Roku 1148 n. l.
Andrej už ruku takřka necítil; tíže meče mu ji skoro
zmrtvila. Na sobě měl těžkou kroužkovou košili, na níž se snesly snad tisíce
ran; vlastně necítil skoro celé tělo. Nebyl ani plně myslí na bojišti a jeho duch
se toulal neurčitými labyrinty své otupělosti. Tupé nárazy, když se čepel
zasekávala do těl, byly jen vzdálenou noční můrou.
Nic nedávalo smysl. Tělo, kterému se docela odcizil, zbroj,
která se mu stala tělem novým, meč, kterým udílí několik rozsudků smrti za
minutu. Krusta z pouštního prachu a zaschlé krve. Pusté kraje se táhnou od
obzoru k obzoru. Moře se táhne od obzoru k obzoru. Dny a noci přichází pořád
dokola, aniž by se cokoliv změnilo. A Saracéni, to nejsou lidé. Ne pro něj. Jen
řeka těl a oceli. Jen špetka další mrtvolnosti...
Vrazil meč pod saracénskou zbroj a pod páteř, když pak škubl
čepelí nahoru, málem toho muže roztrhl vedví. Utnout hlavu. Přeseknout šlachy.
Utnout hlavu. Rozdrtit kloub. A utnout hlavu.
Jak byla v rodném kraji tráva zelená, když byl dítě. Znal
Anču už tehdy. Měla nejsvětlejší vlasy ze všech dívek z vesnice. Když měli čas
nebo když se potkali na pastvě, tak spolu rozmlouvali, fantazírovali a snili.
Andreje vždy lákaly dálky. Nikdy by si nepomyslel, že se do nich nakonec podívá
takto.
Byl s Ančou na pohřbu její mámy a nikdy ji neviděl tak
plakat. Slzy tehdy tekly i po tváři jejího otce. Když se pak otec změnil,
obrátil k pití a přestal mluvit, zbyli si jen oni dva.
Andrej vyběhl na zpola zřícený ochoz. Vřava mu pokračovala
pod nohama a nad hlavou měl mlčící šedá oblaka. Udělal pár kroků, když tu si
všiml, že mu v cestě stojí osamělý saracénský bojovník. Zoufalství z něj přímo čišelo.
Musel se jistě ptát, čím si vysloužil dostat se do takové nešťastné náhody, že
se zrovna on sám střetne s těžkooděným křižákem, o němž se nesou legendy odsud
až k pobřeží. Nervózně přehmatával na jílci šavle a snažil se najít v
Andrejových ledových očích nějaké porozumění.
Toho by se tam nedohledal. Ale ani zuřivosti. Andrej byl
znavený. Už od rána se obíral myšlenkou, že není fér, když on stále žije,
zatímco ostatní padají jak podťaté klasy. Je to snad nějaké divné prokletí, že
se musí stále plahočit těmito kraji utrpení?
„Tak pojď,“ řekl klidně a sklonil meč.
Saracén se ani nehnul.
„No, co je?“ zvýšil Andrej hlas a hodil zbraň na zem.
Druhý muž byl už tak zdrcený hrůzou, že se nedokázal stále
ani hnout.
„Tak mě už zabij!“ zařval Andrej a Saracén upustil šavli.
„K čertu s tebou!“
Andrej skočil kupředu, zasadil ránu pěstí a Saracén se
skácel z ochozu.
Takovou ránu pěstí vrazil Ančině otci. Starému muži vyletěl
z huby zub. Další ránu vedl na ucho a když chlap dopadl na kolena, tak jej
Andrej srazil k zemi a rozbil mu hlavu kamenem. Tehdy ho jeho první záchvat
běsnění přešel a on poklekl k ní, oči vlhnoucí slzami.
Anča měla mezi nohama spoustu krve a oči docela ztrácející
chuť k životu. Bylo to dítě jejího otce, které čekala a byl to její otec, který
ji v opilství hrubě praštil do břicha.
Stihla jen jednou pohladit Andrejovu tvář a zemřela. Pak utíkal.
Jedl napůl syrové zajíce, které ukradl z ok a opekl na malém ohníčku. V kytlici
vystlané listím se třásl zimou. Nevěděl kam jít, ale musel jít, jinak by ho ten
hrůzný moment, kdy klečel mezi dvěma mrtvými těly, musel dohnat a pak by snad
vzpomínka rozcupovala jeho srdce zaživa.
Bitva už končila, když Andrej poprvé ucítil slabost. Ne
bolest, tu už dávno neznal, jen slabost. Tu znal moc dobře. Otupěle se posadil
do suchého trsu a zavřel oči. Tak jej našli a odnesli na ošetřovnu.
„Tolik pohmožděnin jsem snad v životě neviděl...“ ozval se
mužský hlas.
Andrej otevřel oči a spatřil plátěný strop stanu, pod kterým
kroužila bzučící moucha.
„...a to jsem viděl ledacos.“
„Vyhráli jsme, Andreji,“ ozval se z druhého směru velmistr
Matyáš.
Podíval se na něj, nic však neřekl.
„Ale ty toho moc nenamluvíš, že,“ řekl Matyáš a přisedl k
lůžku. „Tři dny jsi blouznil, ale beze slov. Jen samé vzdechy a pazvuky.“
Andrej zavřel oči a v duchu se hořce poušklíbl. Přišlo mu
ironické, že jediný, s kým za poslední týdny mluvil, byl Saracén, který mu
stejně nejspíš nerozuměl. I při modlitbách jen gestikuloval rty.
„Všiml jsem si,“ řekl pak.
„Tak přeci jen umíš mluvit!“ zasmál se Matyáš. „Věděl jsem,
že nebudeš trucovat věčně!“
Plácl Andreje po zhmožděném rameni, ztěžka se zvedl a zas
odkráčel. Tak přeci jen to nebylo tak těžké, pomyslel si Andrej. Možná nakonec
dojede domů, zotaví se, přijde na jiné myšlenky a celou tuhle mrtvolnost smyje
jak škraloup šedého prachu. Jen se nesmí vrátit do rodného kraje. Ne jako
tenkrát...
Tomu bylo tak pět let nazpátek. Již byl dospělý muž a ač
tušil, že na jeho zločin nebylo zapomenuto, cítil povinnost ukázat se alespoň
svým rodičům, tedy budou-li živi. Chtěl se jen připlížit k jejich chýši a
ukázat se jim. Aby viděli, že žije a že se nemá špatně. Že se v cizích službách
jako zbrojnoš dostal dokonce k takové vzácnosti, jakou je vlastní meč.
Jako by mu však nemělo být dáno, aby ve svém životě našel
něco jiného, než smutek. Chaloupku našel vypálenou. Zčernalá torza trámů se
tyčila vzhůru jako žalující monolity.
„Kéž doma najdeš svůj klid. Pán Ježíš s tebou.“
Andrej kývl hlavou a otočil se k Matyáši zády. Ukotvené lodi
se již nadouvaly plachty. I vítr se hnal na západ; pryč z holých plání posetých
mrtvolami.
Když odplouval, ještě se otočil a pohlédl ze zádě na
vzdalující se pobřeží. Matyáš byl už docela malou figurkou a za ním se tyčily
domy, křižácké tábory a ještě dál pak hory. A ještě dál, ale tam už nedohlédl,
tušil Jeruzalém. Království nebeské... Boží hrob... A přitom kolik nevýslovných
hříchů se tu vsáklo do půdy.
Andrej se posadil, zády k zábradlí, meč přes kolena. Oči se
mu klížily, ale místo tmy viděl jen další krveprolití.
Bylo tehdy krátce po dešti a hradní pán jel se svou družinou
z lovu. Byla to malá družina, zmoklá, unavená a sklíčená neúspěchem. Nebylo to
tak těžké...
První tři zabil lukem. Pak se konečně vzpamatovali. Půlka
vyrazila Andrejovi v ústrety, druhá, ta s rytířem, cválala k hradu. Pobídl
koně, objel útočníky a začal stíhat prchající. Když mlácení a pobídky
nestačily, tak vrazil koni dýku do zadku a zvíře, šílené bolestí, se dalo do
ještě většího trysku. Konečně dostihl prvního ozbrojence. Rána do zad, ani se
nestihl otočit a už byl pod kopyty svého koně.
Rytíř se obrátil. Byl to on. Svobodný pán z místního hradu.
Spálil jeho rodičům chýši a je samotné nechal uštvat. Proč? Snad z rozmaru.
Andrej se to dozvěděl od dítěte ze vsi. Pomstu pak nachystal rychle. Jen ukrást
koně.
Rytíř ani nepozdvihl meč a byl mrtev, Andrejův meč však
zůstal zaklíněn v jeho hrudi. Pustil jílec, stočil koně na lesní cestu a když
pod ním zvíře padlo, prchal po svých až do skalisek. Brzy se snesl soumrak a
pronásledovatelé ztratili stopu.
Ještě týž pátek bušil na vrata křižáckého řádu. Kam také
jinam jít?
Poslední vzpomínku na Anču měl předtím, než oblékl prvně
přehoz s černým křížem. Pak si je zapověděl. Křižáci totiž nepláčou. Nežijí v
minulosti.
Křižáci mají svou modlitebnu vždy s sebou.
Andrej zapíchl špičku meče do prken paluby a přitiskl rty k
jeho hlavici. Jílec se záštitou tvoří kříž. Když se jde do boje, tak se ten
kříž drží vzhůru nohama. A teče po něm krev.
„Gratia Dei sum domi,“ zní šeptaná slova, která mu od úst
bere vítr.
Doplul domů, do Evropy.