Severozápad Kamerunu, 21. srpna 1986
Katherine se zastavila a zavřela oči. Potichu si odříkala modlitbu a až pak se je odvážila znovu otevřít. Na zemi ležela mrtvá těla, poskládaná do řad, jak je postupně vynášeli z domů. Jen tady, v Subumu, jich bylo několik set.
Vedle ní si někdo nervózně odkašlal. Otočila se k příchozímu.
„Slečno?“ začal nesměle menší černoch.
„Ano?“
„Našli jsme pár lidí, co přežili. Mohla by jste je vidět. Jsou ale velmi vyděšení...“ mluvčího hlas napovídal, že on je taky.
Katherine pomalu následovala neznámého a snažila se při tom nedívat okolo sebe.
V budově bývalé školy se u stěn tísnily schoulené postavy.
„Všichni jsou... jakoby otupělí. Nechtějí s námi ani mluvit.“
Katherine poklekla k starému černochovi, kterému už bělaly vlasy. Na těle měl zvláštní zahnědlé skvrny, stejně jako na kalhotách. Pomalu se jej dotkla v místě jedné z nich. Nic neříkal.“
„Bolí vás to?“ zeptala se opatrně. Žádná odpověď.
„Jak se to stalo, pamatujete si to?“ Opět bez odezvy.
Pomalu se zdvihla a přesunula se k ženě, která se třásla na podlaze. Položila jí lehce ruku na rameno, ale černoška sebou trhla a upřela na ni pohled plný slz a odporu.
„Nechte mě!“
Katherine se odtáhla. Černoška na ni hleděla a třasy v jejím těle pomalu slábly.
„To Ona! Ona za to může.“ Vykřikla hlasem plným obvinění.
„Kdo je to Ona?“ pomalu se zeptala Katherine.
„Čarodějnice. Kouzelnice z jezera. Proklela nás. Jsou to její čáry! Její magie! Všechny zabila. Celou vesnici, lidi i zvířata. Vždyť i ptáci jsou mrtví. Slyšíte je snad?!“ Černoška už křičela a očima nepříčetně těkala mezi Katherine a místem někde v prostoru za ní. Když skončila, otočila se prudce na druhou stranu, a upadla do letargie.
Karherine jí jemně poplácala po zádech a odešla ven.
„Slečna Perkinsonová, že ano?“ ozval se jí hlas za zády.
Bleskově se otočila, aby uviděla staršího bělocha, jen v trenýrkách a nátělníku.
„Strašně jsem se vás lekla!“
„Omlouvám se. Doktor Grégory Trévé. Jsem geolog.“
„Katherine Perkinsonová, sestra, pracuji v nemocnici v Yaoundé, těší mě.“
„Mě též. Co jste se dozvěděla?“
Katherin jím byla konsternována. Jeho angličtina měla neuvěřitelně silný francouzský přízvuk, z brady a skrání mu padal dlouhý šedivý vous a vůbec vypadal, že v džungli strávil posledních několik let. Dotrhané šaty, na zádech malý batůžek a za pasem kladivo.
„Slečno, jste tu?“ Naklonil se k ní.
„Jistě, promiňte, já jen... Na chvíli jsem se zamyslela. Na co jste se ptal?“
„Co jste se dozvěděla, jestli teda vůbec něco.“
„Ne, nic. Nechtějí se o ničem bavit. Jsou perplex. Jedna černoška říkala, že za to může čarodějka z jezera.“
„A vy tomu přirozeně nevěříte.“
„Jistěže ne!“
„A máte jiné vysvětlení?“
„Cože? Nemám, pochopitelně. Vy jste snad vědec, nebo ne? Čeká se, že vy nebudete věřit nějakým blábolům.“
„Já věřím geologii. Plně a bezmezně. Ale když nic jiného než čarodějku z jezera nemáme, je třeba podívat se jí na zoubek.“
Katherine jen nevěřícně sledovala, jak doktor Trévé odchází a baví se s jedním z policistů, který ji sem přivezl. Pak na ni zamával, ať jde blíž.
„Podle toho, co jsem se dozvěděl, dopadly stejně i vesnice Cha, Kam a Nyos. Celkem přes 1700 mrtvých lidí a víc než dvakrát tolik dobytka. Všichni udušeni. Stejně jako tihle. Zahnědlé skvrny na těle i šatech, žádné známky po násilí, ti, co přežili mají problémy s dýcháním, upadli do bezvědomí, cítili zvláštní vůni... Záhada, nemyslíte?“ Katherine se zdálo, že si z ní snad utahuje.
„Pane Trévé, nevidím zde nic, co by obsahovalo byť i sebemenší element humoru!“
„Slečno Perkinsonová, tady o legraci nemůže být řeč,“ pronesl Trévé téměř ledově. „Nicméně těm mrtvým už stejně nepomůžeme, tak proč kvůli nim truchlit. Nastupujte, tady... Sebasthien, že ano, bude tak hodný a odveze nás do Nyosu.“
„Děkuji vám, počkejte tu ve vesnici na nás, určitě se jim vaše pomoc bude hodit.“ Obrátil se doktor na Sebasthiena a zabouchl dveře od jeepu.
„Slečno Perkinsonová?“ snažil se upoutat její pozornost, ale Katherine se rozhlížela po řadách lidí, zakrytých plátnem, které se táhly přes celou ulici.
„Slečno!“
„Promiňte, já...“
„Jistě, chápu. Nebudu vás dlouho mučit pohledem na mrtvé. Pojďte za mnou, čarodějnice nás očekává.“
Trévé byl na svůj věk překvapivě zdatný, říkala si Katherine. Poslední hodinu a půl šli stále do kopce a byla to ona, na kterou se muselo vždy čekat. Trévé vypadal, že snad ani unavený není a z ní pot jen lil.
„Tak, slečno, jsme tady!“ zakřičel na ni.
Katherine vzhlédla ke geologovi, který stál asi padesát metrů nad ní. Rychle se za ním vyškrábala.
„Vidíte? Polámané stromy, tráva slehlá, voda v jezeru hnědočervená. Skoro jako krev, nemyslíte? Čarodějnice ante portas,“ uchechtl se.
Měl pravdu. Stromy v okolí jezera byly polámané, voda hnědá, ale ne tím odstínem, který je způsoben kalem, a keře a trávy v těsném okolí jezera byly jako by je zválelo stádo slonů.
„Vypadá to, že se voda vylila?“ zkusila Katherine.
Trévé si sedl na kus skály a natáhl se pro kamínek, se kterým si začal hrát v ruce.
„Nejste zase tak daleko od pravdy, ale začnu od začátku, ano?“
Katherine se cítila trochu uraženě, ale nic neříkala.
„Vidíte tuto horninu?“ ukázal na kamínek v jeho ruce. Je to magmatit. Výlevný magmatit, přesněji. Abych vám to osvětlil, máme tři druhy hornin: magmatity – ty vznikají sopečnou činností, sedimenty – ty vznikají usazováním, a metamorfity – vznikají přeměnou předchozích dvou typů. Tohle je magmatit, takže z toho plyne co?“
Katherine jen zarytě stála a mlčela.
„Plyne z toho to, že v minulosti zde byla vulkanická, nebo sopečná, chcete-li, aktivita. Protože ten magmatit se nachází na povrchu a není překryt sedimenty, čili usazeninami, víme, že ta vulkanická činnost je z hlediska geologie mladá a vyvřelá hornina ještě nebyla překryta pozdějšími usazeninami. Mám-li být konkrétní, tak stáří této horniny je přibližně čtyři sta tisíc let. To není zase tak dlouho.“ Trévé se odmlčel a podíval na svou zarytě a zarputile se tvářící posluchačku.
„Dobrá, dobrá, nebudu to protahovat. Před těmi čtyřmi sty tisíci lety lety zde byly sopky. Nacházíme se na sopečné planině Oku a sopek zde bylo opravdu požehnaně. No a ta, která stála přesně tady,“ zapíchl prst do prostoru nad jezerem, „vybuchla. Byl to velmi silný výbuch, protože vrcholek sopky byl rozmetán a zbyla kaldera, můžeme říci kráter, pro zjednodušení, osmnáct set metrů široký a dvě stě metrů hluboký. Tento kráter se zaplnil vodou a tak vzniklo jezero, abych byl geologicky přesný, tak maar, ale na tom nesejde, a na ten se teď díváme.
To ale není konec příběhu," usmál se. "Ono totiž, když už se někde objeví vulkanická činnost, tak trvá neskutečné dlouho, a to i z hlediska geologického času, než úplně zmizí. Tahle sopka vybuchla, ale zůstala zde jistá vulkanická aktivita, která se projevuje úniky sopečných plynů. Těchto plynů je velké množství a když jsme to zde s kolegy zkoumali, zjistili jsme, že jezero je přesycené CO2.
Nebudu vás zatěžoval podrobnostmi, ale tento plyn, který sice není jedovatý, ale je nedýchatelný, se drží ve spodních částech jezera, kde je chladnější voda. Nepředstavujte si to tak, že by tam byly nějaké plynové bubliny. Ten plyn je vázán na vodu. Těžko se to vysvětluje laikovi, prosím za prominutí, ale ten oxid je prostě spjat s vodou a jen tak se neuvolní. Pokud by však nastala nějaké slabá erupce, sesuv půdy a stačila by i náhlá změna mikroklimatu jezera, pod tím si představte výraznou změnu objemu nebo teploty vody, pro příklad, tento plyn by se okamžitě uvolnil, opravdu velmi rychle, pozorovateli by se to zřejmě zdálo jako výbuch, a vyhrnul by se ven. Při tom by asi jezero začalo něco jako vřít, i když teplota by rozhodně nebyla nijak vysoká, a voda by se vylila ven. Ohromné množství toho plynu by se dostalo z jezera na povrch.
Problém je v tom, že hustota CO2 je asi jeden a půl násobek hustoty vzduchu, který dýcháme, z čehož plyne, že se drží u země. Podle zákonu gravitace by si takový oblak hledal nejrychlejší cestu dolů, takže, když se rozhlédnete, logicky by padal dolů do údolí. Protože zdejší hory jsou strmé, no a údolí se strmými stěnami je velmi uzavřené a, jak bych to nejlépe řekl, těžko větratelné, tak je jasné, že by ten oblak nedýchatelného plynu putoval docela daleko, než by se rozplynul.“ Trévé mrskl kamínkem ve své ruce do jezera, kde žbluňkl a zmizel.
„Dokazovat tuto hypotézu bude velmi těžké, to mi věřte, protože CO2 po sobě nezanechává žádnou evidenci, ale když si všimnete té načervenalé vody, tak ta barva je způsobena bohatým zastoupením železa, na které jsou bohaté právě spodní vody jezera, stejně jako jsou bohaté na CO2.“
Trévé na chvíli ztichl. Připadal si jako v těch letech, kdy ještě učíval. Vysvětlovat lidem věci, to byl podle něj účel vědy. Věda je od vědět a vědění podle něj bylo to, co měla poskytovat v první řadě. Podíval se na Katherine. Stála s hlavou svěšenou a sledovala špinavé vody jezera.
„No, asi je čas jít. S tímto nic neuděláme, ale dole pomoci ještě můžeme.“ Trévé se postavil, jemně ji chytil za paži a začali scházet zpátky do údolí.
Roku 1986 zemřelo v údolí pod jezerem Nyos na následek udušení asi 1700 lidí a více než 4000 kusů dobytka.
Už v roce 1984 se stala podobná událost u Lake Monoun, jen 100 kilometrů od Lake Nyos, zemřelo 37 lidí. Naštěstí v současné době probíhá "deplynifikace" Lake Nyos pomocí rour, které přivádí studenou a přesycenou vodu z hlubin jezera na povrch, aby se předešlo náhlému uvolnění CO2 a podobné katastrofě jako v roce 1986. Kromě těchto dvou zmíněných, je evidováno ještě jedno plynem přesycené jezero, a to sice Lake Kivu ve Rwandě.
http://www.geology.sdsu.edu/how_volcanoes_work/Nyos.html
http://perso.orange.fr/mhalb/nyos/webcam.htm
http://en.wikipedia.org/wiki/Lake_Nyos
