Vroucí voda se rozlije po skleněném dnu konvice jak biblická potopa. Noemův čajový pytlík nezachraňuje žádná zvířata, jen nějaký ten tein, nicméně má brzy stejně vodu v podpalubí i na hlavní palubě.

Lenka vycítí přítomnost Aleše, i když přijde potichu. Otočí se a podívá na něj. Oblékl si trenky a tričko. Vypadá rozespale.

„Dobré ráno,“ řekne mu a vezme do ruky citrón.

„Dobré,“ hlesne on, sedne si na židli a pozoruje Lenku.

„Myslím, že něco usmažím…“ mluví si ona pro sebe a nahlíží do ledničky. „Dej si čaj.“

„Hm.“

„Když jsem byla malá,“ začne Lenka, zatímco se rychle pohybuje po kuchyni. „Jako fakt malá… Tak jsem měla vymyšleného takového superhrdinu. Byl to chlápek, celý modrý, co měl tykadla a taky zbroj ze skoro nezničitelného materiálu a mechanické krovky. Byl z druhu broučích lidí, co žili v metanových jezerech na Neptunu. Měl pokročilou technologií a vládl zejména mrazem… Pořád jsem ho kreslila.“

Vajíčka syčí a prskají v pánvi.

„Proč ty jsi vlastně šel studovat astrofyziku?“

„Proč?“ poškrábe se Aleš na hlavě. „Ani nevím. Asi bych si vymýšlel, kdybych začal s nějakým příběhem, že jsem jako malý hltal knížky o kosmonautech. Možná mi jen na střední šla fyzika.“

„Takové příběhy jsou ale nejlepší,“ usměje se Lenka.

„Jak se jmenoval ten tvůj hrdina?“

„Říkala jsem mu anglicky, to frčelo. Byl to… Neptunian Frostbeetle.“

Aleš se zasměje.

„Dobré jméno.“

Postaví před něj talíř. Při jídle je ticho, jen počasí venku se zlobí, jako by závidělo teplo v lidských příbytcích.

„Lenko…“ začne Aleš nejistě a nemusí ani pokračovat, z tónu je jí jasné, co by má na jazyku, a určitě se nedá říct, že by toto téma neočekávala.

„Aleši,“ řekne rozhodným hlasem a tím jej přeruší. „Já vím, co se ti honí hlavou. Podívej. Ta noc teď, to byla dobrá věc; je dobře, že se to stalo a nelituju toho. Můžeš někdy zas přijít a bude to takhle znova. Prostě je to teď mezi námi takhle. Ale…“ Odmlčí se. „Ale věř mi, najdi si holku.“

„Cože?“

„Prostě si najdi holku. Vím, že se ti třeba líbí Eliška z prváku. Neptej se, jak to vím, znám tě dost dlouho a mám oči. Taky vím, že tohle se mnou ti teď přijde… snazší. Chceš slyšet, co si myslím, že je správně? Udělej ten krok, pozvi ji někam. Udělej to i pro mě.“

„To mi říkáš… teď?“ kouká na ni Aleš.

„Není příhodnější chvíle,“ zakroutí hlavou Lenka. „Nedělej to hned, ale nečekej s tím. Měls dost síly za mnou včera přijít a jen tak zazvonit na dveře a chtít mě vzít ven. Já vím, že to bylo jiné, ale tohle bude jen o trošičku těžší. A to ještě jen ze začátku.“

„Ale jak můžeš vědět, co chci…“

„A ty víš, co chceš?“

Aleš se už nadechuje, má výraz, jako by chtěl říct, že nic není přece zřejmějšího, ale pak semkne rty a zakroutí hlavou.

„Když budeš chtít tohle, budu tě zas po jednu noc svým způsobem milovat a ty mě taky. Ale oba přitom budem toužit po něčem jiném. Prostě to takhle nemůže být dlouho. Chápeš?“

„Ty bys chtěla, abych začal chodit s Eliškou? Tedy… tobě by to nevadilo?“

„Chtěla bych, aby aspoň jeden z nás byl zas… úplný.“

„Ale to přece můžeme…“ začne Aleš.

„Ne,“ zarazí ho Lenka. „Prostě mi věř. Ber to tak, že jsem starší o pár let a tohle vím. My se k sobě ve skutečnosti nehodíme. Nikdy by to neklapalo. Můžeme se scházet, můžeme spolu spát, dokud jsme oba osamělí, ale musíme přitom vzhlížet dál, za obzor, k něčemu jinému.“

„Hm.“

„Nebuď zklamaný. Samotného by tě tohle brzy napadlo, věř mi.“

„Tak jo,“ Aleš se usměje. „Možná se jí zkusím ozvat. Včera jsem se zas něco přiučil, to se hodí…“

Oba se rozesmějí.

„Tak dík za snídani. Asi půjdu…“

„Půjdu dolů s tebou, musím do vědárny.“

Rozloučí se na zastávce, je to vlastně jen takové nesmělé, ale dobře myšlené, „ahoj“. Lenka dá ruce do kapes a jde proti větru ulicí. Do knihovny vstoupí prochladlá a zabraná do úvah, takže do Justýny stojící u automatu na kafe málem vrazí.

Okamžik jako by trval věčnost. Pak se Lenka prudce otočí a chce bez přemýšlení zas odejít, knížky neknížky.

„Lenko! Počkej…“

„Ne…“ rozhodí rukama a připadá si zas malá, ponížená a chce utíkat.

Justýna ji doběhne ve dveřích.

„Lenko… Jsme snad dospělí lidi, ne? Já, chci to vysvětlit…“

Lenka chytne za madlo lítacích dveří a zastaví se. Nevyváděj, holka! Poslechnout si to přece můžeš…

„Hm. Ale nejdřív si vezmu ty knížky.“

O chvíli později jdou podél knihovny do Čechových sadů. Jsou teď, až na pár lidí, jako vymetené. Kolem projde malá holka s aktovkou, na které Lenku zaujme vyobrazení bojujících Pokémonů. Měla za to, že už nejsou v módě. Justýnu ani moc neposlouchá, stejně jí ty řeči nedávají smysl. A i kdyby smysl dávaly, co by asi mohly změnit? Co by mohly zlepšit?

„…já vím, že to je těžké pochopit…“

Těžké pochopit? O co se to snažíš? Mezitím dojdou k soše Boženy Němcové. Lenka si matně vzpomene, jak se kolem ní tehdy šla projít, jak měla v hlavě ten Cobainův citát a jak tehdy všechno vypadalo, že se řítí do propasti, do hrozivého drtiče a jeho klapajících čelistí. Cítí zárodek vzteku.

„Hele,“ nadechne se Lenka a otočí na Justýnu. „Já ti něco řeknu. To, žes… Co to?!“

Justýna se prudce otočí směrem, kterým Lenka upřeně hledí a z kterého se ozývají hrozné zvuky.

„Sakra… jdem tam… rychle!“

Pustí knížky a vyběhnou k malé holce, co napůl leží, napůl klečí, a svádí marný boj s velkým psem.

„Co to je za psa?! Kde je kdo?! Čí je?“ křičí zoufale Justýna a obě se vrhnou na zvíře.

Zápas trvá krátce, kopou do něj, až si začne všímat jich, Lence potrhá rukáv a pak ho konečně nakopne Justýna tak, že s kvičením odběhne. Dívky se otočí k dítěti, které už jen leží.

„Ježíš! Je celá od krve!“ zapiští Justýna a začne volat: „Pomoc! Pomozte nám někdo!“

Park je jako vymetený. Na dětském hřišti není ani nohy, jen z ulice se ozývá hluk dopravy.

„Volej záchranku!“ řekne Lenka rázně a rozepne holčičce potrhanou bundu. „Ten pes šel po krku!“

„Ježiš, sakra…“ mumlá Justýna a tak se jí třesou ruce, že mobil nejdřív upustí a zvedá ho ze země.

Vyťukává číslo a zatímco přístroj drží u ucha, pořád se třese. Lence se rozbuší srdce ještě rychleji, když spatří dlouhou tržnou ránu a tělíčko celé od krve. Justýna náhodou pohlédne tím směrem, v obličeji zezelená a odvrátí se bokem. Lenka se snaží zastavit pomocí své mikiny a cárů dětské bundy krvácení. Mluví na děvčátko a jen okrajově vnímá rozhovor Justýny s operátorem.

„Bude to dobré, neboj… Už je to dobré… Pes už je pryč… Dívej se na mě…“ blábolí Lenka, ale holčička ji moc nevnímá, piští, má obličej stažený bolestí, prudce vrtí hlavou a bezděčně zarývá prstíky do okolní trávy; je zřejmě v šoku.

Lenka jí podkládá nohy aktovkou. Když vidí vysmátého Pikačua potřísněného krví, pocítí dávivý reflex, ale zažene jej. Teď ne! Drž se! Tiskne ruce k provizorním obvazům, ale vidí, jak tím vším pořád protéká krev, má od ní ruce až na předloktí. Za chvíli, která se zdá být celým dnem, se ozve houkání sirén ve vší své zběsilosti.

„Už jedou… Za chvilku budou tu… Bude to v pohodě, uvidíš…“ mluví Lenka uklidňujícím hlasem, který se jí třese a ani si neuvědomí, že má v očích slzy.

Na chvíli odhlédne a vidí, že Justýna opodál zvrací. Holčička už nepiští. Chytá Lenku svou malou dlaní za zápěstí. Začíná zavírat oči.

„Ne! Nezavírej je!“ prosí Lenka a víc zmáčkne ránu.

Prstíky povolí stisk. Lenka už má celé tváře od slz. Justýna se doslova sveze k zemi vedle Lenky a přitiskne prsty na stejné místo. Za chvíli je má též celé od krve a to už je houkání u nich a parkem pobíhají saniťáci a střídají Lenku s Justýnou.

„Vy jste matka?“ ptá se Lenky kdosi, když zajištěnou holčičku nakládají do sanitky, a ta, jak si zmateně dává dlaně na tvář a do vlasů, má už celou hlavu od krve.

„Ne,“ vykoktá. „My… Šly jsme náhodou kolem.“

„Tak pojeďte s námi.“

Justýna s Lenkou vklouznou do sanitky. Za jízdy zajišťují zdravotníci krvácení. Holčička, bledá jako alabastr, je napojená na transfúzi. Oči má napůl otevřené a není jisté, zda vnímá. Když ji Lenka chytne za ruku, tak jí ty prsty sevře a takhle se drží po zbytek cesty a Lenka cítí, že ta ruka je studená a skoro přes slzy už nevidí a z toho všeho pláče už jí trochu teče i z nosu, tak se volnou rukou chvatně utírá kapesníkem a stírá si i slzy, ale to je marné, hned má zas tváře znovu mokré. Mezitím Justýna sedí vedle a vypadá, že bude zas zvracet. Sanitka kvílí a hází sebou v zatáčkách.

V nemocnici se personál zavře za dveřmi a na chodbě nechají Lenku s Justýnou a zakrvácenou aktovkou. Jdou se na toalety opláchnout a pak jsou v chodbě. Buď sedí na židlích nebo chodí tam a zpátky. Ani jedna z nich nemá sílu mluvit.

„Dám si kafe,“ konstatuje pak Lenka, když cítí, že z dalšího mlčení by se zbláznily. „Chceš taky?“

„Jo,“ řekne Justýna a i na té jediné slabice jí selže hlas.

Lenka se zpátky od automatu šourá pomalu.

„Dík,“ řekne Justýna skoro neslyšně a vezme si kelímek.

Trvá to jako věčnost, než vyjde ze sálu lékař. Tázavé pohledy hovoří za vše.

„Je stabilizovaná. Bude v pořádku, ale chvilku si u nás poleží,“ řekne jim.

Justýna se poprvé rozbrečí a Lenka jenom zátylkem hlavy lehce klepne o zeď a zamumlá pár slov úlevy. Cítí, jak se jí pomalu vrací teplo do žil.

„Jste v pořádku?“ zeptá se doktor. „Nechcete něco na uklidnění?“

„Já budu v pohodě,“ řekne Lenka.

„Taky, taky,“ zahuhlá Justýna, i když to nezní moc přesvědčivě.

„Neznáte její jméno? Že bychom zavolali rodiče. Policie je už na cestě. Jak se to vůbec stalo?“

„Pokousal ji nějaký pes, volně tam pobíhal,“ řekne Lenka, které se sice trochu třesou ruce, ale cítí, že už je zase víceméně klidná. „Neznáme ji, ale třeba bude mít v té aktovce žákovskou nebo něco.“

Otočí se na brašnu s Pokémony a odcvakne vršek. Vytáhne první sešit nadepsaný Vlastivěda a trochu ji zamrazí, když vidí, že holčička je taky Lenka. Lenka z druhé bé. Nadiktuje lékaři příjmení a ten odchází hledat v seznamu rodiče. Justýna vyhodí dopitý kelímek.

Policisté jsou tam za chvíli, sepisují protokol. Justýna někomu volá, Lenka nemá komu. Následuje uslzené představení s otcem malé holčičky, neboť tomu jedinému se dovolali. Takový mladý člověk, pomyslí si Lenka. Kdyby ho potkala na ulici, myslela by, že je student. Nejdřív si Lenky s Justýnou pro všechen strach ani nevšímá a teprve, když jej lékař přesvědčí, že dcera bude v pořádku, děkuje jim.

Po tom všem stojí obě na nemocničním parkovišti. Opodál zastaví auto, které Lenka moc dobře zná. Ani se radši nesnaží moc rozpoznávat rysy řidičova obličeje a řidiči zase stud nedovolí z auta vystoupit.

„Pojď, svezeme tě…“ nabídne Justýna.

Lenka na ni pohlédne ledovýma očima.

„Pojedu tramvají.“

„Lenko…“

„Justýno, nech to být,“ řekne Lenka a povzdechne si. „Byl to těžký den. Víš co, já už to ani nechci slyšet. Nezajímá mě to.“

„Je mi líto, že jsem ztratila kámošku,“ rozbrečí se Justýna znovu.

„O tom mi povídej.“

Justýna se otočí, odejde k autu a nastoupí. Vůz vyjede z areálu, zařadí se do pruhu na hlavní silnici a to je naposledy, kdy je oba Lenka uvidí.

Ale není to naposledy, kdy uvidí tu malou. Je u ní hned na druhý den.

„Já jsem Lenka,“ představuje se.

„Já taky,“ zasměje se holčička. „Ale to se nám bude plést.“

„Tak si budem říkat velká a malá Lenka, co ty na to?“

Malá Lenka leží v nemocniční posteli, pořád bledá a s řadou stehů, ale už je veselá a v těkajících očích je vidět, že by nejradši seskočila na zem a rozběhla se někam do dálky. Pod rukou si mačká plyšového Bulbasaura od otce, s nímž se před chvílí u ní Lenka vystřídala.

„Zachránilas mě,“ řekne malá Lenka.

„Nebyla jsem sama…“

„Jsi moje hrdinka,“ pokračuje, pustí plyšáka a natáhne ruce, takže se ta velká Lenka musí naklonit nad postel, aby ji mohla obejmout.

Malá Lenka dá té velké pusu na tvář a od té chvíle jsou nerozlučné kámošky. Dokud je ta malá v nemocnici, tak za ní velká chodí skoro každý den. Říkají si už jenom Malá a Velká a Lenka si skutečně najednou, snad poprvé v životě, připadá opravdu velká…

„Dneska… na tebe podniknu… útok…“ napíná jednou Velká dramaticky.

„Có?“ protáhne Malá.

„Charizarde, volím si tebe!“ zvolá Velká, vytáhne zpoza zad plyšáka Charizarda, předvádí plamenný nálet na Bulbasaura a obě se smějí.

„Hlavně v klidu,“ kárá je opodál procházející sestra.

„No jo,“ řekne Velká a s Malou na sebe spiklenecky mrkají a chichotají se.

A o něco později se Velká dívá na Malou, jak spí, jak má pod jednou rukou Bulbasaura a pod druhou Charizarda a toho k sobě tiskne o dost silněji, i když předchozí souboj vlastně prohrál.

„Tak spi,“ zašeptá Velká a položí na chvíli dlaň Malé k tvářičce, načež Malá k ní natočí hlavu, jako by ta ruka byla dalším plyšákem, ke kterému se chce tulit.

Velká Lenka v následujících dvou týdnech nenapíše ani slovo. Najednou jí celé válčení pod Krušnými horami a celá Eris nepřijdou tak důležité. Dvakrát se zas sejde s Agátou. Ta se doslechla o celé věci a Lenku nemůže vynachválit, takže ta se musí pořád červenat. O Justýně s Agátou vůbec nemluví. Lenka se pak ještě o sobě a Justýně dočte i v novinách a to se teprve červená.

Ještě jednou se vyspí s Alešem.

„Dneska jsi nějak vášnivá,“ řekne jí, když pak leží za ní a dýchá jí za krk.

„Mám poslední dobou dobrou náladu, víš,“ řekne Lenka, otočí se a políbí ho.

„Kvůli tomu článku v novinách?“

„Kecala bych, kdybych řekla, že se taky necítím hrdá. Ale to není tím článkem. Je to prostě tím… že zas cítím, že aspoň za něco stojím.“

„Vždycky jsi za něco stála,“ řekne Aleš.

„Od tebe se to v téhle chvíli…“ řekne Lenka, usměje se a obemkne ho zase svými stehny, „…tak úplně nepočítá.“

Malou pak pustí z nemocnice, ale Velká ji občas vodí z družiny domů a hlídá ji, když je to třeba.

„…no, a pochází z metanových jezírek na Neptunu,“ dořekne Velká a obě pak kreslí toho svalnatého superhrdinu s tykadly a mechanickými křídly.

Velká Lenka se pak doma zastaví před plakátem Éowyn a vedle něj si zatluče obrázek s věnováním psaným roztřeseným rukopisem druhačky: „pro moji Velkou Lenku od Malé Lenki“. Pousměje se nad hrubkou, pak zas pohlédne na Éowyn, pozvolna ji sundá a vrátí do šuplíku.

S Alešem se pak vidí na vítání prváků. Sedí u ní na baru, v ruce má panáka zlaté tequily, v kalíšku skořici a nad něčím přemýšlí.

„No tak, Aleši,“ usměje se ona. „Přece nestrávíš celý večer se svou učitelkou.“

Lenka kývne hlavou ke stolu na druhém konci místnosti, kde sedí Eliška, vcelku pěkné děvče, a očividně se nudí. Aleš pohlédne tím směrem a pak zas na Lenku.

„Vážně myslíš, že mám?“

„Trvám na tom,“ kývne Lenka hlavou.

„Víš, že bych ti byl věrný, kdybys to po mně chtěla. Byl bych jenom…“

Lenka mu položí dlaň na hřbet ruky: „Vím a část mne by si to tak asi i přála, ale nikdy bych to od tebe nemohla žádat. Budu mít radost, když za ní půjdeš. A už nad tím moc nepřemýšlej a upaluj.“

„Rozkaz, madam,“ zasalutuje Aleš, kopne do sebe tequilu a vydá se k Elišce.

Lenka se zvedne, jde si přisednout k hloučku učitelů a připadá si podruhé tak nějak velká.