... tahle báseň je pro mne docela zásadní. Zajímal by mne váš názor...
V tunelech zornic dunělo odchody
a pod její umanutou písní
se odlupoval stín.
I kdybych zestárla: Vezmeš mě za ruku?
Víš, až… viď že mě neopustíš?
Život se zužoval.
Rostlo jen zdání vždy o krok nazad.
A světlo v oknech
nad lesklé plochy seker slov...
Na šikmých střechách vzdechy deště
V obchodě s obnošeným šatstvem
plnila rukávy pánských košil
měkkými náručemi vzpomínek.
A pak shrbená nad boxem mražených kuřat
nekonečně dlouho
dlaní laskala ojíněné hřbety.
… vy moje zplanělý
miminka – zachránit vás všechny…
Život se zužuje
a do šíje ji řeže popruh společného světa.
Černobílý Japonec naposled
vlaje černobílým prázdnem
malinké obrazovky.
Její tělo se podvoluje pravěkým pohybům.
Usíná v hromádce cizích kostí
a pod jazykem chuť té temné dřeně
smyslně šeptá: teď-teď-teď…!
Až tam kde výheň vnitřností
je záznamem
a nebe příliš malé pro ten pád.