.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Únor  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28    

 .: Online
Stránku si právě čte 33 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Dobré víly se umí maskovat
(ze dne 05.08.2008, autor článku: Risik)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Dobré víly se umí maskovat
Život je třeba přijmout jak je a den za dnem žít.


Iveta byla pryč už skoro čtrnáct dní. Dneska se měla vracet, ale až odpoledne a bylo mi jasné, že přednost musí mít rodina a manžel. Nefungující rodina, ale přesto rodina. Protivný manžel, kterému vadí jak parkuje auto. Který je schopen vzít do ruky posuvné měřítko, úhloměr a měřit, zda se strefila přesně na střed parkovacího chlívku. Člověk, který jí ani po dvaceti pěti společně odžitých letech nedal důvěru, aby mu směla složit trička. Na vojně ho zřejmě naučili komínky a vtloukli mu do hlavy, že na tom začíná i končí světový mír. Měl panickou hrůzu ze třetí světové války.

Ale na druhou stranu to byl zase otec jejích dětí. Vlastně jejich dětí. Jednoho už úplně dospělého a jednoho téměř dospělého kluka - abych byl přesný. Takže dneska sice bude ode mě už pomyslně kousek, necelý kilometr vzdušnou čarou, ale co je mi to platné, když výsledek bude stejný, jako kdyby byla v Austrálii. Stejně nedostupná.

Takhle jsem uvažoval a stále prohlížel mobil, i když mi bylo jasné, že těžko najde chvilku samoty i na SMS-ku, natož na zavolání. Stýskalo se mi? Ano - a obrovsky. Byl jsem sám a o to víc přemýšlel o posledním roce. Odžitém roce a velmi bláznivém roce. Miloval jsem snad Ivetu? Ano a čím dál tím víc. A přitom jsem si myslel, že už toho nejsem schopen. Poslední roky jsem se pohyboval spíš v oblasti nenávisti než lásky. Ona přišla jako princezna. Koukal jsem po ní už jako čtrnáctiletý puberťák. Potom bylo několik desetiletí života, jež letěly tak nějak obyčejně, jako u každého, v událostech, které oscilovaly od štěstí k depresím a od úspěchů k gigantickým průserům. Ne, že bych si nikdy nevzpomněl, ne, že bych si nepředstavoval a nedomýšlel, ale prostě bylo to pryč, stejně jako loňský sníh, u něhož má člověk jistotu, že se nikdy nevrátí. A najednou školní sraz, po dvaceti osmi letech. Jako by nebylo nic mezi, jako by mi nebylo dvaačtyřicet, ale stále čtrnáct.

Mezi myšlenkami se najednou rozzářilo okýnko displeje mobilu. Hlava se mi zatočila štěstím.

„Jedu od známé a chtěla bych tě vidět. Vezmeš si kolo a doprovodíš mě?“

Vystartoval jsem jako šílenec. Stačil jsem si tak akorát přečistit zuby, (protože polibek po čtrnácti dnech musí být) a vyletěl.

„Kam jdeš?“ volala za mnou moje choť. Žena, která si dávno promeškala svou příležitost, žena, se kterou jsem se potkával spíš jako s kolegou na koleji než s manželkou. Žili jsme si už léta každý svůj život ve své polovině panelákového 2+1. Proč tomu tak bylo, by byl zase jiný příběh a nehodlám s ním unavovat.

„Jenom si na chvilku něco zařídit!“ zakřičel jsem za ní a zmizel.

Bylo to absurdní. Vztah v troskách, a přesto se o některých věcech špatně mluvilo. Je pravda, že

v tom byl ten rozdíl od kolegy z koleje, protože tomu bych klidně „že jdu na rande“ sdělil. Jí ne. Pořád se mi to příčilo. „Za chvilku jsem zpátky!“ dodal jsem ještě raději, abych umlčel případné otázky a zamknul dveře. Chtěl jsem jí tím snad amputovat jako chromou končetinu?


„Ahoj! Těšila jsem se!“

„Já víc, víš?!“

Usmála se. Nádherně a dala mi letmou a rychlou pusu. „Víc nedostaneš. Chodí tady moc lidí!“ Bylo mi to líto, ale chápal jsem ji.

Byli jsme spolu sotva pár minut. Ale krásných pár minut. Měla kraťasy, což nebylo nejpodstatnější. To bylo to, že jí z kraťasů vykukovaly nádherné, opálené a perfektně tvarované nohy. Jel jsem vedle ní, po cyklostezce a pořád se mi pohled na její hýždě a ty nohy stáčel.

„Tak, teď už musím sama. Ty se otočíš, já pojedu domů a ty taky domů!“ Znělo to sice skoro jako rozkaz, ale nebyl .Ona nebyla panovačná. Byla moc hodná a hlavně tolerantní. Ale teď byla trošku nervózní, protože jsme se ocitli na hlavní tepně, která vedla od jejich paneláku k nejbližšímu nákupnímu středisku, tedy pravděpodobnost potkat spoustu sousedů, nebo je ani nepotkat a nechat se vidět....

„Bude mi po tobě moc smutno, víš to?“ říkám přehnaně smutným hlasem.

„Vždyť spolu budeme zítra! To už vydržíš!“

Holka, tobě se to mluví, pomyslel jsem si.

Doma jsem zalezl do vany a postele. Chtěl jsem usnout a mít dnešek co nejrychleji za sebou. Ale moc se mi to nevedlo. Posílal jsem jí SMS ještě ve dvě v noci, i když mi bylo jasné, že dřív jak ráno si ji nepřečte. Ráno jsem si připadal, jako by mě celou noc někdo mlátil.

„Pokud ti to vyhovuje, budu v poledne volná,“ četl jsem hned po ránu. Aby mi to nevyhovovalo, když jsem se na ni těšil víc než na Ježíška. „Moc už se těším! Velkou pusinku od medvídka! Pa!“ odepsal jsem jí a hned se mi jelo do práce lépe. Hned se mi „cokoliv“ o mnoho lépe.



Viděl jsem ji z dálky. Měla skládanou bílou sukni, bílou halenku a džínovou vestu. Vypadala úžasně. Nejdřív jsem chtěl zastavit a naložit ji hned, ale potom jsem si uvědomil, proč chtěla, abychom se potkali až na parkovišti u bývalé Delvity. Jednak bylo obrostlé keři, takže na jeho plochu nebylo odnikud vidět a ještě - její děti měly prázdniny. Vonělo léto, tak chtěla mít jistotu, že ji některý ze synů neuvidí nastupovat do cizího auta, které řídí úplně cizí muž. S někým telefonovala. Sledoval jsem ji v zrcátku, jak jen to vzdálenost a dopravní situace dovolily. Ta minuta či dvě, později na parkovišti, než přišla, se mi zdála být celou věčností.

„Ahoj!“ řekl jsem něžně a otevřel jí dveře. Jakmile usedla a já oběhl auto, abych si sedl za volant, vrhnul jsem se na ni jako vyhladovělá šelma.

„Ale prosím tě, ty nedočkavej!“ vyhrkla, než jsem jí svým jazykem zacpal ústa. Voněla, a její kůže byla hebká, opálená a náramně sametová.

„Tak potřebuji na polikliniku, nechat si napsat léky, potom do lékárny, k nemocnici a když tam budeme, chtěla bych na LDN-ku skočit za sousedkou,“ zamumlala, jen co jsem ji nechal vydechnout. „Ale nejdřív potřebuji něco úplně jiného!“

To já potřeboval také. Zoufale a dlouho... Nekonečně dlouho.

U včelína jsme byli za chvilku. Bylo to odlehlé místečko, asi sedm kilometrů za Budějovicemi směrem na Lišov. Leželo stranou hlavní cesty. Po lesní cestě kryté stromy se zajíždělo k barevné maringotce, obydlené výhradně oním bodavým hmyzem. Ustlal jsem zadní sedadla, zatímco se svlékala. Byla nádherná, božská. Její postava byla úžasná a nechápal jsem, jak od ní mohl manžel utíkat k obří plazmové obrazovce a fotbalovým zápasům.

Milování bylo skvělé. Co skvělé - několikrát jsem byl odstřelený kamsi do vesmíru, kde ani prostor, ani čas neexistoval. Nic tam neexistovalo, jenom my dva. Všechny její doteky, všechno, co dokázala svou pánví, svou přítomností, prostě jsem se neovládal. Občas jsem přes clonu rozkoše zaslechl jenom její tichounké a chlácholivé „Pššššštttt“

„Vážně se cítím blbě, když mě máš vozit po mých povinnostech a pořád na mě čekat v autě.“

A to, co řekla nebyla jenom póza či zdvořilostní fráze. Ona se opravdu necítila dobře. Věděl jsem to! Cítil jsem to!

„Je to ale zase možnost být spolu a mě to nevadí. Víš, že kvůli vteřině s tebou rád počkám třeba i několik hodin!“ usmál jsem se. Ne, že by to byla vždycky pravda. Když jsem na ni občas čekal, moc jsem se nudil a moc jsem se těšil. Pořád jsem se na ni těšil. Vždycky jsem zbožňoval milování, ale s ní získávalo další rozměr. Nepoznaný rozměr i po roce dokázalo být vždycky jiné, netušené, vysilující a spalující. Hrála na mě jako virtuos na hudební nástroj a já až po čtyřicítce zjistil, že svět se neskládá jenom ze šířky a délky, ale i z hloubky.

„Tak můžeme jet do té nemocnice, prosím!“ vytrhla mě z myšlenek.

„Jasně, že jo! Jedeme.“

Měla plnou igelitku léků a něžně si ji ukládala pod nohy. „V té tašce jsou skoro čtyři tisíce.“ posteskla si.

Seděl jsem v autě, zatímco ona odešla v místní nemocnici na oddělení LDN. Za sousedkou, kterou srazilo nedávno auto. Měla ošklivě zlomenou nohu a nikdo se nezabýval myšlenou operovat ji. Vlastní děti za ní chodily méně než Iveta. Měla ji moc ráda. Tak jako já bydlela i Iveta ve stejném domě od „svého narození“. Ta paní byla něco jako její babička a často mi o ní vyprávěla. Teď jí bylo 88 let. Její syn byl prý velmi zaměstnaný, takže ji raději nechal ležet na oddělení LDN, než aby si do svého zaměstnaného života vnesl několik týdnů dovolené a postaral se o vlastní matku. Jasně, taková dovolená by to asi nebyla, jako na Novém Zélandu nebo v Egyptě a člověk by měl být efektivní, i co se dovolené týká...

Po dvaceti minutách mi zazvonil mobil.

„Mohla bych tě o něco požádat? Mohl by jsi sem přijít za mnou? Ona by si tě moc přála poznat.“

„Jasně, že mohl! Proč ne?“ řekl jsem, ale byla ve mně malá dušička. Nesnášel jsem hřbitovy, obřadní síně a nemocnice. Zásadně nechodím na hřbitovy, ani na dušičky ne a rodina už to ví. Vydal jsem se nejistým krokem do areálu nemocnice a zabloudil.

„Jsem strašný pako a moc se ti omlouvám, ale nevím, kde jsem. Stojím tady na kraji parku, je tu nějaká plastika, dřevěná plastika...“ Cítil jsem se trapně a ona se smála. Kolem mě chodili lidé

v pruhovaných županech. Někteří kouřili a já na ně za to měl vztek. Proč tak pohrdali vlastními životy i v prostředí, kde bylo ke smrti tak blízko.

„Počkej, kde jsi. Najdu tě, jdu ven.“

Za pár vteřin byla u mě.

„Je to hrozné! Ty výtahy staví čím dál rychlejší! Člověk nestihne ani pořádný polibek!“ postěžoval jsem si. Ale i tak bylo úžasné, mít ji tu chviličku zase v náručí. Nebylo to ani dvě hodiny, co jsme se milovali a já na ni měl znovu ukrutnou chuť. Cítil jsem zralé jahody a maliny, když jsem ji tak držel. Byl jsem vzrušený, škoda, že těch šest pater výtah nepřekonával alespoň půl hodiny...

Vedla mě tichoučkou chodbou, kde by bylo slyšet spadnout i špendlík na zem. Otevřela dveře do pokoje a hned za nimi ležela nějaká paní. Vypadala jako mrtvá. Nedůstojné místo pro dožití. Nepěkné! U vedlejší postele byla nějaká návštěva a na poslední posteli seděla ta, za kterou jsme šli. Iveta říkala, jak je ráda, že už má znovu chuť žít, ale ona vypadala trochu smutně. Oči jí živě zářily, ale bylo vidět, že smutku je v nich stále víc. Byla nalíčená, jako by ani nebyla v nemocnici, ale chystala se vyrazit někam za kulturou. A byla povídavá a strašně, strašně milá. Byl jsem tam chvilku, chviličku. Sotva deset minut a měl jsem dojem, že ji znám odjakživa. Jako matka všech víl. Chválila přede mnou Ivetu. Asi o nás věděla úplně všechno. Nebylo zač se schovávat a proč. Byli jsme tam tři dospělí lidé, tak jsem Ivetu objal kolem pasu a hladil ji po zádech a vlasech. Bylo mi moc krásně.

„Já vím ,jaká je! Znám ji strašně dlouho!“ říkal jsem..

„Tak dlouho jako já ale ne, mladíku!“ oponovala mi. „Já jí totiž znám od narození, od miminka!“ Měla pravdu. Já ji znal devět let povinné školní docházky a vlastně až teď. To že jsem po ní občas toužil, když mi zrovna v životě nebylo nejlíp, se nepočítá!

„Řeknu ti, Ivetko, tohle má taky něco do sebe! Takový tmavý oči!“ povídala, zatímco mi upřeně koukala do očí. „Vždycky jsem měla jenom ty modrooký a docela toho i lituju!“ smála se.

„Víš, Ivetko, jste oba ještě mladí, asi by jste to měli nějak řešit. Myslím si, že bych radši potkávala jeho než toho tvého morouse...“ Líbilo se mi to, co říkala. Moc se mi to líbilo...

„Já ovdověla sice až v osmasedmdesáti letech, ale od šedesátky nic... Kdyby mě tenkrát někdo chtěl, ještě chtěl, taky bych si našla milence! Je to hrozné! Ale kdyby to bylo možné, našla bych si milence i teď! Chybí mi to!“ povídala klidně a návštěva u vedlejší postele ztichla, asi jak ji poslouchala. Jako by nedovedly pochopit, že láska nezná žádných hranic, tedy ani tu věkovou ne. Já si dovedl představit, že by i ve svém věku ráda věnovala něco nádherného a vzácného tomu, kdo by pro ni mnoho znamenal. Proč ne? Chápal jsem plně, že by ráda užila nádherných pár vteřin, namísto let nudy a opuštěnosti. To všechno přece bylo velmi přirozené. Sám jsem Ivetě často říkal, že vedle ní bych se chtěl budit ,i až budeme třeba století.

„Pro mě je Iveta splněný sen. A kdybychom mohli spolu žít, splnila by se jeho další část.“

„Zatím to ale nejde!“ řekla na to Iveta tiše. Ano, nešlo to zatím. Cítila se plně závislá na muži. Bála se toho, že ztratí děti, že když to bude ona, kdo rodinu zničí, zůstanou u otce. „Bojím se cokoliv měnit, dokud nebudou oba dospělí!“ Všichni jsme věděli, že má na mysli své syny...

„Já vím, a neboj se, nikdy tě do ničeho nutit nebudu. Když uvidím, že jsi rozhodnutá a připravená, pomůžu ti, co mi budou síly stačit. Ale takhle? Počkám na tebe, budu s tebou třeba pár vteřin, ale chci tě mít vedle sebe šťastnou. Nepřežil bych, kdybych já měl být ten, který zničí něco, na čem ti záleží.“

Říkalo se to snadno, ale přitom jsem si musel uvědomit, že to není tak dalece pravda. Stačila maličkost, aby si manžel něčeho všiml, aby mu někdo něco donesl, zmínil se... A její život se zhroutil jako domeček z karet. Přesto bych o ni prostě nechtěl přijít. Ano, nejsem malé dítě a kdyby se něco stalo a ona se mnou rozešla, musel bych to respektovat. Jenže můj život by byl moc smutný. Byl by neobyčejně šedivý po tom, co jsem poznal, jak ho dokáže vybarvit. Ale byl čas jít pryč. Ne, že bychom s ní ještě rádi nepovídali. Ale za dvacet minut měl přijít z práce Ivetin manžel a bylo by to asi těžké vysvětlování, kde zase byla a proč.

„Přijdete za mnou zase?“ zeptala se měkkým a hlubokým hlasem ta paní.

Díky té otázce jsem byl v realitě okamžitě, ale bál jsem se k tomu vyjádřit. Asi na mě byly znát rozpaky, a nebyl jsem jediný, kdo jimi trpěl. Taky Iveta vypadala trochu překvapeně a koukala se na mě...

„Když vám to nebude vadit, já vás uvidím strašně moc rád,.“ vypravil jsem ze sebe nakonec. Znělo to upřímně, protože to upřímné taky bylo. Muselo to znít upřímně. Usmála se. „Jsou lidé, se kterými se potkávám moc ráda.“

To já také. A potom je moc lidí, které potkat nechci a některých se i bojím. A musel jsem se znovu ponořit do rozhodování, jestli se svou chotí jenom už nechci potkávat, nebo se jí prostě bojím. Nejsem zbabělec, ale přesto to nebylo jednoduché. Dlouho jsem byl přesvědčený, že se dá zbytek života odbalancovat na ostří nože. Uvědomoval jsem si, že to asi není plný a šťastný život, ale taky tu byla nějaká zodpovědnost, a potom ještě lidskost, jenže všechno to bralo poslední dobou za své. Hodnoty se převracely, světové strany se převracely a často se nedalo poznat, co je vlastně dole a co nahoře. Ostří nože vztah přeřízlo. Kapala z něj krev a ta rána byla tak veliká, že se nedala spojit. Moje manželství ze sebe ždímalo poslední kapičky krve.

„Nebraňte se štěstí ani jeden! Neodhánějte ho a přijměte ho. Nic není na tom světě neřešitelné. A mně můžete věřit. Jsem na konci cesty a ohlížím se jen zpátky. Já už si vůči nikomu a ničemu nemusím brát servítky. A vy jste spolu šťastní. Poznám, když dva jsou šťastní. Přes to, co v sobě máte za tmavé mraky, jste šťastní. A co teprve, až se to přežene, vyjasní se a ty mraky budou pryč? Víte, že je dobře, když jste začali budovat vztah pod okapem nebo v bouřce? Máloco vás totiž překvapí! A hlavně! Já se dneska otáčím a lituju! Tak sakra až se budete otáčet jednou vy dva, ať nemáte čeho litovat! Protože rok pekla často vyváží i pouhá minuta v ráji...“ Co na to říct. Dalo se na to něco říct? Pravda syrovější než maso právě zabitého zvířete. Pravda surovější a prostší než nahé tělo a přitom tak potřebná a samozřejmá...

„Děkuji ti moc, že jsi mě s ní seznámila. Asi to bude znít blbě, jako klišé, ale mně přišla jako pohádková bytost, která žehná našemu vztahu!“

Vyšli jsme na vzduch a já musel říct tu strašnou větu, tu obrovskou blbost. Před týdnem bych nevěřil, že něco takového kdy vyslovím. Jenže moje duše najednou byla plná zlata a letního slunce, a ještě jakési vyšší vznešenosti, která mě nutila vyjadřovat se tak lámaně a divně. Cítil jsem ta slova na patře a pálila mě, dokud jsem je nevyslovil, Iveta asi byla ráda.

„Fakt se nezlobíš, že jsem tě tam vytáhla?“

Hlupáčku, copak by se člověk mohl zlobit za setkání s pohádkovou babičkou? Mohl jsem si přát cokoliv, miliardy, vládu nad světem, ale já si přál, abych o naše vzácné minuty či vteřiny nikdy nepřišel. Taky, abych ti nikdy ničím neublížil, ani nechtěně ne. A ještě, abychom tu překrásně milou paní ještě mohli spolu navštívit a povídat s ní. Abych ji mohl vidět šťastnou jenom proto, že ona tebe viděla šťastnou! Svou maličkou holčičku, na kterou dává pozor, aby občas nespadla a nerozbila si kolena! Takovou tě má, krásko moje, v mysli uloženou. Vím, že jsem si nepřál nic moc, ale nač by mi byly miliardy, kdybych tohle koupit nemohl. Nač by mi byla vláda nad světem, kdybych tohle nedokázal nařídit. Ale nahlas jsem neřekl nic. Ani přivinout jsem ji k sobě nemohl, ani vzít za ruku ne. Byli jsme venku, v nemocničním areálu a bylo to nebezpečné. Zapojili jsme se do proudu lidí.

Když jsem později zavezl Ivetu poblíž bydliště (z pochopitelných důvodů to nešlo až tam) a když jsem vyrazil zpět ke svému životu, ke svému zbabranému vztahu, cítil jsem se úplně skvěle. Nádherně, bylo mi jako bych se právě vracel z lázní a nic mě nemohlo rozhodit. Vůbec nic!

„Co si vůbec myslíš! Všude je po tobě jenom bordel a já že to budu donekonečna uklízet?!“ ozvalo se od počítače, jen co jsem vstoupil do bytu. Usmíval jsem se. Už jsem měl jistotu, že to začnu řešit. Měl jsem před očima paní, která byla moudřejší než keltský dub pamatujících několik století. Najednou jsem měl jistotu, že ať jsou mé pocity jakékoliv, strach v nich není. Bylo mi jedno, jestli to samé cítí Iveta, ale cítil jsem potřebu radikálního řezu. Jedné obrovské operace, která, jak jsem doufal, nemůže přerůst v pitvu. Už jsem měl jistotu, že takhle žít dál nechci a nedokážu.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz