Jsou chvíle,

kdy si nevzpomenu
ani na jeden verš,
( čtený jen včera)
ani na jedno slovo.
Všechno ve mně
se zdá prázdné.

Ohledávám paměť,
své nitro,
slepeckou holí
vzpomínek.

Tohle je nestydatě kruté,
někdy

přes cestu mého myšlení
leží stín.

Zabíjela bych tebou
vtíravý ranní ptačí křik.

Buď deštěm,
co zanechá za sebou
osení
(zelené závistí)

nebo alejí

(ráda se utopím
na cestě plné listí)

Přijď,
(třeba dírou ve střeše)
a padej tím zakouřeným nebem.

Nebuď smrt,
co se snáší potichu
a jemně
jak sníh
na teplý písek.

Nechci,
abys byla tváří,
v níž zůstal údiv.