„Navíc, když nebudeš kupovat denně noviny, tak ještě za měsíc ušetříš. Tři stovky, to si přece může dovolit každý.“

Cítil jsem se před ním hodně hloupě. Skoro osm let pryč z nového tisíciletí a já doma neměl ani počítač. Nepotřeboval jsem ho. Nač taky, když pracuji jako lesní dělník? Pár řetězů do pily, to ano. Hrst zapalovacích svíček, pilníky a nářadí. Sekery, klíny, řetězy a lana, to všechno by se našlo. Ze všech elektronických nesmyslů ještě tak rádio, televize a video. No a tím výčet končí. Proč mít doma počítač? Ale Jarda byl jiného názoru. Možná, díky tomu, že spolu kamarádíme tak dlouho, ale hlavně si myslím, že za ten starý krám, by mu nikdo jiný na dlaň tolik peněz nedal.

Jakmile jsem podepsal smlouvu, úřednice na přepážce mi hodila do dlaní krabičku s modemem, řka, že je uvnitř návod v češtině, takže to zvládne i malé dítě. Doma pořád zkoumám kabely. Tedy, ne že bych nepoznal, kam konektory zasunout. Vše je vyvíjeno blbovzdorně nezaměnitelně. Problém je jinde. Je to připojené, let diody blikají. To je vše. Něco to po mě chce a monitor vyhazuje hlášku „Hardware byl nainstalován, ale zřejmě nebude pracovat správně“. Jediné co umím, je počítač zapnout a vypnout. Párkrát to bez úspěchu zkusím a potom zavolám Jardu. Přijel za chviličku a bez pozdravu se hrnul k monitoru.

„No to je jasné, to se musí nainstalovat. ADSL neběží hned.“

„A proč to tedy nazývají samoinstalačním balíčkem?“ Foukám si hned bolístku na poraněné ješitnosti.

„Za pár týdnů ti bude připadat samoinstalační. Proti jiným věcem, neboj. A dej mi smlouvu, jsou tam přihlašovací údaje.“ Podal jsem mu požadovaný list papíru.

„No vidíš a je to!“ Řekl po několika sekundách, co mi vytrhl smlouvu z ruky. Obrazovka monitoru zářila různobarevností nějakého vyhledávače.

„Tak, tady si napíšeš, co chceš a ono ti to něco najde. Přeju hodně štěstí. Musím domů. Klára řvala jako tur, když jsem k tobě šel.“ A zmizel. Osaměl jsem s tím komunikačním médiem a nevěděl pořádně co dál. Zkusil jsem napsat pár slov, jako počasí, sport. Podíval se na pár stránek, ale začalo mě to nudit. Tak koukám na nějaké hry. Ty se mi líbí, ale říkám si, když je tu toho tolik, tak přece nezkysnu na blbých hrách a žene mě to dál. Sex, tam se zdržím dost dlouho. Jsem dlouho rozvedený, tak asi proto. A potom zkusím srandu, humor.

„Internetové stránky zesnulých“

To vypadá dost morbidně, aby to mohlo uspokojit moje primitivní libido a můj nízký smysl pro humor. Kliknu na odkaz.

Stránka se otevře a je zpracovaná v jemných, černošedých odstínech. „Chcete si popovídat ze zesnulými? Zajímá vás jejich svět? Tak to jste na správné adrese!“ Skvěje se titulek napsaný krasopisným, bílým písmem, trošku rozmazaným. Jako by nápis byl z mlhy.

„To je vono, to je vono, to je správná recese.“ Zaplesá moje srdce. A protože si všimnu tlačítka „nastavit stránku jako domovskou“. Stisknu ho a je mi jasné, kde budu trávit nejvíc času. Dneska ale stačí, musím se na to vyspat, jinak budu ráno za pilou vlát jako kus hadru.

Stmívá se už docela brzy, tak mám více času zalézt si k počítači. Vlastně jsem po příchodu z práce jen zatopil a už sedím před obrazovkou. Stránka je načtená hned. Konečně ji můžu důkladně prostudovat. Člověk by řekl, že taková šedobílá záležitost bude pěkně nudná a fádní, ale opak byl pravdou. Fascinovaně jí roluji nahoru a dolů. Zaujalo mě tlačítko „On line přítomni“ Rozkliknu ho a vidím jmenný seznam. Je řazen abecedně a velmi dlouhý. Rozhodně ho nehodlám číst celý. Jenom přelétnu jména. Robert Jarolím – tak se přece jmenoval bratranec. Zabil se loni, chvátal za rodinou z podnikové oslavy a jak už to tak bývá, nedojel. Může to být jenom shoda jmen, ale proč to nezkusit? Jenže mi místo toho, naběhne okýnko s upozorněním, „Nejste zaregistrován. Vstup povolen pouze zaregistrovaným uživatelům. Zaregistrujte se!“ A na obrazovce se načte formulář. Mám strach. Pořád slyším Jardu, jak mi říká, čím méně toho o sobě sdělíš, tím lépe. Zkusím třeba napsat falešné údaje. Ale, když se snažím vypsat do kolonky smyšlené příjmení, přepíše se za mé identické a vyskočí malá tabulka „nelži.“

Klávesnice se ani nedotknu, písmena se doplňují sama a mě z toho běhá mráz po zádech. Datum narození, bydliště, jméno, všechny doplňující údaje. Ještě, že mám vypnutý zvuk. Určitě by teď byl slyšet škaredý a zlý smích. Drzý výsměch. K vyplnění zůstanou pouze dvě kolonky.

1. Dáváte přednost pohřbu do země či zpopelnění?

2. Přejete si, aby se smutečního obřadu zúčastnili vaši blízcí? Pokud odpovíte ano, uveďte jména a adresy.

Za normálních okolností by mě to fakt pobavilo. Mám rád černý humor, ale teď mi prudce tepalo srdce a tajil se mi dech. Každopádně, vzhledem ke všemu, co se vypsalo samo, je pro mě snadné sdělit systému názor i na tyto dvě maličkosti. Horší je, že vlastně ani nevím, jestli chci být pohřbený do země či zpopelněn, protože jsem o tom ještě neuvažoval. Mám jasno jenom v tom, že na pohřbu nikoho nechci.

Po odeslání těchto posledních údajů se zobrazí hláška. „Nyní jste se stal registrovaným uživatelem, blahopřejeme“.

„Ahoj Ríšo!“ objeví se vyzývavý nápis v chatovém okně, vedle něhož je malá fotografie – ano, je to Robert. „Vítám tě. Chceš si pokecat?“

Nemám na to nervy. Rychle to všechno pozavírám a vypnu počítač. Jsem sice samotář, to ano, ale dnes večer potřebuji být mezi lidmi.

„A! Pan Internet přišel! Natoč mu pivo! Pan virtual!“ Sedl jsem si ke stolu a pozdravil.

„Co se děje? Někde se ti zlomil signál, že jsi se šel bavit do hospody!“ Nepřestává rýpat.

„Jo, veverka mi přehryzla kabel, svině! Zejtra bude na smetaně. Nechceš přijít na lesního králíka?“

Usazuji ho.

Moc lidí tu není. Ale přesto to stačí na několik piv zazděných panáky. Přesto to stačí, abych vyplavil ze srdce i mozku všechny nepříjemné pocity. Když se loučíme, je mi dobře. Cítím se apatický, cítím se úplně fajn, osvobozený. Čistý! Venku je zima, přituhlo a já to cítím přes svůj stav. Těším se do tepla domova, ale to mám dobrých patnáct minut svižné chůze.

Zpívám si, a ani mi nepřijde divné, kolik je v obýváku světla. Až když se svléknu, všimnu si, že počítač běží.

„Do prdele, určitě jsem to vypínal! Vždyť si pamatuju, že jsem to vypínal!“

Ale přesto, sednu do křesla za klávesnici a snažím se zaostřit na písmenka na obrazovce. Po všem vypitém to není vůbec jednoduché.

„To od tebe není hezké! Kašlat na rodinu. Nejdřív si mě vybereš a potom na mě kašleš!“

„Promiň Roberte, ale nějak toho na mě bylo moc. Musel jsem mezi lidi!“ Datluji a myslím, že je to samý překlep.

„Taky bych potřeboval mezi lidi. Ale nemůžu. Jsem už přes rok mrtvý! Zapoměls?“ A pod textem se objeví „smailík“. Má tvar rozesmáté lebky. Zírám dlouho na ten řádek písma a nevím co odpovědět. Jsem střízliv, jako bych snad nikdy nic nepil.

„No tak co je? Umřel už jsi strachy?!“ Vytančí písmenka nápis a jako tečka nakonec vyskočí animovaná postavička smrtky. Seká kolem sebe divoce kosou.

„Promiň, jsem tu. Asi jsem na chvilku usnul. Byl jsem na pivu a nejsem úplně střízliv.“ Píšu mu. Zdá se, že uvěřil.

„Taky bych si dal pivo, ale nemůžu!“ A větičku opět uzavírá smrtka, tentokrát do sebe klopící půllitr pěnivého moku, který vzápětí protéká mezižeberními otvory ven.

„Je mi to líto! Rád bych ti nějaké poslal, kdyby to šlo. Nebo tě na něj pozval...“

„Já vím.“ Objeví se mi, ani mě nenechá dopsat. „Vždycky jsi byl hodný. Co vaši?“ Popravdě mu musím napsat, že vlastně nevím. Před pár lety jsem se rozvedl a odstěhoval se sem na vysočinu. Do míst, kde lišky dávají dobrou noc. Ač za to rodiče nemohou, tak domů skoro nejezdím. Neudělali mi nic, ale nějak nemůžu vidět ani svoje rodné město. Všechno mi tam připomíná ten nepovedený vztah, to, nač jsem nejvíc vsázel. Nejvíc snad byt, kde jsem vyrůstal.“

„Jsem poslední dobou dost osamělý.“ Napíši a Robert hned odpovídá.

„Rozumím ti. Zkoušel jsi už naši soutěž? Jsou tam dobré ceny. Možná se ti to na první pohled nebude líbit, ale když si uvědomíš, co dneska pohřební služby stojí! Každopádně přijdeš na jiné myšlenky.

Projdu to celé. Odpovím na otázky, i když hlavní cenu, luxusní rakev z leštěného dubového dřeva se sametovým polstrováním v ceně 66000,- kč vyhrát ani netoužím. Nevím, co bych si s ní počal.

„Vaše odpovědi byly uloženy do databáze a po zpracování budete zařazen mezi ostatní soutěžící.“ Upozornil mě ještě monitor. Potom počítač vypnu a jsem rád, že vypnutý i zůstává.

Ráno, s denním světlem, v mozku vítězí racionalita. Počítač se sám spustil, protože jsem se určitě přemáčkl a místo „vypnout“ dal „restartovat“. Však se s tím nesmyslem teprve učím! A celá ta stránka? Kdysi jsem četl psychologické studie zabývající se tím, jak lze manipulovat s druhými lidmi. Myslím se tam psalo, že základ úspěchu je právě v tom, aby člověk dokázal odhadnout co chtějí druzí slyšet a říkat jim to s dovětky. Právě ty dovětky, že jsou nesmírně důležité, protože jimi potom lze ovládnout i obrovskou skupinu. Myslím si, že na podobném principu je založen i celý „web zesnulých“. Nějaký dobrý psycholog si zřejmě experimentálně otevřel takový projekt a studuje svoje schopnosti. To vysvětlení mě zcela uspokojuje a tak si s pilou v ruce dokonce pohvizduji. Dlouho jsem se necítil tak dobře. To asi to pivo. Dokonale vyčistilo vše špatné a zlé z mých myšlenkových obvodů i mého těla.

K večeru, když mě skříňová Avie patřící místním lesům vyhodí u domu, stojí před brankou žlutá dodávka firmy DHL. Mladík nakukuje do oken, cloní si rukama oči a bezradně krčí rameny.

„Hledáte někoho?!“ Ozvu se rázně, protože mi připadají spíš jako zloději, než jako pracovníci celosvětového zasilatelství.

„Hledáme Richarda Klímu. Už tu čekáme skoro dvě hodiny. Někdy není jednoduché dopravovat zásilky do rukou adresáta. Zvláště když adresát kašle na komunikační média.“

„Váš čas se právě naplnil.“ Odpovídám jim stylem mága. „Já jsem Richard Klíma.“ Ten který koukal do mých oken, si viditelně oddechl a překotně začal.

„Měli vám volat a odeslat SMS“ Rychle sáhnu do kapsy pro mobil a vidím skutečně doručenou SMS.

„Omlouvám se, ale neslyšel jsem to! Ale nic jsem si neobjednal, tak vám nic platit nebudu!“ Dodávám rychle.

„Všechno je placené. Jen mi řekněte, kam vám to máme složit.“

A otevřou zadní dveře dodávky. Vidím rakev. Sice obloženou polystyrény a omotanou množstvím igelitové fólie, ale rakev! Zatmělo se mi před očima. Já jsem snad tu hlavní cenu opravdu vyhrál! Člověk mívá radost, když něco vyhraje. Ale tento pocit u mě pro tentokrát abstinoval. Otevřu dveře a nanaviguji je do obýváku.

Jakmile dodávka zmizela, smutně zírám na svůj nový „díl nábytku“, Ne, že bych měl doma luxus. Většina věcí čekala ve stodolách po vesnici na spálení a lidé mi je věnovali, když jsem se přistěhoval. Vlastně rakev bude to nejhonosnější, co doma je.

Rozbalím ji. Odnesu všechny polystyrény a fólie do kotelny. Když se vrátím, musím pohladit to kvalitní a masivní leštěné dřevo. Musím uznat, že tvar, provedení, všechno je dokonalé. Otevřu ji a měkkost rudého sametu mě přímo vábí. Chci si zkusit lehnout dovnitř, přes to, jak hloupý nápad to je. Ale nejdřív se přece musím osprchovat. Jsem zpocený a byla by škoda nějak poznamenat polstrování. Jako bych to snad ani nebyl já, jako by mě něco ovládalo.

Najdu ve skříni čistou bílou košili a taky společenské tmavé kalhoty. Doufám, že se do nich vejdu. Poslední dobou jsem trošku přibral. Mohl bych si klidně vzít třeba čisté tepláky, já vím, ale cokoliv jiného než košile a kalhoty, by mi připadalo jako znesvěcení.

Polstrování je měkoučké a pohodlné. „To by byla postel“, napadne mě. Jenom je to úzké. Člověk by si musel zvyknout spát s rukama podél těla.

Přiklopím víko. Docela mě to baví, Nevím, proč mi připadá zábavné ležet v rakvi ve svém obýváku. Jenomže jakmile víko zaklaplo, ozvalo se drobné zasyčení. Lekl jsem se. Co lekl, polil mě ledový pot. Hned ho zkouším zvednout, ale marně. Drží, jako by ho někdo přibil. Ozve se hudba. Lehce, tlumeně a těsně před mýma očima se rozzáří malý LCD monitor. Nevšiml jsem si ho, když byla rakev otevřená.

„Ahoj Richarde. Zdraví tě Robert. Tak už jsi skoro mezi námi. Za chviličku usneš a potom budeš dalším jménem na naší stránce. Vítám tě a doufám, že se ti mezi námi bude líbit. Zatím si poslechni trochu hudby...“