„Tak to se ti povedlo, Maestro“ poznamenal vévoda a znovu se rozhlédl po krajině. Jeho pohled se zastavil na jihovýchodě, kde za řadami kolíků, vyznačujícími pěšiny budoucí oborou, se rýsovala střecha kostelíka Nalezení svatého Kříže. Za jeho zády se tyčil jen vrch Zebín s kapličkou svaté Máří Magdalény na ostrém vrcholku, vlevo pak stavba kartuziánského kláštera. Opačným směrem se táhla dva a půl tisíce kroků dlouhá čtyřřadá alej mladých, teprve letos vysázených lipek, však jich bylo 1140, jejímž středem bylo vidět věžovou bránu a v lehkém oparu za ní hrad Veliš.
„Ve skutečnosti to vypadá ještě lépe, než ve výkresech. Až ty stromy vyrostou, bude radost touto cestou jezdit i chodit. Jen věžová brána tam zaclání ve výhledu, časem ji dám zbořit. Ten lusthaus tu..." odmlčel se, zabodl ukazovák směrem k zemi, a pokračoval:
"Ten lusthaus tu nám bude sloužit k radostem světským, a jednou se tudy vydám jen o kousek dál, až duši poručím Bohu a tělo kartuziánům, těm tam stavím klášter...“

Niccolo Sebregondi se mírně uklonil, bylo vidět, že ho pochvala potěšila, jeho chlebodárce měl titul vévody a leccos ukazovalo na to, že spěje k tomu, aby se stal neomezeným vládcem vlastní země. Vévoda vlastně nikdy nerozdával slova chvály na potkání a Niccolo byl jen služebně nejmladším z architektů. Ono toho tu dnes novotou vonělo víc a ten dojem nerušila ani skutečnost, že okolní zeleň s počínajícím podzimem zpestřily žluté a okrové skvrny zvýrazněné slunečními paprsky pokročilého odpoledne.
„Snažíme se, Milosti. A, je-li Boží vůlí vybudovat opravdu důstojné sídelní město Vaší Terra felix, vybudujeme je.“
Však by to byla škoda nevyužít, ta krajina si o to přece přímo říká, to on asi čekal, až na to bude mít nebo bude mít pevnější pozici u císaře, pomyslel si. Jen aby ty jeho plány se Šťastnou zemí, tou Terra felix, vyšly. Není žádným tajemstvím, že na libereckém a frýdlantském panství se čas od času buntují sedláci proti vrchnosti kvůli daním, letos se málo urodilo, jakpak dlouho potrvá, než začnou i tady... ještě, že alespoň řemeslníci v širokém okolí si polepšili. Závistivců u dvora je také dost a nelibě nesou, že se tu všude staví, buduje, tvoří, práce je dost, i když živobytí podražilo, no, hlavní věc, že zatím si alespoň místní sedláci a řemeslníci nestěžují. Snad se nevzbouří, vždyť bych mohl přijít o tuhle práci a to bych nerad, kníže, vlastně už vévoda, platí dobře.... Barokní kompozice krajiny, to mě baví, a tady se s ní dá přímo čarovat. Domů se vracet? Proč, když pro kompozici krajiny ve velkém v Mantově neměli nikdy pochopení a kdo ví, jak dlouho potrvá, než na ni budou připravení? A v Praze? Tam už do toho také dělá kde kdo...

Vévoda ani nepostřehl, že Niccolo, duchem úplně jinde si rovná splašené myšlenky, pokynul, aby přivedli koně, a pokračoval:
„Napřed ale musíme dokončit zámek, špitál, úřady, školy a ty kláštery, ovšem. Pár vzdělaných lidí se vždycky hodí. Sice nevím, k čemu bude dobré odtud za slunovratu pozorovat východ Slunce touto uličkou a západ alejí, ale to snad nebude studovat každý. A já na tyto věci podle horoskopu magistra Keplera mám ještě spoustu času. Studované doktory a ranhojiče ale potřebujeme čas od času všichni, faráře zrovna tak. Také cesty se musí postavit jinudy, aby z dálky každý trefil, takovou hvězdici z nich uděláme. Budu tedy mít pro tebe a vlastně pro vás všechny přednostní práci ve městě“
Architekt zprvu příliš nechápal, co ten monolog měl znamenat, vždyť vévoda dnes ještě dokonce ani neklel. Snažil se sice tvářit moudře, nejvíc ho však zmátl ten náhlý obrat. Co přijde teď? Lodžie s oborou byly projektem, na který byl pyšný, ba byl pyšný i na to, jaký duchovní rozměr dal jejich umístění v krajině. Přistihl se, že by žárlil na každého, kdo by toto dílo za něj měl dokončit, vladaři však by si nedovolil odporovat. Stočil výkresy a jen se slyšel, jak říká:
„Čím tedy začneme, Milosti?“

Vlastně ani nevíme, jestli k takovému rozhovoru někdy došlo, třeba bylo všechno úplně jinak.
Psal se říjen 1630 a město Jičín už několikátým rokem zažívalo dobu dosud nebývalého růstu a rozkvětu. Niccolo Sebregondi tehdy netušil, že jednou bude sám dokončovat i díla svých předchůdců, jimiž nebyli nikdo menší, než Andrea Spezza a Giovanni Pieroni, nečekal ani to, že některé projekty nedokončí ani on. Věžová brána, zvaná Valdická, měla štěstí. Ne dost na tom, že ji nikdo nestihl zbořit, ale časem ještě o hezkých pár metrů vyrostla a nyní dominuje historickému centru Jičína - a nejen jemu, je nepřehlédnutelná z dálky.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, to on byl tím vévodou, v té době zbavený funkce hlavního velitele císařských vojsk, sotva mohl odhadnout svůj další osud. Protože ale sám Johannes Kepler mu sestavil horoskop o rostoucí slávě a bohatství, věřil tomu. Zatím se alespoň věnoval zvelebování svého paláce v Praze, své Šťastné země a hlavně jejího sídelního města Jičína.
Když ho císař povolal zpět do služby, aby umravnil Gustava Adolfa, přijal to jako samozřejmé, vždyť to ani jinak dopadnout nemohlo.
Byl ale příliš mocný, příliš vlivný, příliš bohatý... to mu nemohlo projít, závist je věčná. A příliš nemocný, to tajil, ačkoliv to jediné by mu snad nikdo nezáviděl.
Kdepak by tušil, že v Chebu mu jeho trápení vrah ukrátí a klidu v Kartouzích mu bude dopřáno až dva roky po smrti a jen na necelých 150 let, než se zase bude stěhovat, snad už naposledy, do Mnichova Hradiště.

Po Valdštejnově skonu zůstalo hodně plánů neuskutečněných a město se významem zařadilo mezi ostatní podobná města v císařství. Během staletí zažilo doby lepší i horší, ve městě se bouralo, stavělo, modernizovala je řada známých architektů. Prošlo tudy i několik pozdějších válek, povodní i požárů, některé poničily město více, jiné méně, stavělo se tedy znovu.
Jakkoli je Jičín městem živým a stále se měnícím, zůstala v něm i v krajině v jeho okolí duše, kterou jim vtiskli právě takoví, jako Niccolo Sebregondi z Mantovy, jeho předchůdci a učitelé, ale také Albrecht z Valdštejna sám.