Bipolarita: mocenské vymezování proti třídnímu nepříteli

Do programu je možno napsat cokoliv. Zvláště u dnešní ČSSD je zřejmé, že program je pojat jako marketingový a populistický produkt bez jakékoliv starosti o splnitelnost. Vždy se najdou třídní nepřátelé, na něž bude možno nesplnění slibů svést. Tuto úlohu plní ODS, proti níž se ČSSD už od Zemanových časů vymezuje.

Když si to dáte do souvislosti s bývalou KSČ, ani oni se neprezentovali ničím, co by běžný člověk neuvítal; proklamativní starost o člověka dávali na přední místo (zdravotnictví a školství zadarmo, vše s heslem každému podle zásluh). Problém byl jen v tom, že bez konkurence - politické a hospodářské - to nemohlo dlouhodobě fungovat. O nesvobodě ani nemluvím. Tu úlohu strašáka, kterou pro ČSSD plní ODS, hrál pro KSČ světový imperialismus.

Hlavním znakem tedy není nějaký programový kalkul na papíře, nýbrž praktická politika, prostřednictvím níž se realisticky ukáže, zda straně jde o všeobecný prospěch, nebo jen o mocenské postavení. A Paroubek jednoznačně ČSSD autoritářsky táhne k mocenskému pojetí politiky.

Autoritářství kamuflované populismem

KSČ ponechme historii - ta už své neblahé výsledky předvedla - a aktuálně si vzpomeňme, jak ČSSD dokázala zadlužit stát v době konjunktury. Vládla osm let a tak je možno bilancovat, jaké sliby dokázala také splnit. Na všechno, co slibuje, už měla dost času.

Je třeba tedy odlišit sociální cítění přetavené do naivního levicového světového názoru od pragmatických a autoritářsko-totalitních manýrů. To první dokonce mělo v historii své opodstatnění, než se kapitalismus a společnost kultivovaly k dnešnímu standardu. Co však opodstatnění nemá, je zneužívání černobílého vidění světa k autoritářskému oklešťování demokracie.

Prospěchářská ideologie v ČSSD

Tady je srovnání jasné. Bez ohledu na na programy KSČM a ČSSD je třeba vidět, že u komunistů zůstali ti autentičtí levičáci, jimž je v mnoha případech možno přičíst kladnou motivaci, zatím co u socanů se formuje kolem Paroubka pseudolevice, která odhodila původní ideály, veškerý levicový liberalismus a pragmaticky směřuje k upevnění moci a utužení poměrů (viz třeba vztah ke svobodnému tisku).

Je nepochybné, že ambiciózní autokraté u komunistů nezůstali, protože z levicových stran pouze ČSSD naplňuje jejich touhu po moci a ambicích. Prostě lidé jako Jiří Havel u komunistů neměli důvod zůstat. Je nesporné, že v tomto světle má KSČM daleko upřímnější funkcionáře. A v tomto smyslu bych řekl, že i méně levičácky agresivní a zištné. Pro mě Pilip s Ransdorfem nejsou tak vyhroceným nebezpečím jako Paroubek s Rathem.

Falešné salónní levičáctví, dirigismus, klientelismus, zášť

ČSSD se jen lépe adaptovala na moderní dobu. Sociální programy používá jako prostředek pro naplnění mocenských ambicí všechno ovládat, řídit, usměrňovat v zájmu svých politicko-hospodářských cílů. Zde už se o nějaké srdečně motivované levicovosti nedá ani uvažovat. Socani se plně adaptovali na kapitalismus a nemají žádné zábrany se na něm majetkově přiživovat a parazitovat na jeho regulaci. Nemají žádné záklopky, které měli za bývalého režimu i nejvyšší představitelé KSČ, kteří nesměli příliš vyčuhovat.

O nějaké morálce se tváří v tvář reálnému klientelismu nedá hovořit, naopak. Čím méně svobody a čím více lidí na pokraji chudoby, tím lépe pro zájmy sociální demokracie. Aby to voliči neprohlédli, používá tato strana již zmíněné strašáky, politickou zášť vůči stranám, jež preferují svobodu, a závist proti úspěšným lidem. Neúspěch je živnou půdou ČSSD.

Staré myšlení, generační střet

ČSSD je stranou, která nechápe, že když se někomu příčí její metody, že zdaleka nemusí jít o příznivce ODS nebo dokonce ani pravice. Její spojování oponentů s pravicovými „zloději" je plytké, paranoidní a urážlivé. Projevilo se to při vajíčkové revoltě převážně mladých lidí, kterou zpočátku bagatelizovala, aby později následky své bohorovnosti a zpupnosti připisovala ideovému nepříteli. Ano, »nepříteli«, protože bez antagonisty by ztratila téma. Pro ty mladé to bylo ovšem zneuctěním motivu jejich protestů.

Vrcholem pak bylo spojování mládeže s nacismem, fašismem a dokonce s bojůvkami SA. Přehánět takovým způsobem historické reminiscence je nechutné, zvláště u vědomí toho, že k prvotní eskalaci situace přispěli najatí násilníci v černých brýlích, kteří narušovali svobodu pohybu a slova oponentů a daleko spíše připomínali nějaké klaky neurvalců. Bylo jen tupostí funkcionářů ČSSD, že z toho vyvolali generační střet, v němž zákonitě museli stát na straně zastaralých poměrů.

Preference jistot na úkor svobod a vazalský internacionalismus

Veškerý projev ČSSD pod Paroubkovým vedením vzbuzuje oprávněné obavy z ohrožení porevolučních svobod a návratu starých pořádků. Tomu přisvědčuje, že heslo svobody bylo odstraněno z propagačních materiálů a nahrazeno heslem JISTOTA. Není se co divit, že jistotu chudoby a nesvobody, výměnou za starostlivou péči ČSSD, valná část populace nejen odmítá, ale hodlá proti ní i revoltovat.

Docela signifikantní je, že po vajíčkových excesech se Paroubek neprodleně obracel dopisy na bratrské evropské strany, aby žaloval na domácí poměry. Stejně tak on s druhou manželkou začali vyhrožovat mezinárodními soudy, když byli terčem jednoho kresleného komiksu v časopise. Je to opravdu příznačné, že takovíto lidé se vždy potřebují opírat o cizího protektora. Uvědomme si, že české soudy ještě ani žalobu neobdržely a už tady někdo temně vyhrožuje větším bratrem. I tohleto vazalské dědictví má ČSSD v genech po bývalé nesvéprávné KSČ.

Komunistické manýry přebírá ČSSD

Kdybych to měl shrnout, tak jde o totalitní, bipolární a na cizí moci závislé myšlení přizpůsobené novým podmínkám. To všechno už známe jako genetickou výbavu bývalých komunistů.

A co dnešní KSČM? Kritikou ČSSD je nemíním v žádném případě hájit. Je to však okrajová strana, jakýsi kultivovanější skanzen, z něhož už nejhorší prospěcháři dávno odešli. Připadají mi jako rezervace Indiánů, kde už tomahawkem po hlavě nedostanete. Skutečné nebezpečí se přesunulo jinam. Opravdu nebezpečné by bylo, kdyby komunistické manýry plně vykvetly právě v ČSSD. Pod Paroubkem jako autokratickým předsedou mají živnou půdu.

Doufám, že je jasné, že moje preference jsou úplně jinde a nemám v úmyslu KSČM obhajovat. Jen jsem pokládal za nutné vyargumentovat, že to je ČSSD, kdo převzal od bývalé KSČ štafetu.