Z vlastních nitěrných myšlenek mě vytrhlo klapnutí dveří. Ani jsem se nemusel otáčet, abych věděl, kdo vešel. Nevím jak je to možné, ale cítil jsem ji. Cítil jsem její postavu. Jako by vzduch kolem mě začal vibrovat úplně jinak, když se ocitla do určité vzdálenosti.

„Řekla jsem si, že to taky zkusím, když jsi té chladné ocelové mašině dal přednost před mým živoucím tělíčkem.“ Pokynul jsem ji, ale zcela zbytečně. Stejně už seděla naproti mně a pravidelně svými stehny zvedala nastavené závaží. Jak se její stehna rytmicky rozevírala a svírala, nevydržel jsem to. Vrhl jsem se na ni. Nevadilo mi ani to, jak moc jsem zpocený. Strhal jsem z ní sportovní oblečení a za chvilku jsme se váleli nazí na žíněnce. Bylo mi úplně jedno, že kdykoliv může kdokoliv přijít, a překvapit nás tu v naší živočišnosti.

Když jsme skončili, byla hodina a půl pryč a já si připadal, jako když jsem se vrátil z mezinárodní expedice. Unavený, ale šťastný a vonící exotikou.

x x x

„Jak si vede?“ Skalník nebyl nijak tvrdý muž, ale měl absolutně přirozenou autoritu. Dalo by se říct, že jeho zástupce byl ve své podstatě daleko tvrdší a vyžadoval po svých lidech daleko víc, než právě Skalník. Ale zajímavý byl i fakt, že pro Skalníka většinou jeho podřízení udělali velmi rádi i to, nač jen pomyslel a přímo nevyžadoval.

„Řekl bych, že to probíhá přesně tak, jak jsem anoncoval. Je plně zapojený v programu, možná víc přemýšlí, nevím, ale možná ani to ne. Alespoň pokud můžu shrnout závěry všech, kdo s ním na terapiích pracují...“

„Stejně by mě zajímalo, jestli byl opravdu alkoholik.“ Vyslovil Skalník znovu svou domněnku. Jenže na to jeho zástupce poznamenal, že to je vlastně jedno. Nemáme závislosti prokazovat. Naším úkolem je ty nežádoucí a společensky nepřijatelné proměnit v něco únosnějšího a to se daří. I u něj. Je úplně jedno, jestli nějakou závislost měl, když k nám vstoupil. Jisté je jen to, že si ji od nás odnese. Jako všichni. Jestli byl alkoholik, může být šťastný, že nikdy nebude a že si užije ve svém životě radost z milování jako málokdo. Jestli nebyl? Prostě sem neměl lézt. Bude to jeho daň za pokus o nemorální vyzvědačství...“ Oba se tomu museli usmát.

x x x

Tak můžu a s jistotou říct, že jsem se pomalu a jistě promiloval celým svým pobytem. Objevil jsem spoustu pro mě do té doby neznámých (a myslel jsem si že spíše do oblasti Sci-fi patřících), praktik. Ke konci jsem zjistil, že to opravdu už většinou, jako Karel, „neřeším“. Vzal jsem to jako fakt a velice příjemný fakt. Jenomže, nemohu si nepřiznat, že se moc bojím, co vlastně bude dál? Jo, se Simonou jsem to vydržel až do konce. Vlastně „vydržel“ je výraz velmi nehezký a nepravdivý. Daleko lepší by bylo napsat, že jsem si to tu s ní užil. Byla fantastická a opravdu každým dnem, každou vteřinou lepší a lepší. Nepřejídala se mi, byla nenasytná a já taky. Za celý život jsem nepromiloval tolik času, jako tady a s ní. Jenže teď mě opravdu znepokojoval blížící se konec. Nakonec jsem byl rád, že nejsem sám. Simona, ale abych nemluvil jenom o ní, i Karel a ostatní ze skupiny sdíleli podobné obavy. Takže, protože já přišel jako poslední a jako poslední jsem měl tedy i odcházet, inicializoval Karel setkání a tam jsme se domluvili, že se prostě budeme scházet dál. Soukromě, kdo jak často chce a s kým chce, ale jako skupina jednou týdně, prozatím a uvidíme, co bude dál. Nevím, jestli to mělo být kvůli tomu, že se báli vnějšího světa a návratu do něj. Možná, i když moc bych na to nevsázel. Snad opravdu chtěli cítit pospolitost skupiny, cítit tu většinu, kdyby někdo z nich dostal chuť na skleničku, tak jak tomu bylo v případě odchodů ze státní léčebny. Jenže pravdou taky je, že tam jde často o jediné setkání, než je ten nebezpečný svět zpět pohltí, aby je za pár měsíců, nebo maximálně let vyplivl sežvýkané, unavené a na dně, zpět do prostření přísných trestů, discipliny, ale slušného a pravidelného jídla, tedy zpět do některého ze státních zařízení.

Takže Simona odcházela tři dny přede mnou. Vyměnili jsme si adresy a čísla telefonu a slíbili si, že na mě počká a že jakmile opustím bránu zařízení, volám jí. Zdálo se mi, že bude neskutečné vydržet celé tři dny bez ní. Ani nechci řešit tu záludnou otázku, co se mi vloudila do mozku a to sice, že já tu mám přece jenom velmi omezený výběr, ale ona venku, za vraty... Já tu budu mít k dispozici maximálně tak svou levačku či pravačku, na rozdíl, od pro ni  celých zástupů voňavých a krásných chlapů tam venku.

x x x

Bylo příjemné, jít jen tak po ulici. Najednou na mě zablikalo stojící auto. Byla to stará, dost korozí poznamenaná Felicie. Ani mě nenapadlo, že by na mě mohl někdo čekat. Vůbec mě nenapadlo kdo, protože můj ješitný, maloměstský a sobecký šéf to rozhodně být nemohl. A někdo z kolegů? Nikdo mě asi příliš nezbožňoval. Narodil jsem se šedivý, žil jsem šedivě a jistě zemřu jednou obyčejnou, šedivou, nevýraznou smrtí. Já, i kdybych se polil benzínem na té nejrušnější třídě, kolem čtvrté odpoledne, tak by si toho málokdo všiml. Běhal bych mezi lidmi, hořící, žhoucí, křičel „Já hořím“ a možná by si o mě tak akorát někdo připálil cigaretu.

Okýnko na straně řidiče se stáhlo a mávala na mě ruka. Ženská ruka a já jí okamžitě poznal. Už jsem propadal depresím, když mi před pár sekundami nebrala telefon. Rozběhl jsem se k ní jako malý kluk. Nacpal se jí do auta, obejmul jí a nacpal jí jazyk do úst. Chutnala jako horský pramen a já byl vyprahlý víc než Sahara. Po třech dnech to nemohlo dopadnout jinak, než že auto vesele poskakovalo u chodníku. Ani jsem nevěděl, že někoho dokážu tak rychle svléknout a že dovedu tak rychle přeskočit na zadní sedadlo.

„Co blbneš! Může nás tu někdo vidět!“ Šeptala mezi polibky, ale nezdálo se, že by se chtěla nějak bránit. Naopak, byla poddajná, měkká a hebká jako máslo. Tulila se a já si uvědomil, že slintám do jejích úst jako bernardýn před ovarem. Moc už jsem do ní toužil pronikat. Strašně moc a když se tak stalo, když svou něžnou ručkou zavedla můj penis do své branky, neovládal jsem se. Možná i občas hlasitě křičel. Do reality mě vrátilo až policejní auto – no ne tolik to auto, jako policista klepající na okýnko.

„Není tady zákaz zastavení a já si koupila normálně parkovací lístek. Je viditelně na palubní desce!“ Špitala Simona, zatímco já se pokoušel přikrýt její nahotu svým tělem což znamenalo, že jsem na policistu vystrkoval svůj nahý zadek. Koukal jsem do Simony a doufal, že mě neuvidí, že si mě nezapamatuje.

„Tady nejde ani tak o lístek! Ale o vás dva. Kousek je škola a my vás tu už pěknou chvíli pozorujeme. Za necelou půlhodinku budou kolem vás chodit děti na oběd. Nebude lepší nechat jejich sexuální výchovu na učitelích a poradcích?!“

Jo to bylo tvrdé. To bylo opravdu hodně tvrdé.

„Dlouho jsme spolu nebyli, tak, no! Omlouváme se, prostě jsme to nevydrželi!“ Soukám ze sebe omluvu.

„Jo! A věřte mi, nebýt toho oběda školou povinné mládeže, že bychom vám to dopřáli do konce. Jenže takhle musíme chtě nechtě být soudní. Mravní čistota mládeže má prostě přednost! Berte to tak, že to nejpotřebnější jste ukojili, takže vydržíte přejezd do lesa nebo k někomu z vás?“ Zakončil sice otazníkem, ale oběma nám bylo jasné, že to vlastně dotaz nebyl. Byl to pokyn. Nepříjemný, vlezlý, jako listopadové ráno, ale nedal se ignorovat.

„Jemu se to mluví!“ Špitnul jsem do ucha Simoně, zatímco jsme se oblékali a onen policista se zdvořile vzdálil zpět do vozu. Je mi jasné, že se modlil, abychom tu nejdéle za pět minut už nebyli.

První dva dny, jako by ani nebyly. Nebyl jsem schopen sebrat se a jít se hlásit šéfovi do práce a když mám být upřímný, nedovedl jsem si ani představit, že bych mohl chodit někam do práce a osm hodin denně se nemilovat, Nesouložit. Byla to strašná představa. Jenže když nebudu pracovat, z čeho budu žít? Co budu dělat? Co budeme jíst, když nevylezeme z postele?

x x x

Po pár týdnech společného života a utracení skoro všech staromládeneckých úspor jsem dostal konečně jakýsi záblesk geniality. Sebral jsem zbyteček peněz a soudnosti a došel koupit anonci. Sehnal jsem docela levný podnájem, dvě spojené místnosti a příslušenství v nebytových prostorech a zbudoval tam soukromou psychologickou poradnu. Jako svou asistentku zaměstnal Simonu a těšil se, jak čekání na klienty vyplníme něčím úžasným, jiným, co se mi zdálo, že se mi v životě nepřejí, čeho se nenasytím. Doufal jsem, že klientů nebude příliš. Netoužil jsem mít mraky prachatých klientů. Stačilo by mi jich tolik, abych z toho mohl žít. Trošku slušně, tak abychom mohli oba žít. Samozřejmě že jsem nebyl tak naivní, abych si myslel, že ke mně začnou v tomhle blbém čtvrtmilionovém městě, kde bylo psychiatrů a psychologů skoro jako obvodních lékařů, sami chodit. Navíc já neměl sta tisíce na reklamu, takže jsem obvolal a rozeslal pár na domácí tiskárně vytištěných letáků lidem, které jsem si pamatoval ještě ze svého původního působiště. U své bývalé práce jsem se zmohl na jediné. Odeslal jsem jim poštou svou výpověď. Šéf sice volal a byl na mě hrubý a vyhrožoval, že mě nechá do desetníku zaplatit všechno, co do mě investoval, ale já už nebyl to vystrašené kuřátko. Jak jsem myslel pořád na Simonu, nezáleželo mi na takových hloupostech, jako předtím, takže jsem viděl nějaké žabomyší problémy typu „šéf-podřízený“ jako nepodstatné a malicherné a to mi dávalo veliký klid, nadhled a sílu.

„To je riziko, které jste podstupoval sám a dobrovolně!“ Servíroval jsem mu úplně v klidu. „A hlavně, jejich postupy se v zásadě od našich příliš neslyší,. Mají tam lepší nábytek, lépe vymalováno a lepší kuchyni, protože mají víc peněz. Taky mají spoustu prominentních hostů, takže mají daleko méně represí. Chovají se ke každému s úctou a dávají mu pocit, že je na tom světě to nejdůležitější!“ Schválně drze říkám, abych mu dal snad zadostiučinění, aby si uvědomil, jak povýšeně a krutě se chová ke všem kolem sebe. No, v pravdě si myslím, že mu to stejně nedojde a bude pořád stejný, úlisný a slizký darebák.

Takže když tak po letech přemýšlím co mi vlastně dala kůra léčení závislosti, kterou jsem ani neměl? Simonu a ohromnou životní energii. Ani po deseti letech mě Simona neomrzela a milováním jsme pořád trávili každou volnou chvilku a kolikrát jsem musel před svými klienty vypadat dost rozmrzele. Kdysi jsem míval rád dobré jídlo – požitkářsky a labužnicky jsem si jej vychutnával, stejně jako třeba skleničku vína. Teď? Stačilo mi zhltnou něco v rychlosti, zapít to vodou a vrhnout se na Simonu. Byl jsem šťastný a žil jsem najednou plný a šťastný život. Vlastně jsem mohl být svému bývalému šéfovi moc vděčný. Nebýt jeho, nic z toho bych neměl. Skalník byl prostě pojem. Také jsme se pořád scházeli s ostatními z naší skupiny. Bylo to sice už jen jednou měsíčně, ale byli jsme navzájem přátelé. Bylo to moc fajn a všichni jsme se shodli, že vlastně musíme kamarádit spolu, protože ti ostatní smrtelníci, kteří se hroutili pod problémy, které nám připadaly nedůležité a k smíchu, nám neměli co nabídnout. Mluvili o tom, jak jsou na dně, jak nevidí východisko, ale vlastně potřebovali jenom kopanec, nebo pár facek, aby se konečně rozhlédli a všimli si, že žijí šťastný a plný život.