Žádná válka nemůže být spravedlivá a nemá pravidla.
Přes zídku plotu nakukoval obličej. I na
dálku bylo vidět, jak je zoufalý a jak je unavený.
Koukal do dvora, starého činžáku, který byl
neupravený, šedivý a špinavý, jako všechno
kolem. Jako celý svět. Zoufale potřeboval vstoupit dovnitř.
Zdálo se to být tou nejjednodušší věcí
na světě. Zídka byla rozpraskaná, vydrolená a
v několika místech nebyla vyšší než metr. Takže by
jeden řekl, že jí stačí než překročit! Přesto
to, co mu bránilo v jejím překročení bylo
složité, veliké a hodno výjimečné
rozvážnosti. Byl to totiž strach.
Špinavý
obličej, orámovaný neupravenými a nevýrazně
zbarvenými vlasy, pozoroval už nějakou dobu pár
ozbrojených strážných. Původně byli tři.
Jeden už běžel pro velitele. Ale i dva, v takovéto pozici, byli
až až. Jednak je nemohl vidět a i kdyby začal pálit z
nějaké těžké, rychlopalné zbraně, trefit je, by
byla spíš náhoda. Neměl dobrý úhel, na
rozdíl od nich. Pro ně byl za tou zídkou jako na
dlani. Stačil jediný krok a potom - vyčkat chvilku, jestli
byl opravdu sám, nebo jen někomu dělal průzkum. Vypadal
spíš na osamělého lupiče. Ve službách se
střídali tak dlouho, že si dovolili o sobě tvrdit, že na
vetřelce mají nos. Sakra, dobrej čmuchací
radar! Jak by řekl Josef, který
odešel pro velitele. Určitě to byl spíš zoufalec než
útočník. Ale stejně bude mít smůlu. Museli
přijít o spoustu bezvadných lidí, možná
těch nejlepších lidí, aby si uvědomili, že přežít,
většinou znamená neptat se. I otázky odváděly
pozornost a i otázky dávaly často těm za zdí
pocit, že mají proti sobě nebystré hlupáky, na
které je možné něco zkusit!
Bylo mu necelých 35. Přesto si připadal jako když žije
věčně, a že ta blbá válka trvá už snad 1000
let. Netrvala. Narukoval v osmnácti, a to bylo necelé
dva roky po jejím začátku. I když všichni si už
před ní mysleli, že jsou ve válce a hlavně, že to
těžko může být horší. Mohlo! Domů se nedostal
celou věčnost, to jest 17 let. Přišlo mu skoro směšné,
že jenom o rok déle na světě strávil jako nevoják,
jako neválečník. Měl obrovské štěstí.
Jestliže Bůh tuhle planetu nenáviděl, když jí
proměnil v takové peklo, jeho musel mít rád! Co
rád, miloval ho. Bůh musí být gay, když se
do mě tak zbláznil! A ta
myšlenka byla víc než oprávněná. Čím
víc se kolem něj zabíjelo, čím víc jeho
přátel, lidí, na které se mohl spolehnout, bylo
proměněno v beztvarou kašovitou hmotu, nebo v lepším
případě ve vyhaslé tělesné schránky.
Čím víc se válčilo, tím víc se
lidstvo upínalo k Bohu. Zapomnělo sice dávno na důvod,
proč se vlastně mezi sebou zabíjí, ale nezapomnělo
na Boha. Jestli opravdu existoval, tak to byl pěkně
sadistickej gay! Už jenom za
to, jak mu pokazil dospívání a jak ho odtáhl
od rodičů a naučil vraždit, aby přežil. Možná
mě nemiluje, ale nenávidí! Možná zabíjí
ty, které má rád a já jsem jeho zbraň!
Všichni jsme jeho zbraně!
Velitel se
vrátil na stanoviště. Měl na krku dalekohled, i když ho
tady na nic nepotřeboval. Nikdy ho na nic nepotřeboval. Dvůr nebyl
tak velký, aby si nemohl prohlédnout jasně kohokoliv a
kdekoliv. Ale zase tím dával najevo svou nadřazenost.
Všichni museli okamžitě vidět, na dálku, proč ho
respektovat a zavěšený dalekohled znamenal něco jako
generálská epoleta.
„CO dělá! Jak
se chová?!“ Jeden ze strážných nakrčil nos.
„Standardně! Nakukuje
a řekl bych hledá, co by se dalo šlohnout. Jak k jídlu,
tak na sebe! Nebyl moc vidět, ale zdá se mi, že má na
sobě nějaký zbytky uniformy. Takže je to buď zvěd, nebo
zběh! A zvěd tady? Koho by zajímal činžák! Ve
městě!“
„Tyhle myšlenky
laskavě přenechej mě!“ Tvrdě ho odbyl velitel. Každopádně
se mu ale úvaha strážného líbila. Jestli
to byl opravdu zběh, potom bylo třeba jednat rychle. Tihle chlapíci
byli ti nejnebezpečnější. Měli výcvik a když
dokázali přežít sami a vyhnout se armádním
hlídkám, uměli přežít všude. Navíc
se nikdy nerozpakovali. Byli chladnokrevní a bezcitní!
Museli být Oni totiž už neměli co ztratit. I když
většina lidí na světě neměla co ztratit!“
„Nechte ho udělat
krok! První krok dovnitř a potom!“
„Vypadá sice
zanedbaně, ale jinak, neřekl bych že je to...“ Pokusil se znovu
prosadit strážný.
„Už jednou jsem ti
řekl, že budeš dělat to, co říkám! Nejsi tu od
úvah! Já mám zodpovědnost za úplně
každýho, kdo tu bydlí! Mě jste tím pověřili
a já riskovat nebudu! Nic riskovat nebudu! Jestliže řeknu
zastřelit, chci slyšet maximálně výstřel! Tohle je
válka, Hoši! “ Setřel ho znovu velitel a přemýšlel
nad tím, jak by na něj musel být pyšný jeho
syn. Moc si ho z manželkou neužili, hned v osmnácti
narukoval a od té doby o něm neměli žádné
zprávy. Pořád doufal, že se jednoho dne objeví,
ale sám věděl, že to není racionální
úvaha. Nemohl přežít tolik let běsnění,
kterému jsou vojáci na frontách denně
vystavováni. Nemohl to přežít, když nikdo z těch,
kteří s ním ze čtvrti narukovali, nepřežil! Ale
příjemnější bylo představovat si, že se setkají,
i to, jak na ně syn bude hrdý. Sešikovali dům, vycvičili
obyvatele a dokázali se ubránit všemu zlému, co
se za vraty činžáku a hranicí dvorku dělo. Dokázali
přežít!
Třeskl výstřel.
Nikdo ze čtveřice se ani nelekl. Všude zněla střelba už tak
dlouho, že ji zvukovody i mozek přiřadili k běžným
zvukům. Velitel se napřímil a podíval ven. Byl otočen
zády, jak káral jednoho ze strážných.
Tělo vetřelce teď leželo zpola na dvoře a ten špinavý,
neupravený obličej byl milosrdně otočen do země. Hlava
byla přeházená vlasy a vprostřed zad temněla lepkavá
skvrna - kulka vytrhla lopatku, když vylétala z těla ven.
Tělo leželo bez
pohybu, bez myšlenky. Ta poslední, která jej opustila
téměř nastejno s kulkou byla: Sakra, proč, když
jsem chtěl jenom domů! Ale teď
už nezůstalo nic, jenom ta schránka. Zanedbaná a
špinavá!
Velitel zadržel za ruku
strážného, který se chystal evidentně opustit
úkryt.
„Říkal jsem, že
nehodlám nic riskovat a tedy ani život nikoho z vás!“
Ukázal na tělo u zídky. „Tomu je jedno jak dlouho
si tam poleží a my můžeme počkat! Musíme mít
jistotu, že byl sám!“
Čekali další
skoro hodinu.
„Dobrá, tak
jdeme! Ale opatrně! A chci aby jste pořád hlídali
všechny tři směry! Jasný?!“ Přikývli.
Rozestavili se kolem něj, zbraně přiložené k líci a
pečlivě zkoumající cokoliv, jakýkoliv šustot.
Velitel zatím otočil tělo a začal mu probírat kapsy.
Nebylo v nich skoro nic. Co asi tak sebou může nést vojenský
zběh. Jeden zavírací nůž, pár dopisů. Z
obálky jednoho z nich vyčuhovala polámaná a
dost poškozená fotka. Vytáhl jí a nemohl uvěřit
vlastním očím. Byl na ní on, manželka i jejich
syn. Dávno! Byla to velmi stará fotka! Zkoumal obličej
a rysy zastřeleného. Bylo to těžké, přes věk,
dlouhé vlasy, špínu, vousy, nic z toho na synově
obličeji neznal. Nejvíc ho překvapily hluboké vrásky
na čele. Otevřel jeden z dopisů a četl. Nebylo pochyb. Sám
jej psal a byl to jeden z prvních, které mu posílal - ještě do armádního výcvikového
střediska. Poznal svůj rukopis, ale pořád se odmítal
smířit s realitou, s fakty. Pořád je odmítal
brát v potaz. Myslí mu rezonovala před chvilkou
použitá věta :„TOHLE JE VÁLKA, HOŠI!“