Ruský
básník a romanopisec, nositel Nobelovy ceny za literaturu v roce 1958,
kterou mu politický režim nařídil odmítnout.
Narozen:
10. února 1890, Moskva
Zemřel:
30. května 1960, Peredělkino u Moskvy.
Boris Leonidovič Pasternak
se narodil 10. 2. 1890 v Moskvě ve vážené židovské rodině, kde otec, Leonid Osipovič Pasternak, byl profesorem na moskevské malířské
škole a matka, Rosa Kaufman, klavíristka.
Již dětství přineslo do Pasternakova
života vzor v umění, v jejich domě se střídalo mnoho významných
osobností (E. M. Rilke, L. N. Tolstoj,
Sergej Rachmaninov, Alexandr Scriabin). A. Scriabinem byl Pasternak
natolik inspirován, že nastoupil na hudební konzervatoř v Moskvě, ale roku 1910 studia
pro nezájem opustil a odcestoval studovat filozofii do Švýcarska, Itálie a Německa (u profesora Hermana Cohena na Marbugské univerzitě). Z Německa
se vrátil v roce 1914. Ještě v témže
roce vyšel Pasternakův literární debut, Blíženec v oblacích, sbírka
básní. Již od počátku své literární tvorby se snažil držet mimo literární
skupiny, protože odmítal postavení literatury jako službu společnosti, ale
vnímal ji jako individuální a svobodné rozhodnutí vydat sama autora čtenářům. První
světové válce se Boris Pasternak
vyhnul díky nemocným nohám, celou válku strávil jako soukromý lektor v chemické
továrně na Uralu - právě cesta a pobyt na Uralském pohoří byly největším
zdrojem informací a inspirace pro Pasternakův nejznámější román, který byl v SSSR
zakázán, Doktor Živago, který vyšel
až v roce 1957 v Itálii.
Za tento román byl Pasternak vyloučen
ze svazu spisovatelů (27. října 1958)
a hrozila mu deportace na Sibiř, ale světová inteligence se za něj postavila. Pasternak
nikdy nesouhlasil s brutálním pučem v carském Rusku a nechápal boje
mezi bílými a rudými, ale revoluci podporoval. V roce 1921 odešla jeho rodina do Německa (otec Leonid Pasternak zemřel
1945 v Oxfordu). Po revoluci pracoval Pasternak jako knihovník a zapsal se
do povědomí Ruska jako nový a neotřelý básník. Ve 20. letech se Pasternak
věnoval autobiografické a politické poezii a povídkám, ovšem silně ovlivněn
futurismem a kubofuturismem, později se přiklonil k symbolismu. I jeho
prozaickými díly se prolínala poezie, kterou využíval buď jako dějového prvku,
nebo přímo jako stylistického prostředku. Boris
Pasternak zůstal v SSSR sám, bez rodiny. Hodně se stýkal s významnými
ruskými spisovateli, kteří byli Stalinovu režimu pochuti, jako Majakovskij a Gorkij, ale byl také přítelem Nikolaje
Bucharina, který byl režimem umučen. Pasternak zůstával stále na svobodě,
ale nemohl vydávat svá díla. Protože byla jeho díla zakázána, začal působit v oblasti
překladatelství (W. Shakespeare, J. W.
Goethe, P. Verlaine). V 30. a 40. letech byl Pasternak obviněn
stalinistickým režimem z přílišného subjektivismu a estétství. Během Druhé
světové války se přeformoval 
Pastenakův literární styl. Z eliptického vyjadřování
přešel k disciplinované jednoduchosti. Ale tato změna stylu všeobecně neprospěla
jeho čtenářům, již nikdy se nedočkal takové obliby. Neradostné byly i pro
Pasternaka vztahy se ženami. Dlouho vedl platonický vztah s básnířkou Marinou Ivanovnou Cvetajeva, ale
skutečnou láskou v jeho životě se stala Olga Ivinská (inspirovala ho k postavě Larisy v Doktoru Živagovi),
kterou, jako trest za Pasternakův odpor proti totalitě, poslal Stalin do
gulagu. Revolta Borise Pasternaka nepramenila ani tak z idejí komunismu,
ale spíše z literárních šablon, které totalitní režim nastolil v SSSR
a které v zásadě vycházely z třídního boje.
Boris Leonidovič
Pasternak získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1958 především za román Doktor Živago, který vycházel v mnoha
jazycích, ale v Rusku mohl vyjít až v roce 1988, ale nikdy ji nemohl převzít, protože komunistická strana mu
ji přikázala odmítnout. Fyzicky přebral cenu až Pasternakův syn v roce 1989, kdy byl Pasternak zcela povolen.
Boris Pasternak zemřel
30. 5. 1960 nedaleko Moskvy na rakovinu plic.
Boris Pasternak (vpravo) se svým bratrem Aleksandrem v r. 1898
Dílo Borise Pasternaka:
Lyrika
- Blíženec v oblacích: Verše (1914)
- Ponad bariéry - druhá kniha veršů (1914-1916) (1917)
- Sestra má život. Léto roku 1917 (1922)
- Témata a variace: čtvrtá kniha básní (1923)
- Druhé zrození (1932)
- V ranních vlacích: Nové básně (1943)
- Když se vyčasí (1956-1959) (1961)
Epika
- Devětsetpátý rok
- Vznešená nemoc
- Poručík Šmidt
- Spektorskij
České překlady
- Lyrika
- Rok devatenáct set pět
- Modrý host
- Světlohra
- Hvězdný déšť
- Život můj - bratr
- Druhé zrození
- Básně doktora Živaga (vyšlo v N.Y.)
Próza
- Glejt (1931) - v tomto díle autor vyznává, že veškerý svět se mu
jeví jako čirá poezie, jako impuls pro psaní poezie i jako magické zrcadlo
vlastní tvorby
- Můj život
- Malá Luversová (1918)
- Doktor Živago (1957) - román
poprvé vydáno r. 1958 v Itálii,
zfilmováno
Děj románu Doktor Živago:
Vyprávění životního příběhu Jurije
Andrejeviče Živaga od dětství až do smrti. Na začátku se odehrává pohřeb Jurovi
matky, po jejíž smrti byl nucen zůstat sám se strýcem a
odstěhovat se do Moskvy. Zde se stal
lékařem a setkal se se svou budoucí ženou Antonií Alexandrovnou. Tou dobou ale
v Rusku začíná jedna z nejkrutějších zim a propuká revoluce. Z bohaté rodiny
Živagů se ze dne na den stanou chudáci bez domova. Odjíždí tedy jen s pár věcmi
do Jurijova rodného Jurjatina a zabydlují se ve starém polozbořeném domě. Jurij
ale musí odejít jako lékař na frontu. Tam se setkává s Larisou Fjodorovnou,
jejíž životní příběh je další linii knihy. Po skončení války se Živago vrací
zpátky do Moskvy k ženě a dětem, ale po pár dnech při nákupu ve městě potkává
platonickou lásku z války, Larisu, a stanou se z nich milenci. Jurij
Živago opustí ženu a s Larou odjíždí do Jurjatina, kde žijí v hrozných
podmínkách odříznuti od světa. Nakonec Lara s dcerou podlehnou naléhání
bohatého milence z mládí Komarovského a vrátí se s ním do Moskvy. Za několik
let se vrátí i Živago. Najde si novou ženu Marinu, má s ní děti a získá i práci
lékaře v Botkinově nemocnici. Při své první cestě dopráce však v tramvaji
dostane infarkt a zemře.
Doktor Živago byl poprvé zfilmován v roce 1965 americkým režisérem Davidem Leanem hlavní role zde ztvárnil Omar Sharif a Julie Christie a film získal pět Oscarů. Druhé ztvárnění je z roku 2002 v britské produkci snímek natočil Giacomo Campiotti a v hlavních rolích můžete vidět Hanse Mathesona, Keiru Knightley a Sama Neilla.
Jedna z básní, kterou sepsal Jurij Živago:
Shledání
Sníh padá na ulice,
přikrývá střechy sníh.
Chci vyjít za světnice -
ty stojíš ve dveřích.
Jsi sama, prostovlasá,
nalehko oděná.
Sněhové vločky střásá
tvůj ret. Jsi vzrušená.
V zamžené dálce tratí
se ohrada i sad.
Sníh vlasy pokrývá ti -
tak tě tu vidím stát.
Po copu kapky prýští,
za rukáv sjíždějí
a vlasy svítí v tříti
tajících krůpějí.
V záři tvých vlasů topí
se vše jak v pozlátku:
postava, tvář a copy
na lehkém kabátku.
Máš v řasách vláhu sněhu
a v očích smutný třpyt.
Bez jediného stehu
tvůj obličej je sšit.
Jako by ve mně ryli
žhavými železy,
v mém srdci zajizvily
se tvoje zářezy.
Navždy v něm, zaznamenán,
tvůj ostych bude lpět.
A proto jedno je nám,
že ukrutný je svět.
I to, že rozdvojená
je noc a sněžný svit,
nám dnes nic neznamená,
nás nelze rozdvojit.
Když lidé tlachají si
historky zašlých dob,
kdo vlastně jsme - my kdysi
zmizevší beze stop?
Ukázka z knihy :
Doktor Živago
"Tenkrát v noci, když jsi ještě chodila do gymnázia a nosila kávovou
studentskou uniformu, v přítmí, za přepážkou hotelového pokoje, byla
jsi už docela stejná jako teď a právě tak překvapivě krásná.
Později v životě jsem se často pokoušel definovat a pojmenovat to
kouzelné světlo, které jsi ve mně tehdy roznítila, ten postupně
blednoucí paprsek a doznívající zvuk, prostupující od té doby celý můj
život. Staly se klíčem, který mi díky tobě odmykal na světě všechno
ostatní.
Když ses jako stín v studentském stejnokroji vynořila z temného
výklenku hotelového pokoje, já chlapec, který o tobě nic nevěděl, jsem
veškerou trýzní té síly, kterou jsi ve mně vyvolala, pochopil: tohle
štíhlé
, hubené děvčátko je vrchovatě - jako elektřinou - nabito veškerou
ženskostí, jakou si lze na světě představit. Jestliže přistoupím až k
ní nebo dotknu-li se jí prstem, jiskra ozáří místnost a buď mě na místě
zabije, nebo mě na celý život zelektrizuje magneticky toužící,
naříkající tíhou a smutkem. Byl jsem pojednou plný bludných slz,
všechno ve mně jiskřilo a plakalo. K smrti mi bylo líto sebe, chlapce,
a ještě víc mi bylo líto tebe, dívky. Celá má bytost žasla a ptala se:
jestli je takhle bolestné milovat a pohlcovat elektřinu, oč bolestnější
ještě asi je být ženou, být tou elektřinou a lásku vzbuzovat. Vidíš,
nakonec jsem to přece vyslovil. Člověk by z toho zešílel. A já jsem
toho plný."
Larisa Fjodorovna ležela na okraji postele oblečená, necítila se ve své
kůži. Schoulila se do klubíčka a přikryla vlněným šátkem. Jurij
Andrejevič seděl na židli vedle ní a mluvil tiše, s dlouhými
přestávkami. Chvílemi se Larisa Fjodorovna nadzvedla na lokti,
podepřela si bradu do dlaní a hleděla na Jurije Andrejeviče s
otevřenými ústy. Chvílemi se přitiskla k jeho rameni a tiše, aniž si
toho byla vědoma, blaženě plakala. Nakonec se k němu natáhla,
předklonila se přes okraj postele a radostně zašeptala: "Juročko! Ty
jsi tak chytrý, Juročko! Ty všechno víš, všechno uhodneš. Ty jsi má
opora, útočiště a spása. Juročko, ať mi Pánbůh odpustí, že se rouhám.
Já jsem tak šťastná! Pojedeme, můj drahý, pojedeme. Tam pak ti teprve
povím, co mě trápí."
Usoudil, že naráží na své dohady o tom, že je těhotná, podle všeho plané, a řekl: "Já vím."
Citáty:
Všechny matky
jsou matkami velkých lidí. Není jejich vinou, že jim život později uchystá
zklamání.
Člověk se
narodil proto, aby žil, ne proto, aby se na život připravoval.
Ztrácet je v
životě potřebnější než získávat. Zrno nevzklíčí, jestliže nezemře.
Nemilovat je téměř jako vraždit.
Díky
lásce se stáváme lidštější a to bez ohledu na to jak probíhá.
A ještě dvě básně pro ukázku Pasternakovy lyriky:
Březen
Slunce pálí, poblouzněný hukot
naplňuje rokli v horečce.
Práce vře a překypuje v rukou
jaru - růžolící děvečce.
Sníh má souchotiny, z žil mu prýští
liknavá a ubohoučká krev.
Hroty vidlí se však zdravě blyští,
životem a silou dme se chlév.
Tyto noci, tyto dny a přítmí!
Krůpěj o poledni - její chlad.
Povídavý potok - jeho rytmy.
Chudokrevný střechýl - jeho pád.
Stáje dokořán jsou otevřeny.
Holub klove oves v mokřinách,
z vonné mrvy stoupá ojíněný
doušek vzduchu, blahodárný pach.
Zas je jaro
Vlak odejel. Násep se tmí.
Bezradně hledím k nočnímu nebi.
Cestička nikde k nalezení,
i když jen noc a den jsem tady nebyl.
Dunění kol už jen tlumeně zní.
Vtom - co to drnčí tmavými žleby?
Někdo se hádá - tady a teď, že by?
Co je zas tohle za mámení?
Někde jsem tohle povídání
slyšel už loni, mám takový pocit...
Vždyť je to potok! To jistě v noci
vyrazil z lesíka znenadání.
Zas láme ledy divoký proud,
jen co mu cestu uvolní tání,
jen co mu jaro, překrásná paní,
odemkne zámek mrazivých pout.
Kráska je tu. Její moc odvěká
opřádá kraj svou kouzelnou sítí.
To její záda tam za vrbou svítí,
když tenkou košilku si převléká.
Bělostná žínka, má ve vlasech kvítí,
to pro ni potok už dál nečeká,
to jejím jménem se roklinou řítí,
aby je roznesl do daleka.
To pro ni vodopád duní a piští,
hrozí, že zboří každičkou hráz,
to pro ni přibít se dá vlastní tříští
tak jako hřeby na příkrý sráz.
Ledový pramínek sněhem se brodí,
a přitom div zuby nedrkotá.
Je to řeč oblevy, řeč velké vody,
blouznivá, horečná řeč života.
* Tímto článkem je tomu již rok, co připravujeme tuto rubriku společně s Harr. Děkujeme za Vaši přízeň a doufáme, že i další články ze seriálu o držitelích Nobelovy ceny za literaturu pro Vás budou plné užitečných informací. Další rok zahájíme nositelem Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1959 - italským básníkem a překladatelem Salvatorem Quasimodem. *
