, jsem chtěl diskutovat, vznášel jsem k němu řadu zvídavých otázek často narážející na jeho učení. To otec nenáviděl, a na jakýkoli dotaz mi tvrdě odsekl, ve smyslu, jako že nemám právo se ptát. O své pravdě mě dokázal velmi dobře přesvědčit, často používal argumenty, že když se do něčeho vrtá, tak se jen pokazí Bohem zavedený řád a pořádek věcí, a hlavně ten, že na argumentování a diskusi nemám schopnosti. Ale to je vlastně pravda, k utváření názorů a hodnocení musím být schopný přemýšlet, umět se na věci dívat z různých pohledů a ve všem tom se vyznat. A otec schválně vedl svůj výklad příliš složitě a komplikovaně, že jsem zcela jistě nemohl všemu úplně porozumět, natož ještě vzdorovat. Tak jsem jen s pohroužením naslouchal výkladům a děsivým příběhům o hříšnících, na které si zasedly různé příšery a přízraky z pekla, které je absolutně ovládaly a ukrutně mučily. Mysli hříšníků byly zaplněné totální úzkostí. Svým autoritativním tónem do mě lil všechna slova a myšlenky hluboko do podvědomí. Postupně tak ve mně vyvolal pocit a vidění, že jsem jen zanedbatelná tečka v obrovském, složitém světě, kde panuje Nezměrná Mocná Síla, tyčící se vysoko nade mnou, vyvolávající strach z každého neznámého kroku. Tím udusil veškerou mou zvídavost a hravou mysl. Jak jednou řekl se vztyčeným ukazováčkem: „A před všemi těmito hrůzami budeš ochráněn, jen když budeš vykonávat vše, co ti kdy přikážu a na slovo mě poslouchat."
   Stal jsem se zatrpklým, plachým, a ustrašeným člověkem. Neměl jsem moc přátel, vlastně jsem na přátelství ani neměl chuť, a při mé povaze mě všichni přehlíželi. Ve škole jsem se pečlivě, pilně učil, až i učitelé se divili nedostatku mých vlastních názorů. Mě to však nějak vyhovovalo, zvykl jsem si. Jenže dospívání dělá vždy s člověkem divy nevídané. Jak se měnilo mé tělo, měnil se i duch, a ve mně začala růst kritičnost a pochybování. Našel jsem knihy, několik z uvolněné renesance a osvícenství, od pánů jako Descartes, Leibnitz, Voltaire, Kant, Nietzsche, i díla současných filosofů, přírodovědců a humoristů. Dle otce samozřejmě zakázaná četba. Poznával jsem vědecký způsob poznávání světa založený na nezaujatém pozorování a experimentech a nevyvozování předčasných závěrů. Najednou jsem si řekl, nějaký Nejvyšší Bůh, Všemocná síla, co to vlastně je? Není to vidět, není to cítit...  vždyť to může být úplný nesmysl. Tímto ve mně odstartoval proces horoucího přemýšlení, probíral jsem jedno náboženské a morální pravidlo po druhém, a čím dál více se mi jevily jako prázdné, neopodstatněné řeči. Ve škole jsem byl za chytráka, jež má za ušima. Ptal jsem se po tom, kdo tato pravidla vymyslel, jakou mají podstatu. Dobře, Bůh. Co to je zač? Nakonec jsem vše transformoval v otázku: Kdo nebo co stvořil Nejmocnějšího Boha a k jakému účelu? Celá má duše se rozechvěla touto otázkou. Prozkoumával jsem vše, co jsem se kdy dozvěděl, nemoha najít jednoznačnou odpověď. Nakonec jsem plně pochopil, že bůh je jen abstraktní pojem, jimž se vysvětluje to, co se jinak vysvětlit nedá. A morální zásady jsou jen výplody lidí, kteří chtějí, aby společnost prostě dobře fungovala. Nejvyšší Bůh vzešlý z otcovy slepé mysli, cha chá. Bůh byl hned mrtev. A co je pravda? Pravda není. Je jen to, čemu více věřím, pro co mám lepší argumenty. Smysl svého života jsem hlavně zaměřil na posilování své vůle.

       Mohla začít má nová cesta životem, tolik toho ze mě spadlo. Avšak před otcem jsem samozřejmě vše tajil. Choval jsem se přesně, jak on chtěl, pravidelně se modlil, ale uvnitř jsem se tomu všemu bláhově vysmíval. Pečlivě jsem se soustředil, abych navenek nedal nic znát, dokonce jsem uměle, ale věrně, navozoval ustrašený a zaražený výraz. Na střední škole jsem si užíval. Pronikal jsem do dalších tajů matematiky, filosofie a zajímavých věd. Dal jsem se dohromady s partičkou nevázaných intelektuálů, vědců a umělců, s nimiž jsem často diskutoval o věcech roztodivných. Narazil jsem tam na jednu krásnou, roztomilou dívku, na níž jsem často dělal přívětivé pohledy a sem tam prohodil pár slov. Nikdy jsem nešel přímo na věc, i když, byla opravdu k nakousnutí. Vysoká, štíhlá blondýna s vlasy do půl pasu, která často nosila minisukně a krátká trička. Měla takový roztomilý, až trochu tajemný výraz v obličeji. Jednou, to jsem už musel jít ze školy domů, jak otec přikazoval, ke mně přišla a řekla:
„Čáu, nechceš si  se mnou někam zajít? Seš docela milej kluk.", přitom se tak smyslně zavrtěla.
Byl jsem jako ozářený světlem andělů. Potom však bylo nutné rozvažovat. Že bych to jednou risknul? Ty následné výprasky a psychické mučení bych jednou mohl zkousnout.
„No, víš... já bych moc rád, ale musím domů. Mám dost přísného otce, který by... který by mě snad zabil.", vykoktal jsem.
„Proboha, se na něj vykašli. Kolikrát já jsem už naštvala svoje rodiče a vzdorovala... Musíš si užít života.", chlácholivě řekla s líbezným smíchem.
„Hm, dneska fakt ne. Třeba někdy příště."
„Pche, seš z nějaký pěkně zaprděný rodiny. S takovým srágorou nebudu ztrácet čas. Nazdar.", a s namyšleným výrazem odešla.
Toto mě povážlivě rozhodilo, a dostal jsem na otce i vztek. Ačkoli jsem si to vlastně způsobil já sám. Věděl jsem, že si však nesmím moc vyskakovat., mám-li si zachovat „zdravou kůži". Nedlouho na to otec při velkém záchvatu zuřivosti, který vznikl kvůli mému malému prohřešku vzniklého z nedopatření, dostal krátkodobý srdeční infarkt. Po chvíli se probral, tvář měl bledou, plnou podivného hněvu a děsu. Nikdo jiný doma nebyl. Vstal, zapálil v krbu oheň, a vstoupil do něho. V křečích zmítal své hořící tělo a přitom cosi nesrozumitelně mumlal hlubokým, záhrobním tónem. Jako bych v tom slyšel starodávné zaklínadlo vzývající satana. Ale je to jen moje zdání, byl jsem v tu chvíli neobyčejně roztřesen. Trochu se zarazil i můj jinak docela bystrý rozum. S hrůzou jsem strnule stál, neschopen slova a myšlenky, až celé otcovo tělo kleslo a spálilo se na popel. Odešel jsem se smíšenými pocity. Na jednu stranu konečně odešel tyran, na druhou stranu jsem absolutně nechápal, co ho to vlastně popadlo. A proti mé vůli mě sžíralo svědomí, že jsem se tomu ani nesnažil zabránit. Hlavně jsem však uznal, že otcova povaha měla své opodstatnění. Myslím, že měl totiž strach, panický strach z inovací, a z toho, že kdyby se lidé oddávali humoru, nakonec by zpitoměli a celá společnost by padla. On zpitoměl z tohoto strachu. Ještě dva týdny po té události jsem měl rozrušené všechny nervy, pořád mi v hlavě rejdily obrazy hořícího muže v posledních křečích. Nemohl jsem normálně fungovat. Potom se ale vše nějak rozplynulo a rozpustilo. Vrátil jsem se do svých studií, řídil se zdravou racionální rozvahou a kupodivu jsem začal být i trochu ohleduplnější k lidem okolo, víc jsem se dokázal vcítit.

   Všechno to jsem v minulosti zažil. Můj život šel víceméně v pohodě dále, až přišel poslední ročník střední školy a s ním i poslední třídní výlet. Pobývali jsme v přírodě u rybníka v takovém kempu. Často jsme si dělali táborový ohníček, k čemuž jsme museli dotahat dříví z lesa a nasekat ho. Též jsem se účastnil se sekerou. Pracuji tak na dříví a hned mě popadne neurčitá myšlenka, spíše jen pocit. Podívám se na spolužáky okolo, hned přede mnou stojí ta dívka, která mě před třemi roky oslovila, a já jsem si to zbaběle pokazil. Mám v ruce sekeru, co kdybych takhle šel a zabořil bych ji jí do hlavy? Nebo do krku? Nebo ji seknul přes zadek? Ale ne, před tím jí ho tam musím vrazit. A pořádně. Vždyť ona zato stojí. Třeba teď hned... Náhle si uvědomím, jaká hrůzná podlost mě to napadla. Zardím se studem. To prostě nesmím udělat, panebože! Ono, není to úplně poprvé, co jsem takto magořil. Pamatuji si, jak jsem měl zničehonic zvrácené choutky, kupř. ve škole nebo jinde na veřejnosti se obnažit a močit stěny nebo domy nebo to přímo namířit do davu lidí. Mohlo by také něco hnědého vycházet ze zadního otvoru. Jednou jsem to samé „chtěl" udělat ve třídě před váženou učitelkou, dokonce před ní masturbovat, poté ji rozepnout košili, vyhrnout sukni... byla celá, nevyjádřitelná řada takových věcí. Nikdy jsem se k něčemu takovému nesnížil. Musím právě teď a tady? Žel, tato myšlenka se mi pořád vtírala do hlavy. Měl jsem k činu důvody? No, co je její odmítnutí, které jsem si vlastně způsobil já, oproti mnou plánovanému činu?! Připadalo mi, že mě to nutkání ovládá. O to hůř zde působil relativismus pravdy a morálních zásad, ke kterému jsem dávno rozumově dospěl. Mohu věc vzít z pohledu, že tento čin není špatný. Nebo je, jenže dokonce si řeknu, že to je pro mě vhodné. Že mě společnost zavrhne, že budu obviněn z ublížení na zdraví s následkem smrti, potrestán odnětím svobody, čemu to vadí? Čistá zvrácenost, nic jiného. Takový boj s myšlenkami se táhl několik dní. K žádnému činu nedošlo, ale měl jsem pěkně zkažené vlastní zážitky z výletu.

   I tato událost pominula a život šel dál. Já se dostal na univerzitu, kde jsem studoval filosofii a teoretickou fyziku. Úspěšně jsem začal, bylo to velice zajímavé. Po přibližně třech letech jsem si čirou náhodou vzpomněl na muka na výletě způsobená touhou po vraždě. Jelikož to byl psychický stav dosti silný, nemohl jsem už zapomenout. Blouznil jsem. Jako bych měl podivně rozjitřené vědomí, cítil jsem přítomnost „něčeho" ve vzduchu, něčeho mystického, co jsem dříve nezažil. To mě vzhledem k mému racionálnímu založení jaksepatří znepokojilo, ale nebyl jsem schopen střízlivě uvažovat. Šel jsem si lehnout, abych se z toho vyspal. Najednou jsem uviděl scenérii velkoměsta, jíž dominovaly dva tyčící se mrakodrapy. Poblíž letělo velké dopravní letadlo, které se blížilo právě k mrakodrapům. Prudce, jakoby nekontrolovatelně, klesalo. Následně se moje vnímání přeneslo do kokpitu letadla. Duše pilotů naplňovala naděje, že se jim Alláh odmění, že jsou na správné cestě. Bylo zřejmé, že se letadlo mrakodrapům nevyhne. Střih. Chvíli tma. Poté se já sám ocitám v obrovské síni, patřící asi nějakému mohutnému chrámu. Má kruhový půdorys a přesně geometrické uspořádání. Je tu plno ozdob, složitých vzorů, obrazů, pastva pro oči. V síni je ponuré osvětlení a pestrá hra různobarevných světel. Ozývá se meditační hudba. Cítím kadidlo a vonnou dýmku. Člověk se tu cítí jako v jiném světě. Mísí se zde styl gotického křesťanství s arabskými motivy i motivy indického a čínského buddhismu. Uprostřed je vysoký stupínek pro řečníka či kazatele. Tam se objevuje zelenomodrá pára, ze které se postupně zhmotní kněz. Má na sobě červenočerný talár a vyholenou hlavu. Působí velmi nadřazeným dojmem, až komicky. Náhle si všímám, že ve tváři je velmi podobný mému otci. I vzrůstem, postavou. Když promluví, zbarvení hlasu je skoro totožné:
„Milý člověče, rozvzpomeň se na třídní výlet, na sekeru. Už je vše za Tebou."
Zarazila se mi krev v žilách. On pokračoval.
„To vše byla zkouška. Test odolnosti tvého ducha. Zkouškou jsi úspěšně prošel, za což Ti náleží patřičné ocenění a posvěcení. Přistup blíže."
Ze země se vytáhlo schodiště na stupínek. Vystoupal jsem po něm. Zase se mi vrátila rozvaha.
„A kdo mi tut zkoušku uložil? Nechcete snad, Vaše velebnosti, říci, že je to běžná lidská věc.", zeptal jsem se razantně.
„Já Ti nic neřeknu. Jen to, že cokoli je v Tobě, je důležité a podstatné."
Teď jsem pochopil. Prošel jsem si všechny palčivé vzpomínky a hlavou mě hned bleskla myšlenka. Hovoří o zkoušce. On o Tom ví. Rozmáchl jsem se, a vedle mých nohou ležela sekera, nabroušená jako břitva. Scenérie se změnila. Stupínek se rozprostřel, vše ostatní propadlo, a kolem dokola vzplály ohně. Kněz se proměnil v ohavnou nestvůru, která byla něco mezi drakem a hadem. Útočila na mě, plivala nože. Já však byl nabitý energií a soustředěním a hravě jsem všechny střely odrážel. Uskočil jsem chňapnutí její tlamy a sekal ji. Oháněl jsem se velmi obratně, cítil jsem přitom i dokonce sexuální vzrušení. Nakonec jsem jí vyčerpané vrazil sekeru přímo mezi oči. Zavrávorala, lehla na zem, a z rány ji proudem vytékala nechutně žlutá kapalina. Konečně. Cítil jsem triumf. Všechno zlo je zažehnáno! Celá síň se nořila do tmy.

       Probudil jsem se... ale kde? Byl to úplně neznámý pokoj. Já jsem nahý stál nad postelí, čerstvě po orgasmu, a na ní ležela ta dívka, kterou jsem chtěl na výletě zabít. Také byla nahá. V hlavě, přesně mezi očima měla zaraženou sekeru. Okolo ní kaluž červené krve. Z chodby sem vedoucí jsem dost blízko slyšel hlas patrně její matky, která na ní už mluvila v zájmu usmířit se s ní, potom, co se na ni nehorázně rozzlobila.

 

pozn. Vrahovi se zdál sen o dvou mrakodrapech v New Yorku, na které se neodvratně řítilo dopravní letadlo, přesně 11 dní před 11. zářím 2001. Studentka, kterou brutálně znásilnil a zavraždil, prý zaujatě sympatizovala s teroristickým hnutím Al Kajda. S nejvyšším utajením mezi všemi jejími známými přes e-mail komunikovala s hlavními představiteli Al Kajdy a významně se podílela na plánování velkých teroristických útoků na západní svět, který i ona sama považovala za kolébku největšího zla, jaké kdy na světě bylo.


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz