.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čte 5 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Metro (1): divné tušení
(ze dne 17.10.2008, autor článku: Foton)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Metro (1): divné tušení
Vidíme-li něco zvláštního, je to skutečnost nebo klam? První díl příběhu.

V metru všechno vypadalo naprosto normálně. Prostory nástupiště s davy lidí spěchajících odněkud někam, soupravy vypadaly pořád stejně a ozývaly se stejným, už na dálku charakteristickým „hvízdáním“ měničů v motorech při rozjezdu. Ale i přesto jsem pociťoval, že něco je jinak. Ne, že by se mělo stát něco zlého, zkrátka jen divný pocit. Ke všemu jsem měl nutkání prohlížet každý detail a jakoby se přesvědčovat, že nikde není nic nápadně jiného, než je běžné. Nastoupil jsem. Sedačky, oranžově zbarvené tyče k držení, vše na svém místě. Na lidech se nedalo pozorovat žádné zvláštní vytržení nebo údiv. Snad jen na mě samotném a proto jsem asi někomu připadal směšný, jak jsem obcházel celý vagón, a pořád někam těkal pohledem. Nade dveřmi se rozsvítilo obvyklé červené světlo, po obvyklém gongu hlas z reproduktoru oznámil obvyklou větu: „Ukončete prosím výstup a zástup, dveře se zavírají.“ a dveře se se zaklapnutím zavřely. Slyšel jsem dobře „zástup“ místo "nástup"? Nebo si to jen můj mozek, neustále napnutý a pobízený ke sledování detailů, domyslel, aby mu už konečně bylo dáno zadostiučinění? Někde jsem slyšel, že halucinace mohou mít původ v ubíjející stereotypnosti vnímání, takže nevědomí se to snaží oživit a šoupne do vědomí vlastní, netypický vjem. Červené světlo nade dveřmi pohaslo a skupina šesti červených světýlek uspořádaných do kruhu na tlačítku pro otevření dveří, svítící, když se dveře otevírají nebo zavírají, se přepnula na vedlejší skupinu šesti zelených světýlek. Ozvalo se zapištění motoru a vlak se rozjel. Ale… zdálo se mi, že trochu prudce. I když jsem se pevně držel, málem jsem upadl, a bylo znát, že se souprava dere vpřed s větším zrychlením než obvykle. To potvrzoval i rychlejší vzrůst tónu hukotu motoru, který je úměrný jeho otáčkám – rychlosti jízdy. Můj hudební sluch se nemýlí. Navíc si nevzpomínám, že bych slyšel, jaká bude příští stanice. Ale z ostatních lidí se vůbec nikdo netvářil vyjeveně. Zrovna ti, co stáli nebo seděli u mě, neustále upírali své kamenné a netečné výrazy, až z toho člověku běhal mráz po zádech. Čím dál více jsem si připadal jako Poeův „muž davu“ – i když naprosto netuším, co on mohl cítit a prožívat. Konečně se rychlost vlaku ustálila, ale musel to být pořádný fofr. Tušil jsem, že snad 1,5násobek běžné cestovní rychlosti. Na to se však nemohu spoléhat, vždyť ještě pořád pochybuji, šálí-li mne smysly nebo ne. Vlak uháněl dál. Najednou mi začalo připadat, že tak jede nějak moc dlouho. Sice následující stanice byla mnohem vzdálenější než všechny ostatní od svých sousedů, ale i tak. A když je vlak navíc rychlejší... Podíval jsem na hodinky, to mi však bylo k ničemu, neboť jsem si vůbec nepamatoval čas svého nástupu a odjezdu soupravy.
Lidé okolo samozřejmě nezměnili své chladné výrazy. Jakoby snad ani o ničem nevěděli. Zabedněné loutky vším pohrdající a nechávající s sebou vléct, jak je libo. Zblbnuté každodenním životem. Skoro jsem si připadal, jak nějaký prorok, jako někdo, kdo ví víc, kdo si uvědomuje prazvláštní situaci a snad i tuší přítomnost nějakých neobvyklých sil... Nebo naopak až moc dobře vědí a hrají přede mnou kruté divadlo? Vše bylo stejné. Pořád neměnný klapot kol na kolejnicích, míhání vrypů a nepravidelností na stěnách tunelu a stálá, všeobjímající temnota vně vlaku. Žádný náznak změny. Začínal jsem se bát...


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz