.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 34 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Probuzení
(ze dne 07.08.2008, autor článku: Branwen)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Probuzení
Život se podobá snu. Někdy je nejdůležitější ze všeho procitnout včas....

Blížila se půlnoc, když odemykal dveře bytu. Únava mu seděla za krkem jako gigantický balvan a oči se mu samy zavíraly, ale den pro něj ještě zdaleka nekončil.
V Jejím pokoji se svítilo. Vždycky se tam touto dobou svítilo, ale on na ty prosklené dveře nezaklepal. Neměl důvod. Domluvili se už dávno, zrušili ložnici a obývák a proměnili je v Jeho a Její pokoj. Ve dvě izolované enklávy, dvě svrchovaná území. Dva ostrovy, uprostřed kterých namísto majáku pomrkávala obrazovka počítače. Kdyby se uměl modlit, děkoval by každý večer za vynález internetu, za únikovou cestu z všední do nevšední reality.
Neměl hlad, ale ze zvyku nakoukl do ledničky. Jeho polovina byla prázdná, až na lísteček se známým rukopisem:Plesnivé jídlo do ledničky nepatří! To asi měla na mysli kus tvrdého sýra metamorfovaný v penicilinovou mini plantáž, který se chystal už týden vyhodit do smetí. Nakonec ho vyhodila Ona...no a co? Zavrtěl hlavou nad Jejím zvykem dělat z maličkostí problém a zamířil ke koupelně.

Vtom zaslechl z Jejího pokoje vzlykání. Zarazil se, ale jen na okamžik. Plná vana horké vody bylo to, co teď potřeboval, ne ženský pláč. A krom toho - časy, kdy slzy představovaly zbraň, před níž pokaždé kapituloval, ty časy byly nenávratně pryč. Ale ona jeho zaváhání stejně nějakým šestým smyslem vycítila.
Náhle stála na prahu s tváří napuchlou pláčem a jemu podvědomě cukly ruce v instinktivním gestu přitisknout ji k sobě a utěšit. Ale byl to jen zlomek sekundy, jen připomínka role, kterou na sebe kdysi tak ochotně bral. Nezeptal se, co jí je. Dobře věděl, že tak přišel o zbytek noci, který hodlal věnovat něčemu úplně jinému.
„Hana..." vyrážela ze sebe mezi vzlyky, „Hana měla nehodu...Přemek je mrtvý a ona...právě ji mají na sále... kritický stav...víc mi neřekli," hlas se Jí zlomil.Přitiskla si na tvář promáčený kapesník.
Zastavilo se v něm srdce.Hana? To ne! To ne...prosím...
Věděl, že TEĎ by měl něco udělat, přinejmenším svou ženu obejmout a milosrdně lhát, že všechno zase bude v pořádku (nebude...už nikdy nebude...jak by mohlo?). Vždyť Hana byla Její jediná sestra, měl by Jí tedy pomoci tu bolest nést, sdílet ji s Ní, ale nedokázal to. Jeho vlastní bolest byla příliš silná.
Vzhlédla k němu a v očích měla jasně vepsané svoje obvyklé:Za to můžeš ty! Popudilo ho to. Za TOHLE tedy opravdu nemohl. Možná by zvládl přimět se k soucitu s Ní, ale teď už nechtěl. Místo do koupelny zamířil do svého pokoje a velice tiše za sebou zavřel dveře. Ty Její naopak práskly, až se panelák otřásl. Pláč vedle zesílil.

Ochromeně se posadil na neustlané lůžko a z paměti se mu vynořila vzpomínka na loňský podzim.
Trhali jablka. Přemek odběhl do sklepa pro pivo a Ona rámusila v domě s nádobím, naštvaná, že na ni zbyla práce, kterou od dětství nesnášela. Na chvíli s Hanou osaměli na zahradě.
Každý na jednom žebříku zbavovali stařičkou jabloň sladce vonícího břemene. Hana si pobrukovala a láskyplně ukládala zralé plody do košíku. Vypadalo to jako nějaký obřad. Kradmo ji pozoroval a pak mu zničehonic vyklouzlo:
„Nevím, kam jsem dal tenkrát oči. Měl jsem si vzít tebe, ne Táňu."
Hana strnula uprostřed pohybu. S jablkem v ruce vypadala jako Eva, zvažující sílu pokušení.Až se musel pousmát.
„Ty sis neměl brát nikoho," řekla a on cítil, že nežertuje. „Ty totiž nejsi muž stvořený pro manželství."
Úsměv mu zmizel z tváře.
„Proč myslíš? Nebo si snad Táňa na mě stěžovala?"
„To nemusela. Mám oči a umím je používat. Jste oba jako z ledu, nic už mezi vámi není. Nic. Žádná jiskra."
To, co jemu posledních pár let pomalu docházelo, dokázala Hana vyhmátnout lehce a s jistotou . I tak to zabolelo. Pokrčil rameny a snažil se, aby to vypadalo ledabyle.
„Co naděláš? Sex po dvaceti letech manželství už holt není to, co býval."
„ Jenže já jsem nemluvila o sexu," řekla mrazivě. Slezla dolů, popadla plný koš a vlekla ho k domu. Nepomohl jí, jak bylo jeho zvykem. Trčel na žebříku a přemýšlel, o čem to teda sakra vlastně mluvila.

Ještě téhož dne to pochopil.
Bylo pozdní odpoledne, když se shromáždili kolem grilu, kde se dopékala kuřecí stehna. Stál opodál s lahví piva v ruce, zatímco Přemek se zasmušilým výrazem bernardýna obracel syčící maso. Táňa s Hanou chystaly salát a něco si u toho špitaly.
Žádné dvě sestry nemohly být rozdílnější než ony.
Jedna štíhlá, s průsvitnou pletí a světlými vlasy, stočenými do uzlu, jenž se zdál příliš těžký pro její útlou šíji. Vypadala křehce jako porcelánová panenka a vzbuzovala v mužích bezděčnou touhu ochraňovat ji a opečovávat. V něm taky - kdysi. Bezradná, bezmocná, sama proti celému zlému světu. Kráska v nesnázích, nejstarší ženský trik na světě. Dnes už by nenaletěl. Dnes už věděl, že to křehké a průzračné v Ní je ve skutečnosti velice chladné, velice pevné a zcela nerozbitné sklo.
Narozdíl od své sestry stála Hana oběma nohama pevně na zemi, a to doslova, jako by z ní přímo vyrůstala. Malá, baculatá, s opálenými tvářemi a krátkou kšticí, která se neúnavně stavěla na odpor jakémukoliv úsilí kadeřnic. Za nehty mívala proužek špíny od věčného hrabání se v záhonech, ale nosila je se stejnou samozřejmostí jako obnošené džínsy s okraji rozcupovanými od zubů jejich čtyřměsíčního foxteriéra. Nebyla to žena , s níž by se člověk mohl blýsknout na večírku v nóbl restauraci¨, ale měla v sobě cosi...co Táně chybělo.
A on najednou pochopil, co myslela tou jiskrou.
Hanino manželství bylo jen o rok kratší, ale když sledoval její neverbální komunikaci s Přemkem, pohledy i letmé dotyky, jež si téměř bezděčně vyměňovali při společné práci, přímo cítil sounáležitost, která z obou vyzařovala. Aniž si to uvědomovali, jeden dokončoval větu druhého a o spoustě věcí vůbec nemluvili, protože prostě mysleli v danou chvíli na totéž. Byli jako ženská a mužská polovina jedné jediné společné bytosti.
Zhluboka si musel loknout piva, aby zahnal nečekané palčivé sevření v útrobách. Byla v něm žárlivost, lítost a taky touha prožívat totéž - a s toutéž ženou. Do prčic,přece nemůžu milovat vlastní švagrovou! pomyslel si a v duchu zároveň věděl, že může. Že přesně tohle už léta dělá. Proto sem tak rád jezdil - ne aby vypadl z paneláku na čerstvý vzduch,jak vždycky tvrdil. Přitahovala ho sem atmosféra pohody, možnost vyřádit se s oběma synovci a dát jim, co nedal dětem, které neměl, užít si blaženého nepořádku, který s sebou život na venkově přináší. Tady se neřešily zablácené boty a leštění nábytku nikdy nebylo na pořadu dne. Jediné, co Hana leštila, byly hladké tvářičky právě sklizených jablek. Přitahovala ho sem - aniž to tušila - ona sama.

A teď ležela v ostrém světle reflektorů, ne víc než ranec zpřelámaných kostí,kterému se chirurgové snažili navrátit lidskou podobu - a on šílel při pomyšlení, že by ji mohl ztratit. Přepych pláče si dovolit nemohl, a tak udělal to jediné, co mu dlouhé roky pomáhalo. Usedl k počítači, spustil QIP a doufal, že na druhé straně najde někoho, kdo bude ochoten mu naslouchat.

Ráno byl vyčerpaný k smrti, ale naprosto klidný a smířený s nejhorším. Při snídani Jí navrhl, že Ji doprovodí do nemocnice. Neodmítla, naopak. Možná přece jen není tak silná,jak si myslel.
Na ARO s ní ale nešel. Netoužil vidět Hanu prošpikovanou hadičkami. Postával ha chodbě, vdechoval vlezlý pach dezinfekce a netečně zíral na barevné stěny, které se marně snažily zastírat všudypřítomnost smrti.
Když vyšla ven, byla ještě bledší než obvykle, ale ve tváři měla naději. Hana bude žít.
„Jdu domů," řekla. „Vzala jsem si dovolenou."
„Jo, to chápu. Já jedu do práce. Někdo musí vydělávat."
„Na co si to tu hraješ?" vyjela. „Přemek je mrtvý, Hana po operaci, ale ty nemyslíš na nic jiného než tu svou pitomou práci!"
„Která nás živí," připomněl Jí. „Oba."
„Ty bys šel klidně do práce, i kdybych na Hanině místě ležela já, že jo? Práce...práce...práce...pak tvoje zájmy a někde daleko teprve já!"
Už je to tu zas, pomyslel si. Teď mu vyčte všechny ty hodiny, kdy Ona byla sama, zatímco on pracoval nebo se flákal bůhvíkde a bůhví s kým. Říkal si, že tohle všechno už mají za sebou, ale jak vidno, domnělé křivdy hnisají stejně dlouho a stejně hluboce jako ty skutečné. Propánaboha, Ona má všechno - jen pro sebe celý svůj plat, svůj počítač, svoji svobodu - tak by k sakru ještě chtěla?
Tebe,
ozval se nesmělý hlásek kdesi v jeho mysli, chtěla by, abys ji pustil k sobě, do svého světa. Abys ji přestal vnímat jako přítěž, jako někoho, kdo tě jen potřebuje a využívá. Chtěla by, abys aspoň jednou v životě potřeboval ty ji.
Blbost, té jde jenom o prachy a pohodlný živobytí, okřikl ten hlas neurvale. Tušil, že kdyby mu naslouchal jen o chvíli déle, možná by se o sobě dozvěděl věci, které by se mu vůbec nelíbily.
Neodpověděl své ženě, otočil se na patě a vyběhl ven, jako by za ním hořelo. Když se před půlnocí vrátil domů, v Jejím pokoji byla tma.

 

Hanu uviděl až po čtrnácti dnech, to už ji přeložili na dvoulůžkový pokoj. Druhá postel byla zatím prázdná, ale to jí nevadilo. Chtěla být jen se svými myšlenkami.
Přišel sám, až v podvečer, kdy se horečný tep nemocnice pomalu zklidňoval.
„Ahoj," řekl a zoufale se přitom snažil zamaskovat své zděšení. Před ním ležela úplně jiná žena, než znal. Ale nebyly to dlahy, obvazy, ani žloutnoucí podlitiny, co z ní učinilo neznámou cizí bytost. Byla to prázdnota v jejích očích. Připomínaly dvě bezedné vyschlé studny. Už to věděla. S Přemkem ji opustilo cosi podstatného. Aura, která ji vždy obklopovala, pohasla. Proměnila se v pouhou skořápku, které chybí jádro.
Sevřelo se mu srdce. Přitáhl si židli k lůžku a posadil se.
„Ahoj," odpověděla a pokusila se pousmát. Nevěděl, co říct, napadaly ho jen samé banality, odkoukané z amerických filmů. Blbé, hluché, nic neříkající fráze. Vzal její ruku do svých a místo povzbudivých tlachů řekl prostě: „Miluju tě."

Odvrátila hlavu.
Když se na něj znovu podívala, zdálo se mu, že na dně těch očí zahlédl slabou jiskru zájmu.
„To sis vybral fakt pravou chvíli k vyznání lásky. Ale nevadí. Aspoň bude mezi námi jasno..."
„... Je mi strašně líto," skočil jí do řeči, „ že Přemek..." polkl, „ tu už není, ale nemusíš mít obavy. Postarám se o tebe. Kluci jsou už velcí..."
„...Co kdybys mě nechal domluvit?" přerušila jeho tirádu.
„Promiň."
„Já... nepochybuju, že se postaráš. Dokonce i tehdy, když nebudu chtít. To je tvoje, řekla bych, životní úloha. Postavil ses do role ochránce a obstaravatele, protože potřebuješ mít věci pod kontrolou. Protože jen tak má tvůj svět řád. Potřebuješ stát dost vysoko, aby ti, o které se staráš, na tebe nedosáhli, nemohli se tě dotknout, nemohli požadovat to, co ty jim ve skutečnosti nejsi ochoten dát. Něco z tebe samotného..."
„To není pravda," přerušil ji. „Tobě se dám klidně celý. Miluju tě..."
„...jako Táňu?"
„Ne. K té necítím už dávno nic. Promarnila svou příležitost..."
„...kterou jsi jí ovšem nikdy nedal..."
„Nechci se hádat," řekl prosebně. „Ne tady, ne teď. Nikdy. Já vím, zastáváš se jí, protože je to tvoje sestra..."
„...a tvoje žena."
„Brzo nebude. Rozvedu se."
„Kvůli mně?"
„Kvůli tobě."
„Ty mě ale vůbec neposloucháš," povzdychla si. „Podal bys mi prosím vodu? Nějak mi vyschlo v krku."
Napila se a pokračovala:
„Já nepotřebuju ochránce ani obstaravatele. A milence už vůbec ne. Přemek byl jediný chlap, kterého jsme kdy milovala. A budu pořád - to se nezmění. Dokonce ani tehdy ne, i kdyby ses změnil ty. Rozumíš mi?"

Nerozuměl. Nechtěl rozumět. Nabídl jí sebe - a ona odmítla. Možná to uspěchal. Nevadí, on klidně počká. Měsíc, rok, co na tom záleží. A postará se o ni - i kdyby sama nechtěla, jak před chvílí jasnozřivě řekla.
„Rozumíš mi?" opakovala, ale dočkala se jen váhavého přikývnutí. „A jestli ještě přijdeš, tak jako manžel mé sestry a kamarád - anebo nechoď radši vůbec."
„Jsem unavená," dodala," chtěla bych spát."
„Jasně... už stejně musím," začal se zvedat. Současně se otevřely dveře, dovnitř vjel vozík s léky a za ním tmavovlasá zdravotní sestra. Někoho mu připomínala, ale nedokázal si vybavit žádné jméno. Střelil pohledem po její jmenovce, ale ona byla rychlejší. Určitě měla lepší paměť.

„No páni, co ty tady děláš?" spráskla ruce.
„Jano?"
„No to je dost, já myslela, že mě přehlídneš jako lány! To už je let, co jsme se neviděli!"
Přesně čtvrt století, kdy se za nimi zavřely dveře základní školy. Jana Urbanová . Sedávala před ním v první lavici a občas mu posílala při písemkách taháky. Bylo příjemné zjistit, že ještě není úplný sklerotik.
Na Hanině nočním stolku přistála hrst barevných tablet. Zavřela oči v předstíraném spánku. Nechtěla vědět, co si ti dva povídají. Jak svého švagra znala, pozve tu ženskou na kávu nebo na skleničku. Byla rozvedená, což Hana věděla, ale on ne. No co, zjistí to jistě co nevidět. Co bude následovat pak, si dokázala domyslet. Alespoň tak to tvrdila Táňa a ona neměla důvod nevěřit vlastní sestře.

Ještě než dveře pokoje zaklaply, zaslechla: „Můžu na tebe počkat po službě? Zajdem na kafe..."
Hana se unaveně pousmála. Ani ne pět minut poté, co jí tady vyznal lásku... možná Táňa měla přece jen pravdu.

Tentokrát měla noc svou půlku už dávno za sebou, když vsunoval nehlučně klíč do zámku. Panelák jako obludné zvíře oddechoval desítkami hrdel a ve spánku se neklidně převaloval. Jakoby tušil, co přijde.
Tentokrát ho dveře dovnitř nepustily. Zámek byl nedostupnou pevností, z druhé strany zatarasenou Jejím klíčem. Stiskl tedy tlačítko zvonku - jednou, dvakrát, třikrát. Čekal, ale z hloubi bytu se nic neozývalo. Uvědomil si, že, když na parkovišti vzhlédl k oknům svého bytu, byla všechna tmavá. Přesto ale cítil ( ne - věděl to), že Ona nespí, že čeká - možná jen pár kroků od něj v temnotě předsíně -, že čeká na to, jak se on zachová. Bylo to jako rána mezi oči. Nebral Jí Její svobodu, ale Ona mu teď vzala tu jeho. Netlačil se na Její ostrov, ale Ona mu na ten jeho zabránila vstoupit. V okamžiku, kdy se rozhodoval, jestli začne do dveří tlouct nebo rovnou kopat, v tom kratičkém záblesku milisekundy objevil pravdu . Že ona proklamovaná svoboda nebyla po celou dobu ničím jiným než protahovanou agónií jejich vztahu. A že právě nastal čas nechat ho konečně zemřít.

Nakonec neudělal jedno, ani druhé. Přitiskl tvář do škvíry u zárubně a polohlasem ( aby sousedé neslyšeli, ale Ona ano) křikl: „Pusť mě dovnitř!"
„Ani omylem!" ozvalo se okamžitě. Mimoděk couvl. Jakoby nenávist v Jejím hlase byla kopím, schopným proklát chatrnou dřevotřísku a zabodnout se mu do prsou.
„Hana mi všechno řekla!"
Takže Hana. Věděl, jak jsou si ty dvě blízké, ale netušil, že ho Hana takhle podrazí.
Podraz to byl od tebe a hnusnej, probudil se jeho vnitřní trapič. Vyznávat lásku sestře vlastní manželky!
„Kušuj," zavrčel, ale to už Ona pokračovala:
„Už tě mám plný zuby! Táhni odsud - běž si za tou děvkou ze špitálu!"
„Nemáš mě co vyhazovat, je to můj byt," sykl a současně mu spadl kámen ze srdce. Takže jde o to posezení s Janou. Krásně si popovídali, museli dohnat informační deficit těch let, ale rozhodně neměl v úmyslu si s ní něco začít. I když byla už rok rozvedená a tím pádem volná. Jenže to byla Hana teď taky.
Neodpověděl. Na tohle nebylo co říct a kdyby přece, rozhodně neměl v úmyslu řešit na chodbě s nosem přitisknutým k futrům. Vzápětí se ozvala rána. Na vnitřní stranu dveří něco narazilo a s řinkotem dopadlo na podlahu. Už zase - letecká podpora chabých argumentů. Jen doufal, že to něco nebyl jeho počítač.

„Copak se to tu děje?" ozvalo se najednou za jeho zády. Vztekle stiskl zuby. Stařecká nespavost je strašná věc a zvědavost ještě horší.
„Nic se neděje, pane Beránek, zrovna jsem na odchodu."
„A kampak tak pozdě na noc?"
Do toho ti nic není , dědku. „To víte, práce nepočká."
„Jo, práce," pokýval stařík hlavou, „ to znám, taky jsem za mlada..." Poslední slova už neslyšel. Seběhl těch pár pater jako namydlený blesk. Nastartoval vůz a vyjel nazdařbůh.

Svítání ho zastihlo schouleného na sedadle, ztuhlého chladem a s krkem bolavým od nezvyklé polohy. Pracně se vyhrabal z auta. Stál na lesní cestě a vůbec nic kolem mu nebylo povědomé. Jak vlastně sem dojel, netušil. Den se probouzel. První sluneční paprsky si razily cestu mezi větvemi, jásavě zdraveny ptačím chórem. Zem hořce a omamně voněla. Zhluboka se nadechl. Byl vyčerpaný, rozbitý jako dětská hračka, na niž šlápla něčí noha, ale v duši měl konečně klid.

 

 

 

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz