Část 2
Bylo to neskutečně
pohodlné sedět doma, za psacím stolem, mít na něm hromádky
sešitů a opravovat písemné práce. Bylo to sice trošku
jednotvárné, až nudné, ale i to k učitelskému řemeslu patří.
Obličej mi ozařovala obrazovka notebooku zapůjčeného ředitelkou,
takže jsem musel skrze záclonu z ulice vypadat jako mimozemšťan.
Asi jsem si tu začínal zvykat. Byl jsem tu necelé tři měsíce.
Ten počítač byl opravdu velký pomocník a musím říct, že ve
městě by se mi nic podobného stát nemohlo. Tam by se sváděly
bitvy i o to, v čí stole bude chytat prach. Jenže pomalu se blížil
také čas splácet. A já se ve všem, co jsem jí nasliboval,
ztrácel jako ve špinavé vodě. Studoval jsem a připadal si jako
samouk na vysoké škole. Informací k výpočetní technice byla
strašná kvanta. Zvedl jsem se, abych si došel na večeři. Hlavou
se mi sice mihl stín pochybnosti, jestli se ještě dnes dovedu
vrátit a usednout alespoň nad ty písemky. „To přece musím!“
Poručil jsem si.
Jenže do restaurace za mnou přišla Drahomíra.
„Ahoj! Dlouho jsem tě neviděla!“ Poznamenala
stručně a hned začala původní téma rozvíjet. „Já nechtěla,
aby to bylo navždycky, ale přece jenom jsem tě typovala na víc,
než chlápka na jednu noc. Nepatříš doufám k těm, pro kterou po
první noci ztrácí žena kouzlo!“ Zavrtěl jsem hlavou.
„To víš že ne!“ Dodávám na upřesnění,
jako bych si snad opravdu nebyl dost pevný v kramflecích, protože
tuším výčitky. „Jednak jsi mi na sebe nenechala žádný
kontakt, což je na začátku 21 století neodpustitelné, a potom,
naše ředitelka - hodně mě úkoluje!“ Jde po mě tvrdě – snad
spravedlivě, a snad bych byl radši, kdyby byla nespravedlivá, ale
měkčí! Jsem Benjamin místního sboru!“ Usmála se a já
pocítil vzrušení. Prolétlo mým tělem jako ostří gilotiny.
Najednou jsem věděl, že hromada sešitů na půjčeném stole si
žádá, aby zůstala nedoopravena. Ale to si nemohu přece dovolit.
Takže to příjemné mrazení v zádech rozumem zaženu.
„Rád bych, ale bohužel, mám na stole spoustu
písemek!“
„Ondřej něco povídal o počítačovém kroužku.
Už doma loudil, že na to musí chodit!“ Pokračovala klidně,
jako by mou poznámku o písemkách snad ani nevnímala.
„Musím mít zítra opravené všechny ty písemky.
Nemůžu rozdat jen půlku s tím že jsem celou noc....“ A odmlčel
jsem se. Nenapadal mě totiž ani jeden korektní, nebo trochu slušný
výraz na to, co Drahuna chtěla abych v noci prováděl.
„Mohla bych jít klidně k tobě, co ty nato? Dala
bych ti čas, dodělat si co bys potřeboval...“ Vemlouvala se
tiše. Jednou stranou se mi to zdálo lákavé. Věděl jsem ,že bych
opravdu ty proklaté sešity doopravil, když je budu mít před
sebou, udělám to! Nejsem nezodpovědný. V první chviličce mě
ale napadá, jestli není nebezpečné prozradit, kde bydlím. Jenže
potom si musím uvědomit, že je to jedno. Pochybuji, že je v
tomhle městečku někdo, kdo neví kde bydlím.
„Dobrá“, souhlasím. „Ale asi se budeš dost
nudit. Nemám ani televizi, ani rádio. Jenom nouťas a žádnej
internet. Zatím! Ten bude až příští týden...“
„Jestli máš alespoň zrcadlo... Když je doma
zrcadlo, žádná ženská se nenudí!“ Pronesla sebejistě. Musel
jsem vyprsknout smíchy. Měla zničující smysl pro ironii.
Jel jsem jako fretka. Jako by mě Drahuna
inspirovala. I když proč ne? Milování je velmi inspirující.
Takže ráno mám hotové nejenom písemky, ale i tabulky pro
počítačovou učebnu. Mohu je předat ředitelce – jsou
zpracované na jejím laptopu. Na to, kolik mi daly práce, do nich
koukla příliš zběžně. Podívat se do desek já, na takovou
chvilku jako ona, nezjistil bych ani název. Ona však úplně klidně
definovala.
