Nad špičkami stromů svítá. Ocelové nebe, šedé jako smrt, ustupuje novému dni. V slabém světle se rýsují dvě siluety. Jsou podobny u rybníka do sebe propleteným vrbám.

„Cožpak nemáš vůbec strach?“ ptá se Ida Stanislava. „Jsi jak Slavan, vždy nadšený do boje, či jako Jaromír, napůl divoký muž? Mám se o tebe zas bát, jako předtím celou noc?“

Lenka rozehrává romantický vztah Stanislava s Idou v průběhu celého textu. Nejdřív se o vojáka Ida prostě jen bála; viděla to násilí na něm a chtěla být přesvědčena, že není tak zle. Pak u něj byla skoro celou noc a pocítila víc, než prostý strach, a před spaním se ostýchavě svěřila se svými city Adlétě, své paní, kterou rozčesávala před zrcadlem, a Adléta, s vlasy dlouhými a rovnými, pro Idu jak starší sestra či matka, se vědoucně usmívala. A nad ránem se Stanislav probral připraven do boje a prvně se s Idou políbili, sotva pár minut předtím, než měl Soběslav dát povel k útoku, k zabíjení, k umírání. Kolik je v tom tragédie, kolik patosu, kolik strachu a lásky…

Za oknem je tma. Z venkovního světa je vidět o to méně, o co víc odhaluje hřejivé světlo lampičky z nehybného pokoje. Lenka vidí ve skle vlastní tvář, pobledlou, unavenou z bdění, ale ještě ne připravenou jít spát; tvář pokoušenou životem, ale veselou; nikoliv úplně symetrickou, ale pohlednou. Usměje se sama na sebe a stočí zas oči k monitoru. Přemýšlí, jak psát dál, a cítí, že už brzy přijde ten okamžik, kdy bude psát bitvu, kdy bude dílo vrcholit. Myšlenky se však rozutíkají a většina z nich k malé Lence, kterou zrovna den předtím vedla z družiny, hrála si s ní, učily se spolu a skončilo to dlouho do noci trvajícím rozhovorem s jejím otcem, tedy s Petrem, neboť takové je jeho jméno.

„Kde je vaše paní?“ ptala se kdysi, když tam byla poprvé a on řekl: „Teď… tu s námi není.“

Odpověď to byla nejasná a Lenka si ještě týden myslela, že se s tou ženou prostě jen míjí.

„Zemřela… při autonehodě,“ řekl jí pak konečně, když spatřil rozpačitost toho omylu a ona pochopila rozsah slova „teď“ a uvědomila si, že on už má jenom svou holčičku a kolik pro sebe ti dva znamenají, jaký mají svůj svět.

A tak, když ho ten den viděla sklíčeného a on nabídl, aby chvíli zůstala, tak si až do půl druhé ráno povídali o všem možném a vypili dvě flašky vína. Ovšemže Lenku napadlo, že je to vcelku fajn chlap a jak pohádkové a romantické by to bylo, kdyby tam zaplnila to prázdné místo, jenže čím víc se bavili, tím víc si Lenka byla jistá, že něco takového není možné, že on tím způsobem vůbec nepřemýšlí, že asi má nějaký důvod, proč si za pět let nikoho nenašel, a že taková idea zůstane fakt asi jen v říši pohádek a snů. Protože život není novela a vděčnost za záchranu života je silný cit, ale u něho to taky skončí.

Připadala si trochu jako tehdy Aleš: nejdřív zklamaně, že nemůže mít to, co vypadá na první pohled tak skvěle; pak hloupě, že tak rychle dala na první pohled; a pak zas směšně, když ji napadla ta podobnost. Ale mávla nad tím rukou. Byla to přeci jen romantická představa, stylizace do nešťastné husopasky, co náhle prokázala odvahu a stala se princeznou.

„Mám hrozný strach,“ řekne Stanislav a Lenka si vzpomene na Agátu, jak si sundává rukavice a číší z ní bojovnost, zlost, síla, nejistota i beznaděj; to vše vepsáno v té jedné drobné tváři. „Jako všichni z těch mužů. Ale vidět Soběslava, jak je vznešený a hrdý v boji, vidět Víta, jeho kaplana s posvátným kopím, které přivezla naše paní Adléta, valkýra slovanská, to vše pozvedá ducha nás, válečníků; avšak nejvíc jej pozvedá myšlenka na naše lásky a mne pak konkrétně na lásku, kterou jsem našel doslova půl minuty před dvanáctou, kterou jsem našel v horečkách, kdy jsem si myslel, že ráno ani neuzvednu meč. Vidíš, našel jsem tebe a nyní toužím ten meč pozvednout a vím, že jej pozvednu se silou a že se vší vřavou prosekám a vrátím se k tobě, neboť i v tak krátké chvíli jsem již poznal, že jsi má vyvolená.“

Lenka si povzdechne. Dobře, to je možná moc patetické. Shift, označit, delete. Proč to tak píše? To jí tolik chybí patos v životě? Nepřišlo by jí směšné, kdyby byl život náhle takový? Nepřišlo by jí to umělé?

„Takže astrofyzika? Já myslel, že tady v Olomouci se sází jen na optiku,“ řekl tehdy Petr a Lenka jen pokrčila rameny a prohodila něco o financování výzkumu.

Rozhlížela se po obýváku. Byl útulný, určitě útulnější, než ten její. Také dražší, noblesnější. Ale teď, když věděla, že nemají manželku a matku, tak měla z každého detailu pocit, že v něm něco chybí a celý design místnosti na ni působil skličujícím dojmem.

„Vzali jsme se po škole, v pětadvacíti. Lenka se narodila po roce. Žena se jmenovala Alžběta. Vidíš, to je ona…“ podával Lence zarámovanou fotku a Lenka měla podobný pocit, jako když při náhodné procházce po neředínském hřbitově narazila na docela malý náhrobní kámen jakési osmnáctileté holky, jejíž pěkný usměvavý obrázek byl hned vedle jména a data. Osmnáct let… A nikdy víc.

„Musel jste ji milovat…“ řekla a on skoro zvolal: „Přece mi nevykej. Zachránilas mé dceři život, měl bych ti snad vykat já. Měl bych tě zahrnout dary…“ řekl a lehce se mu zatřpytily oči slzami.

Bylo to něco, co zmiňoval víckrát a jakési peníze dokonce Lence i vnutil, z čehož měla divný pocit, ale nemohla už odmítnout, tak na to zkusila zapomenout.

„Je fajn, že si tak s mojí Lenkou rozumíte. A co tvá kamarádka, ta se nechce stavit? Chtěl bych taky jí ještě jednou poděkovat.“

V Lence hrklo, ale jen trochu.

„Není to má kamarádka. Ani se už nevídáme. Je to delší příběh.“

Ťuk, ťuk, qwerty je jí celým světem. Píše o tom, jak byl předvoj německé armády, vedený Otou Černým, napaden Čechy. Je to krutá a nelítostná řež, dynamická bitva, dynamické psaní, prsty letí po klávesnici, je to jak rychlé šachy: nezvednout prsty z klávesnice; nevydechnout, neudělat tečku, málem ani nedýchat, vřetězit každý další nával slov, jak se objevují v hlavě, nádech, výdech, scéna, slova, ocel, křik a krev.

Na večer je domluvená s Agátou, jdou na tupláka do Svatováclavského pivovaru, což je z Opletalovy kousek, snad ani ne pět minut chůze.

„Ale nevím, nevím, jestli to klapne,“ pousměje se Agáta a vezme si zpátky mobil, na kterém Lence ukazovala fotku mladé ženy, s níž bude mít napozítří rande. „Za pokus člověk nic nedá. A co Petr? Už ho máš kolem prstu?“ škádlí Lenku.

„Nech toho,“ zamračí se ona. „Už o tom nechci mluvit. Vůbec to takhle nefunguje.“

„Jak, že to nefunguje? Jeho dcera tě zbožňuje, on je sám jak kůl v plotě a ty jsi pěkná holka, co to má v hlavě srovnané. Co víc je na tom za vědu?“

Lenka chce na to něco namítnout, asi hlavně říct, že to není až tak prosté a banální, ale pak zmlkne, párkrát se kousne do spodního rtu a řekne: „Už to neřešme, jo? To není prostě ten důvod, proč za nimi chodím.“

Agáta pokrčí rameny a jako by tím říkala „no, jak myslíš“.

Lenka je ráda, že litrový krýgl, přeci jen znatelně těžší než normální pivo, udrží v jedné ruce bez drobného chvění. Obdivuje Agátu, která s tím nemá sebemenší problém. Přiťuknou si, Agáta klepne o stůl, Lenka to nedělá, a smočí ústa tou chladnou kapalinou plnou oxidu uhličitého.

„Tak, jací kluci se ti tu líbí? No, tamten vypadá jak Marek…“ ukazuje Agáta.

„Rozhodně nechci nikoho, kdo vypadá jako Marek.“

„Co tamten? Vypadá, že posiluje hlavně trapézy, ale má dobrou postavu a potenciál…“

„To není to, co mě láká,“ zasměje se Lenka.

„Takže chceš někoho hodného?“

„Já nevím, kruci, ty snad víš?“

„Jasně,“ řekne Agáta. „Nějakou sportovkyni.“

„Že teda Justýna byla hodně sportovní,“ ušklíbne se Lenka.

„Neříkalas sama, že už nechceš znovu Marka?“

„Nechci, aby mi ho připomínal. Ale v něčem by mu mohl být podobný. Třeba Marek… to se těžko popisuje. Četl básně a vůbec jim nerozuměl a vždycky, když je vykládal, tak to nějak pokazil a bylo to spíš směšné, ale, hm… Už jen to, že to dělal, jako by měl nějaký projekt ke svému zkulturnění, jako by si myslel, že ho to zlepšuje, či co… To se mi na něm líbilo. Ani jsem si to asi tak úplně neuvědomovala, dokud jsem s ním byla.“

„Básně, jo?“

„Vždycky s nějakou přišel a pak mi z ní četl a strašně chtěl, abych řekla svůj názor. Bylo to divné…“

„Ale mělas to ráda,“ řekne Agáta.

„Ani ne,“ pousměje se Lenka. „Ale měla jsem ráda ho, že je takový, že to tak dělá.“

„To nechápu.“

„Ale mně to takhle smysl dává.“

„A co byla poslední báseň?“

„Ani nevím…“ řekne Lenka, náhle si však přece na něco vzpomene.

„Ale větve, ruce vichru,“ četl Marek. „Dobré, ne?“

„Hm, asi jo,“ odvětila. „Taková metafora, ne?“

„Bijí prostor, v němž je prázdno… To se mi líbí, jak píše o obyčejných věcech a vlastně i obyčejně a přitom to vůbec není obyčejné…“

„Cože?“ rozesmála se Lenka. „Nemůžeš třikrát za sebou použít stejné slovo, abys něco popsal.“

„Ale ty ruce, to je dobré, nemyslíš? Je to děsivé.“

„Hm?“ vzhlédla Lenka.

„Ruce… Mají prsty, nebo přímo spáry, sápou se, chňapou, zatínají prsty v křeči a pak v pěst, rozpínají se a protahují. A bijí ten vzduch kolem sebe.“

„Hm, pěkné,“ usmála se Lenka a jak ležela na posteli, tak si dala obě ruce pod bradu. „Je to jak ze Sněhurky nebo z Evil Dead.“

„Nebo jako by se pod městem probouzel C’thulhu!“ zamračil se na oko Marek.

„Já tě mám tak ráda!“ zvolala spontánně Lenka, vyskočila, povalila ho vedle sebe a převalila se na něj a celé to bylo tak náhlé a očividně upřímné, že Marek neměl slov.

„Co je?“ ptá se Agáta. „Na něco vzpomínáš?“

„Hm, jo,“ řekne Lenka a pozvedne tupláka. „Přijdou ti větve ve větru jako nějaké prsty?“

„Možná,“ zamyslí se Agáta. „Proč ne. O tom byla ta báseň?“

„Nejen o tom.“

„Pláčí tak, že není slyšet jejich kvílení,“ přečetl Marek. „Jako by pláč nesouvisel s kvílením, že?“

„Nemusí souviset,“ řekla mu Lenka.

