1984

„Něco ti ukážu.“

„Co to je za kameru? Co to žere?“

„To je kamera na VHS kazety. Natočíš video, přehraješ a sestříháš na tomhle,“ ukazuje na VHS recorder. „A pak můžeš zase na tu stejnou kazetu nahrát další video. Nepotřebuješ k tomu žádné filmové laboratoře!“

„Tak na osmičku taky nepotřebuju laborky, udělám si to sám v koupelně.“

„To sice jo, ale umíš ji pak kopírovat jednu za druhou? A baví tě se srát s chemií? Teď můžeš točit co chceš a udělat taky kopií kolik chceš.“

„A kdo si to přehaje vole. Tuhle krabici vidím akorát tak u tebe.“

„Tesla to chystá v licenci Philipsu. Dřív nebo později se to mezi lidi dostane. A budou si moct přehrát co budou chtít.“

„Aha, takže natočíš svůj film na tuhle kameru a nemusíš čekat, až tě k něčemu pustí na Barrandově? A prodávat to na těch kazetách?“

„Přesně tak. Já ale budu dělat trháky. To co lidi v kinech nemají!“

„Jako co?“

„Porno, vole. Ty napíšeš scénář, já to natočím! Podívej, tady mám jednu německou zápaďáckou prasárnu.“

„No dobrý. A proč nekopírovat rovnou tuhle prasárnu? O práci míň.“

„Tak coby ne. Ale my můžeme udělat historicky první československé VHS porno, které bude mít i nějaký nápad. Nějaké dekorace, lokace, dobrý scénář. Ne jen pohovka uprostřed ničeho a ženská, která prostě přijde, svlíkne se a jede.“

Kotelník

Je mráz. Je velký mráz. Tak velký, že i Jolana si musela obléct tuhý a mohutný svetr, který ji škrtí na krku, kousá na prsou a kdyby byl delší, kdoví kam až by kousal.

„Počkej. Jak ji může svetr kousat na prsou? To pod ním nic nemá?“

Dokonce i chemlonové ponožky, které upletla babička, si musela nazout také.

„To je zima.“ Povzdechne si Jolana.

„Je tu zima,“ povídá kolegyně, „nechceš zajít za kotelníkem? Ať trochu přitopí?“

Jolana si popotáhne své přilnavé punčocháče. Rtěnkou 3x objede vyšpulené rty a dýchne na zrcadlo tak přilnavě, až z té něhy sklo zvlhne a čeká, kdo se o něj rozláme. Jolana se usměje jako háravá kočka tety Běty a jde níž. A níž a níž. Ano – tady – přesně sem. To je to místo.

Vůně uhlí. Teplo, které sálá s každým krokem víc a víc. A tam dole - chlap jako hora s oroseným čelem od sazí. 

„Pane Kotelníku!“

„Co děláš v tomhle lokálu sama, děvče.“

„Je nám zima. Mohl byste trochu více zatopit?“

„Tady máš lopatu. Tady uhlí. Kolik si naházíš, tolik se zahřeješ ty i ty další pipky nahoře.“

 Nabírá jednu lopatu za druhou a přikládá pod kotel.

„Ty máš ale pěknou zadnici holka. Ještě desetkrát přiložíš a já se neudržím.“

Jedná… Dvá… Tří…

„To je horko, to abych si sundal mundúr.“ Hudruje kotelník.

Čtyři… Pěét… Šést…

Přikládá pod kotel hlouběji a hlouběji. A rychleji a rychleji. A víc a víc.

„Kuř se, můj komíne! Prohřej se, můj dome! Ať tenhle dým obklopí celý svět.

Chci to cítit teď, a hned! Hned!“

Deséét… 

„Když dají prachy?“

„Já ti to udělám tak, že se zatřese celá Ostrava!“ Hřímá kotelník.

Vráží do všech potrubí kotelny. Domem se rozeznívá Oldfieldovo Tubular Bells.

Double speed guitar! … GRAND COAL BELLS!

A kotel, na kterém visí kamioňácká cedule Jarda, se na to celé musí dívat.

Main God? Fuck me, please. Please!

2024

Šimonovi je 10 a Adéle taky nějak tak. Je krásný slunný den plný břeček, kaluží, písek je mokrý a vlhký a vůbec se v něm nedá rýpat. Včera totiž pršelo.

„Pojď se mnou do lesa, Adélo.“

„Vždyť víš, že mi máma říkala, že se nikdy nemám nechat od kluka zatáhnout do lesa.“

„A kdo ji to řekne? Ty? Ten písek je dneska na hovno.“

---

„Co je tohle?“ Ptá se Adéla stojíc na lesní skládce.

„Hm. VHS je tu napsané. To jsme se učili v kroužku. Pouštěly se z toho prý ve 20. století naučné filmy. Mám pocit, že Jarošová má v kabinetě podobnou krabičku a je na ní napsané: ‚Jak se páří bezobratlovci‘. “

„Tak to jo. To bude naučné.“

„Kolik jen tam toho pásku může být?“

„Nevím. 100 metrů?“

„A já si myslím že 200.“

„Vsadíme se.“

„O co?“

„Ty mi dáš pusu, když prohraješ. A já ti dám pusu, když prohraju já.“

„Platí!“

Šimon drží kazetu. Adéla běží a tahá. Pásky vlají už všude. Po stromech, po mýtině, po skládce…

„Teda, je toho hodně. To není ani 100, ani 200 metrů!“ Povzdechne si Adéla.

„Já bych řekl, že to je tak kilometr dlouhé.“

„Tak to jsi blíž ty,“ pokrčí rameny Adéla.

„Jak se to vezme. To už je spíš o násobcích. Tak, to třeba, když jsi prohrála se 100 metry, tak to máš 10x 100 metrů rovná se kilometr.“

„A co jako?“

„No dáš mi deset pus a je to!“

Jedná… Dvá… Tří…

„Už vím, proč nemám chodit do lesa.“

„Nemluv a dávej,“ pronese Šimon.

DESET.

---

„Ale teď už neuvidíme, co na tom bylo.“

„A na čem bys to přehrála?“

„Můžeme s tím zajít do televize, nebo na Barrandov, tam si s takovými věcmi třeba ještě hrají.“

„Tak kousek namotáme zpátky a zaneseme to tam!“

Barrandov Studios

„Ale my musíme moc vědět, co na tom je!“

„No dobře,“ nechá se obměkčit vrátná, „počkejte si na polední pauzu a zkuste chytit pana Srnce v kantýně, jestli Vám to pustí. Ale dlouho se mi tu na areálu nepoflakujte!“

---

„Srnec, těší mne.“

„A co se to tady dělá?“ Prochází laborkama.

„Tady se kopírují a zachraňují filmy z minulého století.“

„Tak to jsme tu dobře!“ Zvolá Adéla.

„No, tak si to pustíme. Ale moc toho nebude. Tak jedna minuta.“

Jedná… dvá… tří…

„Máte takových čuňačin víc? To by mohlo zajímat NFA. Ti vždy chtěli zachránit co nejširší spektrum československé tvorby. Vlastně ani nevím, jestli se ze zákona archivovaly taky pornokazety.“

STOP

Kamera 3!

Všechna pracovní světla zapnout!

Jeřáb nájezd na moderátora.

„Ano, milí televizní diváci. Správně tušíte otázku do příštího klání o nejlepší diváckou filmovou povídku pro děti a mládež.“

APPLAUSE!

Světla Publikum!

Jeřáb nájezd přes publikum!

Střih na debila co se nejvíce směje!

Jeřáb zpět na moderátora!

„Má Národní filmový archiv ve své péči také pornokazety?

A)    má celé oddělení pornokazet

B)     nemá, nejedná se totiž o významná díla československé kinematografie

C)    ředitel objevil celé oddělení nezaevidovaných pornokazet

D)    NFA tvrdí, že takové čuňačiny jsou v kompetenci České televize.

Těšíme se na Vaše esemesky, které sbírá naše Erika. Správnou odpověď Vám příští týden prozradí dlouholetý kurátor sbírek NFA, pan Vladimír Opíjel.“