Známe to asi všichni - od batolat po starce. Někdo v našem okolí má hezčí kyblíček nebo panenku, luxusnější džíny či mobil, větší dům, nadupanější auťák, půvabnější milenku nebo vyšší důchod. Prostě cokoliv, co my sami nemáme a s největší pravděpodobností ani mít nebudeme, třebaže bychom si to přáli.

A tak pokradmu pokukujeme, užíráme se a trousíme poznámky typu „Určitě krade, kde by jinak na to vzal?" nebo „Co ona, proboha, na něm vidí?", zatímco někde uvnitř nás se začíná svíjet červík zvaný závist. A pokud mu to dovolíme, zažere se nám do mozku, vysaje racionální uvažování a ponechá jen negativní emoce, které nám nakonec otráví život.
Závist  není motivující, neprobouzí v nás touhu  být stejně úspěšný (bohatý, krásný), závist si jen přeje, aby ten druhý na tom byl stejně jako my -  a pokud možno, ještě mnohem hůř.

„Kdo lže, ten krade, a může i zabít," říkávala moje babička. Jako dítě jsem tomu moc nerozuměla, dneska to chápu. Ve staré moudrosti se skrývá nenápadná eskalace zla, kdy malý kamínek lži postupně strhává celou lavinu daleko závažnějších prohřešků. A se závistí se to má stejně.
Když se jí nepostavíme včas, změní se v nenávist k těm úspěšnějším (bohatším, krásnějším). A od nenávisti je k násilí jen krůček.
Máte pocit, že to příliš dramatizuji? Tak zkuste nahlédnout do minulosti - dějiny jsou plné krvavých konfliktů, na jejichž počátku stála obyčejná závist. Proč má někdo víc než já? A proč zrovna on? Tak proč mu to nesebrat...

Ne nadarmo se závist řadí mezi sedm hlavních hříchů. Začnete-li závidět, máte našlápnuto do pekla. Přinejmenším do toho svého soukromého.