„Asi to není nejlepší téma,“ řekne Agáta. „Vidím to na tobě. Promiň.“

„V poho. Přenesla jsem se to přes to. Tedy, přenesla jsem se tak, jak to jen šlo.“

Jako by tam viděla ty ruce vichru, tam v Krušných horách, kde se mlha spájí s chumelením a sníh je nasáklý krví. Ocel studí jak samotná smrt, do jejichž síní přišli vojáci na návštěvu. Vichr je posel smrti a větve jsou kostěné prsty chrastící prázdnotou.

„Každopádně je to inspirativní,“ řekne Lenka.

Dopijí a jdou spolu ulicí.

„Ty ještě nejdeš domů?“ ptá se Agáta, když projdou kolem kostela svatého Mořice.

„Kousek tě doprovodím a pak se ještě stavím na vítání prváků.“

„Nemělas něco takového minulý týden?“

„Jo, ale teď to je jiná katedra,“ zasměje se Lenka. „Taky tam znám pár lidí, tak se na ně podívám; prohodím pár slov. A je to v Garchu, tam jsem dlouho nebyla.“

„Aha, tak to moc nepřeháněj a dávej na sebe bacha.“

„Jasně, zatím.“

Čas ubíhá rychle. Lenka pozvolna pije, baví se o práci i o životě, chvílí sedí u jednoho a pak zas u druhého stolu. Hodinová ručička se vyšplhá na nejvyšší bod a začíná zas svůj pomalý pád. Když se blíží jedničce, někteří studenti odchází, mezi nimi Lenka.

„Tak čau,“ mávne jim a vydá se jiným směrem.

Jde k Čechovým sadům, k místu, kde svedly s Justýnou boj se psem a kolem kterého dlouho nešla. Míjí šedivé siluety domů lemujících potemnělou ulici. Na okamžik se zastaví, s podivným mrazením v zádech, s jakousi nejistotou. S náhlým pocitem, že ji snad někdo sleduje, se prudce otočí za sebe. Zašustí nedaleké křoví, vyloupne se z něj kočka, takový šedivý macek, přeběhne cestu a jedním elegantním skokem zmizí v zahradě. Jenom jsi přebrala, holka. A toho stresu je na tebe taky moc… Zavrávorá na kraji chodníku a jde zas rovně, podél vily, které je celá zlověstně tichá, pak přes křižovatku, kde ulici Na Vozovce protíná Karolíny Světlé.

Lekne se, když jí přijde esemeska. Proč to mám tak nahlas, kruci? Je to operátor. Schová zas mobil, vydechne a jde dál ulicí, podél činžovního domu. Je tak zabraná do svých myšlenek, že chvatné kroky uslyší až na poslední chvíli a v tom krátkém okamžiku si není schopna nic uvědomit.

Vlastně není ani tak opilá, jako je spíš v šoku. Nechápe, co se to děje a proč se to děje. Ten někdo jí zacpává pusu a vláčí ji ke kontejnerům za činžákem. Je tak mimo z té náhlosti a taky z jeho síly, že ji ani nenapadne se bránit. Dostane ránu otevřenou dlaní a rozbolí ji čelist. Nechápe to. Proč? Proč zrovna já? Bolí to!

„Tak se mi to líbí,“ slyší jeho hlas. „Hezky odevzdaná. Odevzdaná malá čubka.“

Cože?! Teprve teď se jí v otupělé mysli rodí pochopení situace. Tohle se tedy děje?!

Pracky jí přitiskne tvář ke zdi a nalepí se k ní zezadu. Má páchnoucí dech. Šok vystřídá strach. Tohle přece nemůže být pravda! Tohle se neděje! Na okamžik ji napadne myšlenka: copak on neví, kdo jsem? Neví, kolik lidí mě má rádo? Neví o těch docentech a doktorech, co si váží mojí práce? O všech, pro které tolik znamenám? O malé Lence? Jak by se jim podíval do očí, co by jim řekl? Hned si pomyslí, že ty myšlenky jsou absurdní. Ti lidé tady teď nejsou.

Poprvé se zazmítá.

„Tak přeci,“ zachechtá se on a Lenka si s hrůzou uvědomí, že tomuhle nevyklouzne, že je strašně slabá a neumí ani žádnou sebeobranu a že ji nikdy žádný kluk neuhodil a že považovala vždy celý svět za vcelku milé a přátelské místo.

Lenka je tak mimo, že neví, jestli se má rozbrečet, žadonit, dál se zmítat nebo křičet. Je slyšet cvaknutí a Lenka si hned domyslí, o co jde, načež ztuhne jak mramorová socha. Slyší jen své srdce, které buší, jako by se chtělo probít ven skrz žebra, vyskočit z hrudi a utíkat na svobodu.

Na zlomek okamžiku si vzpomene na raketoplán Challenger. Když v roce 1986 skoro celý explodoval, kabina zůstala podle všeho netknutá. Řítila se s posádkou dolů. Rychlostí přes tři sta kilometrů v hodině narazila do vodní hladiny. Až do posledních vteřin byla posádka naživu a při vědomí. Měli nasazeny dýchací přístroje, z nichž vydýchali tři čtvrtiny vzduchu, což odpovídá pěti minutám poklidného dýchání. Jenže modul padal jen dvě a půl minuty.

Tak intenzivně dýchá i Lenka, slyší svůj dech jak v nějaké masce, připadá si jak někdo z těch kosmonautů, jako by měla ještě pár vteřin, ale během nich věděla, že se zabije nárazem, že pocítí dvě stě gé a pak pro změnu vůbec nic a nikdy už nic, že čas přestane provždy plynout, a že není věci, která by to odvrátila, že už příběh vlastně skončil.

To jí proběhne hlavou, když na tváři pocítí to ostří nože, ten studící kov, a zpoza hlavy se jí ozve: „Hezky buď potichu a neper se a bude to pro všechny nejlepší. Rozumíš?“

Zvuk, který Lence opustí rty, má nejblíž k slabému zakňučení týraného štěněte. Nůž je neklidný, udělal jí už krvavou ranku, kdykoliv se může stát cokoliv. Běží jí hlavou otázky. Takhle skončím? Mohlo by to být teď? Je to můj konec? V tuhle chvíli, uprostřed všech rozdělaných věcí, když už vše vypadá zas nějak dobře, tak tu takhle uzavřu tu kapitolu? Už nikdy neuvidím ty lidi, co mám ráda?

„Tak rozumíš?!“ zalomcuje s ní.

Horlivě zakývá hlavou a teprve teď se jí spustí po tváři pálící slzy. Cítí nad sebou lítost, že je tak slabá a odevzdaná. Kde je teď ta hrdinka, co kousek odtud zachránila život? Je tu zas jen troska, které se dělá fyzicky zle z pocitu bezmoci, který povstává z té nevysvětlitelné a nízké agrese, z ukrutností a ponížení, jaké si jsou lidé schopni rozdávat.

„Fajn. Hodná holka.“

Nůž kamsi zmizí, ale myšlenka na to ostří je v Lenčině mysli pořád. Proboha, jaké to jen může být, mít takový nůž v zádech? V krku? Uvědomí si, že už je docela střízlivá.

Dlaň jí překryje pusu, je nechutně slaná a smrdí potem. Druhá ruka jí pod sukní stahuje punčochy. Dobývá se k ní tak chvatně a je tak roztřesený, jak jeden kluk, se kterým kdysi byla, byl to ještě panic, chtěl si to s ní na jednom koncertě rozdat na záchodě a byl strašně nervózní a jako by to celé vysvlékání chtěl už jen mít co nejrychleji za sebou.

Lenka ucítí, že jí stáhnul už i kalhotky. Přála by si teď usnout a spát a spát a nemít vědomí…

„Prosím…“ vyjde z ní konečně první slovo a je skoro neslyšitelné.

Tak mi to přeci nedělej. Není to fér… Nevidíš, že tě prosím? Zničíš mě tím! Zničíš člověka!

„Prosím…“ zopakuje.

Vítr začne silněji foukat, jako by se teď chvástal, že ji konečně dostihl, že konečně splnil své zlověstné sliby, které skládal při lomcování okenicemi. Opadané stromy se chvějí v tom větru, třesou se hrůzou, mlátí o sebe větvemi.

„Můžeš si za to sama,“ zasyčí on a je v tom všechno zlo světa a jí je jasné, že je konec.

Větve, ruce povětrné, s prosby prsty urvanými, spínají se, prosí západ.

Eris pluje Kuiperovým pásem.

Lenka zavře oči.