|
<<
Červenec
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
7 |
| 8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
14 |
| 15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
21 |
| 22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
28 |
| 29 |
30 |
31 |
| | | |
|
Stránku si právě čte 23 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link
(ze dne 17.10.2007, autor článku: Jakub Raida)
************** * **************
Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link
Karel se setkává se svou družkou a synem, z čehož je okouzlen. On, kdo se pořád cítil jen dítětem, které je problémy vláčeno a může dění kolem sebe maximálně pozorovat, pociťuje náhle zodpovědnost a nutnost konat vlastní rozhodnutí.
Karel se smíšenými pocity stiskl tlačítko s nápisem ZVONEK. Otevřel Kečetrk a pozval ho dál. Když Karel vešel a dveře se zavřely, zavedl jej do sálu trofejí a vybídl, ať si sedne. Pak mu nalil nejlepší Krajské víno a řekl: „Karle, máme tady problém.“
Karel se napil vína a řekl: „Předpokládám, že mi ho řeknete.“
„Jo. Podívej, určitě znáš situaci, v níž byli Dexové před deseti lety. Tehdy bojovali s Rederny. Redernové se odjakživa považovali za silný a nadřazený národ, ač jím nikdy nebyli. Velel jim tehdy generál Terenx, zvrhlý starý válečník, který tři tisíce let zpět založil celý Redernský stát. Postavil ve svých městech mohutné Feronové generátory a vynalezl nebezpečnou zbraň – Feronovou bombu. Na plnění těchto bomb Feronem bylo však zapotřebí obrovského množství Agidu a Dellia. Dellium Redernové získávají z jiných zdrojů (nejvíce od Hikrananelů), s Agidem byla ale potíž. Terenx nemohl nikde v přírodě najít uspokojivé množství Agidu. Teprve potom zjistil, že Dexové ho mají obrovské zásoby, ale kvůli neustálým válkám nejsou schopni postavit Feronový generátor. A války tam byly právě kvůli Agidu, který všichni chtěli. Jenomže Dexové ho nemohli dát, protože kdyby vydali Agid, neměli by s čím obchodovat a jejich národ by se rozpadl. Navíc by tak pustili ze své nadvlády jediného rukojmího – Agid, a ostatní by je vyhladili. To ze strachu, že si to Dexové rozmyslí a budou chtít svou zemi zpět. Ale to nebylo vše. Agid je ve velkém množství pod zemí a jeho těžba je časově náročná. To znamená, že aby Rederni měli dostatek Agidu, museli by na jeho ložiska (tedy do Dexské země) postavit své rafinérie a okolo kvůli pracovním silám a transportu vlastní města, komunikace a továrny. Dexové by přišli o svojí domovinu, nehledě na to, že Redernové by těžili zběsilým tempem – to znamená z jednoho vrtu asi dva tisíce tun měsíčně (oproti Dexské těžbě s pouhými 50 tunami měsíčně). A to by totálně zlikvidovalo krajinu okolo, onen krásný Dexský domov. Dexové by museli opustit svou tisíciletí obývanou domovinu a putovat pryč. Ale kam? Snad by mohli dobýt Zadní Maxxálsko, to je velmi zaostalé (oproti velkému Maxxálsku), ale na to Dexové nemají právo – vždyť Maxxálci za nic nemohou. Putovat na větší vzdálenosti než do Zadního Maxxálska by bez turbotunelů (tři čtvrtiny z nich patří Redernům, zbytek Metalu, Dexové žádné nemají) nemělo smysl. Trvalo by milióny let, než by se dostali do obyvatelné země. A i tam by se setkali s původním obyvatelstvem. Ne, Dexové nemohli vydat Agid, nemohli se vzdát a nemohli polevit v tržních cenách, znamenalo by to jejich konec. To vše si Terenx uvědomoval, ale vůbec ho to netrápilo. Jemu bylo jedno, jestli milióny Dexů zahynou, jemu šlo jen o Agid, o teny, o území, o moc. Myslím, že mu nepochybně přišlo trochu divné spojenectví Krajů, kteří chtěli na oplátku za vojenskou výpomoc jen pouhé tři promile Agidu vytěženého v prvním roce Redernské těžby. Bylo