.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31      

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Poetická hospůdka
(ze dne 29.05.2008, autor článku: Histes)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Poetická hospůdka
Pod splavem se splavují vzpomínky. Dokonce i dívky s plavými vlasy. Voda je zázračná, má jedinečnou barvu. Kdo do ní vejde, stejně oděn odejde. A komu se to nelíbí, musí se probrodit až nad továrnu na papír, kde ještě stále žijí žáby. Skáčí po sobě – staré ošklivé a slizké, stejně jako mladé nedorostlé vzdorovité potvory.
(Upravená maturitní práce. Některé části mají mnoho významů. Každý, který naleznete, je správný.)


Pod splavem se splavují vzpomínky. Dokonce i dívky s plavými vlasy. Voda je zázračná, má jedinečnou barvu. Kdo do ní vejde, stejně oděn odejde. A komu se to nelíbí, musí se probrodit až nad továrnu na papír, kde ještě stále žijí žáby. Skáčí po sobě – staré ošklivé a slizké, stejně jako mladé nedorostlé vzdorovité potvory.

„Kvak.“
„Která z vás to byla?“
„Nečum tak blbě a zapal mi. Když jsem přežila ty sračky z papíren – než mě došlo, že celulosové záplavy neopadnou a budu se muset přestěhovat – nějaký ten vajgl už mě jen tak nezamorduje. A co ty, mladej? Vidím ti až do prdele. Pověz nám něco o sobě. Nebo né, zanechme formalit. Já to tady před všema uslintanýma mšicema řeknu. Tobě chybí splavovláska!“
„Mně stačí je pozorovat.“
„Jo zvenku, to není ono. Důležité jsou věci uvnitř, pod hladinou, to je panečku jiný svět. Koukej, pod vodou žába hned zhubne. Občas mě takhle napadne, měla bys sportovat, ty stará zelená bečko. To si pak nahodím starý červený trenky, vezmu párátko a jdu zdolávat Mount Bachor, pupek paní továrníkové. Je stále v erupční činnosti a bez zastavení roste. Nejhůř je po fazolích, to se honí černý mraky, pro lezení rozhodně nepříznivý počasí. Pak si nechám i od sousedky poradit: ‚Ty žábo, dneska máš počasí horší jak na D1, já být tebou nelezu.‘ A já povídám: ‚Ale měla bych, mám bachor, že bych vykolejila vlak.‘ A pak na něj smíchy popadám. Mám pro tebe taky radu. Do života.“
„Jakou?“
„Dej za mě hlas Bursíkovi a té jeho dobité žábě, přeplav řeku a jdi za svým snem. Fuj. Já, stará koketa, musela říct tuhle idiotskou frázi! Jdi za svým snem – pché. Padej!“

Proud byl příliš silný. Pomalu jsem se smířil s tím, že na druhý břeh vylezu o kus dál, než jsem počítal.

Odjakživa jsem si myslel, že na stromech číhají klíšťata. Já i po druhém mrknutí viděl holku s nohou zaháknutou o větev stromu, jak se houpá a osvěžuje si tvář. Když mě spatřila, zamávala, napřáhla ruce a ironickým úšklebkem mě vítala.
„Tak tys přeci jen dorazil. Ale co že ti to tak dlouho trvalo, blázne?“
„To nevím, ty trdlo. Myslíš, že bys už mohla přestat s tím cyklickým potápěním mé hlavy?“
„Nemohla, ještě ses nepředstavil.“
„Když vše víš a tváříš se jako přítelkyně od dětství, představ si mě sama.“
„Hm. Vítáme ve světě hudby a přírody blázna, jehož snem je mít trdlo, které netrápí žádní ubožáci. Ani blázni. Ale představila bych si tě i jinak. Můj uspokojovatel veškerých potřeb. Navařit, svařit, naložit, položit, pářit. Tak už udělej výmyk, je tu na co skočit. Co já? Větev, nepovídala a hýbala se!“

„Už jsi byl někdy v poetické hospůdce?“
„Leda Balbínově.“
„To je proti tomu, co uvidíš, slabota. Koukej, na tom stromě rostou rumba koule.“
„A nerostou vám tady taky harfy jakou houby po dešti?“
„Ty blázne!“

Procházeli jsme typickým českým lesem se standardní výbavou – krmelec, posed, rozlehlá sociální a skladovací zařízení. Jenže v něm byl daleko větší klid, rovnováha. A krásná průvodkyně, jejíž oblečení bylo vždy pouze na jeden knoflík.
„Pročpak máš jen jeden knoflík na vestě?“
„Abych je mohla všechny lehce ztratit. Taky bys měl jen jednu ženu, ne?“

Lesem se započala rozeznívat poetická hospůdka.
„Už se blížíme?“
„Určitě.“
Dříve než jakoukoli střechu jsem zahlédl výčep. Jen tak v prostoru. Srny se spolu s vajglžábou válely smíchy.
„Tak už ho tu máme. To je ten, co mi ho zapálil.“
Srny se daly do štěkotu a nakoply další bečku piva. O kousek dál vařil stařešina srnčí na borůvkách.
„Jak to děláte, že v jedné přírodní hospůdce čepujete srnám a hned o něco dál je vesele porcujete?“
„To máte tak. My ty srny nejdřív ožerem a pak teprve sežerem. Ach, jak je tady krásně.“

Nabažili jsme se vůně stařešinovy kuchyně a procházeli se dál. Malíři měli svá plátna rozestřena po trávě, mezi nimi otáčeli notové party muzikanti. Hráli podle libosti a když přišla chuť, zaimprovizovali si všichni na jeden harmonický postup.
„Počkej, co to slyším? Není to Michal Prokop, Bitva o Karlův most? Ale proč nezpívají slova?“
„Nač slova, vždyť ta naše city omezují.“
„Ne, pomáhají je přeci vyslovit.“
„Ale kdepak. Od toho máme hudebníky, malíře. Tady slova neplatí. Žijeme hudbou a obrazy. Tichem lesa i štěkotem opilých srn. Slova si představ, potřebuješ-li je. Poslouchej Prokopa. Není lepší si myslet, že zpívá o věcech, které tě nejvíce zajímají?“
„Já nevím. Nejsem si úplně jistý. Nechápu, jak celý tenhle svět funguje, jaktože je zcela běžné, když mezi plátna přijede zpocený traktorista, žahne pivo a hned zase zmizí.“
„Protože vždy chtěl být traktoristou. Probuď se, tady jsou lidé za odměnu. Pojď ještě kousek za mnou.“

Vedla mě za ruku mezi plátny, notovými stojany a stromy k trochu prořídlejší části lesa.
„Do toho hustšího by se nám nevešel,“ usmála se na mě.
Jen tak mezi stromy stál klavír. Bylo to mistrovské křídlo Petrof. Stál jsem a hleděl jsem.
„Je naladěný, zkus ho. Tady můžeš mít, co jsi vždy chtěl. Mě a křídlo. I s jedním se dá lítat. Stačí mlčet. Zkus to se mnou jednu noc a pak se rozhodni, zda svá slova obětuješ citu.“


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz