Karel Hlaváček se vedle třeba Otokara Březiny či Antonína Sovy řadí mezi nejznámější a snad můžeme také dodat, že i nejvýznamnější, české dekadenty z konce 19. století. Dle některých historiků, popř. interpretů, zůstává ve stínu větších kolegů, pro jiné mezi nimi naopak prudce vyniká. Ať se my ztotožníme s tím či oním pohledem, přinejmenším něco musíme tomuto tvůrci přiznat s určitostí - byl to básník kromobyčejných kvalit, mistr hudebnosti i obrazomalebnosti verše a v jeho nevelkém díle se plně objektivizovala jedna z podob českého dekadentního básnického hnutí.

Nejprve vylíčím ve stručnosti umělcovu životní dráhu, neboť byť dílo promlouvá samo o sobě, vždy jej tvoří lidé a nechat básně s básníkem jako zcela disparátní entity by snad působilo, když už ne přímo nevhodně, tak určitě neúplně. Krom toho, Hlaváček je, zdá se, zrovna jedním z těch autorů, u nichž je jako by jejich život jen další z básní - v tomto případě ovšem velmi chmurnou básní.

V další části článku se zaměřím na obecný rozhled přes celou šíři Hlaváčkova díla. Pokusím se ho vyložit jako organický celek, v němž nechybí velmi silný vývoj formy i myšlenky. Bude řeč o procesu skoro až dialektickém, počínaje nadšenou oslavou života a práce, kterou následující tendence impresionistní, dále pak iluzionistní a silně pesimistní, aby se nakonec vše mohlo uzavřít v nihilismu, který se dále ze své rezignační polohy promění v nihilismus nenávistný a útočný.

Další tři oddíly budou pojednávat o samostatných sbírkách Hlaváčkových básní, které byly vydány za jeho života, okrajově se také bude zmiňovat o básních vydaných až posmrtně. Typické projevy Hlaváčkovy poezii budu dokumentovat ukázkami z ní samotné.

Karel Hlaváček se narodil do dělnické rodiny roku 1874 v Libni. Zemřel na tuberkulózu v roce 1898, ve věku nedožitých čtyřiadvaceti let, taktéž v Libni. Celý svůj nedlouhý život sice prožil v poměrné chudobě a také nemoci. V Praze studoval moderní jazyky a po večerech se učil kreslení, kteréžto ho stejně jako básnění potom provázelo životem.

První Hlaváčkova báseň mu vyšla v jeho osmnácti letech a od té doby přispíval různorodou činností do periodik jako Besedy lidu, Český Figaro, Moderní revue, Niva, Rozhledy, Sokol či Vějíř. Své hlavní tři sbírky básní vydal v posledních třech letech svého života – roku 1895 Sokolské sonety, 1896 Pozdě k ránu a 1898 Mstivou kantilénu. Posmrtně byly ještě vydány další jeho básně jako tzv. Smíšené básně a ve vydání tzv. Spisů vyšlo jeho dílo navíc rozšířeno o jeho teoretickou činnost, zejména na poli výtvarném.

S Hlaváčkovým životem je také úzce spjata organizace Sokol, jejímž byl (alespoň zpočátku) nadšeným členem a než našel vyspělejší témata i formy vyjádření, také tuto organizaci svými verši opěvoval. Staré české úsloví říká „ve zdravém těle zdravý duch“, pro něj to však, jak se zdá, působilo jen jednostranně – byl prý sice atletické postavy a v počátcích činorodého ducha, na druhou stranu však cvičení v něm umocnilo rostoucí nemoc, na kterou také později skonal.

Jsou jisté motivy, které se dílem Hlaváčkovým, jakožto dílem typicky českého básníka a typického českého dekadenta prolínají skoro celým. V prvé řadě se jedná o melancholii, tragiku obecně či třeba motiv chudoby. Dalšími silnými motivy jsou slabost (zejména vůle), pocit marnosti a zbytečnosti, smutku apod. Všechny tyto pojmy prodělávají koherentně s celkem díla skoro až dialektický pohyb.

Sokolské sonety se snaží zahánět splíny vyznáními vlastenectví, vůdčí linií Pozdě k ránu je postoj pasivního pesimismu a Mstivá kantiléna mluví tvrdým a bojovným nihilismem. Sledujme, jak se obrat k objektu (vlasti, životu, práci – „vnějším věcem“) v SS obrací až v svou antitezi odvrácení od světa do fiktivního útočiště nekonkrétních iluzí v PkR a celý posun vrcholí v MK návratem k životu, ovšem již ne návratem do jeho hřejivé náruče, nýbrž návratem po poznání zoufalství světa i duše a s hořkou výtkou k tomu – v MK splývá objekt i subjekt do jediného – do zoufalství, nicoty a marnosti.

Zrovna tak se radostné přijímání světa ze SS, když je konečně přiznána jeho faleš, obrací do smutku, tedy pozitivní přístup k negaci, aby obojí vyvrcholilo v hněvu, tedy přijetí světa, ale negativního přijetí. Politické se mění v apolitické a apolitické v antipolitické. Co se intencí působnosti básní týče, síla z SS se mění v slabost PkR a obé syntetizuje na „silnou slabost“ MK, o které bude řeč ve speciální kapitole.

A v posledku, málo obrazný a konzistentní způsob SS zaniká ve velmi obrazném a tematicky i formálně inkonzistentním provedení PkR a končí jako obrazný a konzistentní podoba básní z MK. Tak i jasnost SS se obrací v zamlženost PkR a vrcholí v pochmurnosti MK.

První Hlaváčkova sbírka, zjednodušeně řečeno, oslavuje sokolství a s tím související aktivitu, práci, zdraví a cvičení. Již samotná první báseň Prolog však zároveň zaznívá silně dekadentně skrze pro Hlaváčka i později typické motivy bídy bytí. Hned prvý verš určuje jasně „tu dobu rozvratu, kdy žijem poníženi“, načež okamžitě dodává, že „v tu dobu, zvířenou předtuchou neurčitou“ a „v tu dobu úpadku, již ku zhroucení zpitou“. Řeč tedy je o době zániku starého, nejistoty v novém, o době připodobitelné k prohnilé éře vrcholného Říma, klonícího se vlastní váhou civilizace nad vlastní zánik. Ale to je přeci typický dekadentní a později také expresionistický pocit na přelomu 19. a 20. století. Z tohoto tedy i „sokolský Hlaváček“ vychází, v tomto svém raném stádiu však ještě vidí i řešení – v práci, řádu apod.

Druhá báseň nazývá se Sokolská myšlenka a o té se zprvu dozvídáme, že je „trpká v začátku, však v konci sladká“, tedy snad, že z tohoto „bolu“ se dá povznést voluntárně, což sice je taktéž bolestivé, ale na konci této bolestivé cesty je alespoň jakési světlo. Hned od třetí básně, Pojď mezi nás, začíná pak zaznívat vlastenčení, tou dobou již notně zastaralého vyznění – „zvítězí Vlast naše, třeba v zbraní zvuku“ – a vedle něj samozřejmě ona agitace, jak již název napovídá – „pojď mezi nás a najdeš ztracený ráj, nebe!“.

Již od počátku je znát, že různé pokřiky a takovéto nadšené vlastenčení není Hlaváčkovi, básníkovi útlocitnému, vlastní. Málokdy nalezneme verš, který by látku pojal osobitým stylem, spíš čteme, co jsme již mnohokrát četl či slyšeli a co již v Hlaváčkově době bylo frází. Nezdá se, že by zde promlouvalo básníkovo nitro, spíše se básník snaží svědomitě odměnit něčemu, co má rád, byť mu to je duchem cizí. Formálně to jistě zvládá a zaznívá zde ve verších tepaných do podoby sonetu již výtečně hudebně a rytmicky nadaný básník, ovšem obraty a myšlenky zní hodně křečovitě, kopírovaně a frázovitě. Jako příklad za všechny bych uvedl báseň, v níž toto dle mne vrcholí, a to sice Jen práci, kde zaznívá např. „Jen práce, práce znak buď Sokolíků / jíž tuhne sval a mozol krvácí“ nebo „dejme na práci, ne klamné na sny!“. K prvému podotknu, že motivy na způsob „tuhnoucí sval“ a „krvácející mozol“ se u Hlaváčka vrací, ovšem jaksi vybledle, dokonce ani rytmicky příliš nepodtrženy, ani příliš nerozvinuty s jinými prvky básně – skoro to až spíš připomíná modlitbu v neznámém jazyce bez sémantické relevance katecheticky drmolenou.

Jakousi metabásní je ve sbírce báseň První sonet, která však, kdyby měla hovořit o ostatních básních, takřka by si s nimi protiřečila, neboť vypráví o „jambu volném, kolébavém“, který jde „krůčkem nesmělým“ a který se „rozezpívá tichým hláskem svým“. Zde jako by se objevily obavy Hlaváčka právě o to, zda je mu toto psaní přirozené – ty se snaží zahnat doufáním v to, že si „brzy zvykne, bude pěkně deklamovat / a vyznačená pak místa slibně akcentovat“ a připodobňuje vývoj svého verše k ptáku, jehož nesmělý hlas „zvolna sílí, zvučí jasným kovem“. Pro nás je snad štěstím, že se Hlaváčkova prognóza nevyplnila a jeho génius vykročil k realizaci jiným způsoby, k čemuž ostatně poukazuje zakončení stále též básně, kde pták „svá křídla pozlacuje slunkem zapadlým“ – zde vidíme jednak Hlaváčkovo tíhnutí k impresionismu, které se rozvinulo již v SS, tak k symbolice západů a východů slunce či měsíce, které se rozvine plně až později.

V této sbírce zaznívá občas ještě hlasu politického, např. v básni Pozor!, kde čteme „Co vichr od Voges, co od Uralu? / je právě vichr jen, a pranic více – / radš šlehni zas břit zbraně rezovaté“. Občas se básník také dovolává historických osobností, např. Jana Husa v básni Reminiscence, což by vypadalo jako další ze znaků prostičkého vlastenčení dle starých vzorů, jenže ráz této básně je jiný. Nedovolává se ani tolik husitství a tudíž ryze české hrdosti a síly, o tom se zde nedočteme, avšak dočteme se, že „bývá zvykem zlotřilého davu, / že výkřik: Ukřižuj ho! – Na hranici! – / neb: Vypij! – (třímaje číš bolehlavu) – / má pro velduchy, láskou zmírající“ – vedle Husa staví Ježíše a Sókrata jako obecné vzory „velduchů“, mezi něž nepochybně řadí i sám sebe a všechny ty ztrácející se dekadenty jeho doby. Je to tedy opět spíš výtka společnosti, že nerozumí velkým osobnostem, ba že je až perzekuuje. Báseň nekončí dokonce ani výzvou k boji, nýbrž k zahanbení: „ať ženou nám blesk studu aspoň v žíly!“. Jak je toto v protikladu k jiné básni, Sonetu sokolské dorostu, kde deklamuje, že „v pažích zbraně, / boj kde nejvíc víří, / a zas ranou každé ráně, / která na Vlast míří, / odpovíme odhodlaně – / jako bohatýři!“. Vedle nuceného a stroze frázovitého patosu těchto deklamovánek skutečně více věřím již bohatému a místu prosvítajícně symbolistnímu jazyku v těch místech, kde šlo o „tklivé tóny“ a „krásnou slabost“. Nejčistěji zaznívá zoufalství dekadence např. v básni Čin, kde básník jako by už se posouval víc k PkR a neviděl východisko z marnosti, čteme zde totiž například, že „člověk zaslzí i při své resignaci, / když obratu už nezří s žádné strany, / a na všem jen tu dusnou, tupou tíži“.

V této sbírce se také projeví Hlaváček navazující na tradici impresionistní. Mezi nejvíce impresionistické básně této sbírky by se jistě daly řadit takové jako Dojem z venkova, V den 8. srpna, Západ či Z výletu.

Již na první pohled je zjevné, že Hlaváčkův impresionismus je trochu jiný, než klasický impresionismus. Zvláštní podobu tohoto žánru oživuje Hlaváček zejména svým silným hudebním cítěním – podívejme se třeba na Dojem z venkova. Básník zde nevytváří ani tak nové či příliš imaginativní obrazy, ale ty co vytváří, formuluje tak, aby to nejrelevantnější bylo na rytmicky nejsilnějších místech, tj. většinou na koncích veršů, často v rýmových dvojicích a navíc nezřídka, díky jambickému metru, v jednoslabičném slově. Paradoxně toto slovo je málokdy přímo z klasického impresionistického inventáře – jedná se většinou spíše o slovesa nebo zpodstatnělá slovesa. Jedná se např. o „hřmít“ ze „zde zvučný povel dávno přestal hřmít“ či „skon“ z „to nebe bledě lhostejné, ten tklivý skon“. Tato slova dají tomu všemu smysl, řeknou nám, co „znamená“ „bledě lhostejné nebe“ – „skon“, uvedou „zvučný povel“ do své existence jeho „hřměním“.

Pozastavme se ještě nad tím, že „nebe“ bylo „bledé“. Skvělým impresionistou byl tento básník zajisté také z toho důvodu, že se zajímal velmi o výtvarné umění (sám byl navíc kreslířem) a to nemohlo neovlivnit jeho estetické myšlení a vnímání. Proto je už v SS (a později v PkR ještě více) zřejmá symbolika barev. Např. v básni Z výletu vidíme dvouverší, v němž „tón modře sépiový na vše, na vše sed: / na tesknost zelení, na řeky chladný plech“. Zde, v pouhých dvou verších, objevují se nám rovnou tři různé barvy, z toho jedna (sépiová) poměrně neběžná. Obdobně se v básni Západ dočteme, že „rudě kalné / se slunce řítilo do violeti par –“.

Kde nastupuje také impresionismus, tam nastupují i bolestné symboly a dekadence a často dochází přímo k souboji s tendencí sokolskou. Například v básni Z výletu je ještě zprvu udržováno dojmu síly a zdraví v pochodu „čety“, ale nakonec je i pod tímto živoucím dusotem mnoha kroků odhalen strach, slabost a zoufalství: „jen kdes v travách zněly strachy vlh, / vlh, poplašených hlasným pleskem našich bot, / však v tichu velkém mdle vrávoral jich křik.“ Zdá se, že básně jako Čin či Z výletu již prošlapávaly básnickému duchu Hlaváčkově cestu k dalším sbírkám.

Sbírka Pozdě k ránu je již čistě dekadentní. Hned první slova první básně v próze (Pozdě k ránu) nám poodkrývají ladění sbírky: „Bylo to pozdě k ránu…“ a hlavní intence pak dovysvětlí Hlaváček, řka, že by chtěl „chytit vše sublimné, tajemné, anaemické a bázlivé v delikátní mystifikaci“. Je-li posláním poezie říci nevyslovitelné, tedy vlastně zprostředkovat popis mystického, pak Hlaváček dobře pochopil, že to slovy nejde, co však jde, je užívat slova a obraty, jež nejsou tím mystickým, ale jsou mu nejblíže, jak to jen je možné, chodí se okolo a zbývá doufat, že citlivý čtenář díky tomuto chození okolo náhle spadne a dostane se dál, až do mystického samotného. Jak i zde vyjmenovává: „vlažný melisový odvar, nahořklá vůně feniklového oleje, tlačeného do staré antiky, řezané ze zeleného egyptské dioritu“ – samotné počitky ničím zvláštní nejsou (snad jen svou exotičností), ale čteme-li mezi řádky, uchopujeme jakousi širší pravdu a souvislost o vesmíru.

Ano. Říká se, že Hlaváček si zde vytváří vlastní světy, protože chce uniknout z reality, ale to přece není možné. Není ani pravda, že se obrací od objektu k subjektu, tj. do svého nitra. Vždy byl obrácen do svého nitra, mohl jen občas psát méně psychologicky a jindy více. Zde jde o to, že se snaží odvrátit od povrchnosti a všednosti a směřovat k tomu, co je co nejvíc nejtranscendentálnější, k čemuž jediná brána je mystická a k té je nejbližší krajinou z imanentního vesmíru právě oblast těch jedinečných, prchavých momentů žité skutečnosti, s dosud neodladěnými nuancemi svých proměn rozumem, s působností bázlivé posvátnosti – pro Hlaváčka právě ty krátké chvíle při západech a východech slunce i měsíce – jak sám říká: „pozdě k ránu – to jest má domaina, mé raison d’etre“.

Prostředkem k uchopení těch nejjemnějších a obtížně uchopitelných pocitů z takto posvátných stavů duše je mu opět v první řadě kupř. symbolika barevná. Zůstaneme-li ještě stále u úvodního textu, tak nám básník říká: „dlaní, postříkanou dříve silným aroma karmínového laku… Třel jsem nejdelikátnější nuance barev, vodil svou ruku k nejsubtilnějším tahům, zkoušel harmonie nejhlubších mollových akordů“. Vlastně nám, a to je jedinečné, sám prozrazuje svou tvůrčí metodu, sám se interpretuje. Nejhlubší tóny hudby, nejtmavší polotóny barev – to, co v nás rezonuje s čímsi hlubokým, ba s pocitem hlubokosti samým. Barvy promlouvají i tam, kde nejsou explicitně zmíněny svými názvy, např. v básni Podmořské pralesy se ani nezachvěly, kde již sám název evokuje spojení barevného ladění mořských hlubin (tmavá modrozelená s převahou modré, která se skoro až ztrácí v černé) a hustého pralesa (tmavá zelenomodrá s převahou zelené, která se také ztrácí do černoty). Hlubina v hlubině, barvy tak nezřetelné a svou temností matné, až se ptáme, jsou-li snem či skutečností – a o to právě jde. Přímo v této básni se svět barev rozvíjí ještě dál, když se dozvídáme, že „lilie klekaly v své nezprzněné běli, / půlnoční modlitbu v svých rozmočených rtech, / a černí delfíni, již na návrší bděli, / při ohních zmírali v svých němých bolestech“. Od bělosti se dostáváme k černotě a mezistupněm je nám „půlnoc“ – ta vyvolává jak představu černé tmy, tak bledě bílého měsíce. Vše „zmírá“ v „ohních“, které jsou rudé a černé a pocit hlubiny v nás dále udržují „rozmočené rty“ a „němé bolesti“. Lyrický subjekt dále říká: „stříbrné pralesy jsem ze sna klekat slyšel“ , což je navíc synestézií, kteréžto se v Hlaváčkových básních často vracívají. Báseň se končí, když „v sadech korálů, jež slabě zrůžověly, / se černé stíny nedočkavě tísnily a chvěly…“ Krom symboliky barev můžeme vidět skoro jakousi paranoiu při představě „černých stínů“, které se již „nedočkavě chvějí“ – a hloubka tu paranoiu podtrhává a dává jí znamení neodvratnosti. Barvy se u Hlaváčka často dostávají do kontrastních pozic, krom výše zmíněného příkladu mohu uvést např. „plavé kadeře a modré pentle kolem čel“. Vrchol této práce s barvami je nejspíš v básni v próze Subtilnost smutku, kde se setkáváme „s kusem zeleného zlata na západě a tichým andante rozzpívané modře obzoru… Vysněný vzor subtilnosti. Vzdušná hallucinace, zladěná ve třech barvách se zbožnou náladou…“ , pohlížíme „na zhasínající zlato západu“ a ocitáme se „ve fialových závratích“.

Hlaváčkův svět, v němž jsou básně situovány, je temný, zšeřelý, neustále zamlžený a nejasný. Vracívají se v něm motivy vodní hladiny, měsíce a tmy. V básni Za noci březnové například čteme, že „měsíc padal karmínově zarudlý / za řeku, jeho zlat kde rozpuštěný tak se chvěl“. Jsou také plné pomalých, plíživých a dunivých tónů – k tomu pomáhá například vedle rytmu i kvantita samohlásek, což je zřejmé např. v notoricky známém „hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní“ , kde opakované „hrál“ evokuje skutečný „podržený“ tón, přičemž onu „píseň mollovou“ vyvolává nejspíše zvuk glotální znělé hlásky [h] a v další rýmové dvojici „mollovou“ – „uplovou“, pak diftong.

Tato sbírka nastoluje imaginativnost a odtrženost od běžné smyslové zkušenost až tak odvážně, že se k ní nepříznivou soudobou kritikou vyjádřily časopisy Čas, Lumír i Osvěta – kritika se týkala právě odvratu od světa, toho, že básně neřeší žádnou explicitní myšlenku, protože jsou od explicitního na útěku. Horečnatým a skoro až blouznivým světům PkR se dostalo zadostiučinění až u dalších a dodneška renomovanějších kritiků, jako byli např. F. X. Šalda či Arne Novák, který jmenovitě se o básních z PkR vyjádřil tak, že se jedná o, cituji, „tichý pláč houslí nad vším navždy ztraceným, nenávratným, marným, churavá melancholie, sténající v polotónech, plachý sen o vyšší možnosti života“. Hned vyvstává otázka, co je míněno „vyšší možností života“. Je to právě klid. Je to klid, pasivita, ona rezignace a útěk do světů vylíčených v předchozím oddíle. Nezdráhám se na tomto místě spojit Hlaváčka s Schopenhauerem, pro kterého svět slepé vůle, ve kterém je vše jen objektivizací, je nutným rozporem, nutným utrpením, z nějž jediné východisko je v negaci. I Hlaváček se snaží negovat svět, negovat tu neustálou objektivizaci a protože její podstatou je aktivita, tak upadá do pasivity a v té hledá klid. Že ho tam v posledku nenachází je pak jiskrou k vykřesání ducha sbírky následující, ale o tom až později.

Projevem utrpení ze světa a často se vracejícím motivem, je únava a ta také vede básníka k oné pasivitě. S únavou souvisí motivy spánku, snění, tmy a ticha. Hlaváček naznačuje, že nejprve se snažil bojovat – dokazuje to například výtečně báseň Dva hlasy (povšimněme, že také v ní se význam ukládá opět na rytmicky významná místa, do krátkých slov, často jednoslabičných, na konce veršů a na přízvuky), kde byly dva dvorce, z nichž „prvý hluboký a stále chtěl své: ano, / a druhý bázlivý a stále chtěl své: ne“ , což není nic jiného, než hlasy v onom proměňujícím se básníkovi a jelikož v závěru básně „hlas, jenž chtěl své: ano, zhluboka si vzdych“ , je nám poměrně jasné, jak souboj dopadlo a ono „vzdychnutí“, tedy ne extatická křečovitá porážka, nýbrž prostý, klidný, rezignující pocit prohry, to je právě onen obrat do pasivity, když se aktivita ukázala marná a plná bolesti. Básník si také uvědomuje, že jej neztrápily pouze věci zlé, ale vůbec všechny smyslové, všechny aspekty života, vždyť vzpomeňme, že již v úvodním textu sbírky stojí, že básník šel „příliš unaven polibky“. Zdá se, že dekadentní duši, přepjatou k utrpení na nejvyšší možnou míru, již dráždí i věci příjemné.

Z tohoto hlediska slabé vůle k životu, je skutečně jediné, co zbývá, klid. Tak vytváří svou vizi Hlaváček v básni Sloky (nutno podotknout, že obdobně jako Hrál kdosi na hoboj, ani tato báseň nebyla však řazena do PkR), že dobré přijde, teprv „až dojdem tam, kde prostor v Neznámo se řítí, / kde tichý val svůj zvedá Zkonejšení“ – „Neznámo“ můžeme vnímat jako ono už omílané mystično, k němuž v své iluzornosti směřuje, „tichý val“ je klidem a „Zkonejšení“ je právě to ono hledané Hlaváčkem, to jediné, co není utrpením. Čas jako by nad mrtvými a spícími scenériemi Hlaváčkových básnických světů stál.

Pro ještě větší odvrat od světa a skutečnosti se odvrací od tradiční poetiky (proto nepochopen v době ještě doznívajícího parnasismu) a od současných motivů uniká raději do minulosti či exotiky. Prvé se často projevuje jako skoro až aristokratický postoj, jako jakási chmurná pyšnost ve své vlastní bídě, jakási krása tragédie.

Se subjektivismem (který nutně doprovází odklon k transcendentalitě) souvisí další z pocitů marnosti – marnost nad vlastní básnickou činností. Vzpomeňme na „ohně“, které „marné jsou“, protože „vždy uplovou“. A v básni Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji říká přímo, že jeho „melodie chtějí míti smutek všeho toho, / co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho“. Negací přibývá a kam básníkovo pohlédne, odtamtud přichází zklamání – a nakonec přichází i z těch nejvzdálenějších světů básnických viděných skrz nejvlastnější hlubiny duše. A to je již krokem k poslední a vrcholné Hlaváčkově sbírce.

Již sám název sbírky říká mnohé o posunu od PkR, kde jistě neměl ještě básník pražádnou chuť se „mstít“ skrze své básně, které zde, přirovnány k zpěvům, nazývá kantilénou. Jak tomu bylo i dříve, i nyní má Hlaváček tendenci deklarovat již zpočátku sbírky své úmysly, popř. nám dávat klíč k interpretaci. Hned v prvním verši první básně, v níž básník promlouvá k jisté Manon, čteme: „oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé, / jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé“. Dozvídáme se zde mnohé o básníkovi před MK a také o jeho překonání. Koho či co značí ona „Manon“ se dozvíme lépe, začneme-li u toho, co je jí predikováno. Že je „stonavá“ a „nudou slabá“ dává nám upomenout na typické motivy a pocity z období PkR, přívlastek „sličná“ pak dokazuje, že básník v oné slabosti, nudě a chorobnosti spatřoval krásu. „Manon“ je tedy čímsi krásným v svém zániku. Odhlédněme od tohoto subjektu na chvíli ke slovu „abbé“ – je asi zřejmé, že tím myslí básník sebe sama. Samo označí se tímto jménem odkazuje mimo jiné k období, kdy si v útěcích vypomáhal lyrický subjekt aristokratismem, že byl „nesmělý“ denotuje jednak jeho pasivitu, jednak snad přiznání toho, že si uvědomil, jak málo sbírkou PkR vyřešil z věcí, jež by snad vyřešeny být měly. Je očividné, že básník k „Manon“ dříve často „chodil“, že ona byla jakýmsi smyslem a tím tragicky krásným a navíc zde máme exaltovanou apostrofu na samém začátku dvojverší – jako nejlepší interpretaci tedy vidím, že by se „Manon“ dala ztotožnit s básníkovou duší, kterou klade na roveň milované, křehké, stonavé, vznešené a naslouchající osoby v jeho samém nitru.

Hlaváček nám říká, že „schválně opustil své soudruhy a rodná pole“, tj. zřejmě běžný svět a také popisuje „ticho trapné, ticho rozespalé všady“. Jenže to chce překonat – jak uvádí, tak „vzmužily se moje oči bez tepla / nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla…“ a „jen na svůj hlad si mohu býti hrdý“. Ze slabosti již netěží pouze tragickou krásu, ale paradoxně také jakousi sílu – ze síly v SS a jejího opaku slabosti PkR se stává silná slabost MK, vznešená chudoba, kterou se vyznačují právě oni „Geuzové“, jenž se v básních stále jako motiv vrací. Co jsou tito zač? Básník se cítí být jedním z nich, spolutrpitelem a jejich hlasem. Vybízí je: „Geuzové, za rod náš pomstěte se!“, říká, že to bylo „naše pole, které dlouho bázní neplodné se stalo –“. Jsou chudí, slabí a trpící – a Hlaváček s nimi, je jejich mluvčím a tím, že jich vlastně je mnoho a že ze své slabosti čerpají sílu, jsou i jaksi chmurně silní.

Těžko říct, na co v první rovině Hlaváček naráží – jiné dekadenty, podobně trpící lidi vůbec, utrpení celého světa obecně? Poslední zdá se nejzřejmější, protože Hlaváčkův nihilismus zde již zasahuje vše. Nejen to imanentní je plné utrpení, ale ani v hlubinách transcendence není útěchy a navíc se zdá, že útěcha ani není možná a vše je zkáze podřízeno – tak čteme, že „mrtvo Geuzů království – oh, musilo tak býti“.

Zdá se, že tomuto poznání se duše básníkova stále vzpírá – „oh, moje Manon ješitná – hle konec, konec žití“. Toto vzepření dává onomu nihilismu tu jedinečnou tvář právě oné msty. Zřejmé je, že zde tedy z utrpení někdo je již obviněn (společnost snad?) a že tvrdý tón těchto básní se proti nim se mstou obrací svou kritičností.

Častým motivem v MK je také lživost světa, který se jeví plný života, ale za vším je smrt – čteme např., že „lhalo tu, všecko. I pižmová vůně levkoje vůní svou lhala, / i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala“ – jednak je vidno, že i ty entity, tedy jakési jemně odlišené nuance počitků, ze kterých dříve budoval Hlaváček své básnické předivo, zde již zavrhuje, již ani ty mu nejsou dost transcendentní a dost útěšné – zbývá mu jen nicota, prázdnota, hnus a druhak se zde i na prostší rovině zdá spatřit znovu pochyba o smysluplnosti tvorby samé – ono „marné vysilování se vzbudit“. Lžou si i samotní Geuzové – v obracení k iluzionismu, k básním, k povrchnímu zahnání utrpení či v různých obdobách víry. Aneb jak říká Hlaváček v závěru jedné z básní: „moje rusá nálada / mdle usmívá se na lada / a ironisuje jim: / Je hříšný večer, večer mdlý, / u nás se nikdo nemodlí.“.

Linie Hlaváčkova života a poezie kráčely vždy blízko sebe – to on s radostí dělal cvičení i práci organizační v Sokole, to on bloudil světy snů, to on se potácel na kraji nebytí. A v závěru, po poslední sbírce, která již totálně zlikvidovala všechny plané naděje a po které již nebylo kam dál pokračovat, existovalo jediné východisko. Linie se sešly a skončily v nebytí – nihilista kašlaje umírá, ale to už vlastně hyne jen tělo – básník propadl smrti dávno.

A přece zrovna jeho ohně neupluly. Přece jen jeho viola nezněla naprázdno a přece jen jeho zánik nebyl tolik zánikem, nakolik se dotkl nás, nakolik nám prosvětlil náš vlastní zánik, který se tím nestává o nic méně hrozivějším, ale je nám alespoň bližší, domáčtější – jeho duch „sledním hybem prorazí ve stydlém pláči – / a na mžik vzepře hlaď tu tajuplnou, / tak mučivě jež v záhadu ji věčnou tlačí – / však na mžik jen, než vše se zavře černou vlnou.“. A při pročítání zbyvších textů o tisíci různých možných významech, symbolů a úžasných obrazů, zbývá nám jen si na básníkovu adresu položit otázku:

Byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?