a ja ti dám, všetko čo mám!

Tak ju nenechaj stát“

Rozléhalo se falešně koupelnou a hravě to překřičelo nejenom zvuk slabého tranzistorového rádia z vietnamské tržnice, ale i proud vody zalévající nahé Alenino tělo. Pěna smytá z příjemně zvláčňujícího a po čerstvých kokosech vonícího sprchového gelu, mizela v kanálku, jakmile se trochu zatočila v kolotoči víru. Alena byla šťastná a moc si svoje štěstí užívala. Mohlo snad jít něco lépe? Bylo vůbec co zlepšit? Přemýšlela. Ani neuvažovala o tom, že zhoršit lze kdykoliv a cokoliv. Proč o tom uvažovat, když štěstí kolem ní vypadalo tak obrovsky, neochvějně a stabilně. Jako by žila v rajském údolí obklopeném ze všech stran skalními masivy, které nepropustí dovnitř ani bouřku, ani vetřelce. Jako by žila v údolí, ve kterém stále svítilo sluníčko.

Jakmile měla očistu za sebou, odběhla do kuchyně, do úplně nové kuchyně, aby si nasypala do misky přesně odměřené množství müsli vloček. Věděla, jak strašně moc se Arnoštovi líbí a chtěla udělat všechno pro to, aby to tak zůstalo. Věděla, že to není možné navždy, ale dokud to šlo... Takže snila o vejcích na slanině a přežvykovala u toho müsli namočené v mléce.

Potom sešla dolů, do garáže. Vzala si kolo a zapnula ovládání garážových vrat. Arnošt už byl pryč. Pracoval, a musel teď moc pracovat, protože ten dům, ten nádherný a vysněný dům byl úplně nový a budou ho opravdu strašně dlouho splácet.

Jakmile vyjela na silnici, naposledy se ohlédla a zálibně si dům prohlédla. Jeho okrovou fasádu. Milovala ho a těšila se, jak v něm budou spolu s Arnoštem a později možná i s dětmi, až na ně přijde čas, stárnout. A v tom se to stalo. Zaslechla nejdřív slabé křupnutí, nebo spíš lupnutí. Slaboučké, skoro neslyšitelné. Ale to už si nebe se zemí vyměnily své místo. A zase znovu a znovu. Nebyla schopná díky momentu překvapení spočítat, kolikrát se tak stalo. Do toho kolotoče se disharmonicky míchal zvuk brzd a jí přesto myslí běžela melodie a slova písničky „Keď príde láska“.

Nic ji nebolelo. Jen koukala do silnice a slabým úhlem, téměř na hranici periferního vidění pozorovala asfalt a strom. Listy se mu klepaly ve vánku, ale jí se zdálo, že se třese strachy z toho všeho, čeho se stal svědkem. Vlastně jí pořád nedocházelo, co se mohlo stát. Nemohla se hýbat, nemohla vstát, oklepat si kolena a znovu nasednout na kolo. I když ji nic nebolelo, nešlo to.

Sanitka ji odvezla a jí stále v mysli zněla ta ranní píseň. Jako by byla nekonečná. Jako by byla nahrána na smyčce.

„Arnošte!“ Vydechla a přemýšlela, jestli ji vůbec slyšel. Jestli se tomu, co se pokusila vyslovit dalo rozumět. Ale slyšel. Naklonil se k ní a políbil jí. Lehce a něžně. Chtěla by víc, toužila mít o moc víc. Ale nakonec byla šťastná i za to. Chápala, že se mu mohla odcizit. Protože, jednak vypadala jako hadrová panenka, se kterou si dlouho hrál pes a potom, byl to skoro měsíc a to na odcizení přece stačí. Pro ní to bylo vlastně několik hodin, protože ona si nepamatovala všechno a možná to bylo dobře. Potácela se mezi života a smrtí, narkózami, operacemi a umělým spánkem i střízlivěním po té obrovské dávce tišících prostředků. Ale on celý ten měsíc žil. Chodil do práce, bál se o ni a snažil se jistě ještě vylepšit nový a beztak dost krásný dům. Snažila se, aby vypadala opravdu hodně šťastně. Jenže podle jeho rozpačitosti se jí to moc nedařilo.

Půl roku. Proboha proválela tady už půl roku. Na LDN, které je primárně určené těm přestárlým. Ani nevěděla, kolik lidí se vedle ní vystřídalo a kolik lidí zemřelo. Arnošt za ní chodil, občas. Jak mu to vyšlo, chudákovi, protože musel přece dřít na hypotéku, když její plat tak najednou vybouchl. Dneska měl přijít zase... Nalíčila se a poprosila sestru o čistou košili. Už byla zahojená. Taky se snažila co nejlépe upravit nepodajné vlasy. Koukla na sebe do zrcátka a v rámci možností si připadala nádherná. Neměla moc času o tom přemýšlet. Už byl tady.

„Ahoj“ Zdravil ji nahlas od dveří a vypadal neobyčejně vážně. Usmála se, jak to dokázala nejlépe a rozevřela ruce. Čekala, že jako první věc ji vezme do náruče a obejme. Dělával to tak, ale dneska ne. Zůstal nad ní stát, po tom, co ji letmo políbil na tvář. Byl velmi odtažitý. Zkoušela si přehrát ten poslední půlrok, aby si uvědomila, že byl vlastně celou dobu tak odtažitý. Hlavou se mihla myšlenka, zda by si konečně neměla přiznat, že se něco děje.

„Víš, našel jsem jedno místo!“ Začal opatrně a ona ho musela přerušit. Dostala o něj strach a vyčítala si, že je to jejím přičiněním.

„Neblbni, nemůžeš mít přece stabilně dvě práce...“ Ale on na to zavrtěl hlavou. Jak klopil oči, došlo jí konečně že nemá na mysli práci, že jde o něco jiného.

„Je to malý zámeček, krásné prostředí a prý i fantastická péče. A navíc, když budeš sama, když budeš oficielně sama, doplatí ti to všechno sociálka. Nemusíš se o nic bát... Je tam prý péče jedna z nejlepší tady v republice...“ Začal s ní cloumat vztek.

„Jak to myslíš!“ Procedila.

„Tak sakra Aleno, buď už trochu realistka!“ Odpověděl okamžitě. „Budeš do smrti odkázaná na cizí pomoc a já ti jí prostě nenabídnu, protože ji nezvládnu! Chápeš to? Navíc dům budu splácet až do důchodu. A je dvoupatrový. Bezbariérové úpravy si z jednoho platu rozhodně nemůžeme dovolit...“ I kdyby to byla úplná a nezaměnitelná pravda, byla nepříčetná.

„Já ti v rámci možností nabízím to nejvíc, co ti dokážu dát! Chápeš to vůbec?“ A snažil se vypadat jako prezident charity. „Nabízím ti svobodu, pro bezstarostný život! Pro to, abys mohla být v klidu, v léčebně, v místě, kde je takových jako ty tisíce. Abys nemusela koukat na to, jestli je zaplacený účet. Prostě to přišlo v blbou dobu...“ Alena i přes clonu vzteku přemýšlela, jestli mohla být z jejího úhlu pohledu lepší nebo horší doba. Pro ní to bylo stejné peklo, ať se to mělo stát kdykoliv.

„Navíc, nejde ten dům utáhnout z jednoho, byť dobrého platu. To víš. Proboha, ty víš, jak jsme to měli propočítané... Musíš to vědět! A Leona se už nastěhovala!“ To jí sebralo veškerou energii. S Leonou přece o Arnošta bojovala. Obě se ho snažily získat a používaly směsici všech ženských zbraní i rafinovanosti. Byla tak šťastná, když vyhrála. Jenže to netušila, že jí vítězství vydrží jeden a půl roku. Dobře, s tím co proležela v nemocnici roky dva.

„To sis tedy pospíšil!“ Utrousila.

„No hlavně ona povýšila v práci, takže i ona má docela luxusní plat. Líp se to celé táhne a potom... Nejsem mnich. Jsem mladej chlap a potřebuju taky...

„Seber se vypadni!“ Zakřičela a i sebe tou silou řevu překvapila. Od ostatních postelí se vyděšeně podívali. „Vypadni a nikdy se nevracej! Seru na zámeček a je mi úplně jedno, kde skončím! Klidně se vrať k tý svý Leoně a můžete se pelešit, v mojí ložnici ale nikdy! Podotýkám nikdy! Už za mnou nechoď!“

Arnošt přímo utekl ven. Na nic nečekal a přeběhl i nemocniční park. Nasedl do auta a dlouze políbil krásně tvarovaná a voňavá Leonina ústa a bylo mu trochu líp. Snesitelněji.

„Bylo to hodně zlý?“ Zeptala se ho měkkým hlasem. Přikývl, na nic víc se nezmohl. Jen na další polibek.

Alena mačkala prudce roh deky a přemýšlela o tom proč právě ona. Proč jí musela prasknout přední vidlice u kola a zrovna ve chvilce, když jelo naproti to proklaté auto. Na tom kole přece jezdívala, ve sjezdech, i 70km/hod a nakonec jí praskne, když jela nějakých hloupých 20km. Nebude nikdy chodit, a hlavně nebude nikdy bydlet v tom krásném novém domě. Na Arnošta měla vztek, ale po tom, co jí dneska předvedl jí po něm snad ani nebylo smutno.