.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...

 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Duben  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30      

 .: Online
Stránku si právě čtou 3 lidé.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie

 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Tom
(ze dne 16.05.2010, autor článku: Harr)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Tom

Pan Bergson kdysi řekl:" Člověk má vynaložit na to, aby si zjednodušil život, stejné úsilí, jaké vynakládá, když si ho komplikuje."

Někdy si jej komplikujeme sami vědomě, jindy také sami, ale nevědomky. Někdy je nám zkomplikován, aniž bychom to sami pociťovali, ale vidí to naše naše okolí. Tehdy je možná pomoc, pokud okolí na našem životě záleží. Občas proti tomu bojujeme a bereme to jako křivdu ze strany těch nejbližších. Pokud jsme schopni po určité době pochopit, že opak byl pravdou - jsme na dobré cestě - k vyléčení.  Když ale  schopnost pochopení věci ztratíme, zůstaneme v tom svém světě osamoceni......



1.

Probudila se do krásného rána. Ani se jí nechce věřit, že  to všechno se opravdu stalo, že to nebyl jen zlý sen. Kéž by byl!  Ale zase na druhou stranu, kdo by stál o noční můry. Rozhlíží se po pokoji, který je teď tak trochu její. Všechno je na svém místě. Počítač, polička s potřeb- nostmi, konferenční stolek na kolečkách i stěna s knihami, kosmetikou, plyšáky a oblečením. Dřív to tu bylo jinak. Ale to tu byl ještě Tom.

2.

„Sakra, Tomíku, nedalo by se tu trochu uklidit? Kam se podívám, tam se něco válí, nemluvě o tom binci, který máš přímo před sebou. Včera jsi tu uklízel, to si nevážíš ani vlastní práce?“

Vysoký, velmi pohledný mladík se líně otáčí za  hlasem a aniž by změnil polohu těla před monitorem počítače řekne:“Ale teti, moc to žereš, vždyť je to tu v pohodě. Pár kousků oblečení, nedělej husto.  Dej si ranní kávu,  můžeš mi taky jednu udělat, tady mám konvičku. Jen tu proboha neuklízej, já si to srovnám sám.“

S konvičkou  v ruce přejde do kuchyně splnit přání, ale nadšená není. Brblá si pod nos své připomínky. Začíná další den. Umýt nádobí po Tomíkově ponocování, zamést kuchyň a vyprat prádlo. Od prvního nemá téct teplá voda a pokud dlužící obyvatelé  paneláku neuhradí platby  nájemného do příštího týdne, přestane se i topit. Samé lepší vyhlídky.  Bydlela tu skoro deset let, v době předminulé, ale tohle nepamatuje. Z tehdejšího osazenstva tu zbylo jen pár skalních. Současnost je povětšinou romské a ukrajinské národnosti. 

Ona se věnuje přípravě snídaně, Tomík facebooku. V pokoji se mu na stole hromadí vrstvy tabáku, co se vysypal při balení cigaret a  popel z nich padá do klávesnice i na podložku pro myš. To, že teta obojí čistila před týdnem už ani není pravda.

Přináší se káva. Není ji kam položit. Tom si bere konvičku do rukou, s úsměvem poděkuje  a opět je pro reálný svět ztracen. Jeho matka je v bývalém okresním městě na“pracáku“.  Když se vrátí má uvařeno, krom Tomova pokoje i uklizeno, a vypráno. Prádlo se suší na sušáku v koupelně. Na nudu není čas.

 

3.

Je 1.březen, zima se ještě nevzdala, sem tam leží sněhové ostrůvky, v bytě je zimou úzko.

„Segra, domluv synovi, skoro nejedl. Jen kouří a pije kafe.  Hubenej je jako lunt, všechno na něm visí. Jak chce hrát tenis až začne sezóna, vždyť neunese raketu.“ Teta  si sice dělá legraci, ale obavy má. Radit Tomovi nemá smysl. Je nad věcí. Od propuštění ze zaměstnání před třemi lety si vydělával internetovým pokerem. A dařilo se mu. Za výhru byl oceněn cestou do Las Vegas. Pobyl tam skoro tři měsíce. Bylo mu fajn, ale vyhrané peníze rychle zmizely. Vrátil se domů a tady mu přestala pšenka kvést. Hra se nedařila, nebylo na vklad do začátku, pohodové dny skončily. Zvyk na velké peníze a život na trochu vyšší nožce udělaly své. Přeci s IQ 169 nebude makat rukama. Přes zimu se máma postará.  Za tři neděle bude jaro, slíbil, že si něco najde.

Zvoní telefon, nějaká slečna či paní chce mluvit s Tomem. Ten se znechuceně  zvedá, ale na dotyčnou je velmi milý. Nabízí mu práci – v pojišťovnictví. Domluví si s ní schůzku na pátek. Vysvětluje sice, že toto není jeho šálek kávy, protože pojišťovnám nevěří, ale popovídat si mohou. Je přesvědčen o tom, že v pátek nikam nepojede, ale přeci té telefonující nebude kazit iluze a sobě den.  Jje opět na facebooku a hraje si na mafiána. Tahle hra jej nadchla. Konverzuje s lidmi celého světa -  v jejich jazyce samozřejmě (pomocí google překladače). Je oblíben, všichni jej uznávají. Naprosto si nepřipouští, že by mu hra mohla přerůst přes hlavu. Snaží se  přesvědčit všechny kolem o tom, že by měli také trochu hrát, Ostatní však mají raději reál nebo icéqéčkový či pokecový virtuální svět, ale znají míru svých počinů. A samozřejmě čerpají díky spojení se světem vědomosti. Tady to zatím vypadá jako pohoda, klídek, tabáček...

 

4.

„Teto, viděla's Avatara?

„Ne Tome, neviděla, ale mám ho – tedy film mám. Jen jsem na něj ještě neměla náladu.“

„Ježíš, teto, to musíš vidět, to je supr film. Hele, večer sedneme a skouknem ho spolu, já se klidně podívám podruhý a budu si to zase užívat.“
„Ne Tome, večer se nebudu koukat na nic, mám práci, ráda bych ji dodělala a opravdu nemám chuť ani na Avatara ani na nic jiného. Navíc sem má přijít návštěva." Odpovídá z kuchyně, kde právě dopekla koláč ke kávě.

„Kdo zas, to máma někoho pozvala?“
„Ne, nepozvala, přijde Honzík, byl tu asi před hoďkou, že se zastaví večer. Potřebuje mluvit jak s tebou, tak s mamkou.“

„No, na něj moc zvědavej nejsem, ale když přijde.... nevadí, ukážu mu pár věcí...“

„Jakých věcí?“

„Hele teto, to je mezi chlapy víš.“

S posledním slovem mizí za dveřmi pokoje.

„Tome, skliď tu trochu, co si ten Honza pomyslí, vždyť tady je to jak v chlívku, co použiješ to tu pohozené necháš, tohle opravdu nejde. Já ten internet vypnu a bude klid."

Za půl hodiny opravdu internet nejde. Vysvětlení, že to není tetina chyba ani její zásah,  je zbytečné. 

„Teto, udělej s tím něco, já přijdu vo děsnej balík!“

„Kruci Tome, je to jen hra, koukej se starat o reálný prachy a ne o virtuální, z těch nic nemáš. Nechtěl's náhodou někam jet? Je pátek.“

„No a co? Nikam nejedu, pojišťování není pro mě. Nebudu ukecávat lidi, nejsem cvok.“
„Jasně, raději nebudeš dělat nic.

„Co's dokázal v životě? Mladej chlap plnej síly, ale línej jak vandrák v červenci. Ty bejt můj, tak jsi z baráku a staráš se sám. Já nemám trpělivost jako máma. Na tohle prostě nejsem zvyklá. Aspoň kdybys něco dělal doma nebo pro doma. Jenže co by ses snažil, že. Uvařeno máš, spát kde taky a víc k životu nepotřebuješ. Kamarády nemusíš, protože si s nimi nerozumíš – každýmu jen přednášíš, jak jsi dobrej, co všechno umíš. Kdo je na to zvědavej? To se dá vyslechnout jednou, ale pořád? Uznáváš jen sama sebe.“

„Hele teti, nech toho a raději udělej něco s tím internetem, tak tam zavolej nebo něco...“
„Nikam volat nebudu a dělat s tím taky nic nebudu. Vem na vědomí, že to nejde a basta, je problém s místní sítí.“

„To zase někdo do toho vrtal, že. Dojdu za Drahuškou, jestli jí to jde.“
„To se opovaž, ještě budeš otravovat jinde. Drahuška má jiný připojení, nemá O2, má Sauron.“

„No právě, jí to půjde.“

"Nedá si říct, je uminutej jak malý dítě." Sestry se  potichu domlouvají nad vyžehleným prádlem.

"Mílo, musíš s tím něco dělat,  já už nemám ani náladu ani sílu, je to čím dál horší .“

Unaveně si sedá, vidí, že situace není dobrá. Podruhé v životě se setkává se závislostí. Neví, která má na ni horší vliv – ta dceřina trávová, co už má dávno za sebou  nebo ta, jíž je svědkem nyní.

Tom je čím dál nervóznější, natáčí si vlasy na prsty a není schopen sedět na jednom místě. Neustále se bezcílně pohybuje a každý, pokud mu chce něco říci, musí za ním.

Konečně internet jde. Tom zapíná televizi, přepíná programy než narazí na eurosport.

Chvíli kouká na tenis, potom na hokej. Rodina doufá, že jej program udrží a nepůjde zase hrát - k počítači. Míla raději vypíná i ten svůj. 

„Vůbec nevím, o čem je řeč.“ tahle Honzova věta  probrala  tetu ze zamyšlení.

„Počkej, čemu nerozumíš?“

„Ale, chtěl jsem si jen kamarádsky pokecat, ale pořád mele o zbraních, Kubě, letišti, penězích, nepustil mě ke slovu a pak mi dal najevo, že na mě nemá čas.“

„Aha, povídal ti o hře. Když po poledni vypadl net, tak byl skoro nepříčetnej, obviňoval všechny kolem.“

„Taky jsem se dřív takhle poflakoval, dneska dělám v Praze, domů jezdím jen někdy a je mi dobře. Mohl bych se mu poptat, určitě by ho vzali.“

„Domluv se s ním raději, abys pak nebyl pro smích.“ poradí teta.

Honza ještě všechno probral s Tomovou matkou a  odešel. Ale obě ženy jsou přesvědčeny, že je mladík vyhledávat příště moc nebude., přestože kdysi chodil denně a někdy zůstal i na noc.

Dny se jasní. Ze všech  bytů zmizelo teplo, není teplá voda, občas nejde  ani internet.

V následujících dnech je do tohoto bytu odpojena přípojka elektřiny. Pronajímatel neuhradil dluhy, přestože rodina, které bydlení pronajal, platí pravidelně každý měsíc. Situace se stále přiostřuje.

 

5.

Je po obědě.  Restovaná játra s bramborem a tatarkou přišla vhod. Teta domývá nádobí a těší se na odpolední pohodu. Asi si něco přečte. Míla šije potahy do obýváku, Tom spí. Atmosféru naruší klepání na dveře. Pošťačka potřebuje Toma. Nese mu doporučený dopis. Teta jej vzbudí, není zbytí.

„Teto, pošli ji pryč, nemám na ni náladu, chci spát.“
„Tome, potřebuje občanku a podpis.“

Neochotně vstává, vyndá z peněženky občanku a jde ke dveřím.

Jako by to byl jiný člověk. Usmívá se, vtipkuje s pošťačkou a zve ji dovnitř. Nezlákal ji, má prý toho moc.

„Teto, to je od policie, já mám strach. Co mi chtějí, jak se o mně dozvěděli, vždyť tu nemám trvalý pobyt.“

„Co's jim provedl?“ ptá se se smíchem, aby odlehčila  situaci

„Já nevím, co to je, otevři to sama.“

Obálka s modrým pruhem. Po otevření z ní vypadne složenka a krátký dopis. Tom má zaplatit 400,- Kč.

„To bude dobrý, neboj, žádná hrůza. V pondělí mamka bere, zaplatíme to.“

Jako by mluvila k hluchému. Tom je myšlenkami jinde a vůbec  nevnímá. Neustále si drmolí  něco o policajtech, neklidnými prsty si ve vlasech dělá “dredy“ a odchází do svého pokoje. Něco je jinak. Ale co, to zatím nikdo neví.

 

6.

„Mílo, kde je Tom?“

Čerstvě umytá hlava zahalená do ručníku se otáčí za otázkou.

„Kde by byl, přeci ve svém pokoji, šel si lehnout.“ Míla zkontroluje prsty vlhkost vlasů a jde si pro vysoušeč vlasů.

„Proto se ptám, nesla jsem mu kafe, ale v pokoji není. Před chvilkou bouchly hlavní dveře, myslela jsem si, že jsi někomu otevírala, ale to asi Tom odcházel. Oči za skly brýlí jsou plny strachu.

Vtom klapne klika u druhého pokoje. Mladá žena na začátku dospělosti se na obě starostlivé tváře usměje a rychle vysvětluje.

„Brácha šel na chvilku ven, říkal mi to.“

„Kami, ty nemáš rozum, víš, jakej je dneska od rána a klidně ho necháš jít.“ zahartusí  Míla.

„Mamuuu, nezlob se, ale přece nebude pořád doma, říkal, že si musí promluvit s Honzíkem a  s Verčou. Buďte obě rády, že na chvilku vypadl. On tam dlouho nevydrží. Za chvilku je tu.“

„Snad ano“, šeptne teta potichu, ale přesvědčena o tom není.

Za hodinu někdo hází kamínky na balkón.

„No vidíš teto, už je tady. Jdu mu otevřít dolů.“

Kamča rychle sbíhá schody ani nezavírá dveře. Vzápětí je zpátky – sama.

„On utekl. Jak jsem otevřela hlavní vchod, tak utekl. Obleču se a běžím pro něj.“

V rychlosti si bere bundu, botasky a šátek na krk. Venku je lezavo.

„Kami, přiveď ho zpátky. Tohle vypadá zle.“

„Já vím teto.“

 

7.

Je noc. Tom je někde venku. Utíká před lidmi, o které tolik stál. Rodinu, v níž žil považuje za nepřátelskou. Tři ženy se marně pokouší dostat Toma domů. Míla nakonec kolem třetí ráno usíná.

Kamča, jakmile slyší z venku kroky, okamžitě běží odemknout. Teta se snaží proniknout zrakem tmu za okny.  Kdyby byla věřící, tak se snad i modlí. Prochozená noc nikomu nepřidá. Ráno v šest se Tom objeví na prahu. Nevypadá promrzle. Ale jako by se bál vlastního stínu. 

„Tomíku, pojď, venku je zima, Máš rozestláno, pojď se vyspat.“

„Jsem unavenej teto, tak jo. Budu spát.“

Kdyby se jí někdo podíval do tváře, našel by tam úlevu.

Tom se způsobně odklidí do svého pokoje, za chvilku zalézá pod deku, v bytě všechno ztichne a teta s povzdechem usedne na gauč v obýváku. Nakonec se jen natáhne pod obyčejnou deku. Vedle vrznou dveře. Rychle vstává. Tom si jde popovídat. Už ho přešlo spaní. Kamča také vstane a jde mu domluvit. Nakonec jej odvádí do pokoje, ukládá ho jak malé dítě a přikryje jej prošívanou dekou. Teta si k němu sedne. Takhle sedávala u své dcery, když byla malá a nemocná. Tom je dospělý muž, ale je také nemocný. Kdysi u něj diagnostikovali schizofrenii se sklony k maniodepresím. To bylo před deseti lety. Ale dostal se zpátky do života. Našel si děvče, práci. Měl svůj každotýdenní zápas v tenisu a byl šťastný. Teď pomalu usíná. Teta ještě chvilku vydrží a pak potichu odchází. Všechno se zdá být už v pohodě. Je neděle ráno.

 

8.

Za dvě hodiny je všechno jinak. Z Tomova pokoje je slyšet hlomoz. Když se tetě podaří otevřít dveře, které on zatarasil válendou, vidí obraz zkázy. Otevřeným oknem vyhazuje mladík všechno, co se mu nehodí – křeslo, stolek zásuvky, počítač, monitor, tiskárnu, televizi, knihy, obrazy, deky, polštáře, fotografie, nádobí, keramiku....

Pravá zeď, kterou vždycky kryla obytná stěna, svítí do prostoru svou bělostí. nábytek se válí v kusech pod okny na trávníku. To, co nestačil vyhodit, leží polámané a pošlapané na zemi.

Přes věkový i výškový rozdíl se teta vrhá na Toma, který padá na válendu.  Teta rychle zavře okno. Pak zavolá na sestru. Společnými silami se pokoušejí zabránit tomu, aby venku skončila i válenda.  Tom má obrovskou sílu. Vytrhne se ze sevření matky, běží do obýváku, na balkón a odtud hází ven vše, co stačil za běhu pobrat – oblečení, potah z gauče, vázu, satelit, sušák na prádlo.  Když už nic kolem sebe nevidí, strhává ze sebe košili, tričko, tílko, rifle. Je bos, venku je zhruba 8 stupňů nad nulou. Lidé na nedalekém parkovišti zvědavě sledují děj. Ale nikdo nepřijde pomoci. Dvě starší ženy a téměř nahý mladík se přetahují na balkóně. Obrovskej vodvaz. Míla se nakonec odhodlá a volá o pomoc. Je se silami i nervy v koncích. Sousedi ze 4. patra nakonec přijdou a pomohou. Teta se snaží omýt Tomovi krev z chodidel, protože během potyčky rozbil sklo na dveřích, poranil sebe, matku i tetu. Chválabohu jde jen o povrchové škrábance. Hlubší jsou ty, co nekrvácí – ty na duši.

Tom se třese zimou. Neví, kde se vzali cizí lidé, ale komunikuje s nimi v klidu.

„Teto, čas, čas, čas, čas....“

„Co je Tome, chceš vědět, kolik je hodin?“
„Ne, teto, musíš mi podávat časové informace. A mami, ty si jdi lehnout. Hned. Mami, lehnout, spát.“

Pro Mílu je to poslední kapka. Po tvářích se jí rozkutálejí slzy. Ví, že musí zavolat sanitku. Ví, že musí  nechat Toma odvézt někam do léčebny.

„Mami, řekl jsem hned.“

Tom vstává, ale soused ho vrátí zpátky do křesla.

„Teto, co je s těmi informacemi – čas, čas, čas, čas....teto, čas.., mami, spát, hned...teto, čas, čas....jsem avatar teto, potřebuji časové informace......čas je důležitý pojem.....teto, žádnou sanitku, teto, čas, ...řekni mámě, ať spí....Kamííí, nechoď pryč...jen máma může...teto, telefon...teto, telefon.....kde máš telefon....“

„Tome, nekřič na mě, časové info – je devět hodin, máma už spala, teď musíš spát ty. Avatar musí odpočívat. Telefon nemám, víš, že mi ho někdo sebral v busu...“

„To je dobře teto, nemůžeš zavolat sanitku, mami, kde máš telefon, mami spát, hned..., čas teto, čas na  kafe teto....turka, prosím...teto, za deset minut chci kafe...s mlékem“...

„Sousede, prosím, počkejte s ním, jdu mu udělat to kafe. Mílo, pojď se mnou. Tome, jdu udělat to kafe a mamce čaj....Kami, taky čaj?“

„Mně raději rozpustnou teto...a děkuju...“

"Kam jde máma teto?"

"Řekl jsi přece, aby šla spát."

"To hjo, kontrolu teto, čas, čas...."

"Tome, seď v klidu, jdu ti udělat to kafe. Počkej tu, hned to bude."

Vypadá to, že už bude klid. Ale možná jen ten před bouří. 

 

 

9.

Při vaření kávy si teta půjčuje Milin telefon. Ta není schopna už ani myslet. Oči má zármutkem vpadlé a ruce se jí třesou. Už podobnou situaci zažila a věřila tomu, že už na ni bude vždycky připravená. Jenže na tohle člověk připraven být nemůže., protože neví, jak a kdy to propukne. Situace se zřídka opakují a u „schízy“ nikdy nevíte, co nebo kdo tu „mimoň“,  nastartuje.

Ještě že máme plynový vařič. Voda je za chvilku. Míla se zatím vrací do obýváku k Tomovi. Sedá si k němu na křeslo, bere jeho ruku do své, ale Tom se vytrhne a opět ji posílá spát. Je přímo posedlý jejím spánkem. Teta přinese kávu všem potřebným a Mili čaj. Při zběžném pohledu  to tu vypadá jako – sousedská návštěva a pohoda u ranní kávy. Jen hovor vázne. Slyšet je cinkot lžiček o talířky, popřípadě cvakání zapalovačů.  Tom pomalu upíjí svou kávu a očima hlídá pohyb v místnosti.

„Mami, jsem avatar a ty jsi unavená, musíš spát....bolí tě záda...teto, čas....informace, čas, čas, čas, čas...teto,....Kamíí, nikam nechoď...jen máma může....“
Teta se zvedá od stolku s hrnečkem od kávy. Sebere i ty další a s plným tácem  vychází na chodbu. Pečlivě zavírá dveře.

Přejde do zadního pokoje a vymačká na mobilu tři kouzelná čísílka. V očích jí stojí slzy, když popisuje situaci doma. Nakonec se domluví tak, aby na sanitu a na policejní auto nebylo odnikud z bytu vidět.

 

10.

Udělala to. Zavolala, protože poznala, že s Tomem už to doma dál nejde. Nikdy by nevěřila, že tohle zažije.  Po vstupu do obýváku na Milin němý dotaz jen kývne. Teď už se bude jen čekat. Obě z toho mají strach, protože Tom si to bude pamatovat a bude jim to vyčítat.

Před polednem, po skoro dvou hodinách výkřiků, rozkazů a slibů dorazí pomoc. Tom dostává od lékaře injekci na uklidnění. Druhou si nechá dát Milča, aby mohla klidně spát. Tom pak odchází v doprovodu zdravotním i policejním. A pak už není ani sanita ani policejní auto. Jen neživé pozůstatky nemoci leží na zeleném  pažitu za domem. Ale i ty do večera zmizí. Nastoupí ozdravovací proces – pro živé i neživé.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

şehirler arası nakliyat şehirler arasi nakliyat ücretleri

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz