„Mám pro tebe překvapení, miláčku!“ Pronesl. Eva sotva zvedla oči od časopisu, barevného a lesklého, jako by měl stránky z barevných sklíček, nebo zrcátek. „Anoooo?“ Natáhla jako by nevěřícně. „Ano!“ Klapl to schválně suše a krátce. Chtěl, aby to znělo jako kontrast. „A je to opravdu nutné? Myslím to překvapení! Chtěla jsem si udělat takové odpočinkové a totálně proválené odpoledne. Prostě se věnovat všem těm slepičím zábavám, na které nemám po většinu roku čas!“
A hlavně si vybírat z ostatních kohoutů ve všech kurnících, co jich na světě je!
Přebírat si je a zkoušet! Pomyslel si. Ale nahlas řekl jenom.
„V neděli máme přece výročí, tak jsem si dovolil připravit ti dárek! V předstihu! Nemůžu za to, že to vyšlo na neděli a kdybych chtěl, aby sis brala dva dny dovolené, asi by to už nebylo překvapení. Rád bych, aby sis teď sbalila věci na celý víkend a abychom odjeli. To je ten dárek!“ Podívala se na něj velmi podezíravě. Asi to přehnal, protože celých dvacet let, spolu vedli svou válku. Ona, za to být čtrnáct dní, týden nebo alespoň víkend někde. V Karibiku (nejraději) nebo na Havaji, Novém Zélandu – či (alespoň) Chorvatsku, Bulharsku nebo (už trošku východisko z nouze) v Budapešťských lázních – (nebo úplná nouze ale kdyby alespoň) Krkonoše, Šumava, Jeseníky – prostě aby se dokázali sebrat a odjet kamkoli, mimo svůj domov. Nechat tu všechno, starosti, problémy, práci a mít těch pár dní čas jenom sami na sebe. A na druhé straně bitevního pole stál on, pecivál, který dokázal cestovat maximálně na chalupu, zděděnou po rodičích, kterou Eva za všechny roky dřiny, za to, co jí vzala času a energie, nenáviděla. Jenže Roman byl pecivál. Nedovedl si představit ani deset hodin strávených mimo své rodné město. K životu mu stačilo pracovat, nebo se válet v knihách. Četl všechno, četl i cestopisy, četl o Afrických národech, o Himálajích, četl o historii Egypta či Číny. Stačil mu text, pár fotografií či obrázků a nepotřeboval nic víc. Netoužil nic z toho vidět na vlastní oči. Kdysi jí to docela imponovalo, protože od ní nikdy nikam neutíkal, jako to dělali kluci kamarádek. Ti potřebovali trampovat, čundrovat, sjíždět divoké řeky, skákat s padákem, nebo se šplhat po skalách a zmrzlých vodopádech, zatímco jejich přítelkyně seděly doma jako kvočny a čekaly, jestli si na ně taky vzpomenou, a rozhodnou se kus času věnovat i jim. Po pár společných letech zjistila, že Roman vlastně není ani trochu jiný. Byl jenom líný na to, aby cestoval. Byl to líný samotář. Listovat knihami, to byla jediná námaha, kterou chtěl pro ten svůj život vynaložit. Věřila mu sice, že jí má rád, ale mohlo jí to stačit? Mohlo tehle pohledné, ale stárnoucí ženské, s víc než čtyřmi a půl křížky toto stačit? Ano, znervóznělo jí, co povídal. Před pár lety, nebo možná jenom měsíci, by za to byla moc ráda, ale teď? Odmítnout ho nemohla, ale to neznamenalo, že by to nezkomplikovalo situaci. Předpokládala, že on bude jako obyčejně naložený ve svých knihách na chalupě, o ni se nebude zajímat až do neděle, kdy se předpokládalo, že jako každoročně uvaří něco dobrého k obědu. Po obědě si dá ona celou skleničku a on jenom po dně vína (protože přece pojedou za pár hodin domů). Jak jí jen mohl okouzlit právě takový suchar bez fantazie? Dvacet let toužila po tom, aby dokázal udělat něco, cokoliv, čím by vybočil z toho odporného ale velmi hýčkaného, leštěného a mazleného stereotypu. A když se to konečně chystalo, kazilo jí to plány...

„A myslíš si, že je to dobrý nápad?“ Ptala se a v obličeji se jí nezračilo štěstí, ale pouze obavy. Romanovi to nemohlo ujít a vlastně se mu to v hloubi líbilo o to víc. Tak jenom přikývl a potom tichým hlasem, s jasně slyšitelnou hladinou rezignace řekl.

„Nevíš co chceš! Chtěl jsem ti udělat radost. Myslel jsem si, že budeš šťastná a že si to zasloužíš. Ale stálo to dost a zrušit se to nedá. Buď do osmi večer přijedeme,nebo ne! Peníze už nám nikdo nevrátí! Můžu maximálně zavolat, že se něco stalo a že přijedeme až ráno.

Taky rezignovala. Došlo jí, že bude daleko jednodušší s Romanem odjet a určitě najde chvilku, aby zavolala, nebo napsala zprávu o svých rodinných komplikacích Alešovi. Pochopí to. Proboha určitě jí pochopí!
„A co si mám vzít sebou?“ Zeptala se aby viděl, že má dobrou vůli a nechce vyhledávat spory.
„Sem si myslel, že víš co si tak sebou bere člověk na víkend!“ Zůstal ale Romanovi jedovatě ironický tón. „Asi snad něco na sebe a něco na spaní. „Snad nemusím vypočítávat spodní prádlo a hygienický potřeby!“
„Hele nevím kam jedu, tedy ani co tam budu potřebovat. Myslela jsem to obecně. Když pojedu do hor, oželím velkou večerní. Jestli jedeme do vídeňský opery, tak budou zřejmě tepláky zbytečný... Chtěla jsem jen ušetřit čas a místo!“ Odsekla mu nakvašeně.
„Klidně si vezmi všechno. Auto to uveze!“ A odešel balit vlastní tašku.

Motor vrněl jako rozmazlené kotě, když mu lehce projíždíte kožíškem a rozpohyboval volně automobil. Mezitím se venku setmělo. Byl prosinec a to se stmívalo brzy

„Je to hodně daleko?“ Zeptala se už docela uvolněně Eva. Jako by ses snad i těšila!

„Jak se to vezme!“ Odpověděl od volantu rádo-by filozoficky. Usmál se. Trochu ji to uklidnilo, protože popravdě řečeno se jí jeho paličatost a zaujatost ani trochu nelíbila. Muselo jí logicky napadnout, že snad o ní a její splněné přání tu tolik nejde. Jako by potřeboval splnit spíš něco sám sobě. Poprvé za celý ten skoro tři čtvrtě rok, kdy se stýkala s Alešem, tak nádherně a kouzelně si pro něj kradla čas, se začala bát jestli se Roman nemohl něco dozvědět. Ale byla přece tak opatrná. Uklidňovala se sice tvrzením, že on nepatří mezi násilníky. Je příliš líný na to, aby mi vrazil facku. Ale nemohla si tím být tak jistá. Nikdy nebyla svatá a občasný románek si dopřála, jinak by těch dvacet let s ním vydržet nedokázala. Díky tomu byl život alespoň trochu snesitelnější, když už nebyl nádherný, ale vždycky byla dost chytrá a opatrná a byla si tím jista i teď. Jen musela uznat, že ji Roman překvapil. Choval se jinak, ale chlap který se po čtyřicítce nemění, není normální.

Za chvilku usnula. Hlava jí padla na stranu, mezi sloupek dveří potažený měkkým plastem a opěrku hlavy a klidně oddechovala. Roman jí moc nesledoval. Bál se náledí. Silnice tu nebyla ani příliš rovná, ani příliš široká. Spočítal si, (pořád byl celkem slušný technik) že potřebuje rychlost alespoň 150km/hod, aby byl náraz dostatečně silný. Dalo dost práce odpojit pyropatrony ve všech airbazích, takže i to by mělo velmi napomoci celému projektu. Ale stačil by blbej kousek ledu, který mohl zavinit, že by někde na posledních metrech dostal smyk. Potom by nemusel ten starý můstek trefit čelně. Z výpočtů mu jasně vyplývalo, že musí trefit čelně! Volant svíral velmi křečovitě a to nebylo nejlepší.

Napálit do právě do toho můstku, mu přišlo víc než symbolické. U něj se před 21 lety potkali. Stačil jenom rok a byli svoji. Proč to celé právě tady i neukončit?. Zapíchnout tu ten malý zlatý, blyštící se křížek, který Eva tak ráda nosila na krku. Ode mě ho rozhodně nedostala!

Necítil žádnou bolest. Jenom osvobození. Obrovské osvobození. Jako by mu ten náraz katapultoval duši z těla na oběžnou dráhu nadzvukovou rychlostí. Zářil a euforie z něj vytékala jako voda z řeky při povodni. Nejdřív pomalu a poznenáhlu, se do těch příjemně svobodných pocitů začalo něco vkrádat. Pocit chladu. Ten byl první. Potom mihotavé světlo a hlavně smrad z kouře. Od toho by přece v podobě duše, měl být dávno osvobozen, ne? Nad to měl být povznesen!

„Co se stalo!“ Ozvalo se vedle něj. Ale nebylo to proneseno takhle zřetelně a čistě. Znělo to huhlavě, jako přes starý hrnec, nebo přes tlustou zeď. Slyšel spíš „Cho fe ftacho!“ ale rozuměl tomu. Jen se ještě stále neorientoval. Spáleniny přibývalo a pálily ho oči, i když to by ke všem drobným bolestem, které začínal cítit bylo asi to nejmenší.

„My jsme bourali? Měli jsme nehodu! Si živej? Stalo se ti něco?“ „My chme chourali?..................Chi chivej?...
Měl moc práce s tím, aby se dostal alespoň trošku do reality. To množství otázek vedle ho rozptylovalo. Oči viděly, i když převážně barevné fleky. Uši slyšely, i když taky ne úplně bez zkreslení a to bylo všechno. Neuvědomoval si svoje končetiny, nic. Jako by existovala jenom hlava. A bolest, která se pomalu a poznenáhlu vracela.
„TAK JSI ŽIVEJ NEBO NE! CO SE STALO!“ Slyšel vedle sebe znovu naléhavě a už i překvapivě čistě. Jako by ten prasklý reproduktor v jeho hlavě někdo slepil.

„Á... Bep... Besme!“ Vyšlo z něj. Tomu nemohl rozumět ani bůh, ani satan, pokud někdo z nich existoval. „Promib“ Ale Eva asi rozuměla. Roztřásla ho zimnice a omdlel.

Nevěděl, jak dlouho byl bez sebe. Neměl to podle čeho odhadnout. Zřejmě to byla jenom chvilička. Dál a intenzivně byla cítit spálenina. Dál mu byla strašná zima, ale bezvědomí, jako by ho trochu dalo dohromady. Hned přesně věděl co se stalo. Do prdele, zase jako všechno, jsem to posral! Zase se mi to nepodařilo dotáhnout!
„Co je ti a jak se cítíš?“ Zeptal se a dlouho mu nikdo neodpovídal, až se začal bát, že Eva buď omdlela nebo umřela. Ta druhá varianta myšlenky mu přišla obzvlášť děsivá. Ano, chtěl smrt, ale společnou a pro oba.
„Kde jsme?“ Zeptala se po chvíli, která Romanovi přišla jako věčnost.
„V autě!“ Odpověděl suše. „Nebo alespoň v tom, co z něj zbylo!“
„Hergot to vím! Myslím kde je to auto? Kde je napasovaný?“ Koukala stejně jako on, do zmuchlaných plechů a několika pečlivě opracovaných kamenů podezdívky mostu. Ještě jí asi ani nedošlo že visí jako netopýři hlavou dolů.
Proč jen jsem chtěl zrovna tohle masivní a velké auto! Takovou krávu! Kdybych si koupil něco běžného, normálního, byli bychom už konečně mrtví, s orgány tak promíchanými, že by je ani patolog spolehlivě neoddělil!“

„No tak, co je s tebou?“ Vytrhl ho hlas z vlastních myšlenek.
„To bys neuhodla! Napasovali jsme do toho mostu...“
„Chceš říct našeho mostu?!“ Přerušila ho a on ve výrazu našeho mostu slyšel vlastně našeho posvátného mostu.
„Jak jsme se sem proboha dostali? Právě sem! A tvrdil jsi, že to auto je na sněhu a ledu jako doma! Že je bezpečné!“
„Chtěl jsem nás zabít!“
A ticho. Snad slyšel jenom praskání plamenů nebo to byla jenom fantazie?

„Ty jeden sobeckej hajzle! Proč?“ Ani se nedivil, že jí jeho konstatování rozčililo. I jeho často pravda rozčilovala. Pravda byl ten nejbolavější element který spolehlivě dokázal rozčílit k nepříčetnosti.
„Všechno vím! O tobě a Alešovi! Nepřežil bych, kdybych měl zůstat sám! Kdybys mě opustila!“
„To já myslím, že bych žila o moc líp! Sobče! Proč jsi nechtěl zabít jenom sebe!“
„Protože jsi mě moc zklamala. Prostě jsem to chtěl skončit a napadla mě symbolika, že nejlepší to bude právě takhle a tady! A asi to i vyjde. Nemůžu pohnout žádnou částí těla a hoříme! Explodujeme, nebo se udusíme!“ Předal jí svou vizi.

„Už aby to bylo. Je mi strašná zzzzimmmma.“ Zajektala vedle něj. „Myslíš, že by nás tu mohl někdo najít?“ Ušklíbl se, i když nevěděl, jestli ten úšklebek může vidět.
„To si myslím nehrozí! Je tu docela mrtvo i v létě! Kdo by se tu trmácel teď v zimě? Před těmi dvaceti lety tu bývalo rušněji. Jenže teď je šest kilometrů odtud dálnice!“ Zhodnotil situaci a přišlo mu strašně líto, že to asi skončí takhle. V jeho představách měla smrt znít jako něco velikého. Měli se rozflákat v obrovské rychlosti o masivní kamennou podezdívku, ne se pomalu grilovat... Měl být v očích známých a příbuzných hrdina, který dokázal vyřešit svoje věci. Bleskově a okamžitě... Ne chudák, který to zpackal a potom se nekonečně dlouho dusil a trápil, a co horšího, stejné povyražení připravil i své ženě.
To všechno jenom proto, že nemohla vydržet moje šílenství a našla si milence! „
Jak jsi na tom ty? Můžeš se hýbat, můžeš něco ovládat? Ruce! Zkus ruce!“ Snažil se mluvit klidně, ale opanovávala ho trocha hysterie. Hlavně, když se Eva zase dlouho neozývala.
„Ne! Vlastně, spíš jsem to nezkusila!“
„Měla bys to vyzkoušet! A asi rychle!“ Nevěděl jistě, jestli se na něj opravdu podívala, ale zdálo se mu, že cítil její pronikavý pohled. Její spalující pohled. „JDE NÁM O ČAS! možná bude dobrá každá vteřina!“ Teď opravdu zřetelně cítil, že umírání by byla hloupost.
„A nechtěl jsi nás náhodou zabít? No tak na to koukni, jako by se ti to povedlo!“ Její hlas nezněl pokorně, ani poníženě. Neklepala se strachy. Eva to brala jako fakt. Přijímala to jako vítěz a jeho odsoudila do pozice poraženého. Poraženého, který podváděl a byl diskvalifikován!

„Chceš bejt udušená a s grilovaným zadkem?“ Slepice podušená do měkka s grilovaným stehýnkem! Roman se snažil, aby to znělo opravdu hodně výsměšně, jenže se mu nedařilo. Strach mu třásl hlasem a vynechával či přelaďoval některé tóny na hlasivkách, jako ve varhanách s poškozenými píšťalami. Jistota strachu byla neoblomně stejná, jako stát proti skále, křičet a být si jist ozvěnou. Slyšel nějaké šmátrání.
„Mám zaklíněný nohy a jednu ruku pod zadkem. Asi bych jí nevyndala, ani kdyby se auto obrátilo zpátky na kola. Měl jsi vůbec někde zaplacený nějaký hotel?“ Lhaní už bylo na nic, tak zkusil zavrtět hlavou. Pro jistotu ještě dodal.
,,Ne! Už dávno mělo být po nás!“
„Jsi nejenom sobec, ale i lakomec! Nekomentoval to. Jen se zeptal.
„Co ta jedna ruka? Můžeš jí zvednout až k závěru bezpečnostních pásů?“
„Můžu, ale bude to ničemu. Jestli nás zachrání a já přijdu o svoje krásný lýtka, nebo budou znetvořený, zabiju tě! Byla jsem zdravá holka, než jsem si do auta sedla a chci takovou i zůstat!“ „Můžeš zkusit rozepnout můj pás?
„Seru na tebe!“ Ulevila si jadrně.
„Jestli si chceš hrát na uraženou...“
„Ne! Nehraju uraženou. JEN NA TEBE SERU!“ Myslíš si, že jsem tak blbá, abych tě odepla a ty ses odplazil pryč? Necháš mě tady!“ Dotklo se ho to!
„Znáš mě snad víc než dvacet let! Měla bys mi trochu víc věřit!“
„Myslela jsem si, že tě znám. Ale po všem, co jsi pro mě dneska udělal, mám fakt práci ti věřit!“
„Ale teď chci žít! Chci abychom oba žili!“
„Najednou!“ Ale v jejím hlase nebyla zloba. Asi si taky uvědomovala, že se na něj musí spolehnout. Nemá jinou šanci a I TA JE MIZIVÁ! „Jenže když ti rozepnu pás, spadneš na hlavu!“
„Myslím si, že horší to být rozhodně už nemůže.“ Zase bylo chvíli ticho. „Co děláš?“
Snažím se najít ten popruh. Je to hodně těžký!“ Roman nevěděl jak je úspěšná. Stále nic necítil. Sám nevěděl, jestli taky třeba není zaklíněný.
„Co tak zkusit mobil! Nemáš někde v dosahu mobil?“ Odpověděla okamžitě.
„Zrovna na tu volnou levačku ne!“ Mám ho v pravý kapse a asi i kdybych na ní nějakým zázrakem dosáhla, vede mi přes ní druhá ruka a tu mám pod sebou tak zkroucenou, že s ní nepohnu. A co tvůj mobil?“
„Na ten zapomeň. Mám ho za páskem. Jenže zrovna vlevo. Tam nedosáhneš, ani kdybys byla chobotnice a měla třímetrový chapadlo! Možná, jestli vypadnu ven, tak potom se povede abych se nějak doplazil pod tebe. Potom možná dosáhneš!“

Rána do hlavy byla opravdu nečekaná. Zaklel. Nahlas a pořádně sprostě.
„Promiň, ale já si nebyla jistá, jestli je to ta spona. Vlastně byla náhoda, že se mi povedlo o zapínání zavadit.“ Roman ji poslouchal, zatímco nemohl popadnout dech. Byl opravdu nepřirozeně zkroucený, protože nohy mu zůstaly kdesi pod palubní deskou.
„Kurva!“
„Co se stalo?“ Ptala se. I když viděla, že asi plán nevychází tak úplně podle představy.
„Taky mám zaklíněný nohy. Stejně jako ty!“
„Tos nevěděl hergot dřív? Takový dřiny a k ničemu!“

„Nemohl jsem to vědět dřív miláčku, když nic ze svýho těla necítím. Necítím ani ruce, ani nohy, ani tělo. Jediný co mi funguje jsou uši, oči a huba! Odsekl jí. Naštěstí se maličko převážil, tak se konečně mohl poměrně volně nadechnout. Nebo se mu zdálo, že může úplně volně dýchat, proti tomu kozelci před chviličkou, to byla nesmírná úleva.
„Když říkám, že neovládám nic, tak ani krk ne! Jak jsem dopadl, tak se mi hlava nějak zkroutila a já musím čumět do svýho rozkroku. Předtím jsem toho viděl o dost víc.“
„Jo! To chápu! To už vím dlouhou dobu, že ve tvým rozkroku není nic k vidění. Nebo skoro nic!“ Možná se jí právě tohle líbilo. Aby byl v bezvýchodné situaci a užíval si strachu.

„Asi byla blbost tě vypínat. Zrovna tebe! Jestli máš něco s páteří, může tě to vystřelit až na onen svět.“ A jako by toho konstatování nebylo málo, jako by to samotné nestačilo, hned pokračovala.

„Ale to je ten lepší případ. Stalo by se jenom to, o co ti od začátku šlo. To druhý, co ti zbývá je, že ochrneš, trvale ochrneš, až si skřípneš míchu a bude z tebe uslintanej blbeček, co se třeba za pár let naučí ovládat svůj palec! A budu to asi já, kdo se o něj bude muset starat! Máš se na co těšit!“
„Ale to jenom za předpokladu, že se někomu povede dostat k mobilu a zavolat sem pomoc. Jinak je to vyřešené „ad definitivum“!“ Naštvala ho tak, že málem zapomněl na strach. Ale ne na dlouho. Ženský vás budou zraňovat a nejhorší je, že budou mít pravdu! Vždycky ve všem pravdu!

„Musíš se snažit dostat tělem víc ke mně! Musíš to zkusit!“ To se snadno řekne, ale hůř vykoná. „Myslíš si, že by mi mohl pomoci ostrý pohled? Neumím se odpichovat očima! Zatím!“
„Dobrá, měla bych nápad, ale možná tě tím zabiju! Riskeme to?“ Ptala se, ale nebyla v tom slyšet opatrnost, ani strach. Nebála se o sebe, tím míň o něj. „Zkusím tě popotáhnout, abych na tvůj mobil dosáhla! Nevím, jestli je to možný. Fakt nevím v jakým stavu je tvoje páteř, nevím v jakým úhlu je tvoje hlava. Já tě rozhodně jednou rukou nemůžu nadzvednout, bude zázrak, jestli se mi podaří alespoň tě smýknout, takže ti třeba zlomím vaz!“ Skvělé vyhlídky. Napadlo ho. Zabit manželkou, když chtěla vylovit mobil, aby zavolala pomoc! Zabit manželkou po tom, co se jí snažil zabít!

„Dělej co chceš! Já nás do toho blázince dostal! Měl bych nás dostat i pryč, ať to stojí co stojí!“ Odvážně to ale pravdu neznělo.
Proč ženský dovedou být tak silný! Proč dokážou vypadat silně i když jim játra z těla trhá divoký vlk? Proč dovedou i v takovou chvíli vypadat krásně? Proč, když chlap se dokáže akorát zhroutit a omdlít?
A to co přišlo, opravdu nečekal. Jestliže před chvilkou necítil nic, teď tedy rozhodně věděl, že tělo má a ač ho není schopen k ničemu konstruktivnímu používat, dokáže zabolet až do kořínků vlasů.

„No, když můžeš tak sprostě nadávat, asi jsi to přežil! Jenže, není to o moc lepší. Potřebovala bych ti uvolnit alespoň jednu nohu, abych tě mohla trochu natočit. Potom by snad bylo řešitelné dosáhnout na tvůj pásek!“
,,Hm, jestli máš nůž, můžeš mi jí uříznout!“ Ta ironie byla od něj víc než příkladná.
„Škoda, nůž u sebe nemám! Ale co kdybych zkusila vší silou zarvat za tvoji nohavici?“ Obrátil oči v sloup, a tak zahlédl strop vozu, se spoustou drobných střepů.
„Jsem zraněnej! A asi dost vážně! Když nemůžu s ničím hejbat a když cítím jenom nelidskou bolest! A rád bych, aby se tak ke mně přistupovalo!“
„No tak si lešti svoje bebíčko a budeš mrtvej!“ Odsekla. Její ruka se ztratila. Stáhla se jako kobra, která zjistila, že on pro ní není žádná pořádná kořist. Jako kobra, která si uvědomila, že před sebou nemá skoro sto kilogramů voňavého a křehkého masa, ale jenom sto kilo výkalů. Hnusných a smradlavých. Přitom bolest z prvního pokusu už skoro odezněla.
„Co se děje? Ztratila jsi kuráž?“ Ozval se proto.
„Já ne! Myslela jsem že ty!“
„Jo, na chvilku! Počůral jsem se totiž bolestí a když se nedostaneš k tomu telefonu, tak mi zmrzne přirození dřív než já a to mě dost deprimuje! Umírat s omrzlou předkožkou!“ Zasmála se. I jeho to trochu uvolnilo.

„Beru to jako pokyn ke startu pokusu číslo dva!“ a niž mu dala jakoukoliv šanci, vyrovnat se, připravit, ucítil něco šíleného. Řval a opravdu hlasitě. Moc hlasitě i na vlastní ušní bubínky. Řval a nestyděl se za ten křik.
„Myslím si, že něco se stalo. Buď povolila nohavice, nebo noha!“ Konstatovala. Ucítil ruku, jak mu šátrá za opaskem. „Buď rád, že tě to bolí. Myslím si, že kdyby byla mícha někde přerušená, nebolelo by to! Jakmile je nervový sytém trvale přerušený, poškozený, nevede ani bolest!“ Uklidňovala ho při tom. Jí se to kecalo!

„Dovolali jste se na tísňovou linku! Zodpovězte prosím co nejpřesněji několik jednoduchých otázek, které pomohou vaši situaci rychle a efektivně vyřešit, takže ve vlastním zájmu prosím odpovídejte přesně a pravdivě.“
„Jak jste na tom?“ Ozvalo se za chvilku „Haló! Slyšíte mě! Jak jste na tom! Kolik vás tam je a můžete nějak spolupracovat?“
„Jsme tu jen dva! Ale na spolupráci zapomeňte. Oba jsme pěkně na fest zaklínění! Máme nohy namačkaný pod palubní deskou a navíc, já se nemůžu ani pohnout!“
„Jak jste na tom? Můžete nějak spolupracovat? Co myslíte!“ Ozvalo se znovu.
„No já asi o trochu hůř než moje žena. Nemůžu se pohnout!“ Opakoval. „Manželce se povedlo odepnout můj pás, takže jsem spadl na hlavu a v té poloze jsem pořád. Ale byla to jediná šance, jak se dostat k mobilu a zavolat vás!“ Odcitoval Roman a Eva se ani jednou neozvala. Buď omdlela, nebo necítila potřebu se k čemukoli vyjadřovat.
„No dobrá! Dobře mě poslouchejte. Jeden z našich lidí se pokusí opatrně rozstříhat vrak a uvolnit vás! Bude na to potřebovat těžký hydraulický nůžky, tak vás prosím o jediné. OBA! Kdyby vás cokoliv bolelo, něco na vás začalo tlačit, okamžitě nám to řeknete, nebo začnete alespoň křičet!“ Ne že by Roman šílel nadšením, ale napadlo ho, že to asi bude jediné řešení, když se chtějí dostat ven. Najednou se mu chtělo tolik žít. Tak strašně moc žít. Snad i doufal, že by se mohla Eva na Aleše vykašlat. Vždycky se dá začít znovu, když je chuť! Dneska se oba znovu narodili a narozeniny, jsou o moc víc než seznámení.
„Ode dneška jsme spíš dvojčata, než partneři! A víš co se mi na tom nejvíc líbí? Že jsme se stali dvojčaty na místě seznámení. To už přece něco znamená!“ Zkusil říct k Evě, ale ta se neozvala. Asi se soustředila na to, aby dobře vnímala svoje tělo.

Konečně venku! Po desítkách minut si užíval pocitu, když ležel na nosítkách. Byl zabalen do dek. Cítil se svobodně a volně, jako by opustil dělohu. Jako by vrak byla břišní dutina. Byl šťastný, že už ho odstřihli od pupeční šňůry, že všechna pouta byla přerušena. Škoda, že neviděl toho porodníka, který měl místo kleští obrovské hydraulické nůžky. Poděkoval by mu. Napadlo ho rozhlídnout se kolem sebe. Bylo to těžké, ale šlo to. Trochu ho mátlo, že nikde nevidí druhá nosítka.

„Kde je moje žena? Jak je na tom? Už je venku?!“ ptal se, ale přiskočila k němu tmavovláska v záchranářské vestě. Její křiklavé barvy mu byly docela příjemné a uklidňovaly ho svou výraznou vyzývavostí
„Potřebujete hlavně klid. Na všechno bude dost času, teď by jste si měl odpočinout!“ Řekla mu klidně ale naléhavě. Napíchla mu nějakou infuzi. On sledoval chvilku plastový pytlík plný kapaliny na držáku v barvě slonové kosti a potom usnul.

Když se vzbudil, ležel na posteli a asi byl v nemocnici. Netrvalo mu ani dlouho, aby si uvědomil, co všechno se odehrálo a proč je tu.
„Kde je Eva?“ Vydal ze sebe a zdálo se mu, že ho vlastně nic moc nebolí. No jo, chemie, ta umí zázraky. “Znáte přece Evu, mojí ženu.“ Pokračoval.
„Počkejte dojdu pro lékaře.“ Špitla sestřička, jako by ho ani neposlouchala, a jako by snad byl ve stavu, ve kterém byl, mohl vstát a odejít. Jako by si mohl dovolit nepočkat. „Pokud se cítíte dost silný, tak pro něj dojdu.“ Přikývl. Po tom co prožil, musel být dost silný na cokoliv.

„Vaše žena zemřela hned po nárazu. Měla skoro amputovanou spodní část těla těsně nad pánví. Kapota vystřelila dovnitř tak nešťastně, byla jako pod gilotinou. Měl jste velké štěstí, že před vámi byl volant. Vás plech trochu skřípnul, ale vážněji neublížil. Máte roztrženou nohu, ale to jste si asi udělal sám, když jste si rozepnul bezpečnostní pásy. Měl jste počkat.“ Ten doktor se musel zbláznit. Vždyť s ním Eva mluvila celou dobu a to ona mu rozepnula pás a dokonce škubla i tou nohou, aby ho svojí jedinou volnou rukou mohla posunout tak blízko, že se mu dostala za opasek a uvolnila mobil. Řekl to lékaři. Ten se sice neusmíval, ale co se týkalo diagnózy, tvářil se velmi nepřístupně a určitě nehodlal nic měnit.
„Prokazatelně byla mrtvá hned! Měla přeseknuté hlavní tepny! Takže vykrvácela okamžitě! Potom taky měla rozdrcené měkké orgány v dutině břišní. I kdyby se krvácení zastavilo včas, ona by stejně neměla šanci.“
„A kdo podle vás zavolal tu pomoc? Nebýt přece jí... „
„Podle lékaře ze záchranky, slyšeli v telefonu hlas, který volal o pomoc. Mužský hlas! Naštěstí zůstal telefon zapnutý, tak se povedlo zaměřit signál a podle něj lokalizovat přístroj. Dozvíte se víc, ale až budete fit. Zdraví především!“