.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Září  >>
PoÚtStČtSoNe
       1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30       

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Ivan Alexejevič Bunin
(ze dne 10.11.2008, autor článku: Harr)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Ivan Alexejevič Bunin
bunin_anotace.jpgRuský básník a prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1933

* 22.10.1870 – Voroněž / Rusko

+ 08.11.1953 - Paříž / Francie


 

 

bunin_portret.jpgIvan Alexejevič Bunin výborný ruský prozaik i básník. Byl potomkem starého šlechtického rodu, ale stav neodpovídal jejich finančnímu majetku. Autor studoval na gymnáziu v Jelci. Nenastoupil na vysokou školu, ale raději se věnoval novinařině v městečku Olru, později pracoval jako knihovník v Poltavě. Svou spisovatelskou kariéru započal v roce 1891 a již se věnoval pouze psaní. Začala jeho spolupráce

s nakladatelstvím Znanije, které vedl Maxim Gorkij. Byl také překladatel, překládal Longfellowa a Byrona a za sbírku básní Padání listí získal dokonce vyznamenání - Puškinovu cenu.Hodně také cestoval, navštívil Egypt, Palestinu, Indii, Cejlon, Turecko i Řecko. Nejvíce ho zaujala Indie, a to především učení taoismu a budhismu. Tento zájem se projevil v jeho filozofických alegoriích. Roku 1909 byl autor jmenován členem Ruské akademie věd. Později se postavil odmítavě k bolševickému převratu. Raději zvolil útěk na Krym, kde se připojil k bělogvardějské armádě generála Wrangela.

Tam se věnoval protisovětské publicistice. Později uprchl do Francie, kde dobrovolně zůstal do konce svého života. Ve svých dílech zachytil s podtextem melancholie a stesku ztracený život Ruska. Stylem vyprávění připomíná Tolstého, Turgeněva či Gončarova.

Bunin byl opravdovým mistrem, psal ve stylu impresionismu. Na rozdíl od ostatních se nezaměřil na dějovou stránku, ale záleželo mu na tom, aby čtenáři předal pocity či dojmy z díla - v tom skvělo jeho mistrovství. V Rusku nebyl vůbec přijat. Jeho knihy začaly být v Sovětském svazu vydávány až po jeho smrti. Některé knihy byly zakázané, a to především díla, v niž kritizoval komunismus - například kniha Proklaté dny (proklaté dny=říjnová revoluce). Tato kniha mohla být poprvé vydána až po roce 1988.

Bunin psal i literárně - historické monografie, překládal z anglického jazyka..

 

DÍLO:


Tvorba Ivana Bunina stále čerpá z ruského prostředí, třebaže žil dlouho mimo Rusko. Zachycuje svět mizející patriarchální Rusi a dává průchod melancholickému stesku po nenávratně ztracené atmosféře té doby

  • Stichotvorenia (1891, Básně) sbírka básní

  • Pod odkrytym něbom (1893, Pod otevřeným nebem), sbírka básní,

  • Taňka (1893) Na chutore (1893, Na dědiňce), Na kraj sveta (1895, Na kraj světa) Antonovskije jabloki (1900, Antonovská jablka) Černozjom (1904, Černozem) povídky z venkovského prostředí

  • Listopad (1901, Padání listí) sbírka básní

  • Děrevňa (1910, Vesnice) povídka líčící na osudu dvou bratrů úděsnou zaostalost ruského venkova. Syrové obrazy zbídačených rolníků, bohatnoucích vydřiduchů a zchudlých šlechticů se střídají s lyrikou stesku a melancholie, s mlhavými a nekonečně smutnými scenériemi ruské stepi a s poezií lidových zvyků, průpovídek a písní

  • Chrám solnca (1907-1911, Chrám slunce) sbírka črt z cest

  • Suchodol (1911, Na kraj světa) povídka zachycující rozklad statkářské aristokracie

  • Braťja (1914, Bratři), Sny Čanga (1915, Čangovy sny) Aglaja (1915, Ljogkoe dychanie (1915, Lehký dech)

  • Gospodin iz San Francisco (1915, Pán ze San Francisca) novela, která je prodchnuta pacifismem, přestože o válce v ní není ani slovo

  • Okajannyje dni (1924, Proklaté dny) autorovy deníkové záznamy vyjadřující vášnivý protest proti brutalitě bolševické revoluce a zároveň nostalgickou obhajobu patriarchálních základů navždy odcházejícího Ruska minulosti. V deníku autor popsal fakta, která v tu dobu chtělo slyšet málo lidí, protože odmítání bolševismu nebylo v literárních kruzích příliš populární

  • Roza Jerichona (1924, Růže z Jericha) povídka

  • Mitina ljubov (1925, Míťova láska) novela o prvním citovém vzplanutí mladého muže, o jeho žárlivosti a sebevraždě vyvolané rozchodem s milovanou ženou

  • Dělo korneta Jelagina (1927, Proces korneta Jelagina) novela, ve které pod změněnými jmény obou mileneckých postav zpracovává skutečný životní příběh a násilnou smrt talentované polské herečky Marie Wisnowské, zavražděné jejím milencem, carským důstojníkem Alexandrem Bartěněvem roku 1890. Autor popisuje bezvýchodný milenecký vztah, z něhož bylo možno se vysvobodit jen společnou smrtí, přičemž milenec po zastřelení milenky nedokončil pro apatii sebevraždu vlastní

  • Grammatika ljubvi (1929, Gramatika lásky) povídka

  • Žizň Arseňjeva (1930, Život Arseněvův) první díl autobiofrafického románu s podtitulem U istoka dněj (U pramene dnů). Příběh se odvíjí v 80. a 90. letech 19. století a představuje hrdinovo dětství ve stepním středoruském dvorci, gymnaziální léta, jeho vztah k pokusům mladé inteligence o společenskou vzpouru i první jeho tragickou lásku

  • Lika (1939) druhý díl románu Život Arseněvův

  • Osvobožděnie Tolstogo (1937, Osvobození Tolstého) literárně historická monografie

  • Ťomnye allei (1943, Temné aleje) sbírka novel, jejichž ústředním motivem je převážně tragická láska, vyzančujících se hlubokým ponorem do lidské psychiky a postižením propastí i výšin, do nichž hrdiny příběhů vrhá anebo na něž je povznáší štěstí a strast milostného citu.

  • Vospominanija (1950, Vzpomínky) paměti obsahující kritické názory na sovětskou kulturu (např. na Maxima Gorkého a Alexeje Tolstého)

  • O Čechove (1955, O Čechovovi) nedokončená kniha statí vydaná posmrtně

 

České překlady:

  • Míťova láska - Praha 1926, přeložil Stanislav Minařík

  • Proces korneta Jelagina - Praha 1926, přeložil F. Zpěvák, znovu 1933

  • Pán ze San Franciska a jiné povídkyPraha 1928, přeložili B. Mužík a Helena Růžičková-Váňová

  • Život Arseněvův - Praha 1935, přeložil Josef Pelíšek

  • Gramatika lásky - Praha 1940, přeložil Václav Koenig

  • Vesnice - SNKLHU, Praha 1957, přeložila Ruda Havránková

  • Míťova láska - Československý spisovatel, Praha 1958, přeložil Jan Zábrana

  • Temné aleje - Mladá fronta, Praha 1962, přeložili Taťjana Hašková a Jan Zábrana, znovu 1982

  • Hořký dým paměti - Mladá fronta, Praha 1968, přeložil Ivan Slavík, výbor z poezie

  • Pán ze San Franciska -Naše vosjko, Praha 1970, přeložila Zdeňka Psůtková, výbor z povídek

  • Případ Korneta Jelagina - Lidové nakladatelství, Praha 1972, přeložil Jan Zábrana

  • Antonovská jablka - Odeon, Praha 1975, přeložil Jan Zábrana a další, výbor z povídek a novel

  • Pozdní hodina - Lidové nakladatelství, Praha 1975, přeložil Jan Zábrana, pětatřicet povídek a novel

  • Život Arseňjeva - Odeon, Praha 1980, přeložili Taťjana Hašková a Jan Zábrana, znovu 1989

  • Tvé jméno je žena - Odeon, Praha 1980, přeložili Taťjana Hašková a Jan Zábrana, výbor z povídek, znovu 1985

  • Zlaté dno - Albatros, Praha 1980, přeložili Zdeňka Psůtková a Jan Zábrana, výbor z povídek

  • Povídky z dálek - moří a cest, Panorama, Praha 1983, přeložil Jan Zábrana

  • Poslední podzim - Lidové nakladatelství, Praha 1986, přeložili Vlasta Tafelová a Jan Zábrana, výbor z povídek

  • Novely - Odeon, Praha 1989, přeložili Ruda Havránková, Zdeňka Psůtková a Jan Zábrana

  • Povídky - Odeon, Praha 1990, přeložila Taťjana Hašková

  • Pohár života - Melantrich, Praha 1989, přeložila Zdeňka Psůtková, výbor z povídek

  • Proklaté dny - Argo, Praha 2006, přeložil Libor Dvořák


Ukázky a obsahy některých děl:



Míťova láska

novela

 

Děj se převážně odehrává v Moskvě. Autor zde věrně líčí pravou ruskou zimu. Příběh je o radostech a zklamáních lásky, kterou prožívají Míťa a Káťa.

Míťa na svoji dívku neustále žárlil, protože ji muži často zvali na večeře a někteří si ji dokonce přáli modelovat nahou. Při jejich schůzkách si z něj Káťa  dělávala legraci a ukazovala svoji slovní převahu a životní zkušenosti To Míťu bolelo, ale miloval ji, a tak na její nepříjemné poznámky brzy zapomněl. V počátcích jejich vztahu cítil on nepřetržité štěstí, nejvíc se těšíval na jejich rozhovory, které trvaly třeba od rána do večera, ale později, když Káťu začal poznávat víc, viděl, že její osobnost je rozdvojená - jedna, po které neustále toužil a kterou potřeboval a druhá, která se od té první až bolestně odlišovala.Byla velmi povrchní. S příchodem jara se začala starat o svůj šatník a v jejich rozhovorech nepadlo žádné jiné téma než ona a její nákupy. Myslel si, že když si od sebe na chvíli odpočinou, bude všechno jako dřív a tak se rozhodl odjet do rodné vesnice k matce na statek. První dny se mu zdály krásné a Káťa se mu rozplývala, jako by žádná ani nebyla. Doma se mu líbilo, děvčata po něm pokukovala, ale po pár dnech se mu začalo stýskat a nebylo dne, kdy by Kátě neposlal dopis Odpovědi od ní se ale dočkal jenom jednou a ještě byla velice stručná. Potom se celé dva měsíce neozvala, Míťa se trápil, nejedl, ponižoval se a prosil ji ve svých dopisech, ať napíše a každý den jezdil na poštu, jestli mu něco nepřišlo. Byl všem pro smích, hlavně mužům, a tak se starosta rozhodl, že mu najde milenku. To sice Míťu na pár dní zaměstnalo, ale pak bylo vše při starém. Po pár dnech přišel dopis od Káťi, byl velmi formální - psala, že si ho nezaslouží, ať na ni nevzpomíná ve zlém, ale že miluje umění a ne jeho. Tohle Míťa nemohl pochopit, nejedl, nemluvil a jednou ráno, když se probudil, sáhl po pistoli a zastřelil se.

 

Temné aleje : (Kavkaz, Balada, Sťopa, Múza, Pozdní hodina, Rusja, Krasavice, Přihlouplá, Antigona, Smaragd, Vlci, Navštívenky, Zojka a Valérie, Táňa, V Paříži, Galja Hánská, Heinrich, Natali, V jedné známé ulici, Hostinec na řece, Kmotra, Počátek, "Doubky", "Madrid", Druhá káva, Studený podzim, Parník Saratov, Krkavec, Camargue, Sto rupií, Pomsta, Houpačka, Velkopostní pondělí, Kaple, Zjara v Judeji, Nocleh)

 

Vznik díla lze vymezit dvěma daty: rokem 1937, kdy autor napsal první z nich (Kavkaz) a rokem 1949, kdy dokončil poslední (Nocleh).

Láska, převážně tragická, je ústředním motivem sedmatřiceti povídek vybraných z díla ruského spisovatele. Upoutají čtenáře i dnes slohovou osobitostí a především hlubokým ponorem v lidská srdce a postižením propastí i výšin, do nichž je vrhá anebo na něž je povznáší štěstí a strast milostného citu.

také označováno jako „Dekameron naruby", protože to popisuje různé příběhy lidí a jejich lásek nikoliv optimisticky jako Dekameron, ale zaměřuje se na temné stránky lásky; lásky ztroskotané kvůli sociální nerovnosti (povídka Temné aleje), v tehdejším světě pro ně nebylo místo; lidem přiděleno málo štěstí a v boji o ten zbytek jsou hrdinové egoističtí a krutí (povídka Kavkaz); paradoxy: 1/stařec (Buninovi bylo skoro 80) píše o lásce, 2/psáno za války, ale děj před válkou

Povídkový cyklus je Buninovou poslední beletristickou knihou.

 

Krkavec (Temné aleje)

 

Můj otec se podobal krkavci. Napadlo mě to, když jsem byl ještě chlapec: viděl jsem jednou v "Nivě" obrázek nějaké skály a na ní Napoleona s jeho bílým bříškem, s jeho koženými kalhotami a v nízkých černých holínkách, a dal jsem se pojednou do radostného smíchu, neboť jsem si vzpomněl na obrázky z Bogdanovových "Polárních cest" a zdálo se mi, že se Napoleon velice podobá tučňákovi; pak jsem si však smutně pomyslel: zato můj tatínek je podobný krkavci...

Otec zastával v našem gubernském městě význačný úřad, a to jej zkazilo ještě víc; mám dojem, že ani v té úřednické společnosti, k níž patřil, nebylo nepříjemnějšího, nevlídnějšího a zamlklejšího člověka, tak chladně krutého ve váhavých slovech i činech. Nepříliš vysoký, podsaditý, trochu schýlený, výrazně černovlasý, připomínal svou podlouhlou, do modra vyholenou tváří s velkým nosem opravdového krkavce - zvlášť když si brával černý frak na dobročinné večírky u manželky našeho gubernátora; statný a nahrbený postával u jakéhosi stánku v podobě ruské chaloupky, pohyboval velkou krkavčí hlavou, pošilhával lesklýma krkavčíma očima po tančících a po lidech, kteří přistupovali ke stánku, a také po bojarské paničce, urostlé dámě v brokátu, s krojovou čelenkou a s nosem tak bělorůžovým po pudru, že vypadal jako umělý, která s okouzlujícím úsměvem podávala ze stánku silnou rukou, ověšenou brilianty, ploché poháry laciného žlutého šampaňského. Otec byl už dávno vdovec, nás, děti, měl jen dvě - mne a mou sestru Lilu - a chladně a prázdně se třpytily obrovské, jak zrcadlo čisté pokoje našeho prostorného služebního bytu v prvním patře jednoho z erárních domů, jehož průčelí vedla na bulvár s topoly mezi kostelem a hlavní třídou. Naštěstí jsem víc než půl roku trávil v Moskvě, studoval jsem na Katkovově lyceu, domů jsem jezdil jen na svátky a v létě na prázdniny. Tentokrát mě však doma potkalo něco zcela nečekaného.

Na jaře toho roku jsem absolvoval lyceum, a když jsem přijel z Moskvy, byl jsem velice překvapen: jako by v našem bytě, dřív tak pustém, najednou zasvítilo slunce - celý jej ozařovala přítomnost mladého, lehkonohého děvčete, které právě vystřídalo u osmileté Lily její chůvu, dlouhou a plochou stařenu, podobnou středověké soše nějaké světice. Chudá dívka, dcera jednoho z otcových bezvýznamných podřízených, byla v těch dnech bezmezně šťastná, že si hned po skončení gymnasia našla tak dobré místo, a také proto, že jsem přijel já a že se v domě objevil někdo v jejích letech. Jak ale byla plachá, jak se bávala otce při našich důstojných obědech, s jakým neklidem co chvíli dohlížela na černookou Lilu, také zamlklou, ale nezkrotnou nejen v každém pohybu, nýbrž i v zamlklosti, která jako by stále na něco čekala a pořád nějak vyzývavě vrtěla malou černou hlavou! Při obědech se otec změnil k nepoznání: nevrhal už zlostné pohledy na stařečka Gurije, který mu v pletených rukavicích servíroval jídla, chvíli od chvíle i něco prohodil - váhavě sice, ale přece jenom - obraceje se ovšem výhradně na ni a oslovuje ji obřadně jménem i jménem po otci - "milá Jeleno Nikolajevno"; dokonce se pokoušel i žertovat a usmívat se. To ji však přivádělo do takových rozpaků, že odpovídala jen ubohým úsměvem, při němž se pokrývala krvavými skvrnami její průsvitná a jemná tvář - tvář hubené blondýnky v lehké bílé halence, která v podpaždích ztemněla horkým mladým potem a pod níž se sotva rýsovaly malé prsy. Na mne si při obědě netroufala ani zvednout oči: to, že jsem tam byl, bylo pro ni ještě horší než přítomnost otcova. Čím víc se však snažila, aby mne neviděla, tím chladněji po mně pošilhával otec: cítil to nejen on, ale i já, že za tou trýznivou snahou nevidět mě a poslouchat otce a dávat pozor na zlou, neposednou, třeba zamlklou Lilu, skrýval se docela jiný strach - radostný strach našeho společného štěstí z toho, že můžeme být vedle sebe a spolu. Večer při práci pil otec vždycky čaj a dřív mu jeho velký šálek se zlaceným okrajem nosívali do pracovny na psací stůl; teď však pil čaj s námi v jídelně a ona seděla u samovaru - Lila už v tuto hodinu spala. Vycházel z pracovny v dlouhém a širokém úřednickém kabátě s rudou podšívkou, uveleboval se do svého křesla a podával jí šálek. Nalévala jej až po okraj, jak to měl rád, a rozechvělou rukou mu jej dávala zpátky, pak nalévala mně a sobě a se sklopenými řasami se věnovala nějaké ruční práci, zatím co otec zvolna vykládal - něco velice zvláštního:

"Blondýnkám, milá slečno Jeleno Nikolajevno, sluší černá nebo nachová ... K vaší pleti by velice pěkně šly šaty z černého atlasu s prolamovaným stojatým límečkem ala Marie Stuartovna, posázené drobnými brilianty ... nebo středověké šaty z nachového sametu, s malým dekoltem a rubínovým křížkem ... Kožíšek z temně modrého lyonského aksamitu a benátský baret by vám také slušel ... To všechno jsou ovšem pouhé sny," říkal posměšně. "Váš otec u nás bere všeho všudy pětasedmdesát rublů měsíčně a kromě vás má ještě pět dětí, jedno menší než druhé, což znamená, že budete nejspíš nucena prožít celý život v chudobě. Musím ale také říci: je snad na tom něco špatného, když člověk sní? Dodává mu to chuť k životu, propůjčuje sílu a naděje. A pak, což se stává, že se některé sny najednou splní. Málokdy, samozřejmě, moc málokdy, ale někdy přece ... Vždyť tuhle, není to tak dlouho, co kuchař z kurského nádraží vyhrál na los dvě stě tisíc - obyčejný kuchař!"

Snažila se dát najevo, že to všechno pokládá za milé žerty, nutila se k tomu, aby se na něho dívala a usmívala, a já jsem si vykládal napoleonský pasiáns, jako bych nic neslyšel. Jednou zašel ještě dál - z ničeho nic kývl směrem ke mně a povídal:

"Vidíte, tenhle mladík má určitě také své sny: hrome, za nějaký čásek tatíček natáhne brka a zlato přece nikdo nevysype slepicím. A to má pravdu, že ne, poněvadž nebude, co by se jim sypalo. To se ví, tatíček nějakou maličkost má - například stateček s tisícovkou děsjatin černozemi v Samarské gubernii - jenomže ten synáčkovi sotva připadne, on svou láskou tatíčka zrovna moc nezahrnuje, a jak se mi to jeví, vyroste z něho outrata prvního řádu ..."

K tomuto poslednímu rozhovoru došlo v podvečer svátku svatého Petra a Pavla - pro mne velice památného. Toho dne ráno otec odjel do kostela a z kostela na snídani ke svému jmenovci gubernátorovi. Beztoho nikdy doma nesnídal ani ve všední dny, takže i tentokrát jsme seděli ve třech; když byla snídaně skoro u konce, začala Lila, které dali místo jejích oblíbených božích milostí višňový kysel, pronikavě křičet na Gurije, bušila pěstičkami do stolu, smetla na podlahu talíř, zatřásla hlavou a zajíkla se zlostnými vzlyky. Dovlekli jsme ji jakž takž do jejího pokoje - kopala a hryzala nás do rukou - proboha jsme ji prosili, aby se uklidnila, naslibovali jsme jí, že kuchaře krutě potrestáme, až konečně ztichla a usnula. Kolik plaché něhy pro nás bylo už i v tom, že jsme se ji snažili spojenými silami odtáhnout a že se při tom naše ruce chvilkami setkávaly! Venku šuměl déšť, v setmělých pokojích občas zazářil blesk a okenní tabule se otřásaly při úderech hromu.

"To ji bouřka tak rozrušila," zašeptala radostně, když jsme vyšli do chodby. Pojednou ale zbystřila pozornost:

"Někde hoří!"

Přeběhli jsme do jídelny a otevřeli dokořán okno - kolem nás s rachotem uháněla po bulváru hasičská pohotovost. Na topoly crčel prudký liják - bouřka už přešla, jako by ji liják uhasil - a do rachotu dlouhých, důkladných vozů, na nichž stáli hasiči v měděných přilbách, s hadicemi a žebříky, do cinkotu zvonků zavěšených pod duhou nad hřívami černými tahounů, jejichž klapající kopyta prudce vlekla vozy po kamenné dlažbě, zaznívala jemně, ďábelsky laškovně a výstražně trubačova polnice ... Pak začali o překot vyzvánět na poplach na zvonici Ivana Vojína na Lávách ... Stáli jsme blízko sebe u okna, v němž bylo cítit svěží vůni vody a mokrého městského prachu, a jak se aspoň zdálo, jen jsme se dívali a naslouchali v soustředěném rozčilení. Potom se přehnal poslední vůz, vezoucí nějakou obrovskou červenou nádrž, srdce se mi rozbušilo prudčeji, na čele vystoupily vrásky - vzal jsem ji za ruku, visící nehybně podél stehna, prosebně jsem se jí zadíval do tváře, a ona začala blednout, pootevřela ústa, prsy se jí zvedly, jak povzdechla, a také jakoby prosebně ke mně obrátila světlé oči plné slz, a já ji objal kolem ramen a prvně v životě jsem strnul v něžném chladu dívčích úst ... Neuplynul pak ani den bez našich jakoby náhodných, každou hodinu se opakujících setkání v přijímacím pokoji, v salónu či na chodbě, ba dokonce i v otcově pracovně, poněvadž otec jezdil domů až k večeru - těch krátkých setkání a zoufale dlouhých nenasytných polibků, které byly svou nerozhodností dál už k nesnesení. A otec, jako kdyby něco tušil, přestal zas chodit večer do jídelny na čaj a znovu upadl do své zamlklosti a nevlídnosti. Nevěnovali jsme mu však už pozornost a ona teď začala být při obědech klidnější a vážnější.

Počátkem července Lila onemocněla, poněvadž se přejedla malin; ležela ve svém pokoji, pomalu se zotavovala, pořád malovala pastelkami na velké archy papíru, přišpendlené k prknu, nějaká pohádková města, a Jelena se chtě nechtě nemohla od jejího lůžka ani hnout, seděla tam a vyšívala si maloruskou košilku - odejít se nedalo, poněvadž Lila od ní každou chvilku něco chtěla. A já jsem se v prázdném, tichém domě smrti trápil ustavičnou trýznivou touhou vidět ji, líbat a tisknout k sobě; seděl jsem v otcově pracovně, vytahoval z přihrádek knihovny, co mi pod ruku přišlo, a pokoušel se číst. Tak jsem seděl i tehdy, v podvečer. A tu se náhle ozvaly její lehké a rychlé kroky. Odhodil jsem knihu a vyskočil:

"Co, usnula?"

Mávla rukou:

"Ale kde! Co ty víš - ta dokáže nespat dva dny a dvě noci a vydrží to, jako všichni blázni! Žene mě, abych jí šla do otcovy pracovny najít nějaké žluté a oranžové pastelky ..."

Dala se do pláče, přistoupila ke mně a sklonila mi hlavu na prsa:

"Můj bože, kdy tohle vezme konec! Řekni mu přece už jednou, že mě máš rád, že nás stejně nic na světě nedonutí, abychom se rozešli!"

Pozvedla tvář vlhkou slzami, křečovitě mě objala a ztratila dech při polibku. Celou jsem ji k sobě přitiskl a odtáhl k pohovce - což jsem v té chvíli mohl o něčem uvažovat, na něco pamatovat? Na prahu pracovny se však už ozvalo lehké pokašlávání: vzhlédl jsem jí přes rameno - stál tam otec a díval se na nás. Pak se obrátil a celý shrbený se vzdálil.

K obědu nikdo z nás nešel. Večer na mne zaťukal Gurij: "Tatínek vás prosí, abyste k němu ráčil přijít." Vešel jsem do pracovny. Seděl v křesle u psacího stolu a spustil na mne, ani se neotočil:

"Zítra odjedeš na celé léto do mé samarské vesnice. Na podzim plav do Moskvy nebo do Petěrburgu a hledej si místo. Jestli se opovážíš a neposlechneš, navždycky tě vydědím. To není všechno: zítra požádám gubernátora, aby tě dal bez meškání poslat do vesnice postrkem. Teď zmiz a víc mi nechoď na oči. Peníze na cestu a nějaké kapesné ti pošlu zítra ráno po sluhovi. K podzimu napíšu do své vesnické kanceláře, aby ti vyplatili nějakou částku pro první čas v hlavním městě. Nedoufej, že ji před odjezdem ještě uvidíš. To je všechno, miláčku. Můžeš jít."

Téže noci jsem odjel do Jaroslavské gubernie, na vesnici k jednomu spolužákovi z lycea a žil jsem u něho až do podzimu. Na podzim jsem se protekcí jeho otce dostal na ministerstvo zahraničních věcí v Petěrburgu a napsal jsem otci, že se nejen navždy zříkám dědictví, ale že odmítám i jakoukoli pomoc. V zimě jsem se dověděl, že nechal služby a také se přestěhoval do Petěrburgu - "s rozkošnou mladičkou ženou", jak mi řekli. A když jsem jednou vcházel do parteru Mariinského divadla, několik minut před tím, než se zdvihla opona, spatřil jsem náhle jeho i ji. Seděli v lóži vedle scény, hned u opěradla, na němž leželo malé perleťové kukátko. Byl ve fraku, hrbil se jako krkavec, pozorně pročítal program a mhouřil při tom jedno oko. Ona seděla zpříma a nenuceně, se světlými vlasy vyčesanými do vysokého účesu, a se zájmem se rozhlížela kolem sebe po teplém, zvolna se naplňujícím parteru, kde zářily lustry a zněl tlumený šum, po večerních toaletách, fracích a uniformách návštěvníků vstupujících do lóží. Na hrdle jí planul temným ohněm rubínový křížek, štíhlé ruce, které se však už zaoblovaly, měla nahé, šaty z nachového sametu, na způsob řeckého peplosu, na levém rameni přichyceny rubínovou agrafou.

 

Vlci (Temné aleje)

 

Tma teplé srpnové noci, stěží je vidět matné hvězdy, blikající tu a tam na oblačném nebi. Hluboký prach, pohlcující každý zvuk, pokrývá měkkou polní cestu, po níž ujíždí bryčka s mladou dvojicí - slečnou z malého statku a studentem gymnázia. Co chvíli ozáří pochmurné blýskavice pár tažných koní s rozcuchanými hřívami, stejnoměrně uhánějících v obyčejné zápřeži, a čepici a ramena čeledína, sedícího v konopné košili na kozlíku; na okamžik se vpředu objevují pole, po práci už liduprázdná, a v dálce smutný lesík. Včera večer byl ve vsi velký poprask a křik, psi zbaběle štěkali a kničeli: s udivující drzostí, v době, kdy se v chalupách už večeřelo, zadávil vlk v jednom dvoře ovci a div že ji neodnesl - v poslední chvíli se vyřítili chlapi s holemi, zburcovaní psím štěkotem, a vyrvali mu ji, už zdechlou, s rozsápaným bokem. Teď se slečna nervózně a hlučně směje, rozškrtává zápalky, hází je do tmy a vesele křičí:

"Mám strach z vlků!"

Zápalky osvětlují mladíkův podlouhlý, trocho hrubý obličej a její vzrušenou, širokolící tvářičku. Slečna má na hlavě červený šátek, uvázaný kolem dokola, jak je to zvykem na Ukrajině, volný výstřih šatů z červeného kartounu jí odhaluje silný oblý krk. Pohupuje se do rytmu uhánějící bryčky, vypaluje zápalky a hází je do tmy, jako by nepozorovala, že ji gymnazista objímá a líbá hned na krk, hned na tvář, že hledá její rty. Odstrkuje ho loktem a on, aby si nezadal před čeledínem na kozlíku, říká jí naschvál nahlas a nenuceně:

"Dejte sem ty sirky. Nebudu si mít čím zapálit."

"Moment, moment!" volá ona a znovu se rozzáří zápalka, po ní blýskavice, a tma ještě zhoustne a oslepuje teplou černí, ve které se pořád zdá, že bryčka ujíždí dozadu. Nakonec mu dovoluje, aby jí dlouze políbil na rty; vtom ale oba nadskočí, jako když bryčka na něco narazila - a čeledín rázně strhává koně.

"Vlci!" vykřikne gymnazista.

Do očí bije záře požáru vpravo v dálce. Bryčka stojí naproti lesíku, který se objevoval za svitu blýskavic. Lesík v té záři zčernal a celý se rozkomíhaně chvěje, stejně jako se chvěje i celé pole před ním v ponuře rudém mihotání plamene hltavě letícího po nebi, plamene, jímž běží stíny dýmu a který, přestože je daleko, plápolá zdánlivě jen asi verstu od bryčky, rozběsňuje se stále žhavěji a hrozivěji, zachvacuje obzor pořád výš a víc do šířky - zdá se, že jeho žár už olizuje tvář i ruce; nad černočernou zemí je dokonce vidět rudou kostru nějaké shořelé střechy. A u zdi lesa stojí tři velcí, nachově šedí vlci a v očích jim řeřaví hned pichlavý zelený třpyt, hned zas rudý - průzračný a jasný jak vřelá, ještě tekutá zavařenina z červeného rybízu. Koně hlučně odfrknou a divokým cvalem pojednou vyrazí do strany, doleva po oranici; čeledín držící opratě se kácí dozadu a rozkymácená bryčka se s rachotivým hrkotem natřásá po zoraných polích...

Kdesi nad roklí se koně ještě jednou vzepjali, ale ona vyskočila a stačila vyškubnout zkoprnělému čeledínovi opratě z rukou. Vtom ale ztratila rovnováhu, prudce spadla na kozlík a rozsekla si tvář o nějaké železo. Na celý život jí pak zůstala v koutku úst nepatrná jizvička, a když se jí někdo vyptával, kde k ní přišla, blaženě se usmívala.

"To snad už ani není pravda!" říkala při vzpomínce na to dávné léto, na suché srpnové dny a temné noci, na mlácení obilí na humnech, na stohy voňavé nové slámy a neoholeného gymnazistu, se kterým v nich po večerech lehávala, oči upřené na oslnivé, rychle pomíjející oblouky padajících hvězd. "Vyděsili nás vlci, koně se splašili," říkala. "A já byla tenkrát horkokrevná, bláznivá, pokoušela jsem se je zastavit..."

Ti, které v životě ještě nejednou milovala, říkali, že neznají nic roztomilejšího nad tu jizvičku: vypadá s ní, jako když se pořád maličko usmívá.

 

* V


 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz