Uvidíte-li opici, jak si čte, radši zjistěte, jestli taky neumí psát. Pokud ano, někde se stala chyba...
Stačila
vteřina a tam, kde původně nebylo nic, se náhle zhmotnila záď jakéhosi návěsu.
Žlutý nápis PŘEPRAVA ZVÍŘAT byl tím posledním, co jsem si měla zapamatovat. Pak
přišel náraz a všeobjímající bolest, před níž se dalo uniknout jen jediným
způsobem - pádem do tmy, ze které nebylo návratu.
Probuzení bylo nemilosrdné . Čekala jsem něco jako sterilní
pokoj, bílé povlečení a tvář mladého sympatického lékaře, který s úlevou
říká: „Máme ji zpátky. Probouzí se...."Obličej,
který se nade mnou nakláněl, patřil chlápkovi blíže neurčitelného věku, zato
velmi charakteristického pachu. Pivo a cibule.
„Probouzí se. Padáme, mladej. Jeden nikdy neví, kdy jí může
rupnout v bedně a začne běsnit."
Neběsnila
jsem, ačkoliv důvodů pro to bylo dost. Nemocniční pokoj zpravidla nemá
betonovou podlahu s kupkou slámy v jednom rohu, plechovou miskou ve
druhém a silnými mřížemi okolo všech čtyř. Vězení? Ne. Klec a co je horší -
klec, kterou znám. Naposledy jsem ji viděla předevčírem, i když - pravda- jenom
zvenčí. Jestli to má být nějaká Bořkova
hra, tak je pěkně zvrhlá.
„Co se to tu sakra, děje?" vykřikla jsem.
„Vidíš? Neříkal jsem to? Už běsní! Opice
jedna chlupatá!" Tváře, zírající na mě z bezpečné strany mříží,
z toho měly očividnou radost. Cože?
Opice jedna chlupatá? Ten chlap na hodinu letí, o to se postarám, jen co se
odsud dostanu. A pak jsem
si uvědomila, že zvuk, který před vteřinou opustil moje hlasivky, se rozhodně
lidské řeči nepodobal. Znělo to spíš
jako takové vřísknutí. Jako když se naštve šimpanz... Sklouzla jsem pohledem na
své ruce. To, že jsem mohla postavit palec proti ostatním prstům, bylo taky
jediné, co měly společného s mýma bývalýma rukama. Tvrdé nehty, husté
tmavé chlupy a délka...vstala jsem ... až na zem.
„Hele, už si stoupla! To je dobrý, ne?"
Mladší z obou pohůnků - uhrovitý adolescent - vypadal, že je to jeho
vlastní zásluha.
„Jo, asi jo. Vypadá, že cestu přežila
v pohodě. Půjdu to říct šéfovi."
„Co fakt nechápu, je, proč si ji šéf
vlastně pořizoval. Bazén se žralokem a barakudama, sibiřskej tygr na zahradě -
to je suprový, ale co chce dělat s vopicí?"
To měl být svatební dar, blbečku.
„Nevím, ale prej to měl bejt svatební dar
nebo co."
„Jo takhle - pro tu blondýnu, cos jí předevčírem parkoval
toho poršáka? Tu modelku, co si ji chtěl brát."
„Esli byla modelka, to netuším, ale teď už
nebude. Vona i auťák jsou po té havárce na odpis."
„A do prdele!"
„Jo, do prdele. Poď, donesem jí nějaký
žrádlo."
Když
máte problém, není dobré řešit ho ve stresu. Nejdřív je třeba se stresu zbavit,
vyčistit hlavu a zklidnit se. Začneme dýcháním...prosím, soustřeďte se na jediné...
váš dech. Nadechujeme pomalu a hluboko
až do plic, uvědomujeme si, jak vzduch vstupuje nosem, prochází průdušnicí, pak
průduškami až do plicních sklípků... sakra, doktore... funím tu jako lokomotiva a
nic... stres jako stodola a problém taky. Nebo je snad normální, když je
z vás najednou opice? Pardon, abych neurazila ...lidoop. Mozek mi - jaká
ironie- funguje docela po člověčím, zato zbytek těla... No, ber to z té
lepší stránky - aspoň si teď nemusíš dělat starosti s nějakým kilem navíc.
Ještě pořád mi to nějak nedochází. Možná je to dobře - jinak
bych už asi tloukla hlavou do zdi. Bloumám po kleci (jaká úleva nemuset cupitat na vysokých podpatcích) a hledám něco, čím by se daly odemknout dveře. Moje vlastní
prsty jsou míň šikovné a ohebné, než bych čekala. Taktak je dokážu prostrčit
kolem zámku, jen abych se ujistila, že klíč zapomenutý z druhé strany
bohužel není. Království za kousek drátu!
Nic. Není tu nic použitelného na
zhotovení šperháku... jen tamhle...no to je psina... musel vypadnout jednomu
z nich z kapsy, když mě sem spící vláčeli. Paperback - špinavý a
ohmataný.z rodu opů. Kdybych mohla, budu se smát. Že by povinná četba pro obyvatelku
této útulny? Vzpomínám,
jak jsem tuhle knížku milovala. Četla jsem ji - ne , hltala jsem ji nejmíň
stokrát a představovala jsem si, že jsem Jane... ne, já BYLA Jane... zato teď jsem
ještě o trochu míň než Tarzan. Vzala jsem
knížku do rukou a neobratně otočila list. Známé řádky přitáhly můj zrak a já se
znovu ocitla v džungli...
Vyrušil mě udivený výkřik.
"Ty vole, to je bomba!"
Chlápek pivo-cibule upustil kbelík plný
banánů a odpelášil jako zajíc. Asi ještě
neviděl šimpanze číst. No - je to jeho problém, ne můj.
Když jsem zvedla hlavu podruhé, civěl na mě
skrze mříže Bořivoj Konečný, realitní magnát, osobně. Bořek stavitel - tak jsem
mu říkala já. Koukala jsem na jeho vytřeštěný výraz, na přehazovačku, kterou se
marně snažil zastřít fakt, že už mu dávno není dvacet let ( ba ani třicet, co si budeme nalhávat), na jeho košili od
Versace, propocenou tak, že to nestíhal zakrýt ani Hugo Boss. Hlavou mi blesklo Kam jsem to proboha dala oči? a hned jsem si musela poctivě odpovědět: Do
jeho peněženky, ta nepáchla a pořád byla plná. Tak tohle mě už tedy
nemuselo trápit. Za Bořkovými zády přešlapovali oba pohůnci
- ten mladší o poznání rozčileněji.
„Sakra, to je moje knížka! Ta potvora mi ji
celou roztrhá a sežere!"
„Fakt?" sykl Bořek ironicky přes rameno.
„Mně se nezdá, že by ji chtěla místo večeře. Vypadá, že si ji čte."
„Jasně, že čtu! To mě naučili v první
třídě, blbečku!" vyjelo ze mě po šimpanzím způsobu, takže Bořek odskočil dva
metry dozadu.
„Kruci, ta ale umí řvát!"
„Du dovnitř," prohlásil umíněně poďobanec.
„Je to moje knížka. Du si pro ni."
S napětím jsem čekala, až odemkne
dveře. Pak do něj vrazím ( zoologové by vám řekli, jak velkou sílu má
dvacetiletý šimpanz) a zdrhnu. Neodemkl. Vytáhl odněkud tenkou teleskopickou
tyč a tu napřed prostrčil dovnitř. Věděla jsem, co to je. S tímhle
v ruce lezl Bořek do tygří klece. Paša byl skutečný vládce tajgy, ale před
elektrickým bičem se krčil jako malé kotě, div že taky nemňoukal. Ale já nejsem
žádná pitomá číča. Bez boje chlapeček tu knihu nedostane.
Mládenec opatrně vešel do klece a já
zahlédla v jeho náprsní kapse propisku. Skvělé! Stačí se jí zmocnit(
papíru mám dost) a budu moct napsat, co se mi přihodilo, když už mě hlasivky neposlouchají. Někdo mi přece
musí pomoct!
Možná jsem byla chytřejší než Paša, ale
jaksi jsem postrádala jeho reflexy. Proud mě zasáhl jako rána palicí. Zase
tma....
... a nové
probuzení. Doufala jsem, že to všechno byl jen děsivý sen, že se najdu ve
vlastní posteli, možná zpocená a vyděšená, ale v původní podobě a
s mírami 90-60-90. Byla jsem
opravdu zpocená a vyděšená - a stále
vězela v opičím kožichu. Neměla
jsem ani tužku a dokonce ani tu pitomou knížku, jen nezvratnou jistotu, že
tohle není žádný sen. Když se podruhé probudíte z noční můry a vaše
situace je pořád stejná, pak to není noční můra, ale realita. Možná, že přece
jen nastal čas začít tlouct hlavou do zdi.....