Vloni v lednu mi tu vyšla báseň Zima. Nejprve jsem chtěla napsat miniaturu a pak se začly verše hromadit a vzniklo jakoby pokračování - ovšem s trochu překvapivým koncem.
Básníku, k jihu jdeš?
silueta prostupující harfou,
pleťová vůně v strunách se ježí
ultrafialová hudba tě
prosvěcuje
tvá ozvěna kolem leží –
tedy k jihu jdeš
ano - tu široko a hluboko
sněží,
Sněhurko, mám strach, že
roztaješ
v ekliptice důvěrných
paží,
neboť ta pohádka končí u Sisyfa,
patrone bláznů,
kam valíš sněhovou kouli?
duše mýtů nesmrtelná je,
v popeli i v smíchu
se choulí
a v půlnoci na konci
světa,
kde slunce v lucernách
periferie zhasíná,
snad mezi stíny potkáš,
poznáš
ve slepé uličce její zázrak.
Legendu Charlie Chaplina
