Vidino snová z dětské
doby
ty
přízraku mých šťastných let
neznal
jsem slzy, nepotkával hroby
kráse
se učil nazpaměť
a
z hloubky duše, tolik malé
že
vešla by se do dlaní
líbal
jsem matku na rty okoralé
když
hřála mléko k snídani
To co
dnes vídám jenom ve snu
bylo
tak živé, mělo jas
nenech
mne prosit… nečekej, až klesnu
vidino
z dětství, znám tvůj hlas
a
neříkej mi, že zas zmizíš
v oparu
mlhy nad zemí
proč
vlastní život zdá se mi tak cizí
vidino dávná, vrať se mi…