Jenže do restaurace za mnou přišla Drahomíra.

„Ahoj! Dlouho jsem tě neviděla!“ Poznamenala stručně a hned začala původní téma rozvíjet. „Já nechtěla, aby to bylo navždycky, ale přece jenom jsem tě typovala na víc, než chlápka na jednu noc. Nepatříš doufám k těm, pro kterou po první noci ztrácí žena kouzlo!“ Zavrtěl jsem hlavou.

„To víš že ne!“ Dodávám na upřesnění, jako bych si snad opravdu nebyl dost pevný v kramflecích, protože tuším výčitky. „Jednak jsi mi na sebe nenechala žádný kontakt, což je na začátku 21 století neodpustitelné, a potom, naše ředitelka - hodně mě úkoluje!“ Jde po mě tvrdě – snad spravedlivě, a snad bych byl radši, kdyby byla nespravedlivá, ale měkčí! Jsem Benjamin místního sboru!“ Usmála se a já pocítil vzrušení. Prolétlo mým tělem jako ostří gilotiny. Najednou jsem věděl, že hromada sešitů na půjčeném stole si žádá, aby zůstala nedoopravena. Ale to si nemohu přece dovolit. Takže to příjemné mrazení v zádech rozumem zaženu.

„Rád bych, ale bohužel, mám na stole spoustu písemek!“

„Ondřej něco povídal o počítačovém kroužku. Už doma loudil, že na to musí chodit!“ Pokračovala klidně, jako by mou poznámku o písemkách snad ani nevnímala.

„Musím mít zítra opravené všechny ty písemky. Nemůžu rozdat jen půlku s tím že jsem celou noc....“ A odmlčel jsem se. Nenapadal mě totiž ani jeden korektní, nebo trochu slušný výraz na to, co Drahuna chtěla abych v noci prováděl.

„Mohla bych jít klidně k tobě, co ty nato? Dala bych ti čas, dodělat si co bys potřeboval...“ Vemlouvala se tiše. Jednou stranou se mi to zdálo lákavé. Věděl jsem ,že bych opravdu ty proklaté sešity doopravil, když je budu mít před sebou, udělám to! Nejsem nezodpovědný. V první chviličce mě ale napadá, jestli není nebezpečné prozradit, kde bydlím. Jenže potom si musím uvědomit, že je to jedno. Pochybuji, že je v tomhle městečku někdo, kdo neví kde bydlím.

„Dobrá“, souhlasím. „Ale asi se budeš dost nudit. Nemám ani televizi, ani rádio. Jenom nouťas a žádnej internet. Zatím! Ten bude až příští týden...“

„Jestli máš alespoň zrcadlo... Když je doma zrcadlo, žádná ženská se nenudí!“ Pronesla sebejistě. Musel jsem vyprsknout smíchy. Měla zničující smysl pro ironii.

Jel jsem jako fretka. Jako by mě Drahuna inspirovala. I když proč ne? Milování je velmi inspirující. Takže ráno mám hotové nejenom písemky, ale i tabulky pro počítačovou učebnu. Mohu je předat ředitelce – jsou zpracované na jejím laptopu. Na to, kolik mi daly práce, do nich koukla příliš zběžně. Podívat se do desek já, na takovou chvilku jako ona, nezjistil bych ani název. Ona však úplně klidně definovala.

„Já nevím kolego, možná by to chtělo i nějaké zkušenosti, abychom se nenamočili do něčeho nefunkčního!“ Fascinovalo mě to u ní. Inteligence a postřeh  u žen na mě působily stejně, jako by na sebe vylily feromonový parfém.

„No, čísla jsou docela jasná a hlavně, nemohl jsem načíst zkušenosti. Microsoft má u nás pevnější pozici než mělo KSČ před rokem 89!“ A snažím se, aby můj hlas zněl pevně a klidně. Alternativy existují, ale nikdo se do nich nehrne! Už jenom proto ne, že nemůže zazvonit u souseda a zeptat se, když si z něčím nebude vědět rady. Ale tady jsme tak bokem, že stejně není u koho zvonit.“

„Ostatně dělejte si co chcete! Chci jen aby všechno běželo jak má. Internet, pošta, a hlavně výukové programy...“ To nešlo vzít jinak, než jako výzva. Rozhodl jsem se, že nainstaluji vše nejdřív na ten ředitelčin PC, abych se s tím naučil trochu pracovat. Všude píšou, že je to sranda. Každopádně nemohu nevidět, jak mi ostatní kolegové závidí. Proplouvám na rozdíl od nich. Bez příprav! Už jsem zaslechl slova ve smyslu „Frajírek z města“. Přitom ti, kdo z toho vyšli lacino, byli oni. Neviděli co se za tím skrývá práce. A to mi pravý blázinec nastane za čtrnáct dní, až dodají počítače. Podle směrnic bylo možné finanční dotaci určenou na nákup softwaru převést na hardware, pokud organizace software nepotřebovala. Naší škole dle mých informací mělo na operační systém stačit částka 450,-kč. Na jeden jediný Linuxový operační systém. Ač původní rozvaha připravená jakýmsi odborníkem činila právě jenom za licence na operační systémy 750000,-kč. Tak za TUTO ČÁSTKU JSEM SI MOHL DOVOLIT ZAVALIT ŠKOLU POČÍTAČI. Škoda že se to nedalo převést i na nákup jiných učebních pomůcek. Do toho se mi blížily čtvrtletní rodičovské schůzky.

„Jak prospívá ten náš?“ Ta jednoduchá otázka se na mě sypala ze všech stran, ale odpověď na ní zase tak jednoduchá nebyla. Každý totiž toužil slyšet, že ten či ta jejich je nadprůměrně bystrá (bystrý), inteligentní a dotáhne to daleko v jaderném inženýrství – když už to tedy nebude světoznámý umělec, alespoň že v té fyzice... A já dobře věděl, že takoví mí žáci prostě nejsou. Ano, někdo mohl být i výjimečný, ale většina, bude mít jednou zcela normální, prozaické a jednoduché povolání, ale budou v životě šťastní. Daleko šťastnější, než by byli jako jaderní fyzici, či matematici. Byl jsem nervózní a připadal si před nimi, jako „prodavač deště“. Do jisté míry jsem byl jen prodavač deště. Musel jsem obyčejná slova a definice balit do do vznešených a nafouklých monologů. Byl jsem tu ještě příliš krátce na to, abych přesně věděl, „koho je důležité“ (ústy mé ředitelky proneseno) „si vážit, protože právě díky němu není naše škola závislá jenom na tom, co pohodí ministerstvo!“ Ale jak definovat přesně a neurazit? A do toho na mě Drahomíra kulila svýma obrovskýma očima hned z druhé řady. Měla na sobě vyzývavě obtažené, jasně žluté tričko. Její hrudník v něm vypadal mohutně, solidně, pevně – neochvějně pevně, stejně jako místní železobetonový most. Asi dvakrát jsem se přistihl, jak se snažím do nějaké té obecně neškodné věty nacpat slovo „ňadra“, „boule“, nebo „melouny“. A do toho samozřejmě. Dotazy na informatiku. Ještě tu nebyly počítače, ale rodiče zasvěceně hovořili o počítačové gramotnosti svých ratolestí. Pomalu celá třída už se mi přihlásila na počítačový kroužek. Bál jsem se, aby toho nevěděli víc než já.

„Nebojte se! Mám navíc pro místní školu připravené alternativní řešení...!“ Ticho. Tady měli přece jásat. Alespoň v mých představách v tomhle místě vždycky jásali. Asi bylo nepřirozené, že jsem se odmlčel i já. Konečně se jeden tatínek osmělil.

„Mě když někdo začne vyprávět o alternativách, většinou si pod tím představím náhražku. Nějakou docela špatnou a nefunkční náhražku...“ Říkal to sice klidně, Ale vyčítavý podtón tam byl. Jako bych já snad mohl za to, že se narodili a žili v takové díře... V Krajském městě nebyl takový problém sehnat silného sponzora. Tam ani mě nenapadlo, že se budu věnovat alternativám. Řekl jsem jim to.

„Tak řekněte rovnou, že nejsou peníze! Nebalte to do keců o alternativách!“ Zaslechl jsem, jak jinak než anonymně. Jak mám chtít po dětech, aby se způsobně hlásily, když to nedokážou ani jejich rodiče?

„Tak to přece vůbec není. Mluvím o alternativách právě proto, že si myslím, že to je to nejlepší pro vaše děti! Byl jsem pověřen přípravou informatické učebny, i celou problematikou s tím spojenou. Uznávám, že když jsem zjistil, kolik peněz by to mělo spolknout, napadlo mě, že bude lepší najít alternativní řešení a peníze použít pro opravdové vzdělání vašich dětí!“ Koukali na mě, jako by mi všechno co dokážu ušetřit mělo být připsáno na soukromý účet. Možná právě udělám chybu, ale cítím touhu jim to vysvětlit.

„Peníze v hotovosti mi nikdo do ruky nedá! Tolik důvěry zase ministerstvo ke svým učitelům nemá! Pravidla jsou docela přísná a kdokoliv z vás se bude o celý projekt, včetně finančního řešení zajímat hlouběji, budou mu podklady k dispozici!“ Drahomíra se začínala nudit. Bylo vidět, že se těšila na mě a mou garsonku. Byla bystrá, tak jí muselo být jasné, že začne delší diskuze. Oddechl jsem si a snažil se aby jenom Drahomíra viděla, jak se tvářím otráveně.

„Kolik z dětí má doma počítač a přístup na internet?“ Zeptal jsem se. Samozřejmě, že vzhůru vyletěly všechny ruce.

Myslíte si tedy že vaše děti zvládají základní práci s počítačem?“

„Jo, u her vydrží kolik hodin!“

„Jasně furt mi tam něco instalujou a když potřebuju udělat blbou tabulku do práce, hlásí mi to nedostatek místa!“

„Věčně tam cpou ty svoje šílený písničky!“

„Tuhle jsem zjistil kolik odkazů je na pornostránky! Asi to budu muset nějak zablokovat! Nelíbí se mi, že by můj kluk měl vědět o sexu víc než já!“ Ať už byl příspěvek myšlen vážně, nebo jenom pro pobavení vyvolal opravdu bouři smíchu.

„A právě proto jsem raději dobrovolně volil tu alternativu. Nejde tady o to, že by nebylo dostatek financí. Spíš chci dětem ukázat, že existuje i něco jiného, než to, co znají a dělají. Že se na počítači dá dělat i něco víc, než brouzdat po internetu, hrát hry a poslouchat písničky. Že je to mocný nástroj a je jen na nich, jak k němu přistoupí. Taky si myslím, že když jim ukážu něco jiného, vzbudím jejich zájem...“

„Nemáte peníze a balíte to do hezkých vět! To je přece tak typické!“ Vykřikla jakási atraktivní blondýna. Pokud opravdu seděla na místě své ratolesti, byla to maminka stydlivé, až zakřiknuté drobné, bledé a chudokrevným dojmem působící holčičky. „Kašlete na vzdělání dětí, není na to a protože to není žádná prestižní škola, a protože vám seškrtali rozpočet, odnesou to zase jen a jen děti!

„Moment!“ Pronesl jsem. „Hned jsem tu!“ A utekl ze třídy, abych se pokusil sehnat ředitelku. Taky jsem se potřeboval na chodbě trochu vydýchat. Chtěl jsem, aby zatím odpovídala na jejich dotazy, než si skočím pro podklady. Je lepší reagovat hned, než nechat pochybnosti rodičů růst. Pochabnosti jsou jako plevel. Když s nimi nezatočíte včas, nikdy se jich nezbavíte. A já potřeboval být úspěšný. Moc úspěšný. V kostce se to zadýchaný - až na závěr - pokouším ředitelce i sdělit. Ředitelka moc radosti neměla a dávala mi to jasně najevo. Možná že už chtěla jít domů. Ale nakonec si asi řekla, že nebude špatné vidět jak si s tím poradím. Proč bych to tajil, i o to mi šlo.

Stařičký meotar na mě vrhal přílivy tepla, jako bych se už sám nepotil dost. O PC projektoru si zatím škola mohla nechat zdát, ale brzy se to mělo změnit. Promítl jsem jim na zeď, ceny operačních systémů a vybavení pro jednu jedinou učebnu.

„A tohle je moje připravené řešení!“ Řekl jsem hrdě, zatímco jsem vyměnil list za připravené Linuxové řešení, kterému dominovala konečná suma 450kč.

„A ušetřené peníze si skutečně nerozdělíme ve sboru jako odměny, ale pořídíme raději více počítačů. Víte, myslím si, že je málo udělat jednu jedinou vybavenou učebnu, takže jsem se rozhodl, že určitou PC část bude mít každá učebna. Do klíčových učeben potom budou zakoupeny projektory, abych tu příště nemusel měnit listy v projektoru, jako v minulém století, ale pustit dobře interaktivně zpracovanou prezentaci.“ Ticho. Koukali všichni, i ředitelka.

Taky na chodbách by měly být umístěny terminály, kde by si žáci mohli sami ověřit – ostatně tak jako na všech ostatních stanicích probíranou látku, problematiku předmětů. Kdo aktuálně výuku povede a ještě informace o prospěchu! Možná i nějaké zábavnou formou zpracované testy z učiva?“

„Pokud je to bude vůbec zajímat!“ Zaslechl jsem hlas vtipálka co už se snažil prosadit s „pornostránkami“.

„Ano, pokud je to bude zajímat!“ A pokračoval jsem. „Jako další věc chystám i interaktivní propojení s vámi rodiči, cestou internetu. Na stránkách školy by měly být nejenom aktuální informace o prospěchu či počet zameškaných hodin. Kdo by byl nemocný, mohl by si najít, co v kterém předmětu bylo probíráno a tím tolik nezameškat. Samozřejmě že i pro vás by nebylo špatné vidět, co v jakém předmětu zrovna děti dělají, jak si vedou a tedy tím mít kompletní obraz nejenom o jejich studiu, ale i o naší práci. Nemuseli by jste čekat na třídní schůzky, mohli se informovat průběžně a průběžně se školou komunikovat, psát svoje připomínky a my na ně hned reagovat. Omluvenky by mohly být oskenované na internetu, takže by jste mohli mít přehled, jestli jste ji psali vy, nebo některé z velmi šikovných dětí...“

„No, mám jenom strach, aby jste je tu neučili něco co nikdy nepoužijí... Kamkoliv ze školy půjdou, budou přece po nich chtít standard. Žádnou alternativu...“

„Co má váš syn za mobilní telefon?“ Zeptal jsem se Drahomíry. Schválně, i když jsem pochyboval, že by se o našem románku nikde nic nepovídalo. Přesto jsem to riskl.

„Ne že bych se v tom příliš vyznala. Myslím Sony Ericson!“

„A vy?“ Ptám se.

„Nokii“ Nevím, jestli mi chce pomoct, nebo jestli je to fakt. Každopádně něco takového jsem potřeboval slyšet.

„A myslíte si, že když zná svůj telefon, že tomu vašemu nerozumí?“

„Nemyslím! Rozumí mu daleko lépe než já! Když potřebuji něco nastavit, jdu za ním. Než bych to našla v návodu...“

„A to je přesně ono!“ Zareagoval jsem okamžitě. To že se dítě naučí pouštět televizi, nebo DVD Sony neznamená, že si nepustí Philips, nebo Samsung... Naopak. Když nebudou tupě mačkat tlačítko start-programy-Word, naučí se daleko víc. Budou víc přemýšlet o tom, co na počítači dělají a proč, takže budou daleko připravenější...“ Bylo to ode mě více než odvážné tvrzení, když se vezme, že kromě několika screnshotů jsem to, co tu tak vychvaluji nikdy neviděl... Každopádně to stačilo. Každopádně uklidnění a spokojení odešli úplně všichni a ředitelka mi potom děkovala. Pokud tak mohu nazvat větu „Nejsem příliš novátorská a měla jsem z vás až doteď strach, teď vidím, že jsme tu už dlouho někoho takového vlastně potřebovali...“

„Hele mladej! Prej to včera byla docela Síla!“ Vemlouvala se mi před všemi kolegyně Jarka, která byla o půlroku starší než já, ale mohla si to dovolit. Ona totiž odtud pocházela a hned po fakultě nastoupila právě na tuhle školu. Nebyla to žádná atraktivní kráska, ale byl to ten typ, co se dokáže „vyloupnout“ Co dokáže odhadnout, kde musí trošku přidat a napravit, co příroda potlačila. Navíc to byla velmi sebejistá osoba. Nedostatek sebevědomí, rozhodně nebyl její problém, Takže její poznámka nešla brát jinak, než jako kompliment. Velký kompliment.

„Možná bych k tomu ráda slyšela podrobnosti i od tebe. Mám to jenom zprostředkovaně, ale zdá se, že naše ředitelka se do tebe zamilovala!“ Ostatní ve sborovně vyprskli smíchy. Mě představa do mě zamilované ředitelky vzrušila.

„Vždycky jsem měl slabost pro takové dámy!“ Napadlo mě, že bude nejlepší zakontrovat. Jsem unavený, protože Drahomíra si svou pravidelnou dávku i po protažené schůzce nenechala ujít. Jenže Jarka se ke mně po první hodině na chodbě přitočila znovu, tentokrát sama a s absolutní sebejistotu, jí tolik vlastní, se mě znovu ptala.

„Kam mě tedy odpoledne pozveš?“

„A jsou tady vůbec příležitosti?“ Zeptal jsem se. Ne že bych z odpoledne s ní měl nějakou velkou radost.

„Jsem skromná maloměstská holka. Vystačím si se zámeckou zahradou, tedy procházkou v ní, nebo parkem. Potom se uvidí, ne?“

„Ty jsi skromná jako bývala baronka ze zámku nad zahradou!“ Pomyslel jsem si.

Ale k svému překvapení na ní názor docela rapidně měním. Nevím, jestli se přetvařuje přede mnou, nebo jestli ta nafoukanost a sebejistota je jen póza. Odpoledne s ní se cítím moc fajn. Dalo by se říct, že uteklo jako voda a i večer ve vinárně. Když se spolu milujeme na mé staré válendě, je to také moc fajn. Není tak atraktivní jako Drahuna, ale zase je jiná. Živočišnější a odvázanější. Tuhle činnost vážně umí jako málokdo. Ozvalo se zaklepání na dveře. Nejdřív lehké, potom razantnější a nakonec zvonek. Vím kdo to je a taky vím, že musím vstát a dojít tam. Pootevřel jsem dveře a Drahuně ukázal jenom jednu ruku, kus ramene v županu a obličej.

„Ahoj! Nepozveš mě dál?“ Zavrtím hlavou.

„Promiň, ale dneska ne!“ A snažím se tvářit neutrálně. Chvíli jen tak stojíme, úplně mlčky.

„Ty tam někoho máš?“ Co na to říct?

„Nejsem tvůj manžel a nesliboval jsem ti věrnost.“ Byla to blbost. Když spolu lidé začínají vztah, když se začínají poznávat, nic si neslibují, ale věrnost se přesto jaksi předpokládá.

„Nic bych za to nedala, že je to ta tvoje rezavá „kolegyně“! A slovo kolegyně v jejích ústech dostávalo spíš podobu slova „coura“!

„I kdyby, je to problém?“ Říkám. Štve mě to. Nerad ubližuji lidem a nechci jí ublížit. Když nad tím tak přemýšlím, ani o ní nechci přijít... Ale nedokážu jí to říct. Nedokážu vůbec nic říct. Všechno se odehrává mlčky. Jedna socha mezi dveřmi, druhá před nimi.

„Tak ahoj!“ Řekne nakonec klidně a odchází. Asi se musí dost ovládat, aby vypadala tak klidně.

„Kdo to byl? Ptá se mě Jarka, když se k ní vrátím. Asi vidí, že nejsem úplně klidný. „Nic bych za to nedala, že je to ta černá mamina!“ A zase to slovo mamina znělo jako „coura“ Znovu jsem se k ní přitiskl. Objal ji, její pružné a žádoucí tělo. Za chvilku jsou mé myšlenky někde úplně jinde, než u problémů. Osobních, školních, vztahových, prostě jakýchkoli.