Začíná nový školní rok a pro někoho dokonce poprvé.
Někteří rodiče tuto situaci prožívají mnohem hůř, než jejich prvňáček.
Tomášek Ryšánků už týden chodí do první třídy. Jardovi je přes
čtyřicet, ale s Tomáškem, svým synkem, opravdu omládl. Těší se, že mu bude
pomáhat s učením. S kamarádem (sousedem Pavlem) ho uklidňujeme, že první třídu Jarda s klukem možná
zvládne, ale potom mu raději pomůžeme. Ryšánkovi (Jarda s Jarmilou) včera
absolvovali seznamovací rodičovské sdružení. Čekali jsme, že k nám Jarda hned
zaskočí, aby se pochlubil s prvníma jedničkama. Ale Jarda nikde. Vypadá to,
jako by se nám vyhýbal.
„Tomáši, kde máš
tátu?“ volám na jejich zahradu.
„Schovává se v
kuchyni za ledničkou,“ odpoví popravdě Tomáš.
„Já tě slyšel!“
ozvalo se od sousedů.
To bude Jarda.
Pavel mává lahváčem přes
plot: „Jardo, tak co je? Ty už k nám netrefíš?“
Jarda si dává na
čas, a už z dálky vidíme, že není ve své kůži. Rozvalil své mohutné tělo na
naší lavičce pod lípou.
„Chlapi, já se z
toho našeho kluka zblázním,“ stěžuje si Jarda.
Hned se ho snažíme
uklidňovat: „Tak neblbni... Jestli ve škole zlobí, nebo má špatný známky...
Vždyť je ještě brzo se rozčilovat. To se časem doladí.“
„Co chcete
dolaďovat, blbci!? Učitelka je z něj úplně hotová,“ Jarda si drží hlavu v
dlaních. Pak zřejmě z rozrušení a omylem dopil Pavlovi desítku, kterou před něj neopatrně postavil.
Musím honem
vytáhnout něco moc špatnýho na moje holky: „Víš, co mně, první týden ve škole,
vyváděla Markéta? Málem tam pravítkem přizabila spolužáka!“ hodně jsem si
přidal.
Jarda je ale pořád
skleslý: „A já se těšil, jak s ním budu dělat úkoly... Všechno je v hajzlu.“
Koukáme na něj
nechápavě.
„Jardo, co je v
hajzlu?“
„Co? Všechno!
Podívej se na tohle.“
Podstrčil nám na
čtvrtce pastelkama namalované cosi. Jak bych to popsal? Vlnící se různobarevné
kuličky, prapodivně do sebe zapletené. Ale ne bez ladu a skladu. Určitý řád v
tom byl.
„Jardo, co s tím?“
„No, blbci... co s
tím. Učitelka dětem řekla: děti – namalujte, kde žijete, kde jste se narodili,
atakdál. Všechny děti prý namalovaly domeček, v něm mámu, tátu... i nějaká
porodnice se tam objevila. A náš Tomáš? Namaloval spermii z profilu, jak se
dostává do vajíčka!!... A tohle...“ mává nám čtvrtkou s kuličkama před nosem.
„Tohle je dvoušroubovice s deoxyribonukleovou kyselinou. A to ještě tý učitelce
– chuděrce vyděšený – vykládá, kde ta kyselina putuje, a do kterých
chromozomů... chlapi, držte mě... Já se tak těšil, jak mu budu vysvětlovat
písmenka a číslice...“
Ani jsme si
nevšimli, že k nám přišly děti.
Tomáš se vyšplhal
Jardovi na klín: „Tati,“ hladí Jardovy vousy, „táto... já jsem chtěl udělat
paní učitelce radost. A víš, že jsem to málem nestih? Právě jsem domalovával
poslední nukleotidy, když zvonilo.“
Jarda svýma tlapama k sobě kluka
něžně přivinul: „S tebou si ještě užijem...“