Ležel na kraji lesa, pod ochranou hustého mlází, schoulený do klubíčka jako dítě v matčině děloze. Ležel tak už od rána a za tu dobu mu ztuhly snad všechny svaly v těle. Byli všude kolem něho. Cítil to. Neviděl je, jenom slyšel - vrtulník kopírující okolní terén mu několikrát přeletěl nad hlavou. Nemohli ho zahlédnout, tím si byl jist, ale snad to ani nepotřebovali. Uzavírali kruh kolem něj pomalu, ale neúprosně a věděli , že v jeho středu svoji kořist dostihnou. Měl poslední možnost - dům, osaměle stojící dobrého půl kilometrů od vesnice, která ležela pod ním v údolí. Byl obydlený, soudě podle toho, že z něj ráno vyšla mladá žena a věšela na šňůru plenky, které se teď třepotaly ve větru jako bílá vlajkosláva. Takže matka a dítě - ideální rukojmí. Jistě k nim patří také nějaký otec, ale ten bude nejspíš v zaměstnání. Aspoň v to doufal, vždyť neměl žádnou zbraň, jen vlastní tělo, zesláblé nedobrovolným třídenním půstem.V tomhle stavu by ho lehce přepral každý chlap. Musí do toho jít, čas se krátí.
Začal se namáhavě zvedat, když vtom se znovu ozval rachot vrtulníku. Plácl sebou tedy na zem a mezerou mezi pružnými větvičkami pozoroval letící stroj, který zvolna opsal kruh nad vesnicí a posléze se ztratil za obzorem. Teď nebo nikdy!
Vyběhl z lesa a přikrčený jako zajíc se hnal k domu. Svaly na jeho nohou hlasitě protestovaly při každém došlápnutí, ale nebyl čas ohlížet se na bolest. Musel být pod střechou dřív, než se vrtulník vrátí.

Maso na plotně bublalo a šířilo kolem sebe vůni čerstvé majoránky. Jana vařila ze zvyku, ve skutečnosti ani neměla hlad. Ale musela jíst, potřebovala mít dostatek mléka pro Matýska, který rostl jako z vody a vyžadoval stále víc. Mohla by ho sice přikrmovat Sunarem, jenže... jenže na ten už jí prostě ze sociálních dávek nezbývalo. Nezaměstnaná svobodná matka - nejhorší možná kombinace v dnešní době. Rodiče ji vyhodili z domu okamžitě, jak jim řekla o svém těhotenství. Snad by ani nedokončila školu, nebýt vzdálené tety, která ji vzala k sobě sem - do domu, kam kdysi jako dítě jezdívala na prázdniny. A co víc - teta jí dům odkázala, takže teď , půl roku po její smrti, tu byla Jana vlastní paní.
Co víc si vlastně můžu přát , říkala si občas, když na ni doléhala samota a únava. Mám kde bydlet a co jíst, mám zdravé dítě, měla bych být šťastná. Ale nebyla.

Za domem se táhl velký sad, plný jabloní a švestek. Kdysi dával velkou úrodu, ale nyní se jej už skoro deset let nedotkla lidská ruka a bylo to na něm znát. Nedalo se tudy ani projít, všechen prostor kolem stromů zarostla hustá vysoká tráva, kterou však zvolna z jejího území vytlačoval heřmánek. Když před měsícem rozkvetl a zaplavil široké okolí intenzivní vůní, všimla si ho také Jana. Dostala nápad, jak si trochu přivydělat, aby nemusela obracet každou korunu desetkrát, než ji utratí. Brzy začaly dřevěnou podlahu velké půdy plnit hromady natrhaných bělozlatých hlaviček. Zvolna vadly a sesychaly do aromatické lehounké drti, kterou Jana mínila prodat ve výkupu léčivých rostlin. O získaných penězích si velké iluze nedělala, ale i to málo by jí pomohlo ulehčit finanční situaci. Teď už v sadu bílá barva nezářila do dálky, zůstaly jen orvané stonky, připomínající zmasakrovanou armádu. Ale heřmánek je silný bojovník, Jana věděla, že během krátkého času rozkvete znovu.

Odtáhla hrnce na kraj plotny, aby se maso nepřipálilo, než posbírá suché pleny, a s proutěným košem v ruce vyšla do síňky. Srazili se ve dveřích. Jana polekaně vykřikla a přitiskla si koš na prsa jako štít. Muž ji odstrčil, div neupadla. Otočil se, zamkl venkovní dveře a klíč si strčil do kapsy.
„Vrať se dovnitř," poručil Janě . Bez dechu couvla zpátky do kuchyně.
„Nezapomeň si pořídit psa," zazněla jí v uších naléhavá tetiččina slova, která vyslechla při své poslední návštěvě v nemocnici. „Nemůžeš bejt samotná v celým baráku jenom s miminem." Teď litovala, že to neudělala. I když - jak se tak na vetřelce dívala - s tím by si poradil snad jen dobře vycvičený dobrman.
„Co čumíš?" utrhl se na ni, sotva vstoupil do kuchyně. „Tos nikdy neviděla chlapa?"
"Kdo jste? Co tu chcete?" podařilo se jí vypravit ze sebe pár tichých slov.
„Přišel sem na návštěvu," odpověděl a ošklivě se pousmál. Janě přeběhl mráz po zádech.
„Co to vaříš?" nakoukl do bublajícího hrnce. Nádhernou vůni jídla zaregistroval jeho nos už venku a žaludek se bolestivými stahy začal hlásit o svá práva.
„Tak co je to?" zařval nahlas. „Smrdí to jak kupa sraček."
„Králík," hlesla skoro neslyšitelně.
„Králík?" zasmál se. „ A já myslel , že sto let chcíplej pes. Tvůj chlap musí bejt pěknej ubožák, když ho krmíš takovým žrádlem," zadíval se na ni zkoumavým pohledem.
Nejistě polkla: „ Mému... manželovi... to nevadí. On má králíka rád," dodala , ale do očí se mu nepodívala.
Lže, pomyslel si a náhle se mu ulevilo. Takže její muž není v práci, on zřejmě není vůbec. Skvěle, konečně se mu začíná něco dařit.
„No, když to žere tvůj chlap..." řekl s důrazem na poslední dvě slova, „ tak já si dám taky. Dělej, naval to sem a ňákej chleba k tomu."
Nečekal, až se Jana pohne, popadl horký kastrol holýma rukama a postavil ho na čistě prostřený stůl.
„Tak hoď sebou, ty krávo líná, a lžíci k tomu!"
Teprve teď přiměla Jana ztuhlé nohy k poslušnosti. Ukrojila chléb a střenku velkého ostrého nože svírala v dlani o chvíli déle, než bylo nutné. Sledoval ji pozorným pohledem, nebylo těžké dovtípit se, na co žena myslí.
„Polož to," poručil jí a ona mechanicky nůž odložila do šuplíku. Stejně bych nedokázala někoho bodnout, uvědomovala si až přespříliš dobře.
Nedbal na to, že maso je horké, pustil se do jídla hladově jako toulavý pes.
Pozorovala ho, jak se cpe, a v duchu se utěšovala , že, až se nasytí, odejde. Naděje to ale byla malá, vlastně pranepatrná, a zhasla ve chvíli, kdy se vedle v ložnici ozval Matýskův hladový pláč. Proboha, úplně na něj zapomněla! Vrhla se ke dveřím, ale on byl rychlejší. Odstrčil kastrol s jídlem tak prudce, že ten sletěl na zem a část horké omáčky zasáhla Janino holé lýtko. Na zlomek vteřiny zaváhala a to už vetřelec stál u dveří do ložnice.
„Neee!"
Její zoufalý výkřik podnítil Matýska k dalšímu nářku.
Ale muž do ložnice nešel. Jen otočil velkým starobylým klíčem a přidal ho k tomu, který už měl v kapse.
„Tak a je to," zašklebil se. „Fakan počká, teď se budeš věnovat mně."
Vrhla se proti němu jako rozlícená šelma, ani sama netušila, kde se v ní ta odvaha vzala. Byl jejím útokem zaskočen, ale jen na okamžik. Vzápětí ji pevně sevřel v náručí a přirazil ke zdi.
„Řek... sem, že... se budeš... věnovat... mně," řekl pomalu, s důrazem na každém slově, s obličejem jen pár centimetrů od její tváře. Cítil, jak voní nějakým laciným mýdlem a taky cítil štiplavý závan strachu v jejím potu. Ona se mě bojí, pomyslel si a rázem se ho zmocnilo vzrušení, bojí se, abych jí neublížil...A bojí se právem... Bože, neměl jsem ženskou celých pět let...Má tak plné rty...
Jana pochopila, k čemu se nezvaný host chystá. Než ji stačil políbil, škubla hlavou prudce dopředu a kupodivu se strefila. Neslyšel to tichounké lupnutí , ale rázem věděl, že má zlomenou chrupavku. Pustil ji a přitiskl si ruce na nos, který mu rozbila svým čelem. Mezi prsty se mu řinul proud čerstvé krve.
„Ty mrcho!" zařval, ale znělo to spíš jako zahuhňání.
Jana na nic nečekala a vyběhla do síňky, vzápětí si ale uvědomila svou chybu.
Byla v pasti. Jediné dveře ven byly zamčené a klíč dosažitelný asi tak stejně jako kámen na Marsu.
Násilník se otřepal rychle. Jednou rukou si ještě svíral nos a z dlaně mu padaly rudé cákance na podlahu, ale v té druhé držel už nůž, velký ostrý nůž na chleba - ovšem chleba se jím evidentně krájet nechystal. Jana se v hrůze přitiskla ke stěně a vtom nahmátla za svými zády petlici dvířek na půdu. Bleskurychle ji odhákla a než se muž vzpamatoval, zaduněly už její kroky na dřevěných schodech . Byl to zoufalý pokus, ani z půdy neměla kam uniknout. Jediné, co mohla, bylo použít něco z harampádí, které se tu také válelo, jako zbraň.
Muž zatím klidně odložil nůž a beze spěchu stoupal po schodech za ní. Také on věděl, že půda je slepá ulička, pokud ovšem dáma jeho srdce nebude chtít vyskočit z vikýře, z výšky dobrých pěti metrů nad zemí. A to ona nebude chtít, vždyť kdo by pak chránil jejího syna, když by zůstala ležet se zlomeným vazem, že?
Jana zoufale těkala očima po půdním prostoru. Nic, nic, nic - staré knihy, oprýskaný kufr, zaprášená stojací lampa, nic z toho se na účinnou obranu nehodilo. Když její pohled padl na zrezivělou sekeru, kdovíproč zaťatou do střešního trámu, bylo už pozdě.
Vystoupil na poslední schod a volnou rukou si - možná trochu předčasně - začal rozepínat kalhoty. Přitisknutá zády ke komínu, sledovala tu ruku, bloudící po poklopci, jako hypnotizovaná. Nevnímala dokonce ani Matýskův pláč, který zněl zdola a z vysokých tónů už přešel ve vyčerpané zalykavé kuckání.
Můj Bože, bude se to opakovat, uvědomila si a před očima jí znovu vyvstaly události onoho večera před patnácti měsíci. Dlouho trvalo, než je vytěsnila z paměti a teď tu byly zase. Tenkrát byli tři a ona neměla šanci se ubránit, dnes je jen jeden, ale ona tu stojí stejně - jako myš ochromená hrůzou z pohledu na blížícího se plaza.
Zhluboka se nadechl, nejspíš chtěl něco posměšného říci - a pak se to stalo.
Obličej mu zrudl tak, že se na něm úplně ztratily zasychající krvavé šmouhy, oči vylezly z důlků a z úst dokořán otevřených znělo jen sípání. Chytil se za hrdlo v zoufalé snaze uvolnit hrtan a průdušnici, které mu náhle někdo sevřel železnou pěstí. Marně.
Ani sebemenší lok letně rozpáleného vzduchu nenašel cestu do jeho plic. Trvalo jen několik vteřin, než se zhroutil na podlahu, až dřevěná prkna zaduněla. Zmítal se jako ryba vytažená z vody, zatímco Jana jej vyděšeně pozorovala.
Když jí konečně došlo, že má šanci k záchraně, muž se téměř přestal hýbat.
Rychle ho prošacovala, střežíc se přitom pohlednout na jeho ústa, která se otvírala a zavírala v bezhlesé prosbě o pomoc.
Dole byla ve vteřině.
Třesoucíma se rukama otevřela venkovní dveře a pak i ty od ložnice, popadla pláčem opuchlého Matýska a tryskem, který by jí mohl závidět každý sprinter, se rozběhla do vesnice.

„Sakra, musím ven nebo se tu taky udusím," řekl policejní patolog, který na půdě starého domu vystřídal černé zakuklence ze zásahové jednotky. Opatrně snesl své obtloustlé bříško po příkrých schodech a, když se venku nadechl čerstvého vzduchu, zamyšleně dodal:
„Jo, astma, pánové, to je svinstvo. Kdo by to řek, že uprchlého vrahouna nakonec dostane obyčejná alergie na heřmánek. Nejspíš vůbec nevěděl, že ji má. No, teď už to ví a je mu to prd platný. Však ne nadarmo naši předkové říkali: Před bezinkou smekni, před heřmánkem klekni."
Rozhlédl se po ozbrojencích, potících se v červencovém horku:
„Měli byste kleknout , pánové. Ta kytka vám ušetřila hromadu práce."