Dvacátý šestý den podzimního měsíce listopad roku 1921 se v Praze v rodině Alfonse Synka narodil chlapec jménem Jiří, později známý pod svým poetickým jménem František Listopad. Povolání jeho otce předurčilo, co bude Františka provázet celým životem. Alfons Synek byl nakladatelem a často svého syna do nakladatelství brával, není tedy divu, že vůně papíru a inkoustu vychová spisovatele.

Roku 1939 František Listopad odmaturoval na pražském gymnáziu a hned poté nastoupil v nakladatelství V. Linharta, ale přišly zlé časy pro literaturu a František se musel od roku 1941 skrývat, jeho otec bohužel nedokázal zmizet očím fašismu a byl transportován do koncentračního tábora, kde také zemřel. Po létech v domácím odboji přišlo jaro roku 1945, čas pro obnovu české literatury. Vrhnul se opět do studií na FF UK obor Estetika a literární věda, stal se spoluzakladatelem denníku Mladá fronta a redigoval v něm kulturní rubriku. Kolem Mladé fronty soustředil i volnou literární skupinu prosazující dynamoarchismus (směr zabývající se největší hloubkou existence všeho a to bez přikrášlování skutečností zato s velkou dávkou pravdy, kladl důraz na neustálý pohyb a dramatické události doby fašismu a jeho krutosti, do poezie přenesl prozaické vyjádření), jenž navazovala na protifašistickou skupinu Pětka. Roku 1947 byl vyslán jako redaktor časopisu ministerstva informací Parallele 50 do Paříže a únorové události v roce 1948 ho donutily zůstat. Ve Francii se živil jako novinář a také jako režisér francouzské televize OTRF, to vše do roku 1959, kdy ho, jako každého básníka, láska k ženě vylákala do exotičtější země, do Portugalska. Nejprve žil v Portu a v roce 1964 se přestěhoval do Lisabonu, aby vyučoval na Technické univerzitě slovanskou kulturu a antropologii artefaktu. Jeho kariéra v Portugalsku rostla a v roce 1964 se František Listopad stal ředitelem Vysoké divadelní a filmové školy a byl přijat do Svazu portugalských spisovatelů.

Po mnoha letech v exilu nikdy nezapomněl na Česko a rodný jazyk. Když se setmělo a Portugalsko utichlo psával české verše, jen díky Ludvíku Kunderovi, jenž měl styky se samizdatovými umělci, se jeho poezie dostávala mezi Čechy. Právě předúnorové přátelství a kontakty s Jaroslavem Seifertem, Františkem Halasem a Vladimírem Holanem ho velmi ovlivnily a nutily nezapomenout rodnou řeč. V prosinci 1989 se dočkal svých snů, mohl se vrátit do domoviny. Roku 1992 vyučoval na JAMU v Brně a od té doby se stále vrací zpět, aby vydával své knihy, překlady portugalské poezie a získával ocenění. Kromě ceny Prix d ´Italia za televizní režii loutkové opery Conde de Alamana z roku 1977 má i česká ocenění Medaili za zásluhy, kterou obdržel od prezidenta Václava Havla v roce 2001 a Cenu Jaroslav Seiferta pro rok 2007 za svou poslední sbírku básní Rosa definitiva, cenu od přítele z rukou zástupců Nadace Charty 77.

Vydané sbírky Františka Listopada:

Sláva uřknutí /1945/

Vzduch /1948/

Svoboda a jiné ovoce /1956/

Černý, bílý, nevím /1973 v Kolíně/

Nástroje paměti /1982 v Mnichově/

Soukromé sklenářství v Brně /1991/

Final Rondi /1992/

Oprava houslí a kytar /1996/

Krleš /1998/

Příští poezie /2001/

Milostná stěhování /2001/

Rosa definitiva /2007/

Ukázka z tvorby:

Broskve, tabák

Broskve, tabák, rekviem, psáti
texty, dopisy zraněné.
Krátká je radost. Zítra se ztratí
v průvanu temného plamene.

Texty, textil, z ničeho, z látky,
do kůže všívají popruhy.
V žilách svědci. Budoucí matky
proudily s jmény naruby.

Jména, karty, struny, stromy.
Vylučují se vzájemně.
Rád bych šel domů. Kde jsou domy?
V cihly se rozpadly v cihelně.

Zápona

Vozka čeká chrápe
rumpál času skřípe
nula z nuly sejde
tmí se bez soumraku

ptáci doletěli

Tehdy kdesi

Plíží se ještě poslední borůvčí
než vypukne zima
Pak zhasne světlo do tmy sestřenka přijede
celovečerním vlakem

Krása a úzkost
tehdy