„Já nevím kolego, možná by to chtělo i nějaké
zkušenosti, abychom se nenamočili do něčeho nefunkčního!“
Fascinovalo mě to u ní. Inteligence a postřeh u žen na mě
působily stejně, jako by na sebe vylily feromonový parfém.
„No, čísla jsou docela jasná a hlavně, nemohl
jsem načíst zkušenosti. Microsoft má u nás pevnější pozici
než mělo KSČ před rokem 89!“ A snažím se, aby můj hlas zněl
pevně a klidně. Alternativy existují, ale nikdo se do nich nehrne!
Už jenom proto ne, že nemůže zazvonit u souseda a zeptat se, když
si z něčím nebude vědět rady. Ale tady jsme tak bokem, že
stejně není u koho zvonit.“
„Ostatně dělejte si co chcete! Chci jen aby
všechno běželo jak má. Internet, pošta, a hlavně výukové
programy...“ To nešlo vzít jinak, než jako výzva. Rozhodl jsem
se, že nainstaluji vše nejdřív na ten ředitelčin PC, abych se s
tím naučil trochu pracovat. Všude píšou, že je to sranda.
Každopádně nemohu nevidět, jak mi ostatní kolegové závidí.
Proplouvám na rozdíl od nich. Bez příprav! Už jsem zaslechl
slova ve smyslu „Frajírek z města“. Přitom ti, kdo z toho
vyšli lacino, byli oni. Neviděli co se za tím skrývá práce. A
to mi pravý blázinec nastane za čtrnáct dní, až dodají
počítače. Podle směrnic bylo možné finanční dotaci určenou
na nákup softwaru převést na hardware, pokud organizace software
nepotřebovala. Naší škole dle mých informací mělo na operační
systém stačit částka 450,-kč. Na jeden jediný Linuxový
operační systém. Ač původní rozvaha připravená jakýmsi
odborníkem činila právě jenom za licence na operační systémy
750000,-kč. Tak za TUTO ČÁSTKU JSEM SI MOHL DOVOLIT ZAVALIT ŠKOLU
POČÍTAČI. Škoda že se to nedalo převést i na nákup jiných
učebních pomůcek. Do toho se mi blížily čtvrtletní rodičovské
schůzky.
„Jak prospívá ten náš?“ Ta jednoduchá
otázka se na mě sypala ze všech stran, ale odpověď na ní zase
tak jednoduchá nebyla. Každý totiž toužil slyšet, že ten či
ta jejich je nadprůměrně bystrá (bystrý), inteligentní a
dotáhne to daleko v jaderném inženýrství – když už to tedy
nebude světoznámý umělec, alespoň že v té fyzice... A já
dobře věděl, že takoví mí žáci prostě nejsou. Ano, někdo
mohl být i výjimečný, ale většina, bude mít jednou zcela
normální, prozaické a jednoduché povolání, ale budou v životě
šťastní. Daleko šťastnější, než by byli jako jaderní
fyzici, či matematici. Byl jsem nervózní a připadal si před
nimi, jako „prodavač deště“. Do jisté míry jsem byl jen
prodavač deště. Musel jsem obyčejná slova a definice balit do do
vznešených a nafouklých monologů. Byl jsem tu ještě příliš
krátce na to, abych přesně věděl, „koho je důležité“
(ústy mé ředitelky proneseno) „si vážit, protože právě díky
němu není naše škola závislá jenom na tom, co pohodí
ministerstvo!“ Ale jak definovat přesně a neurazit? A do toho na
mě Drahomíra kulila svýma obrovskýma očima hned z druhé řady.
Měla na sobě vyzývavě obtažené, jasně žluté tričko. Její
hrudník v něm vypadal mohutně, solidně, pevně – neochvějně
pevně, stejně jako místní železobetonový most. Asi dvakrát
jsem se přistihl, jak se snažím do nějaké té obecně neškodné
věty nacpat slovo „ňadra“, „boule“, nebo „melouny“.
A do toho samozřejmě. Dotazy na informatiku. Ještě tu nebyly
počítače, ale rodiče zasvěceně hovořili o počítačové
gramotnosti svých ratolestí. Pomalu celá třída už se mi
přihlásila na počítačový kroužek. Bál jsem se, aby toho
nevěděli víc než já.
„Nebojte se! Mám
navíc pro místní školu připravené alternativní řešení...!“
Ticho. Tady měli přece jásat. Alespoň v mých představách v
tomhle místě vždycky jásali. Asi bylo nepřirozené, že jsem se
odmlčel i já. Konečně se jeden tatínek osmělil.
„Mě když
někdo začne vyprávět o alternativách, většinou si pod tím
představím náhražku. Nějakou docela špatnou a nefunkční
náhražku...“ Říkal to sice klidně, Ale vyčítavý podtón tam
byl. Jako bych já snad mohl za to, že se narodili a žili v takové
díře... V Krajském městě nebyl takový problém sehnat silného
sponzora. Tam ani mě nenapadlo, že se budu věnovat alternativám.
Řekl jsem jim to.
„Tak řekněte
rovnou, že nejsou peníze! Nebalte to do keců o alternativách!“
Zaslechl jsem, jak jinak než anonymně. Jak mám chtít po dětech,
aby se způsobně hlásily, když to nedokážou ani jejich rodiče?
„Tak to přece vůbec
není. Mluvím o alternativách právě proto, že si myslím, že to
je to nejlepší pro vaše děti! Byl jsem pověřen přípravou
informatické učebny, i celou problematikou s tím spojenou.
Uznávám, že když jsem zjistil, kolik peněz by to mělo
spolknout, napadlo mě, že bude lepší najít alternativní řešení
a peníze použít pro opravdové vzdělání vašich dětí!“
Koukali na mě, jako by mi všechno co dokážu ušetřit mělo být
připsáno na soukromý účet. Možná právě udělám chybu, ale
cítím touhu jim to vysvětlit.
„Peníze v hotovosti
mi nikdo do ruky nedá! Tolik důvěry zase ministerstvo ke svým učitelům nemá! Pravidla jsou docela přísná a kdokoliv
z vás se bude o celý projekt, včetně finančního řešení
zajímat hlouběji, budou mu podklady k dispozici!“ Drahomíra se
začínala nudit. Bylo vidět, že se těšila na mě a mou garsonku.
Byla bystrá, tak jí muselo být jasné, že začne delší diskuze.
Oddechl jsem si a snažil se aby jenom Drahomíra viděla, jak se
tvářím otráveně.
„Kolik z dětí má
doma počítač a přístup na internet?“ Zeptal jsem se.
Samozřejmě, že vzhůru vyletěly všechny ruce.
Myslíte si tedy že
vaše děti zvládají základní práci s počítačem?“
„Jo, u her vydrží
kolik hodin!“
„Jasně furt mi tam
něco instalujou a když potřebuju udělat blbou tabulku do práce,
hlásí mi to nedostatek místa!“
„Věčně tam cpou
ty svoje šílený písničky!“
„Tuhle jsem zjistil
kolik odkazů je na pornostránky! Asi to budu muset nějak
zablokovat! Nelíbí se mi, že by můj kluk měl vědět o sexu víc
než já!“ Ať už byl příspěvek myšlen vážně, nebo jenom
pro pobavení vyvolal opravdu bouři smíchu.
„A právě proto
jsem raději dobrovolně volil tu alternativu. Nejde tady o to, že
by nebylo dostatek financí. Spíš chci dětem ukázat, že existuje
i něco jiného, než to, co znají a dělají. Že se na počítači
dá dělat i něco víc, než brouzdat po internetu, hrát hry a
poslouchat písničky. Že je to mocný nástroj a je jen na nich,
jak k němu přistoupí. Taky si myslím, že když jim ukážu něco
jiného, vzbudím jejich zájem...“
„Nemáte peníze a
balíte to do hezkých vět! To je přece tak typické!“ Vykřikla
jakási atraktivní blondýna. Pokud opravdu seděla na místě své
ratolesti, byla to maminka stydlivé, až zakřiknuté drobné, bledé
a chudokrevným dojmem působící holčičky. „Kašlete na
vzdělání dětí, není na to a protože to není žádná
prestižní škola, a protože vám seškrtali rozpočet, odnesou to
zase jen a jen děti!
„Moment!“ Pronesl
jsem. „Hned jsem tu!“ A utekl ze třídy, abych se pokusil sehnat
ředitelku. Taky jsem se potřeboval na chodbě trochu vydýchat.
Chtěl jsem, aby zatím odpovídala na jejich dotazy, než si skočím
pro podklady. Je lepší reagovat hned, než nechat pochybnosti
rodičů růst. Pochabnosti jsou jako plevel. Když s nimi nezatočíte
včas, nikdy se jich nezbavíte. A já potřeboval být úspěšný.
Moc úspěšný. V kostce se to zadýchaný - až na závěr -
pokouším ředitelce i sdělit. Ředitelka moc radosti neměla a
dávala mi to jasně najevo. Možná že už chtěla jít domů. Ale
nakonec si asi řekla, že nebude špatné vidět jak si s tím
poradím. Proč bych to tajil, i o to mi šlo.
Stařičký meotar na
mě vrhal přílivy tepla, jako bych se už sám nepotil dost. O PC
projektoru si zatím škola mohla nechat zdát, ale brzy se to mělo
změnit. Promítl jsem jim na zeď, ceny operačních systémů a
vybavení pro jednu jedinou učebnu.
„A tohle je moje
připravené řešení!“ Řekl jsem hrdě, zatímco jsem vyměnil
list za připravené Linuxové řešení, kterému dominovala konečná
suma 450kč.
„A ušetřené
peníze si skutečně nerozdělíme ve sboru jako odměny, ale
pořídíme raději více počítačů. Víte, myslím si, že je
málo udělat jednu jedinou vybavenou učebnu, takže jsem se
rozhodl, že určitou PC část bude mít každá učebna. Do
klíčových učeben potom budou zakoupeny projektory, abych tu
příště nemusel měnit listy v projektoru, jako v minulém
století, ale pustit dobře interaktivně zpracovanou prezentaci.“
Ticho. Koukali všichni, i ředitelka.
Taky na chodbách by
měly být umístěny terminály, kde by si žáci mohli sami ověřit
– ostatně tak jako na všech ostatních stanicích probíranou
látku, problematiku předmětů. Kdo aktuálně výuku povede a
ještě informace o prospěchu! Možná i nějaké zábavnou formou
zpracované testy z učiva?“
„Pokud je to bude
vůbec zajímat!“ Zaslechl jsem hlas vtipálka co už se snažil
prosadit s „pornostránkami“.
„Ano, pokud je to
bude zajímat!“ A pokračoval jsem. „Jako další věc chystám i
interaktivní propojení s vámi rodiči, cestou internetu. Na
stránkách školy by měly být nejenom aktuální informace o
prospěchu či počet zameškaných hodin. Kdo by byl nemocný, mohl
by si najít, co v kterém předmětu bylo probíráno a tím tolik
nezameškat. Samozřejmě že i pro vás by nebylo špatné vidět,
co v jakém předmětu zrovna děti dělají, jak si vedou a tedy tím
mít kompletní obraz nejenom o jejich studiu, ale i o naší práci.
Nemuseli by jste čekat na třídní schůzky, mohli se informovat
průběžně a průběžně se školou komunikovat, psát svoje
připomínky a my na ně hned reagovat. Omluvenky by mohly být
oskenované na internetu, takže by jste mohli mít přehled, jestli
jste ji psali vy, nebo některé z velmi šikovných dětí...“
„No, mám jenom
strach, aby jste je tu neučili něco co nikdy nepoužijí...
Kamkoliv ze školy půjdou, budou přece po nich chtít standard.
Žádnou alternativu...“
„Co má váš syn za
mobilní telefon?“ Zeptal jsem se Drahomíry. Schválně, i když
jsem pochyboval, že by se o našem románku nikde nic nepovídalo.
Přesto jsem to riskl.
„Ne že bych se v
tom příliš vyznala. Myslím Sony Ericson!“
„A vy?“ Ptám se.
„Nokii“ Nevím,
jestli mi chce pomoct, nebo jestli je to fakt. Každopádně něco
takového jsem potřeboval slyšet.
„A myslíte si, že
když zná svůj telefon, že tomu vašemu nerozumí?“
„Nemyslím! Rozumí
mu daleko lépe než já! Když potřebuji něco nastavit, jdu za
ním. Než bych to našla v návodu...“
„A to je přesně
ono!“ Zareagoval jsem okamžitě. To že se dítě naučí pouštět
televizi, nebo DVD Sony neznamená, že si nepustí Philips, nebo
Samsung... Naopak. Když nebudou tupě mačkat tlačítko
start-programy-Word, naučí se daleko víc. Budou víc přemýšlet
o tom, co na počítači dělají a proč, takže budou daleko
připravenější...“ Bylo to ode mě více než odvážné
tvrzení, když se vezme, že kromě několika screnshotů jsem to,
co tu tak vychvaluji nikdy neviděl... Každopádně to stačilo.
Každopádně uklidnění a spokojení odešli úplně všichni a
ředitelka mi potom děkovala. Pokud tak mohu nazvat větu „Nejsem
příliš novátorská a měla jsem z vás až doteď strach, teď
vidím, že jsme tu už dlouho někoho takového vlastně
potřebovali...“
„Hele mladej! Prej
to včera byla docela Síla!“ Vemlouvala se mi před všemi
kolegyně Jarka, která byla o půlroku starší než já, ale mohla
si to dovolit. Ona totiž odtud pocházela a hned po fakultě
nastoupila právě na tuhle školu. Nebyla to žádná atraktivní
kráska, ale byl to ten typ, co se dokáže „vyloupnout“ Co
dokáže odhadnout, kde musí trošku přidat a napravit, co příroda
potlačila. Navíc to byla velmi sebejistá osoba. Nedostatek
sebevědomí, rozhodně nebyl její problém, Takže její poznámka
nešla brát jinak, než jako kompliment. Velký kompliment.
„Možná bych k tomu
ráda slyšela podrobnosti i od tebe. Mám to jenom zprostředkovaně,
ale zdá se, že naše ředitelka se do tebe zamilovala!“ Ostatní
ve sborovně vyprskli smíchy. Mě představa do mě zamilované
ředitelky vzrušila.
„Vždycky jsem měl
slabost pro takové dámy!“ Napadlo mě, že bude nejlepší
zakontrovat. Jsem unavený, protože Drahomíra si svou pravidelnou
dávku i po protažené schůzce nenechala ujít. Jenže Jarka se ke
mně po první hodině na chodbě přitočila znovu, tentokrát sama
a s absolutní sebejistotu, jí tolik vlastní, se mě znovu ptala.
„Kam mě tedy
odpoledne pozveš?“
„A jsou tady vůbec
příležitosti?“ Zeptal jsem se. Ne že bych z odpoledne s ní měl
nějakou velkou radost.
„Jsem skromná
maloměstská holka. Vystačím si se zámeckou zahradou, tedy
procházkou v ní, nebo parkem. Potom se uvidí, ne?“
„Ty jsi skromná
jako bývala baronka ze zámku nad zahradou!“ Pomyslel jsem si.
Ale k svému
překvapení na ní názor docela rapidně měním. Nevím, jestli se
přetvařuje přede mnou, nebo jestli ta nafoukanost a sebejistota je
jen póza. Odpoledne s ní se cítím moc fajn. Dalo by se říct, že
uteklo jako voda a i večer ve vinárně. Když se spolu milujeme na
mé staré válendě, je to také moc fajn. Není tak atraktivní
jako Drahuna, ale zase je jiná. Živočišnější a odvázanější.
Tuhle činnost vážně umí jako málokdo. Ozvalo se zaklepání na
dveře. Nejdřív lehké, potom razantnější a nakonec zvonek. Vím
kdo to je a taky vím, že musím vstát a dojít tam. Pootevřel
jsem dveře a Drahuně ukázal jenom jednu ruku, kus ramene v županu
a obličej.
„Ahoj! Nepozveš mě
dál?“ Zavrtím hlavou.
„Promiň, ale dneska
ne!“ A snažím se tvářit neutrálně. Chvíli jen tak stojíme,
úplně mlčky.
„Ty tam někoho
máš?“ Co na to říct?
„Nejsem tvůj manžel
a nesliboval jsem ti věrnost.“ Byla to blbost. Když spolu lidé
začínají vztah, když se začínají poznávat, nic si neslibují,
ale věrnost se přesto jaksi předpokládá.
„Nic bych za to
nedala, že je to ta tvoje rezavá „kolegyně“! A slovo kolegyně
v jejích ústech dostávalo spíš podobu slova „coura“!
„I kdyby, je to
problém?“ Říkám. Štve mě to. Nerad ubližuji lidem a nechci
jí ublížit. Když nad tím tak přemýšlím, ani o ní nechci
přijít... Ale nedokážu jí to říct. Nedokážu vůbec nic říct.
Všechno se odehrává mlčky. Jedna socha mezi dveřmi, druhá před
nimi.
„Tak ahoj!“ Řekne
nakonec klidně a odchází. Asi se musí dost ovládat, aby vypadala
tak klidně.
„Kdo to byl? Ptá
se mě Jarka, když se k ní vrátím. Asi vidí, že nejsem úplně
klidný. „Nic bych za to nedala, že je to ta černá mamina!“ A
zase to slovo mamina znělo jako „coura“ Znovu jsem se k ní
přitiskl. Objal ji, její pružné a žádoucí tělo. Za chvilku
jsou mé myšlenky někde úplně jinde, než u problémů. Osobních,
školních, vztahových, prostě jakýchkoli.