mu jasné, že Krajům nejde o Agid, ale o něco jiného. Neměl sice tušení, co to je, ale zatím mu to starosti moc nedělalo. Jeho smůla. Kdyby se o Krajské záležitosti trošku staral, nemusel by za pár let pohlížet jedním okem na vlastní metamorfózu v cyborga a druhým okem na jeho kdysi velký stát v šarlatových plamenech zkázy. Ale to nás teď tolik nezajímá. Metal se vždy snažil Dexům, jako svým slabším a méně vyspělejším spojencům, ze všech sil pomoci. Ochotně jsme od Dexů kupovali Agid za přemrštěně vysoké ceny (až za 150% cenu oproti ostatním kupcům) a pomáhali jim v boji (hlavně strategií, protože vojenské síly se tam nemohly často dostat). Já sám jsem mnohokrát apeloval na zdravý rozum Hikrananelů, aby přestali zajišťovat pro Rederny Dellium, ale Hikrananelé z toho jednak měli velké výnosy a jednak měli strach. Z Redernů strach pochopitelně neměli, ale nebyli si jisti, jak to vlastně je s tím novým Krajským útokem. A Kraje si proti sobě poštvat nechtěli. Avšak já jsem měl plán. S Kraji totiž oficiálně Metal nebyl ve válce. Tahal jsem tedy opatrně za politické nitky, abych dostal Kraje tam, kde jsem je chtěl mít. Měl jsem takový plán, že nějakým způsobem donutím Kraje, aby naoko získali krystal a demonstrovali jeho sílu Redernům. Redernové by po něm stoprocentně zatoužili a Krajové by byli laxní v jeho obraně. Redernové by ho získali od Krajů a měli by strach, že jim Krajové kvůli krystalu vyhlásí válku. To se všechno také stalo, to se mi povedlo. Redernové získali krystal a měnili se v cyborgy. Proto zaměřili největší útok proti Krajům. A to hrálo do ruky Stenovým plánům, o kterých jsme naštěstí dobře věděli. Sten si nenechal vzít příležitost, aby postrašil anarchisty. Krajští anarchisté, vyděšení z Redernské hrozby umocněné cyborgy (jediné, čeho se Krajští anarchisté leknou), Stena rychle uznali za svého vůdce. Mezitím se ale Redernové zničili vlastní hamižností a spěchem. Stal se z nich národ cyborgů pod nadvládou krystalu. Fidohalerkové potom vzali krystal pod svou ochranu a s ním i všechny Rederny poslušné jak beránky. Krajové se stali opět monarchií, Sten tedy dosáhl svého a krystal byl jako svatá relikvie navrácen Dexům – a měli ho ovládat Fidohalerkové. Jenže to se nestalo a nadvládu nad ním si přenechali Dexové. Tak byli zachráněni prakticky všichni a Redernové byli zastaveni.“
„No, to je dobré, Dexové jsou v pohodě,“ řekl Karel. „A kde je ten problém?“
„Ten problém je v tom, že krystal zůstal zapnutý a v moci Dexů. Většina Dexů má čestné plány a vycházejí s námi dobře. Jiní Dexové se nám ale chtějí vyrovnat, chtějí být silnější a zneužívají krystalu. V poslední době se tedy v Dexské zemi množí supercyborgové, kteří jsou obratnější, vyspělejší a chytřejší než jiní. Říkají si Neodexové a chtějí nahradit svobodně myslící Dexy. Krystal je strašná zbraň v nepovolaných rukou a nyní už ovládá mnoho Dexů. A ti ohrožují ostatní Dexy… …mimo jiné i Ni'ju a… …tvého syna.“
„M… …m… …mého syna?“ vykoktal zaskočený Karel.
„Ano, desetiletého Linka, já sám jsem ho už dvakrát viděl.“
„Proč jste mi to neřekl dřív? Jak vypadá? Jak se má?“ chrlil Karel.
„Budeš se muset přesvědčit sám. Vypadá to, že musíš opět jít k Dexům a krystal deaktivovat. Prý jsi jejich Vyvolený.“
„Ano,“ řekl zamyšleně Karel a pohodlněji se opřel, „jsem Vyvolený. Je to můj osud.“
Během krátké chvíle byla Eva odsunuta. Ni'ja potřebuje pomoc a on jí ji i za cenu vlastního života klidně znovu poskytne. A několik miliard kilometrů dál se v hlavě šíleného Kirelilaka rodil úděsný plán na zničení samotného Metalu. Prostě to vypadalo, že se Fidohalerkové zase nějakou dobu nebudou nudit.
„Kdy se vypravíme?“ zeptal se Karel.
Cyril se na něj podíval a řekl si: je to riziko, brát ho tam. Za prvé se nebude chtít odpoutat od své rodiny, kterou tam má. A za druhé ho Dexové jako Vyvoleného nebudou chtít vydat. Jestli se nevrátí na Akademii, bude to vážný problém – Cyril propadne buď životem nebo svobodou. A Metoděj s ním.
„Hned teď,“ odpověděl Karlovi.
A kostky byly vrženy. Miliardy kilometrů odtamtud se Kirelilak usmál; věděl, že se budou Fidohalerkové muset hodně zapotit, aby ho dostali. Ale to, že se proti Kirelilakovi obrátí krystal a že bude jeho záhubou, to netušil ani on, ani oni. To tušil jen Cieinb, Dexský poustevník a budoucí člen Heptahydrátů, ale ten to nikomu neřekl.
Zrovna když Lucian zaléval svůj šťastný květináč s Unnskou trávou a myslel přitom na Myslivcovu Markétu, seděl Karel v malé kajutě Krtka a myslel přitom na Ni'ju.
„A jak byl ten můj syn vlastně pojmenován?“ zeptal se Karel.
Pořád mu to leželo v hlavě, cítil se jako otec tak nějak podivně.
„Link, a víš proč mu to jméno tvá matka dala?“
„Proč?“
„Protože tak se jmenuje jeho děda.“
„Ni'jin otec,“ konstatoval Karel.
„Ne, tvůj otec. Qersey Link, je to jeho příjmení a mělo by to být i tvoje příjmení. Jenže z důvodů utajení se toto jméno při svatbě nepřenášelo na tvou matku, takže zůstala Aerií Christianovou, takže ty máš příjmení po matce.“
„Já jsem Karel Christian?“ udivil se Karel.
„Ano, ale z důvodů utajení jste dostali jako rodina příjmení Šedivcovi. Jde o dvojí utajení. Za prvé nepřenášení jména při svatbě, za druhé tajné jméno. A tvůj otec je stejně jako tvá matka okolo tisíce let stár.“
„Vím, že jste kdysi byl s mou matkou, ale už si nevzpomínám, kdy se to stalo.“
„Potom ti to musím povědět. Kdysi jsem s pár dalšími Fidohalerky musel letět do Starého Metalu zničit pevnost nekromancerů. Tam nám byli nejvíce nápomocni bojovníci Tekwar, Qendrik, Qersey, Werthas, Meumer, Nerok, Dyrkyn, Bydor, Condot a Dorklet. Každého z nich potom provázel jiný osud, stejně jako mé přátele. Byla tam například pohřešovaná Kateřina Čendová, kterou už dlouhou dobu marně hledám. S ní jsem měl to dítě, které jsem v životě neviděl. Potkal jsem tam taky Aerii, ty jí znáš jako Martinu, tedy tvou matku. Bezhlavě jsem se do ní zabouchl a potom jsem ji musel opustit. Navždy opustit, chápeš to? Bolelo mě to mnohem víc, než tebe, když jsi Ni'ju opouštěl na pouhých čtyřicet let. Ale uplynuly staletí a ona se přece jen ukázala. A s ní přiletěli i ostatní bojovníci. Meumer, který s ní byl ve Starém Metalu a kterému jsem ji vzal, přijel a stal se z něj Technix, postrach celého Metalu, nejstrašnější muž pod sluncem. Ale o tom víš z dějepisu. Aeria mě nakonec opustila, protože jsem pořád hledal Kateřinu Čendovou, a dala se dohromady s Qerseyem, tvým otcem. Tím to však nekončí. Meumer, já a tvůj otec jsme nebyli v Aeriině životě jedinými. Jedenáct let předtím, než potkala Qerseye, a poté, co opustila mne, byla s mužem jménem Dell, nyní Dexským generálem, a narodily se jí dvojčata - chlapci. Jeden byl ale postižený a musel být na jedenáct let zmražen. Měl genetickou chorobu a klíč k jejímu vyléčení byl až v tobě. Takže, když ses narodil, byl rozmražen a vyléčen a začal stárnout současně s tebou. Byli mu však nalezeni náhradní rodiče, rodiče, kterým v tu chvíli zemřelo dítě při porodu a kteří o tom tedy neměli ani tušení. Ani on, ani oni neví, že nejsou rodinou. Jmenuje se Lucian.“
„Cože?“ vykřikl Karel. „Lucian je můj bratr? Jedenáct let byl zmražen a potom byl podstrčen rodičům, kterým zemřelo při porodu dítě?“
„To není vše. To druhé dvojče se jmenovalo Lidius a začalo stárnout dříve než Lucian, protože nebylo postižené. Nyní je Lidius se svým otcem… …ale, však ty ho znáš. Tekwar a Qendrik se usadili v Metalu a stali se z nich velcí vynálezci, skoro stejně velcí jako Tejnor. Podařilo se jim geneticky vyšlechtit a stvořit nadčlověka. Byl dokonalý, měl sílu za dva, úžasnou rychlost, dokonalé reflexy a byl geniální. Jenomže byl ve zkumavce a potřeboval nějakou dělohu, ve které by se mohl vyvinout. Tvá matka se nabídla, že znovu odnosí dvojčata… …a tak se spolu s tebou narodil Myslivec. Okamžitě po porodu byl ale navrácen Tekwarovi a Qendrikovi k pozorování.“
„Já, Lucian a Myslivec jsme bratři? To je lež!“ křičel Karel.
„Tak považ - všichni máte modré oči, hnědě vlasy a necitlivou špičku jazyka.“
„Jak to víte?“
Karel měl opravdu necitlivou špičku jazyka. Už do narození. Kdyby Karel neměl do jazyku voperovaný pikoimplantát, vůbec nic by špičkou jazyka necítil. Ale věděl o tom. Pikoimplantát se musel operativně vyměňovat zhruba každých pět let.
Krtek vyjel ze země a zastavil se. Dveře se otevřely a Karel vyšel na čerstvý vzduch. Však se potřeboval nadechnout. Opět spatřil mohutné přesličky a nádhernou panenskou přírodu. Domov je tam, kde je srdce; Karel byl doma.
„Začínám si na to tady pomalu vzpomínat, létaly tady světlušky, když se střílelo plazmovými zbraněmi,“ řekl Karel po cestě Cyrilovi.
Věděl také, že to tady bude pro něj o hodně jiné, než, když tady byl poprvé. Teď už totiž uměl plynně Maxxálsky a mohl se snadno domluvit.
Po chvíli cesty došli k hlávce C42, ve které žila Ni'ja. Hlavní vchod byl uzavřen.
„Je to zlé, ještě nedávno bývaly hlavní vchody otevřeny,“ řekl Cyril.
To už je ale spatřila hlídka a okamžitě podala hlášení do hlávky.
Ni'ja a Link zrovna odpočívali, když se rozhlasem ozvalo: „Přijel Vyvolený!“
Celá hlávka byla rázem na nohou. Ni'ja jen vybídla Linka, aby jí následoval, a už běžela chodbami. Potom se zastavila. Stáli před ní dva dospělí muži v modrých Fidohalerkských oblecích. Karla ale poznala okamžitě. Karel si ji musel déle prohlížet. Pamatoval si ji jako mladé děvče a ona už tak moc vyrostla. Přece jen však si vzpomínal na její rysy, které ji ve tváři zůstaly. Pevně se objali a Karel si podobně jako před desíti lety, když ji jako nemocnou zachytával, přál aby už jejich objetí nikdy neskončilo.
„Čekala jsem dlouho,“ řekla Ni'ja.
„Já vím… …ale už jsem tady a už se ti nic nestane. Budu tě chránit, dokud budu dýchat.“
Link přistoupil blíže a nevěděl, jak se má zachovat. Když Karel pustil Ni'ju a spatřil svého modrookého syna s hnědými vlasy, zeptal se ho tiše: „Máš necitlivou špičku jazyka?“
„Mám,“ řekl Link a Karel ho zvedl do náručí.
„To je tvůj táta,“ řekla Ni'ja.
„Fuj, to je jak z nějakého béčkového seriálu,“ odplivl si ostřílený Fidohalerk Kečetrk a odešel do strategické místnosti.
Lidius ležel na stole, vedle jeho hlavy stála flaška s průzračnou tekutinou. Cyril si nejprve přičichl k hrdlu a potom si pořádně přihnul.
„Hergot, chlape, vstávej,“ oslovil Lidia.
„Co je?“ zívl Lidius a pozvedl hlavu.
Potom spatřil Cyrila a zvolal: „Ach, bože, moje hlava. Pane, podávám hlášení, pane. Krysy v podpalubí byly úspěšně vyhubeny, pane.“
Potom ulehl zpět na stůl a znovu usnul. Cyril si začal prohlížet strategické mapy a displeje. Většina z toho byla nefunkční, poškozena či vykradena.
„Musím tady zavést řád,“ umínil si Cyril a přistoupil blíž k Lidiovi.
Vylovil z kapsy speciální injekci a píchl mu ji. Lidius sebou trochu zatřepal a potom se prudce probral.
„Pane, omlouvám se, pane,“ vykřikl a postavil se na nohy.
„V pořádku, myslím, že okamžitá degradace bude dostatečným potrestáním,“ řekl Cyril přísně.
„Asi ano, pane,“ zamručel smutně Lidius a svěsil hlavu.
„Ale ne teď, protože začíná další válka a v té se každý důstojník navíc hodí.“
„Děkuji, pane!“ vykřikl Lidius radostně.
„Nemáš zač. A teď mi podej hlášení, bez těch krys v podpalubí, samozřejmě.“
„Ehm, o našich problémech asi víte všechno. Útočný styl Neodexů je na úrovni záškodnické a teroristické. Občas, když jde nějaký osamělý Dex ven, tak ho oddělají. Do přímého útoku nevytáhli. Nevíme, kdo za to může, ale odhadujeme to na nacionalistického Kirelilaka, ten je momentálně v F16; spolu s krystalem. To je vše, pane.“
„Sakra, to byla pěkně ******** chyba dávat ho do F16. Která hlávka je nejblíže F16?“
„Myslím, že C4, pane.“
„A co řady E a D?“ podivil se Cyril.
„Tak se podívejte na mapu, pane, D a E jsou jinde.“
„Máš tam špióna?“
„Ano, pane, v F16 mám dva špiony.“
Vtom Cyrilův implantát zachytil takřka neslyšitelný pohyb čtrnáct metrů od něj. Pohybem ruky utišil Lidia a přepnul na implantátu vizuální mód. Rázem viděl přes stěny. Nedaleko něj byl člověk ve větracím systému. Cyril se naklonil k Lidiovi a zeptal se tiše: „Máte někoho ve větrácích?“
„Ne,“ šeptl vystrašený Lidius a podíval se na kovovou mřížku.
Cyril se k ní pomalu přiblížil a sundal ji. Člověk se pohyboval směrem od něj. Cyril vklouznul do větrací chodbičky a už se plížil.
„Mám vyvolat poplach?“ zeptal se Lidius.
„Ne, buď potichu a zůstaň stát,“ přikázal šeptem Cyril.
Cyril se pomalu blížil. Když už byl od humanoida vzdálen jen pět metrů, implantát byl schopen vyhodnotit přesně, o koho jde.
„Neznámý typ cyborga.“
Cyril nechal vyhodnotit vzdálenost cyborga, odolnost větracích chodbiček a průraznost kulek v jeho pistoli. Odpověď byla okamžitá: nestřílet. Cyril tedy tasil nůž a hbitě proklouzl do vedlejší chodbičky. Po pár rychlých odstrčeních byl u něj. Cyborg si ho všiml ve stejnou chvíli. Chytili se navzájem pod krkem a bili se tak prudce, že se plech okolo nich ohýbal. Ve velmi malém prostoru a naprosté tmě to šlo těžko, ale Cyril byl velmi zkušený. Náhle však něco zabzučelo a Cyril si všiml, že cyborg má na ruce přidělán kulomet. Tmu prořízlo blýskání rychlopalné zbraně. Cyril chytil cyborgovu ruku a držel si ji v bezpečné vzdálenosti od těla. Kulky létaly chodbičkou a odrážely se od kovových stěn. Teprve po dlouhém zápase cyborg přestal střílet. Prázdné cvakání úderníku Cyrila ujistilo o prázdném zásobníku. Jenže ventilace okolo nich byla tak prostřílená, že se v tu chvíli rozervala vejpůl a ležící soupeři se sesypali na podlahu Dexské školy. Učitelka zrovna stála před tabulí a vysvětlovala mladým Dexům sčítání. Nyní však s křikem utíkala pryč. Cyril ležící na zemi nelenil, poté, co se cyborg zvedl, vzal zbraň a vypálil. Střela cyborga srazila na jednu z předních lavic a ta se pod jeho vahou rozlomila. Děti vyskočily ze židlí a přitiskly se ke zdi. Cyril vystřelil znovu. Cyborg se už nehýbal. Vzápětí však implantát varoval: „Dalších šest cyborgů ve vzdálenosti…“
Ze stropu, z poškozené šachty, seskočilo šest cyborgů. Cyril chytil jednou rukou školní židli a praštil s ní ze strany jednoho z cyborgů. Ten odletěl na tabuli a celou ji převrhl. Jenže jiný z cyborgů vyrazil Kečetrkovi pistoli z ruky a chytil ho pod krkem. Cyril neváhal a ohnal se vší silou nožem. Dlouhý nůž probodl cyborga naskrz a ten se skácel k zemi. To už ale zbývající cyborgové začali střílet. Cyril uskočil a skryl se za převrácenou lavici. Ta mu však příliš nepomohla, po pár kulkách byla samá díra. Cyril chytil tedy torzo lavice a hodil ho po cyborzích. Lavice je trochu zdržela a Cyril si tak mohl vzít pistoli. Vystřelil na jednoho z cyborgů několik ran. Potom přiskočil a chytil dalšího z cyborgů a praštil s ním o zeď, až z jejího pletiva začal vytékat proud bílé tekutiny. To už se rozrazily dveře a dovnitř vběhl Karel. Přikázal Ni'ji s Linkem, aby zůstali přede dveřmi. Karel nevěděl, co by měl správně udělat. Z posledních chvil měl nádherné pocity a rozhořčení nad jejich přerušením mu dodalo nevídanou sílu. Chytil jednoho z cyborgů a vykroutil mu ruce za záda. Potom mu úderem nohou zlomil vaz. To už ale Kečetrk dorážel kusem zdi posledního cyborga. Když rvačka utichla, žáci stojící podél zdi se roztleskali. Cyril se jen usmál a poklonil. A do místnosti vbíhali ostatní Dexové včetně Lidia, Ni'ji a Linka.
„To je hrozné!“ zvolal někdo.
„To je strašné!“ křikl někdo jiný.
„Ano, je to hrůzostrašné,“ řekl Cyril, „a bude hůř.“
Karlovy pocity byly zvláštní směsicí. Byl okouzlen ze svého syna, chtěl být stále s ním a také s Ni'jou. Byl tak šťastný jako nikdy předtím v životě, dokonce ani když si četl e-mail od Akademie. Chtěl být stále s nimi, chtěl je chránit, chtěl jim být vždy nablízku. Za nic na světě se nechtěl vracet na Akademii. Chtěl být tady, tady, kde se cítil jako doma. Opět mu začínal Kečetrk připadat jako nejhnusnější nepřítel. V Linkovi viděl sebe, svou mámu, Ni'ju a její mámu. Byl to jeho syn a on na to byl hrdý. Cítil se silnější a mocnější. Hodně času trávil s Linkem, téměř se nestaral o ustarané rady Fidohalerka s Dexy. Učil svého syna Krajsky, učil ho lépe bojovat s mečem, střílet přesněji a dalším věcem, kterým ho na Akademii naučil Cyril Kečetrk. A potom, vždy když Karel seděl v trávě a viděl, jak se Link unaven opírá o zelenou stěnu hlávky a usíná, objal Ni'ju kolem ramen a byl rád, že ho osud dostal tam, kde nyní byl. I Ni'ja byla šťastná a Linkovo okouzlení nad náhlým objevením otce nebralo konců.
Tak uplynul týden. F16 neodpovídala a C4 taky ne. Skoro polovina všech známých hlávek už byla zaplněna cyborgy. Cyril věděl, že jich musí být milióny – dost na to, aby rozvrátili nejen Dexskou zemi, ale i Metal, jeho vlast. Pořád zvažoval způsob, jak vypnout krystal – jak se k němu dostat. Všem bylo ale jasné, že to už Dexy nezachrání. Cyril to viděl zcela jednoznačně a objektivně. Dexové mají dost síly, aby zastavili všechny cyborgy, ale při tom sami do jednoho padnou. Zato ale zachrání jiný stát – ať už Maxxálsko, nebo Metal. Cyril věděl, že se jim představa sebevražedného boje za jiný stát nebude moc líbit a také věděl, že dostat sem Metalskou armádu není možné. Dexové se nemůžou zachránit, to věděl a byl z toho nešťastný, oni to ale neví, oni to vítězství uvidí, a dokud se jim ta zlatá muška bude nad hlavami třepotat, budou bojovat dál. A potom… …ne, na to Cyril nechtěl myslet. Nechtěl je obětovat, chtěl jen, ať se nevzdávají. Kdyby se Dexové totiž vzdali, byli by z nich další cyborgové a tomu by se Metal neubránil stoprocentně. A Dexové by skončili zle tak jako tak. Pro ně už východisko není, a jestli mají zaniknout, tak v boji. A Cyril se usmyslel, že je do toho boje povede.
Karel se s Cyrilem setkal až po čtyřech dnech pobytu v hlávce. Bylo už kolem půlnoci, Ni'ja i Link spali, tak se šel Karel podívat do velitelské místnosti. Nalezl tam Cyrila s Lidiem a generálem Dellem, jak se o něčem v maxxálštině baví.
„A kdy dorazí Tix?“ podíval se Kečetrk na Lidia.
„Nejsem si jistý…“ začal váhavě Lidius.
„Asi za týden, nemůžeme na něj čekat,“ ozval se Dell. „Krystal musíme vypnout co nejrychleji.“
„S tím souhlasím,“ kývl Cyril hlavou.
Potom si všiml Karla.
„Á, to je ten váš Vyvolený?“ zvolal Dell.
„Jo, to jsem já, můžu se k vám taky posadit?“
„Klidně,“ vybídl ho Cyril a Karel se posadil.
„Tak, kdy ten krystal půjdu vypnout?“ zeptal se Karel bez okolků.
„Není to tak jednoduché,“ řekl Kečetrk. „Krystal je nyní v hlávce F16 a ta je plná cyborgů.“
„Tak proč zase nevezmeme armádu a hlávku nepřepadneme?“
Odpověděl mu Dell: „Protože sebrat dostatečně velkou armádu na dobytí tam té hlávky by trvalo hodně dlouhou dobu. A my potřebujeme krystal vypnout co nejrychleji. Už ty čtyři dny jsou velkou ztrátou času. Já říkám – jediná možnost je vplížit se s Vyvoleným do hlávky a krystal vypnout.“
„Nesmí se mu nic stát! Kdyby zemřel, taky bych přišel o život!“ řekl důrazně Kečetrk.
Karel se zachmuřil. Bylo mu jasné, že ho Cyril chce vzít na Akademii. Musí ho tam vzít, jinak by ředitel Akademie zjistil, že Cyril porušil pravidlo a starý kodex by ho nutil Kečetrka buď zabít, nebo rozhodnout, že mu bude, jako hrdinovi, život ušetřen a že bude jen vyhnán na Rudé pláně.
Když skončila porada a všichni se usnesli na tom, že příštího dne se vypraví Cyril s Karlem k hlávce F15, Karel se připojil k odcházejícímu Cyrilovi. Když byli sami, tak promluvil.
„Víte, chtěl bych vám něco říct,“ řekl Karel.
„Já vím co bys mi chtěl říct. A má odpověď je, bohužel, ne.“
„Ale mám tady ženu a dítě, oni mne potřebují!“
„Chápeš, co by to znamenalo, kdybych tě tady nechal? Chápeš vůbec pojmy jako povinnost nebo čest? Chápeš význam větších úkolů a obětování se pro druhé?“
„Chápu.“
Karel svěsil hlavu a odešel. Vešel do svého bytu a zjistil, že Ni'ja už nespí.
„Co tě trápí?“ zeptala se, ač odpověď už znala.
„Ty to víš,“ řekl smutně.
„Nemusíš se vracet! Dexové tě Metalcům nevydají, jsi náš Vyvolený. Museli by nás všechny pobít.“
„Ale Kečetrk…“
„Kečetrk, kdy už k němu přestaneš takhle vzhlížet? Podívej se na sebe, jsi pořádný chlap a on… …jenom zoufalec, který ctí nějaké staré kodexy. Kdyby byli Fidohalerkové moudří, neposlouchali by starých kodexů!“
To Karla naštvalo: „Nevíš, o čem mluvíš! Všechno, co Fidohalerkové dělají, má smysl! A ani ty, ani já nejsme natolik vyspělí, abychom jej mohli spatřit!“
„Tak se teda vrať, ale zajímalo by mně, jak to vysvětlíš Linkovi.“
„Já se ale nechci vrátit!“ vykřikl Karel.
Byl zoufalý. Bylo před ním zoufalé rozhodnutí: na jedné straně ušlechtilé vyšší záměry, nepochopitelné a heroické cíle, moc vyšší než cokoliv jiného a na druhé Ni'ja s Linkem. Věděl, že byl vybrán ke svaté povinnosti, k vykonávání úřadu Fidohalerka, k obraně slabších, k vynášení správných rozsudků, k velkým a hrdinským činům. Všichni Fidohalerkové mu věřili a zradit je, by bylo jako kdyby zradil celý Metal, půdu, na níž vyrostl, rodiče, jež ho zrodili, Fidohalerky, jež mu dali moc vládnout silou i rozumem. Cítil lásku k Ni'ji a ke svému synovi, ale co je láska jednotlivce oproti vítězství celku, oproti vzájemné kooperaci směřující k dokonalejší civilizaci – k vítězstvím, které zaručí dobrý život pro tisíce let dalších generací. Přesto se nakonec rozhodl, že všechny ty velké muže, veterány, kteří si to nezaslouží, zradí. Podle a zbaběle, ale udělá to. Musí. Je to jeho úkol, jeho úloha.
„Slíbil jsem, že vás budu chránit do posledního dechu, a to také splním,“ řekl potom a políbil Ni'ju.
Druhý den se Karel s Cyrilem vydali na cestu k hlávce F16. Cyril podal Karlovi háky.
„Nepředpokládám, že se vyskytnou potíže před vypnutím krystalu… …ale potom to může být horší.“
„Mám dotaz, proč se krystal prostě nezničí?“ zeptal se Karel.
„Nelze jej zničit. Můžeš ho rozbít, ale démon z něj uteče. Vtělí se do jiné věci. Je úplně jedno, jestli je to krystal nebo třeba zásobník z mojí bouchačky. Záleží na démonovi v něm. A jen ty máš díky tvému otci, který démona povolal, sílu ho uspat.“
„Co když nás zajmou a budou mě nutit, abych ho zase probudil?“
„Potom zemřeš hrdinskou smrtí. Máš snad něco proti tomu?“ pravil Kečetrk.
Karel si vzpomněl, jaké to bylo, když ho při neuru zastřelil jeden z Nočníků.
„Bylo by to jako při neuru?“ zeptal se tichým hlasem.
„Jo, bylo by to stejné, jenom by jsi neobživl.“
„A co je potom?“ zeptal se Karel.
Cyril mlčel. Všichni o něm věděli, že on už si to zažil. Zemřel a znovu obživl.
„Je to tam zvláštní. V zemi mrtvých to vypadá zhruba tak jako tady. Ale celá země mrtvých je velkou koulí pohybující se v prázdnotě.“
„Musí to tam být hodně deprimující, že?“ zeptal se Karel.
„Ne, lidé tam normálně žijí, jsou tam hezké holky, dobrý chlast… …jen je tam velmi málo vyspělá technologie. Těch lidí tam je jen šest miliard.“
„A kde jsou ostatní mrtví?“
„Nevím, asi na jiných takových koulích. Je tam velmi málo prostoru a většina lidí se pohybuje po zemi. Používají různé zastaralé vynálezy, jako motory na uhlovodíkové sloučeniny. A mají tam taky války.“
„Proč mezi sebou mrtví válčí? Když jsou mrtví, tak nemůžou znovu umřít, ne?“
Cyril pokrčil rameny.
„A jak jste se vrátil?“ zeptal se Karel.
„V tom pekle jsem potkal takového šamana, měl vojenský oblek a na zeleném voze rudý kříž. Okolo zrovna všechno vybuchovalo a mně celé tělo příšerně bolelo. Dal mi nějakou čarovnou látku, říkali ji nějak jako morfium, no, působilo to zhruba jako qenonortium, jen ne tak spolehlivě. Bolest trochu přešla, ale pak se vrátila a já povídám: Hergot, šamane, dejte mi ještě trochu toho morfia a on říká, dejte mu ještě, toho stejně nezachráníme, ani neví co říká. No, tak mi dali ještě a já jsem se vrátil domů.“
„Zvláštní. Když o tom ví, tak proč se nevrátí všichni?“
„Nevím, možná, že já mám tady ještě nějakou speciální úlohu.“
To už došli k vystřelovací přesličce. Karel se ze snění o vzdálených dimenzích vrátil zpět do reality. Jsou to nesmysly, řekl si, jak by bylo možné žít na kouli?
Kečetrk mu však přečetl myšlenky a pravil: „Styď se. Což zapomínáš na gravitaci?“
„Nedávno jste před celou třídou sliboval, že už nám nebudete číst myšlenky.“
„Jo, já už jsem toho nasliboval,“ zachechtal se Cyril.
|
Zobrazit článek Allus, Mesto, Inoitis - 20. díl - Karel, Ni'ja a Link
|
|
