Zdravím Tvé dlaně příteli.

Všichni se snaží svému životu, kromě smyslu, dosadit řád. Nejčastěji k vytvoření pravidel užívají statistiky a tím pádem čísla. Je to otřepané téma dopisu? Jasně, že je, to bezesporu.

Třicet šest let to trvá, v podstatě jen osmnáct, než si uvědomím, kdy to skončí. Co? Za celých třicet šest let pracuji šestnáct. Každý měsíc mi šly tři stovky na charitu. Jo je to jen padesát sedm tisíc a šest set, ale někoho to z průseru vytáhne. Čtyři až pět vztahů, z nichž se sotva jeden dá počítat jako vztah, jen mě nenapadlo lepší slovo. Jeden rok ve snech, zbytek ve zbytcích téměř dvanácti a půl tisíce realit. Hořkých jako bylinkové čaje od mámy (třikrát denně), když jsem byl zase nemocný. Osm let si jen tak plavalo v chlastu, některá se ponořila jiná stoupala ke stropu v podobě kouře některé z osmi tisíc cigaret. Z nějakého stesku? Ne, z radosti jsem se přece skrýval před lidmi, nechtěl s nimi o svých dvou problémech mluvit, snad jen proto, že jeden z nich jsem byl já. Jsou to všechno jen čísla. Stejně jako my a to už od početí. Jedno nebo dvě vajíčka, jedna nebo dvě spermie, souřadnice na ultrazvuku, .... po třiceti šesti letech cvak,.... dvě sta projektilů v jednom náboji.

Nebudu se loučit.  V  roce dvacet a  dvacet a tři k tomu by mě nikdo neobjal. Přeji Ti krásné dny (mnoho). S přátelským pozdravem

Filip

18. května 2020, Kíthira