Obr.1 Lyosphere - www.naokraji.cz

Druhou písní v pořadí je V pláči od skupiny Alaf, která je tak jakoby z jiného světa. Tentokrát mě zpěv v této skladbě nezaujal, stačilo by ale pouze změnit výraz a celkový mastering zvuku. Mezi ostatní hudební díla tato píseň do celku snadno zapadne a po dalších kouscích na ni zapomenete – jako by tam ani nebyla. Jakmile uslyšíte následující dvě skladby od bratrů Bátorových, dáte mi možná za pravdu.

Obr.2 Alaf

Obr.3 Alaf - skupina při svých koncertech propojuje hudbu s diaprojekcí vlastní tvorby.

První akustická skladba Noční Proud má naprosto skvělou atmosféru a výborný přednes Davida Bátora, který je zároveň autorem textu. Poslední vteřiny jako by připomínaly tlučení srdce v Dark Side of The Moon od Pink Floyd – inspirace, nebo náhoda?

Obr.4 David a Milan Bátor, Noční proud živě v KC Ostrava Poruba

Naprosto skvělá je skladba Pohádka, která Vás bude bavit ještě hodně dlouho – její silnou stránkou je především hudební motiv, dokonale trefný zpěv a na jedničku zpracovaný text. Jak jsem již uvedl – bratři Bátorovští se opravdu vytáhli.

Obr.5 Tomáš Pěla, Milan a David Bátor - záznam skladby Pohádka, Národní dům Hradec nad Moravicí

Po těchto kouscích následuje píseň Dialog vloček skupiny Yummy včele s Terezou Pachtovou, která má velmi příjemný hlas a do této písně opravdu krásně padne. Tato skladba je tak příjemná, že každé probuzení by s ní ráno bylo krásnější – je to rozhodně světlejší stránka Gramodesky, ale ne tak výrazná.

Obr.6 Yummy - nejmladší skupina alba

Obr.7 Yummy

Která skladba ve vás ale zanechá umělecký dojem a pocit profesionality je bezpochyby She's my cure od skupiny The Roads. Tato česko-anglická formace je velmi nadějným talentem a možná o nich ještě uslyšíme. Jejich balada mě naprosto odrovnala nejen hudebně, ale také svým houslovým podkladem, který vyvolává ještě větší emoce. Veliké plus také patří zpěváku Ray Gibsonovi, který si sám složil i nádherný text. Jeden z nejlepších momentů tohoto alba – díky za něj!

Obr.8 The roads

Obr.9 The roads

Po krásné baladě následuje báječný klavír Heleny Víchové se skladbou Když slunce zapadá ráno – pocity z této skladby prostě nelze definovat, jelikož po každém poslechu vnímám toto dílo vždy jinak.

Obr.10 Helena Víchová - záznam Minoritský klášter Opava

Tomáš Janoška se společně s Milanem Bátorem ukázal s akustickou kytarou a rozezněl její struny se skladbou Stars, která je velmi působivá a působí krásně komorně.

Obr.11 Tomáš Janoška, Milan Bátor - záznam skladby Stars, Národní dům Hradec nad Moravicí

Přesuneme se na chvíli do jazzu - Aleš Vítek rozjede na svůj klavír skladbu s názvem Veselá vzpomínka. Krásně se to poslouchá, je to živé, hravé a veselé – skladba tak splnila svůj úkol. Desáté dílo, také od Aleše Vítka, 2 minuty jazzu je slušně zahrané a opět velmi příjemné na poslech. Ten kluk má prostě talent.

Obr.12 Aleš Vítek - záznam Minoritský klášter Opava

Polská Perelka od Dominika Mendreka a s přednesem Agaty Olszar je velmi působivá, i když polštině vůbec nerozumím. Skladbu beru jako oživení nejen díky jazyku, ale také kvůli atmosféře jako takové, navíc hra na klavír je opravdu famózní.

Obr.13 Agata Olszar, Dominik Mendrek - záznam Minoritský klášter Opava

Skladba Listopad od Vojty Hasalíka je opravdu na „jedničku“, poněvadž z hudby lze vyčíst, co tím vším chtěl básník říci, a takovou hudbu já miluji a obdivuji.

Obr.14 Vojta Hasalík - záznam Minoritský klášter Opava

Poslední tři kousky jsou ze skladatelské dílny Richarda Vaculy, o kterém s chutí musím prohlásit, že má na to uspět se svou hudbou kdekoli – stačí jen se umět pořádně prosadit a prodat (i když je to v dnešní hiphopové době velmi těžké). Jeho skladba Svět, která je doplněná o baskytaru, recitaci a zpěv je naprosto nezapomenutelná a jedinečná. Stejně tak bych mohl mluvit o skladbě Přelet plachetnice, kterou doplňuje tentokrát elektrická kytara Milana Bátora.

Jestli existuje něco, čemu se říká „důstojné završení celé desky“, tak mě napadá synonymum v podobě skladby Plavba sněhovou tmou. Hudebně je tato skladba podobná dílům Petra Hapky (co si budeme nalhávat – celá tvorba Richarda Vaculy je opravdu podobná tomuto umělci) – ovšem dalo by se říci, že je daleko lepší než Hapkova tvorba. Zatímco Hapka sázel na silné melodie, Richard Vacula a kolektiv sázeli především na emoce a pocity. Andělský zpěv Zuzany Pastyřikové je opravdu dobrá volba. Musím uznat, že tato skladba sklízí můj obdiv (několikrát za sebou tleskám).

Dalo se očekávat, že sestavit album z různých žánrů nebude lehké. Hudební dramaturgie v tomto případě musela zabrat víc, než veškeré skladby dohromady. Byl to boj, leč trochu průměrnějšího rázu – klavíry za sebou, to je opravdu už trochu moc, stačilo by pouze přimíchat trošku do vínku jiný žánr. Pokud ale deska vyšla záměrem jako „nezávislá tvorba“, tak klobouk dolů – splněno nad má očekávání.

41 minut uteklo jako voda a já chci nášup. Proto netrpělivě budu očekávat další ročník Gramodesky – kdo ví – třeba také přispěji svým hudebním dílkem. I když jsem toto album poslouchal ve formě digitální, pevně věřím že na vinylu dostane vše úplně nové rozměry a já bych svou recenzi mohl psát znovu...

Filip Drábek
http://filous-drabajs.wz.cz, http://www.stajpik.humanart.cz

Napsáno pro server Humanart.cz

Fotografie z nahrávání desky: Národní dům Hradec nad Moravicí / Minoritský klášter Opava

Více o projektu: www.gramodeska.com