.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Květen  >>
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31     

 .: Online
Stránku si právě čte 11 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Vzpomínky na pokračování (2)
(ze dne 01.09.2015, autor článku: Harr)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Vzpomínky na pokračování (2)
Omlouvám se za čekání, ale občas "Člověk míní, ale vyšší instance mění", tak dávám další díl až dnes. Obdivuji ty, jimž se dařilo psát dle určených dat, protože já, seč se snažím plnit svá předsevzetí co nejlépe, neustále opravuji a z napsaného textu zbývá čím dál víc - méně. Slibuji, že se polepším.


Dědeček.

Jela jsem s mamkou za dědou a babičkou do Soběslavi. Bydleli v krásném domě při silnici na Tábor, těsně pod Hláskou. Společně s ní měli zahradu. Sloužila původně jako hradní příkop, byla pěkně hluboko. Z okna v kuchyni jsem do ní sice viděla, ale naprosto jsem nerozeznávala, co v ní je. Vím, že v ní měl děda skleník. Táta mi vyprávěl, že jednou, když utíkal ven přes zákaz, to bral přes pavlač a odtud skákal do zahrady. Pochopitelně se trefil přesně do skleníku. Ještě štěstí, že to bylo jen okrajové střetnutí, tak se moc nepořezal, ale stejně bylo zle. Děda na něj byl přísný, chtěl, aby z něj něco bylo, aby se věnoval hudbě, jako on. Děda byl profesorem hudby. Učil v Učitelském ústavu nejprve v Táboře, potom v Soběslavi. Dával i hodiny.

 Děda byl štíhlý pán s "drátěnými" brejličkami na nose, vždycky v obleku s vestičkou a s úsměvem na rtech. Pod nosem měl bílý knírek a občas kouřil dýmku. Dnes vím, že to byla dýmka, tehdy jsem nerozeznávala rozdíl mezi fajfkou a dýmkou. Pohyboval se tak nějak potichu a mluvil také potichu, nikdy jsem nezažila, že by zvýšil hlas, ale asi to nebylo potřeba. Všechno tam nějak samo od sebe šlapalo. V dědově pokoji, kde byly hudební nástroje, bylo vždycky trochu šero, ale moc se mi tam líbilo. Na klavíru trůnila panenka v bohatě zdobených pletených šatech. Děda mi ji občas půjčoval, aby babička nevěděla. Držela jsem ji v náručí a jen jsem se na ni dívala, byla tak krásná - jako princezna, o kterých mi před spaním maminka vyprávěla. Děda mi taky vyprávěl. Už si nepamatuji obsah, ale bylo to o zvířátkách. Miloval je. Když bylo tátovi kolem pátého roku, babička od dědy odešla. Zamilovala se do herce jedné kočovné společnosti a odjela s ním Cestovali po Itálii a pak bydleli ve Vídni.  Děda zůstal  strašlivě osamocený - jen s chlapcem, kterého adoptoval, s pejskem, kterého si po babiččině odchodu ihned pořídil a s marností v srdci. Babičku měl moc rád a když se ta po sedmi letech vrátila, jakoby nic, vzal ji bez výčitek zpátky. Vlastně musel, protože v období její nepřítomnosti se zakoukal do mladé slečny a protože to byla jeho žákyně, byl to strašný skandál.  Proto musel děda přestat učit v Táboře. V Soběslavi učil v Učitelském ústavě, ale doma už hodiny nedával. A do rodin docházel, ale v době, kdy jsem za ním s rodiči a později jen  s mamkou jezdila, už byl jen doma. Tatínek vždycky říkal, že v něm zlomili jeho veselost. 

V Soběslavi bylo moc fajn. S dědou jsem každé ráno chodila krmit pejsky - všechny v Soběslavi. Děda už žádného neměl, babička to nedovolila. Neměla jsem ji tenkrát  moc ráda, protože pořád na dědu křičela a ani to "pejskování" se jí nelíbilo. Ale to nebylo všechno, my chodili taky k řece krmit ryby. Jen jsem musela dávat pozor, abych se nenamočila. I k Novému rybníku jsme chodili, ten se nechal přejít celý suchou nohou. Bylo to fajn. Tohle bylo moje poslední léto s dědou. V zimě si na chodníku na náledí pochroumal nohu - zlomil si ji v krčku. Celou zimu byl v nemocnici, dokonce jsme se s mamkou za ním byly podívat někdy po vánocích. Bohužel se dalšího léta nedožil. Zemřel na zápal plic a my jsme si potom, když jsem začala chodit do první třídy, vzali babičku k sobě. 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz