|
<<
Duben
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
| 7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
| 14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
| 21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
| 28 |
29 |
30 |
| | | |
|
Stránku si právě čtou 2 lidé.
|
|
Komentáře
ke článku: Metro (1): divné tušení
(ze dne 17.10.2008, autor článku: Foton)
************** * **************
Metro (1): divné tušení
Vidíme-li něco zvláštního, je to skutečnost nebo klam? První díl příběhu.
V metru všechno vypadalo naprosto normálně. Prostory nástupiště s davy
lidí spěchajících odněkud někam, soupravy vypadaly pořád stejně a ozývaly se stejným, už na dálku
charakteristickým „hvízdáním“ měničů v motorech při rozjezdu. Ale i
přesto jsem pociťoval, že něco je jinak. Ne, že by se mělo stát něco
zlého, zkrátka jen divný pocit. Ke všemu jsem měl nutkání prohlížet
každý detail a jakoby se přesvědčovat, že nikde není nic nápadně
jiného, než je běžné. Nastoupil jsem. Sedačky, oranžově zbarvené tyče k
držení, vše na svém místě. Na lidech se nedalo pozorovat žádné zvláštní
vytržení nebo údiv. Snad jen na mě samotném a proto jsem asi někomu
připadal směšný, jak jsem obcházel celý vagón, a pořád někam těkal
pohledem. Nade dveřmi se rozsvítilo obvyklé červené světlo, po obvyklém gongu hlas z reproduktoru oznámil
obvyklou větu: „Ukončete prosím výstup a zástup, dveře se zavírají.“ a
dveře se se zaklapnutím zavřely. Slyšel jsem dobře „zástup“ místo "nástup"? Nebo si to
jen můj mozek, neustále napnutý a pobízený ke sledování detailů,
domyslel, aby mu už konečně bylo dáno zadostiučinění? Někde jsem slyšel, že
halucinace mohou mít původ v ubíjející stereotypnosti vnímání, takže
nevědomí se to snaží oživit a šoupne do vědomí vlastní, netypický vjem. Červené
světlo nade dveřmi pohaslo a skupina šesti červených světýlek
uspořádaných do kruhu na tlačítku pro otevření dveří, svítící, když se
dveře otevírají nebo zavírají, se přepnula na vedlejší skupinu šesti
zelených světýlek. Ozvalo se zapištění motoru a vlak se rozjel. Ale…
zdálo se mi, že trochu prudce. I když jsem se pevně držel, málem jsem
upadl, a bylo znát, že se souprava dere vpřed s větším zrychlením než obvykle.
To potvrzoval i rychlejší vzrůst tónu hukotu motoru, který je úměrný
jeho otáčkám – rychlosti jízdy. Můj hudební sluch se nemýlí. Navíc si nevzpomínám, že bych slyšel,
jaká bude příští stanice. Ale z ostatních lidí se vůbec nikdo netvářil
vyjeveně. Zrovna ti, co stáli nebo seděli u mě, neustále upírali své
kamenné a netečné výrazy, až z toho člověku běhal mráz po zádech. Čím
dál více jsem si připadal jako Poeův „muž davu“ – i když naprosto
netuším, co on mohl cítit a prožívat. Konečně se rychlost vlaku ustálila, ale
musel to být pořádný fofr. Tušil jsem, že snad 1,5násobek běžné
cestovní rychlosti. Na to se však nemohu spoléhat, vždyť ještě pořád
pochybuji, šálí-li mne smysly nebo ne. Vlak uháněl dál. Najednou mi
začalo připadat, že tak jede nějak moc dlouho. Sice následující stanice
byla mnohem vzdálenější než všechny ostatní od svých sousedů, ale i
tak. A když je vlak navíc rychlejší... Podíval jsem na hodinky, to mi
však bylo k ničemu, neboť jsem si vůbec nepamatoval čas svého nástupu a odjezdu soupravy.
Lidé okolo samozřejmě nezměnili své chladné výrazy. Jakoby snad ani o
ničem nevěděli. Zabedněné loutky vším pohrdající a nechávající s sebou
vléct, jak je libo. Zblbnuté každodenním životem. Skoro jsem si
připadal, jak nějaký prorok, jako někdo, kdo ví víc, kdo si uvědomuje
prazvláštní situaci a snad i tuší přítomnost nějakých neobvyklých
sil... Nebo naopak až moc dobře vědí a hrají přede mnou kruté divadlo?
Vše bylo stejné. Pořád neměnný klapot kol na kolejnicích, míhání vrypů a
nepravidelností na stěnách tunelu a stálá, všeobjímající temnota vně
vlaku. Žádný náznak změny. Začínal jsem se bát...
|
Zobrazit článek Metro (1): divné tušení
|
|
