Všechny cesty nakonec prý vedou domů - některé jsou trnité, jiné mají jen pár "zákrut" - přímá není žádná.
Ruce
spjaty v bolestivé ostří
vnikají
do hrudi města.
Na plátně
za sklem Antiquy
sténá
bičovaný Kristus.
Když
večer
v
strakatém rumišti
kvetou
studené lampy jak máky,
plačtivý
opilec v dutkách zří palmu slzet
nad
sladkým synem snu
Noc tě
pohřbívá za roletou
fušerský
obraze
Dva
tisíce roků
na
cestách, sněmech, po krčmách
o čí
úsměv vlastně hraješ?
A pak
časně zrána
namísto
dutek,
namísto
palmy,
střapatý
smutek.
Člověk
jak zelená sedma
další den
podává ti
na kopí
očí
svých.