Je tomu rok, co se jeho oči přestaly usmívat. Rok od události, která zasyčela zlověstně, jako pára z ostravských komínů...je konec, Opavo...
Ne strašný je den, to Tvé ruce bolí
pod ranami Nesmírné krásy
splašená stáda barev smýkají se zlehýnka.
Ne strašný je den, to Ty,
věčně mezi rekruty,
v houfech vyloupených stínů bříz,
zuby zaťaty do futer.
Ne strašný je den, to holubi
limbová semena uzobávají.
A podzim je stejně daleko jaru
Kniha čte Tě bez přestání,
kapku ohlodána mezi řádky.
Ne strašný je den, to voda
je Tebou čpavě pobodána...
(Ivanu Tázlarovi)