...Spousta přátel, spousta květin a jejího dojetí, ze kterého
musel mít každý upřímnou radost a ze srdce jí to přál. Zajímavé je, že
zatímco já bývám po koncertě roztěkaný a vůbec nevím "co",
tak Barča zachovala klidnou hlavu, dopila svou koka-kolu a pak řekla povelově-tázavě:
Jdem? A tak jsme šli... (Aktualizováno o doprovodný text)
Black Tangerine bude mít výstavu. A dokonce mě poprosila,
jestli bych na ní nezahrál. Nebudu nijak tajit, že to pro mne byla jedna z
nejhezčích událostí za poslední rok, možná dva. Moje první veřejná
kulturní akce - Být Prachem, Makretka! - se konala 15. prosince 2006. Já
slavil své 18. narozeniny hned den na to, Barča o týden později měla mít
17 (moje oblíbené číslo), tak jsem jí dovezl kytku (snad si to dobře
pamatuji). A teď, skoro po dvou a půl letech jsem se nachomýtl v tom stejném
květinářství.
Ale zpět k tomu konci roku 2006. Byla to první veřejná
prezentace Postřehu. Spousta lidí tam vystoupila poprvé a naposledy. S ubíhajícím
časem se mi zdálo, že už se podobné setkání snad ani nemůže uskutečnit.
Ale v době, kdy už se octl každý úplně jinde a většinou mimo tento magazín,
jsem rázem počítal dny, které zbývají do Barčiny výstavy.
Já asi ani nejsem schopný cokoli kloudného říct. Bylo to
moc hezké. Barča ještě hezčí, než v Ostravě :-). Všude kolem spousta
nových obrázků. A když jsem zasedl ke klavíru, tak jen nad ním na mě tři
koukaly. Nakonec jsme Barči zahráli více skladeb, než normálně hrajeme v rámci
svého pásma na koncertech. K tomu na závěr skladbu její. Nepředstavil jsem
ji. Její název jsem zatajil, jen se kouknul na Barču a přišlo mi v tu chvíli
správné, že bude jedinou postavičkou, která ví, co hraji. Teda, on se tam
pak zjevil Ivo Hartman a po skončení hraní se hned hlásil, že to poznal.
Dobře, Ivo, poznal jsi to :-).
Přiznám se, že tak hezký pocit z hraní jsem měl před tím
jen jednou. Právě v Ostravě. Pochopil jsem, že je pro mě propojení s Barčinou
tvorbou, ale i s ní samotnou, něco jako dodání chybějícího dílku do mé
mozaiky. Bez ní je tam nějaká černá díra, kde se vše vytrácí. (Ale
dokud Black Tangerine nepotkáte, tak to vůbec netušíte.)
Po výstavě jsme šli do podniku Stará škola. (Ze školy
Svolinského do školy Staré :-) ) Barča se svou kamarádkou Petrou se oddávají
šopáku. Ivo a Foton po chvíli chrápou (jak jinak). Ještě mi to všechno přišlo
jako příšerně neskutečné... Na chvíli jsem šel ven do parku, lehl si na
lavičku a pak si hrál se psem co ke mě přiběhl. Koukal se na muzeum a
kostel. A pak se zase vrátil zpět.
Starou školu jsme vyměnili za Barčin pokoj a díky Fotonovi
jsme se smíchy za břicha popadali.
Jsou tři ráno. Ivo chrápe a já zjišťuju, že jsem si
zapomněl pyžamo. K sakru. Stěhuju se na balkon a zachumlávám se do spacáku.
Nemůžu usnout a pomalu střízlivím. Připadám si trochu jako idiot a říkám
si, jestli jsem to zase s kravinama a zadáváním nonsensových matematických
úloh Fotonovi nepřehnal. V pět hodin ráno jsem začal váhat, jestli nenechám
vzkaz a raději se nevytratím a nepojedu domů. Nebudu tady akorát na obtíž?
Co budu dělat? BT prý vstává až kolem poledne. Přece nebudu otravovat její
rodiče svou přítomností jen proto, abych počkal, až se Barča vzbudí a řekl
bych jí to své - měj se hezky. Naštěstí jsem usnul dřív, než jsem
rozhoupal k rozhodnutí.
A jsem za to rád, protože sobotní den byl podobně milý a
debatní jako ten předešlý. (Kde jsme byli svědky Barčiny
"oslavy". Spousta přátel, spousta květin a jejího dojetí, ze kterého
musel mít každý upřímnou radost a ze srdce jí to přál. Zajímavé je, že
zatímco já bývám po koncertě roztěkaný a vůbec nevím "co",
tak Barča zachovala klidnou hlavu, dopila svou koka-kolu a pak řekla povelově-tázavě:
Jdem? A tak jsme šli.) Sobotní odpoledne dorazil Tomáš Dostál.
"Tomáš je můj kluk totiž," vzpomněl jsem si na včerejší
slova Petry.
A skutečně. Tomáš je její kluk. Takže tu sobotu vedle sebe chodili :-).
Navíc jsem jim podaroval desky a CD. Takže chodili taky s deskami. (Pro mé
desky to byl možná první vážný vztah.)
Taky jsme seděli na písku a parodovali pana učitele Bernarda.
(Pane učiteli, vím že Postřeh čtete. Buďte zdráv a díky, že mi fandíte
v mém studiu.)
A proč jsme parodovali pana Bernarda? "Protože je přeci
zřejmé, že když se dívám na vás, nemyslím vašeho souseda ani kolegu za
vámi!"
Pak jsme se s Tomášem předváděli kdo více na střední škole
vyvedl učitele z míry. (Tomášova radost byla Šárka, moje Zuzka. Šárka
tady moc nechodí, ale Zuzka... - i Vás zdravíme, paní Vildomcová.)
Když prostor pískovišťového amfiteátru omrzel, vydali jsme
se na oběd a pak, pokud si dobře pamatuji, přišlo již samotné rozloučení.
(Teda než jsme odešli, tak jsme se stále bavili na účet Fotona a jeho
rovnic y = hovno x nebo pokusu o matematické vyjádření menstruace. Tomáš
to okořenil vtipy, které do beskydského prostředí celkem zapadaly - bačové
byli oblíbenými postavami.)
A teď přišel čas abych se s Vámi (čtenáři) rozloučil já.
Barča říkala, ať klidně napíšu i o tom záchodě. Takže, lidé drazí.
Hned vedle Barčina pokoje je naprosto úžasný záchod. A kdo tam nebyl, tak
možná taky dodnes neví, že má nějakou díru, kterou něco uniká :-).
************************************************************
Díky Barčo.
Měla jsi to moc hezké.
Z tohoto víkendu budu ještě dlouho těžit a myslet na tvé
obrázky, frenštátské pískoviště, hřbitov i mateřskou školu.
