.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Březen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31       

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Postmoderní paradigma: Je ještě možná nějaká pravda?
(ze dne 12.09.2007, autor článku: Petr Miklas)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Postmoderní paradigma: Je ještě možná nějaká pravda?
Varování autora příspěvku: Tento článek si ani v nejmenším nečiní nárok na pravdu.

Zaujal mě příspěvek Co je pravda? autorky Doriana zveřejněný na Postřehu loni na Mikuláše. Zaujalo mě téma. Zaujala mě důvěra v rozum, jeho zpochybnění, a hned zas neochvějný příklon k jeho kráse. Také rád podléhám vábení krásy chladné racionality! Plavec nepřivázaný ke stěžni. Vyplouvám za mámivým ženským hlasem formální logiky. AHÓÓÓÓY!


Ano, rozumem odůvodníme cokoli, neboť ani rozum, stejně jako sám život, nemá gruntu. Ukotveného prazákladu. Stále schází pevný bod ve vesmíru, z něhož by bylo lze pohnout Zemí. A přesto je tu právě on, rozum! Sám jsa pouhým postupem, ničím pevným, leč plynutím, pouhým procesem správného logického myšlení, vystavěném na zkušenosti, a přesto asi právě on, rozum mě až nutkavě žene k pevné pravdě. Snad proto, že ji, jako "to, co je", bezostyšně předsudečně stanoví on sám. Dokonce i pravdu zdánlivě nejbytostnější, ontologickou, rozum nejprve ještě před branami vědomí rozvrhne, načrtne rychlými tahy jako malíř let rajky, aby do svého prostoru mezi mne, nebe a zem vkouzlil – předsudek:

 

Skutečnost hledám mimo sebe samotného i v sobě, leč mimo vědění. A konečně i v něm, avšak viděném zvenčí. Bez něho (!!!)

Hledám skutečnost nezasaženou mým hledáním.

Skutečnost věděnou, ale skutečnost mimo vědění, skutečnost stále stejnou nezávislou na hledajícím i na nalezeném.

Hledám skutečnost před věděním, po něm i mimo ně.

Tedy skutečnost, která se uskutečňuje tím, že – je! (!!!)

 

Abych se posléze jakoby následně mohl ptát na to, co jsem sám dávno připravil: co to tu tedy, ale už doopravdy, je? A přitom mám odpověď předem po ruce: je to, co je! Stačí to poznat. Že to je tautologie? Ovšem! Ani přísnému kritickému rozumu nezbývá jiná cesta! Myšlení rádo podlehne diktátu potřeby. Bližší košile… Ale nechci z problému pravdy vyklouznout takhle laciným klišé.

Filozofové už to vyřešili – po Bohu (Nietzsche), metafyzice (Heidegger) a poznání  (Popper, Wittgenstein) nedávná filozofie pohřbila dokonce už i veškerou transcendenci! Platónovy věčné ideje nejsou podle postmodernistů, než snůškou našich konstruktů, nedoložitelných fantazií. Bůh a poznání už to dost dlouho – aspoň ve filozofii – mají spočítáno.

Nemáme prostě prostředky k takovému poznání, o jakém odnepaměti sníme. O poznání "nezávislém na mých libostech a nelibostech". Není pro nás cesty, jak stvrdit definitivní shodu "jsoucího" s "poznaným". Naše tělo ani duch k tomu prostě nemají dostatečnou výbavu.

Náš rozum operuje se statickými pojmy, s entitami. Hle, Platónovy ideje! Věci, jsoucna, jevy a jejich podstaty, ideje, konstrukty, věci o sobě, objekty, subjekty, bohové, Bůh a co já VÍM, CO všechno ještě...

A protože naše cesta k ověření těchto rozumem vyfantazírovaných entit je nemožná, obdařujeme tyto své fantazie VÍROU v jejich jsoucnost, existencí.

Otázka po pravdě je od počátku nesprávně položená. Skrytě předpokládá a vynucuje možnost korespondence mezi oběma Plotónovými jeskyněmi, předpokládá poznatelnost světa naším vědomím, případně vytvoření odlitků našich představ do světa. Není-li však svět (ono "vně" našeho vědomí) tímto vědomím beze zbytku poznatelný / stvořitelný, můžeme si myslet cokoli a toto cokoli oprávněně, rozuměj nevyvratitelně, prohlašovat za pravdu.

Nynější filozofie útočí na celý odvěký způsob, jímž vidíme Svět a Sebe v Něm. (Píšu v těchto slovech úmyslně velká začáteční písmena, neboť v uvedeném pohledu jsou Svět a Já stejně nedosažitelné transcendence jako Velká Matka, Kršna, Afrodité, praotec Čech, Fénix či Hospodin.)

Kde se však stala chyba? Jakto, že Kant s podobnou kritikou vyšel ještě naprázdno? Jakto, že navzdory vší absurditě v kořenech našeho poznání věda a technika mílovými kroky rozvíjejí netušené možnosti a usnadňují náš život až k pohádce?

Odpověď na tuto otázku je těžká. Přesto se o ni – sám za sebe ve světle všeobjímajícího relativismu – pokouším. Definitivní rozluka s absolutní pravdou neuzavírá cestu pravdám dílčím, civilizačním, státním, odborným, skupinovým, ba ani pravdám jednotlivců. Poznání nikdy nebude úplné! Z definitivního, pravdivého zodpovězení všech našich otázek, zmíněného autorkou na samém konci její úvahy o pravdě, nemám strach. Je tu vždycky krok do neznáma: naše poznání má vždycky jen dílčí charakter. Omezený systém našeho vnímání i paušalizujícího symbolického myšlení, jakožto způsob tvorby opakovaných pojmů a manipulace s nimi prostředky logického uvažování, nestačí k vyčerpávajícímu zachycení přepestrých vztahů a dějů Světa. Bohatě však stačí "v ideálních podmínkách", v mnoha situacích praktického života, kdy vlivů není moc, kdy dílčí charakter poznávání není limitujícím faktorem při vzniku poznatku. A to je úžasný, krásný, nekonečný prostor vědy! A to je úžasný, krásný, nekonečný prostor umění! A to je úžasný, krásný, nekonečný prostor teologie!

 

Ale jejich propojení? Jedinou všezahrnující absolutní pravdu? To už chceme moc! Babylónskou věž na nás, holoto pyšná!

 

Naše "pravda" může být jen a jen poplatná jedinému tvořivém prvku v procesu její tvorby – subjektu. Nikdy ji, onu nám zjevenou pravdu, nezbavíme "závislosti na mých libostech a nelibostech." Já, uzavřený ve svých chutích a nechutích, ji tvořím!

Chabý pokus, jak toto omezení obejít, vsadit na širší společenskou dohodu, prozatím vždycky skončil krachem – v logickém sporu nebo v náboženské válce.

 

A cesta dál? Ta by mohla vést opuštěním vyčerpaných jsoucen a přenesením pozornosti k dosud až nepochopitelně podivně parcelovaným dějůma vztahům v neuchopitelném vývoji. Opustit poznání založené na minulém, na tom, co už nastalo. Vstoupit na planoucí hranici přítomnosti O té ale nevíme jistého nic! Zbývá ovšem obejít ještě řadu svízelí. V první řadě: poznatek přichází teprve po události. Dále naše vědomí neumí tak dobře pracovat s procesy jako s jejich statickými snímky. A - ovšem - také každý poznaný proces je pouhou transcendencí, nepřesnou mapou. Těžkosti ještě těžknou.

Tudy cesta nevede!

Nezbývá, než se s poznaným Světem rozejít. A převzít osobní odpovědnost. Za to, co si o Světě myslím, za to, co o něm vím, za to, co jsem se naučil, za to, co jsem převzal od druhých, i za to,s čím mám osobní zkušenost. Zkrátka převzít osobní odpovědnost za své předsudky, za to, co vím a za svou víru.

 Svět, jaký znám, Svět, ve kterém a do kterého žiji, je výsledkem mých osobních poznávacích rozhodnutí. V takovém Světě pak může zůstat Bůh, metafyzika, poznání, objektivita i všechny transcendence. A za takový Svět skládám účet ve svých činech.

 

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz