.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 30 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Voříškova anabáze
(ze dne 09.08.2008, autor článku: Branwen)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Voříškova anabáze
aneb Věřte - nevěřte....

Seděl uprostřed silnice na dělicí čáře a vypadal trochu vyděšeně a trochu naštvaně. Vyděšeně proto, že netušil, kde vlastně je, a naštvaně, protože smrad z těch plechových příšer, co kolem něj fičely, zakryl úplně všechny pachy. Nedokázal chytit ani svou vlastní stopu, a to bylo na pováženou. Řidiči, kteří ho z obou stran míjeli, už předem sakrovali - mohl totiž vstát a kdykoliv jim vlítnout pod kola. Ale on se ani nepohnul. Chyběl mu sice páníček, ne však pud sebezáchovy.
Pak jedno auto zastavilo. Vystoupil z něj člověk, popadl trochu vyděšeného a trochu naštvaného jezevčíka a posadil ho na přední sedadlo.
„Ahoj hafáku," potřásl psovi tlapou, „ já jsem nějakej Voříšek, a jakpak říkají tobě?"
Pes se jmenoval Rex, ale jelikož mu bylo jasné, že Voříšek psí řeči stejně nerozumí, ani se nenamáhal s odpovědí.
„To sis vybral fakt blbý místo na špacírku. První tirák, co pojede kolem, z tebe udělá fungl novej vzorek na asfaltu. Vypadá to, že se ti někam zaběhl páníček, co, brácho? No jo, ale co s tebou? Domů tě vzít nemůžu, to by mě stará hnala, tak holt nezbejvá, než najít tvýho pána," rozhodl člověk a rozjel se do města.

Pamětliv hesla „Pomáhat a chránit" zastavil Voříšek s důvěrou před policejní stanicí. Chránit sice nepotřeboval, ale pomoct ano. „Našel jsem psa," pravil k policistovi, který datloval na psacím stroji značky Remington.
„Vskutku?" pohlédla uniforma na podlahu, kde vedle Voříškovy nohy seděl Rex. „A co my s tím tady? Nebo snad máte, pane, pocit, že policejní služebna rovná se nalezinec pro bezprizorní psy?"
„Tento pes," vysvětloval Voříšek trpělivě, „ je bezprizorní pouze dočasně. Má obojek, nepochybně tedy někomu patří. Ten dotyčný nepochybně psa pohřešuje. Žádám vás tedy, abyste majitele vypátrali. Předpokládám, že policie byla kdysi založena právě kvůli pátrání."
„Předpokládáte správně," odvětil policista a poklepal na tlustou složku na svém stole. „Toto je seznam pohřešovaných lidí, po kterých pátráme. Pes v něm není žádný. Patrně jej tedy nikdo nepohřešuje."
„Možná, že nikdo nepohřešuje psa, ale tento pes docela jistě pohřešuje svého pána. Zahajte pátrání po pohřešovaném majiteli."
„Aby se pátrací akce setkala s úspěchem a tento pes se svým pánem, potřebuji popis onoho pána. Je malý nebo velký? Tlustý, hubený, nosí brýle, hůl, zubní protézu? Bydlí zde ve městě nebo je přespolní? Zaměstnaný, nezaměstnaný, OSVČ, důchodce? Znáte jeho jméno nebo adresu posledního trvalého bydliště?"
„Kdybych znal jméno či adresu, najdu si ho sám," pravil Voříšek.
„To by bylo nejlepší," přitakal policista a vrátil ke klování. „A když ho nenajdete, zaveďte psa na nádraží. Dle zákona je pes věc a ztracené věci patří do Ztrát a nálezů."

 

Ve Ztrátách a nálezech seděla korpulentní dáma a štrikovala svetr. O psovi nechtěla ani slyšet.
„Vážený pane, tady máme věci, co lidi zapomněli ve vlaku, v čekárně a v zařízeních Českých drah. Jsou to hlavně kufry, lyže, berly a deštníky. Máte snad pocit, že se to zvíře podobá kufru, deštníku nebo lyžím?"
Voříšek si prohlédl Rexe, ale nenalezl na něm ani držadlo, ani umělohmotné skluznice, o květovaném potahu nemluvě. Musel uznat, že jezevčík se žádné z těch věcí nepodobá.
„Dle zákona je pes věcí a vy jste povinna ztracenou věc přijmout."
„Dle zákona to tak možná je, ale dle zdravého rozumu je to naprostá hovadina. Věci nepotřebují venčit, žrát a pít. A nevylučují páchnoucí fujtajbl. Když nedostane pes žrát a pít, nebude sice vylučovat, ale chcípne a bude páchnout o to víc. Neberu ho a dost!"
Voříšek posmutněl. Rex rovněž. Dáma se zdravým rozumem se nad nimi slitovala.
„Ať si ho přijmou tam, kde ty zákony vymýšlejí. Běžte s ním na městský úřad."
„Ale tam se zákony nevymýšlejí," namítl Voříšek.
„To je fuk," odmávla ho vládkyně nad ztracenými věcmi. „Je to všecko jedna pakáž. Žijou z našich daní, vymýšlejí hovadiny a vydávají je jako zákony. Tak ať si to vyzkoušejí v praxi."

 

„Jé, to je krásnej pejsánek," slečna z podatelny odtrhla od zrudlého ouška rozžhavený mobil a naklonila se k Rexovi. „Můžu si ho pohladit? Nekousne mě?"
„To já nevím, není můj ," odvětil Voříšek. Slečna hbitě stáhla ruku zpátky. „Vy ste ho ukrad?"
„Našel. Nezmínil se tady někdo, že se mu ztratil pes?"
„To bych určitě věděla,"pravila slečna rezolutně. „ Ostatně tady má psa jenom starosta a Rousková ze živnostenského. Pan starosta pitbulla a ona takový obrovský zvíře, co prej dáví vlky. Ale tohle, „ ukázala na Rexe, „ bude asi jiný plemeno, že?"
„Nemyslel jsem úředníky," podotkl Voříšek, „ ale spíš nějakého občana."
„Nikdo takový tu nebyl, ale i kdyby, mohl jít přímo na příslušný odbor a ne za mnou."
„A který odbor je příslušný?"
Slečna viditelně znejistěla.
„Já teda přesně nevím...ale možná... co životní prostředí? Pes je součást přírody a přírodu má na starosti odbor životního prostředí," dodala snaživě. Znělo to logicky.
Jenže na odboru životního prostředí měli dovolenou, a tak Voříšek skončil zase v podatelně.
„Nic?"
„Nic, mají dovolenou."
„Jé, to jste měl zaklepat vedle na evidenci obyvatel, ta paní dělala dřív na životním, ona by vám jistě poradila."
Evidenční paní prohlásila, že životní prostředí nemá se zaběhlými psy co do činění a ona taky ne, protože eviduje pouze bydliště občanů a ne údaje o jejich psech.
„Tak jsem tu zase," řekl Voříšek. Slečna z podatelny trochu posmutněla, přesto ale prošla seznam všech odborů. Nenašla jediný, který by měl v kompetenci zaběhlé majitele.
„ A co kdybych vám ho tu nechal?"otázal se s nadějí v hlase Voříšek. „Je hodnej a určitě nekouše. Třeba by si pro něj někdo přišel."
„Tak to ani náhodou," odtušila slečna rázně. „ A vůbec - sem psi nesmějí," vzpomněla si najednou, „ takže buďte tak laskav a odveďte si to zvíře pryč."
Nazván potupně zvířetem Rex výhružně zavrčel. Slečna se mrštně ukryla za přepážkou, odkud tenkým hláskem volala: „A ven...ven!"

Voříšek odtáhl Rexe ven. Posadil se na lavičku před městským úřadem a snažil se trochu vzpamatovat. Jeho bezmezná důvěra v úřady utrpěla značný otřes. Vtom mu kdosi poklepal na rameno.
„Nazdar, Voříšku!"
Byl to spolužák Hajný, hajný z nedalekého polesí. „Máš pěknýho psíka, člověče!"
„Není můj," řekl chabě Voříšek. „Našel jsem ho."
„Takže teď je tvůj," usoudil rozšafně Hajný. „Vypadá jako čistokrevnej, to pozná na první pohled."
„Pro mě za mě, ať je třeba špinavokrevnej. Já ho nechci, jen se snažím najít jeho pána."
„A v čem je teda problém?"
„Ve všem. Pes nemluví, takže neřekne, komu patří, úředníci toho nakecají, ale skutek utek. Asi ho dám do útulku a bude."
„Blbost," řekl spolužák Hajný. „Hele, něco mě napadlo...když vypadá jako čistokrevnej..."
Dřepl si a obrátil Rexovi uši naruby.
„Vidíš? Co jsem říkal? Je tetovanej, a když je tetovanej, bude evidovanej u chovatele a chovatel ti řekne, komu ho prodal. Jasný jako facka."
„A kde najdu toho chovatele?" opáčil Voříšek. Už ho ta štrapáce pomalu začínala zmáhat.
„Na internetu přece. Kdo není na internetu, jako by nebyl."
Slečna mezitím vylezla zpod přepážky, ale když spatřila Voříška s Rexem, projevila snahu nacpat se tam znovu. Hajný obešel přepážku a slečnu vytáhl ven. Společně ji pak přesvědčili, aby z moci úřední vznesla několik dotazů na kynologickém svazu. Netrvalo dlouho a Voříšek držel v ruce adresu Rexova páníčka. Rozloučil se s hajným Hajným i se slečnou, která si viditelně oddechla, a rozjel se do blízké vesnice. Zastavil před číslem 55.

Sotva otevřel dveře, Rex se vyřítil ven jako chlupatý blesk a co mu krátké nožky stačily, uháněl pryč. Tady to znal. Proklouzl dírou v plotě a s kňučením se vrhl k nohám chlapovi jako hora.
„Kde ses zase flákal, ty čokle jeden pitomej umolousanej," řekl láskyplně chlap a zvedl jezevčíka do náruče.
„Tak čau, hafáku," zašeptal Voříšek, sedl do auta a vrátil se domů.

 

O týden později si na Rexe vzpomněl, když ujížděl po té samé silnici. Uprostřed na dělicí čáře seděla trochu vyděšená a velice naštvaná doga. Voříšek se v duchu pomodlil, ať mu nevlítne pod kola - a pak šlápl na plyn.....

 

Milý čtenáři, pokud máš dojem, že tento příběh je čiročirá fikce, pak jsi na omylu. Ať se na místě do pekla propadnu, jestli jsem si vymyslela jediné slovo...

|

|

|

...Auuu... to bolelo...tak jo...přiznávám se... ten jezevčík se ve skutečnosti jmenoval Arnošt...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz