.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Říjen  >>
PoÚtStČtSoNe
   1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31  

 .: Online
Stránku si právě čtou 4 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Po
(ze dne 13.02.2008, autor článku: Marion)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Po
Byla jsem jako marioneta na nitkách lenosti a loutkař byla nevolnost sama. Naštěstí měl můj konec pokračování.

Toužila jsem probudit k životu něco fantastického, mít halucinaci, která by byla opravdová, duchaplná jako esprit sám. Bylo to po tom letargickém období, po tom příšerném období, které už nikdy nechci zažít. Nikdy v životě, lidé, nikdy v životě se nesnažte odklonit z cesty za sny a nahradit štěstí otupělostí.

Vydala jsem se, obklopena muzikou, jak je pro mě ostatně příznačné, do zšeřelých ulic. Psychedelická hudba se linula z nitra pravé kapsy přes dva drátky až do uší, do mozku, do zorniček a ve vzduchu tvořila vykousnutá kolečka, která by nevědoucí označili za svit pouličních lamp.

Hle, srdce mi poskočilo vzrušením a všechny mé vnitřní hlasy si začaly šeptat, když se sto metrů ode mě začala rýsovat silueta, vypadala přesně jako černý anděl, zřetelně jsem viděla obrysy křídel a o vteřinu později jsem zahlédla zablýsknutí nože. Jenže potíž člověka je v tom, že jakmile vidí to, co chtěl uzřít, musí hned prozkoumat, zda-li je to opravdové. Kéž bych byla hned uhnula pohledem a zabočila do postranní uličky a do konce života snila o tom, že jsem viděla padlého anděla. Ne, to ne. Já jsem na něj zírala s otevřenou pusou a nechala jej přijít blíž. Uvědomila jsem si, že je to jen muž a že má na sobě obyčejnou livrej a v rukou drží paraple, které se ještě před chvílí tak magicky a nebezpečně blýskalo. Ach, jaké zklamání.

Uznávám, že toto, co se chystám říci, nebude vůbec vhodné. Takže, šla jsem dál a pak chvíli čekala, až můj psík vytlačí všechnu špínu toho večera, všechnu špínu všech špinavých pocitů, které člověka tak špinavě ovládají. Měla bych ji vylisovat (šlo by to vůbec?) a vystavit v nějakém muzeu pro výstrahu budoucím generacím, ale možná už v té době nebude avantgarda vůbec pochopena. Člověk sice musí nejdřív něco vsadit, aby vyhrál, ale rozhodla jsem se, že toto poselství přenechám jiným. Na ulici Na Řečišti seděl na jednom z komínů orel, měl tiziánová křídla a zvědavost mi jej proměnila v obyčejný rezavý kryt na komín. Ještě jsem ani nestihla zabědovat nad dotěrnou realitou, když jsem uviděla, těsně vedle rozcestníku, osamělého spoluobčana. Ten obraz, jenž se mi zostřil o malou chvíli později, byl tak tragikomický, až jsem žasla nad tím, jak milimetrově sedí do mého života a jak velkým skvostem v tomto torzu mého příběhu je. Ne, nebyla to halucinace

.„Dobrý večer!“

Neodpověděl.

„Co to tam děláte?“

„Honím buka.“

„Cože?“ Jeho upřímnost mě odzbrojila, tohle jsem nečekala ani od muže s kalhoty u kolen a penisem v ruce.

„Leštím kládu, hraju kapesní kulečník, češu afro, jak chceš…“

„Ne, nechci, děkuji.“ A tak jsem odešla, uspokojená jako lyrický subjekt, který prošel epifánií, s pocitem, že člověk může se svým životem dělat cokoli, co chce. Hranice jak vidno neexistují. Vše je v našich rukou. Někdy doslova.

Ještěže existují lidé, kteří vám vždy připomenou, že je daleko zajímavější vidět realitu než halucinace.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz