Ve kterém však nemohou zcela rozvíjet své dovednosti.

Mají pocit, spíše strach, že na ně ve světě někdo či něco čeká. (Opak obecné fráze, že na tebe nikde nikdo a nic nečeká.)

Mají strach to něco najít, protože by je úspěch na jiném místě připravil o jejich domov. 

Jedinou pevnou půdou jim je pomíjivost, tedy plavba za novými lidmi, krajinami, továrnami. Jedinou pevnou půdou, v čem se nacházejí, je umělecké ztvárnění pochybností a hledání (také hudba V. Merty a Dáši Voňkové).

Jejich neklid je formován klidem a zažitostí míst/společenství, kde zrovna bydlí a pracují. Španělsko před sociálním i ekonomickým rozvratem, staré kino již brzy po 90 letech každodennosti v nové době promítat nebude a Továrna na filmy, FOMA, nemá jistoty přežití v digitální době vůbec žádné.

Na pozadí těchto dějinných zlomů a nástupu digitálního věku se naši dva hrdinové schovávají ve starých časech, které pomalu končí. Možná právě proto, ironií osudu, svůj osud splynou ve starém dvojtaktním minibusu, odjíždějícím do nekonečné černoty, minulosti a zároveň budoucnosti. Do budoucnosti vztahu dvou mladých lidí, kteří si v onom novém světě budou muset poradit, mít se rádi i přes to, že je bude obklopovat množství deziluze a srabství lidí, které měli rádi.

Toto období náš film už nezpracovává, konec nechává na představivosti diváka.

Na jeho pocitech, pochybnostech, strastech i radostech.

Charakteristiky postav

Maya je dívkou fyzicky přitažlivou, neprůraznou, nebořící. Za to však pozorující, přející a neubližující. Z pražského pohledu možná i hloupou a naivní. Její vnitřní svět je však pochybující a díky tomu i bohatý a empatický, či alespoň neurážející lidi zcela jiného vzezření a typu chování (dělnice továrny a či obsluha Jednoty).

Matěj není srovnán sám se sebou, není srovnán se svými schopnostmi, své úspěchy má potřebu heroizovat i zesměšňovat zároveň. Skrze svou neupřímnost sám k sobě je obtížné pro okolí jej přijmout. Je však pro jeho okolí obtížné jej i nepřijmout a protože všem těm jeho pocitům a pochodům a záchvatům veselí i smutku nerozumí, setkání s ním zjednodušují na ono... No to je prostě Matěj.

Mají jej rádi, i přesto, že svou neomaleností a rychlostí komunikace a nedomýšlení důsledků urazil a naštval snad všechny. Díky tomu však urazil i letité imbecily, proti nimž si nikdo nic netroufl. Tyto silné skutky a odvaha vždy prezentovat svůj názor, i když je mnohdy hloupý  a trapný, si nakonec získal přízeň nejbližšího okolí (a kamaráda Tomáše, který s ním chodí na škopek).

Španělsko mu přineslo jedno velké osvobození. Spoustě jeho blbým kecům nikdo nerozumí. Ani jeho chlubení nikdo nerozumí. Ztrácí svou veškerou identitu a k jeho vlastnímu překvapení buduje identitu zcela jinou, než za koho jej mají doma.

Je z něj přející, nekonfliktní kluk, procházející si etapou života, kdy díky jaz. bariéře nikdo nerozumí jemu a on stejně tak nerozumí nikomu. To jediné, co může dát a přijmout, je lidský úsměv a náznak porozumění.

Je jeho velkým štěstím, že potkává Španělku, tradiční katolickou španělskou rodinu a přijímají jej v mnohých rodinách za svého. Přitom jim Matěj nepřinese žádné výhody, po Erasmu odjede domů. Ve Španělsku já jemu, on mně, neplatí. Naopak. Matěj, díky kinu Cine D`or, amatérskému filmaři Pau Maldonadu a rodině Sereny nachází sám sebe.

Když to vše, co v životě hledal, nachází, získává nabídku na práci ve španělském filmovém archivu, všeho se vzdává. Moře, tepla, kamarádů, slečny. A vrací se do Česka. Kde je tma, zima, chlad. A jedna holka stopující v Olomouci.

A mnoho smutku. A mnoho minulosti...

Přesto však by film měl být stále přes tyto pochyby a smutek filmem pozitivním. Ty zážitky, ty neklidné základy a stálé hledání jsou totiž jedinou smysluplnou věcí, která nás, tak jako písně V. Merty, posunují vpřed.

Tiky či jiné rysy postav

Maya je nefotící fotograf. Mající foťák a kapesník vždy po ruce. Je totiž alergik, často marodící a často nachlazený. Skrze svou drobnou postavu budí i v dospělosti soucit hodný dítěti. Skrze svou drobnou postavu dává šanci i v dospělém věku skloubit dva protichůdné požadavky dospělých kluků. Mít holku mentálně zralou, ale vzezřením stále pubertální.

Svůj výškový a drobnostní handicap kompenzuje někdy až děsivou upřímností k lidem neupřímným a zdánlivě litujícím či snažícím se jí předcházet a pomáhat, protože je „tak maličká a roztomilá". Ze své fyzické podstaty však umí i mnohé vytěžit a nebrání se darům a pomoci, zvyšující její bezstarostnost a komfort.

V domácím prostředí o sebe moc nedbá, chodí rozcuchaná, ve starém pyžamu, kašle na konvence, chlastá, co lednice dá (což je v ostrém kontrastu vůči očekávání od tak drobné dívky). Pokud však míří do společnosti, nějaké neskrčené šatstvo ve svém mrdníku vždy najde. Maya je zkrátka usmrkaný bordelář s věčně dosmrkaným špinavým plátěným kapesníkem, bordelář, který se umí dát čas od času do kupy a chodit do společnosti upravená, čímž prožívá jistou fikci a očekávání, která ve svém okolí falešně, avšak pro ni osobně zábavně, vzbuzuje. Maya je bytost inteligentní, zdrženlivá, spíše pozorující a málo mluvící. Svým většinovým mlčením nechává vyniknout a spíše pozoruje lidi ve své blízkosti. Nechává je říct to, co chtějí.

Matěj je nešikovný ve sportu, zdatný však v hudbě a technice. Díky převaze feministických učitelek na základní škole pohrdá galantností k ženám, neboť ji zpravidla vyžadovaly vesnické agresivní buchty, toužící nikoli po rovnocenném vztahu, ale po ponížení muže. Číší z něj lhostejnost k závisti a pomluvám okolí, je workoholikem, pro kterého je podstatný posun věcí vpřed, i za cenu, že onen posun bude zcela špatným směrem a nadělá více zmatku, než užitku. Dokáží jej dojmout a uhranout dívky drobnějších postav, nebojících se techniky či řízení auta. Jsou mu sympatické činy, a to jakékoli. Je nervózní, pokud se kolem nic neděje. A snaží se vytvářet prostředí, ve kterém se něco děje. 

Jeho bezohlednost jej občas dožene k pochybám, depresím a snaze obnovy nějakého citu či empatie k lidem. Matěj je kluk citlivý i sprostý zároveň. Ač se chová extrovertně, je silným introvertem, nepouštějícího k sobě city druhých. Nebo přesněji, bojící se citů a lásky ostatních. Svět je pro něj fikcí a do fikce se tedy počítá i láska. Tu sice vnímá, nějak opětuje, ale ze všeho nejvíc se bojí své vlastní manipulace s lidmi kolem něj. A proto, když mluví, plave po povrchu, nerad prezentuje své názory, neboť má pocit, že žádné nemá. Má však talent pro rozvíjení absurdních situací a v neustálém matení svého okolí. Má bytostně rád film a otevřené konce. Má bytostně rád film, který nic neobjasní, ba naopak, vyvolá spoustu dalších otázek. Má bytostně rád hudbu, která způsobí totéž. Má pocit, že smysl se nachází v abstrakci každého z nás a právě pomocí hudby se do vlastní abstrakce a vlastního vesmíru dokážeme položit.

Ostatně, to je i jediná poloha, na kterou balí holky. Za pianem po pár pivech. Jinak je totiž neupřímná náladová rýpavá sketa, pokud je dohnán okolnostmi ke komunikaci se světem. Nemá rád změny a zároveň jej děsí život beze změny.

Proto se hlásí na Erasmus. Protože ví, že udělal tolik průserů na škole, že se stejně nikam nedostane. Ale... nakonec dostane. A je nucen svůj život alespoň na chvíli prožít úplně jinak a znovu najít sám sebe.

Typický rys - rád opíjí své přátele a je rád, když jsou lidi kolem něj veselí. Nechce rozumět světu a zároveň jeho prchavost zachytit a alespoň na pár minut udržet. Trpí, když vidí zástupy drobných, krásných, skoro vyslečených Španělek ve všech ulicích, do kterých se vydá. Ve všech barech, do kterých se vydá. Na každé pláži, na kterou se vydá.

Fascinují jej svobodné komunity. I ty legrační, trampské. Má rád lidi, kteří se umí vyjadřovat neverbálně (mimi, malíři, muzikanti). A obdivuje filmy Jima Jarmusche.

Chtěl by žít život Jima Jarmusche. Avšak... ví, že takový život jej nečeká. Že je spíš jeho hercem, než režisérem.

Rebecca je nevyrovnaná malířka, ženská kopie Matějova. Obdivují se a ničí se navzájem. I inspirují. Je věčně špinavá od barev a zakypaná zeleninovými polívkami, které tak ráda vaří, dokud se nezaserou všechny trysky plynového sporáku. Poté, místo toho, aby sporák vyčistila, jí čerstvé zeleninové saláty a pomeranče. Svět už je takový. Pokud někdo jiný sporák vyčistí, začne zase vařit své oblíbené polévky. Dokud zase nezakype všechny plynové trysky a nezačne znovu jíst čerstvé zeleninové saláty.

Raquel je stará pana. Moc o sexu mluví, díky čemuž skoro nesouloží. Je předurčena do role věčně veselé, extrovertní, vnitřně však posmutnělé, kamarádky. Která naději, že potká toho správného chlapa a najde si dobrou práci, stále, ani ve 40 letech, ještě nevzdává.

Bagetář si nepřipouští k tělu stav své země. Proti kebabovým islamistům bojuje posledním večerním tradičním španělským bufetem se španělskými bagetkami a salátovými závitky. Není ekologický, není vegetariánský, je to prostě Španěl, který otevírá až v 10 večer, zavírá v 6 ráno a jak sám tvrdí, v době, kdy jeho děti rostou, on spí nebo vyrábí bagety. Má rád pozitivně smýšlející lidi a dobré jídlo. Když jej jeho práce přestane bavit, svůj bufet neotevře.

Tak a teď se můžete vydat do čtení scénáře:

http://postreh.com/phprs/download/maya_9verze.pdf