Ze smrti veď mě k nesmrtelnosti.
Od neskutečného veď mě ke skutečnému. Od nepravdy veď mě
k pravdě.
Wilhelm sleduje slabé slunce nad jezerem.
Jak dlouho už je na útěku? Nebo, lépe řečeno… Jak dlouho už
má ten neodbytný pocit, že je na útěku?
Má zlomené žebro, bolest v rameni a nesčetně podlitin.
Wilhelm Grammer je vyděděncem z vlasti, z velkého a
mocného Rakouska. Dávno pryč jsou dny, kdy chodil na studia v Innsbrucku a
jako neduživý mladík četl nové německé publikace o hinduismu. Už dávno je tomu,
kdy se naučil několika védským citátům a nad schnappsem prohlásil, že jsou
stejné hodnoty, jak největší literární poklady Schillerovy.
Visí v řetězech jak dávno mrtvý kus masa a jen oči jej usvědčují
z života.
Vzpomíná na semestr plný zábav a neúspěšných zkoušek, na
vyhoření jednoho velkého snu, kdy pod sirný oheň podléval pálenku. A taky na
chudobu a na vstup do armády.
Je to dávno a teď není čas na vzpomínky. Opět přišli.
Turci jej polejí splaškovou vodou a ztlučou. Znovu mu
vyskakuje rameno. Bolí to tak, že vidí jen temno a zlověstnou duhu na okrajích
zorného pole.
Ani v armádě nevydržel. Utíkal. Žil různě, dokonce i
v lesích. Jeho přítele pověsili. Jmenoval se Berthold a tvrdil, že nepůjde
na popravu jak ovce, že se zmocní pistole a zastřelí oficíra a pak ho
ubodají bodáky. Že umře zas ve cti a při boji. Jaký zvláštní koncept cti, ve
kterém se její váha přesunula od oddanosti a povinnosti k násilí jako
takovému.
Přes noc jej Turci nechají u kůlu. Vánek, zprvu teplý, se
ochlazuje. Wilhelm se cítí lépe a rány tolik nebolí, když je tichý vítr ovívá.
Z temnoty veď mě do světla.
Pavamana mantra utkvěla Wilhelmovi v paměti svým
vyzněním a hlavně pak touhou po osvícení, jež v jejích slovech zaznívá.
Představoval si mnohokrát, že člověk může dosáhnout bodu, kdy je náhle všechno
jasné, čisté a kdy je povznesen nad věci a vnímá je z nadhledu, v jejich
celistvosti. S tím by konec konců souhlasil i Voltaire, kterého Wilhelm
četl v prvních dnech pobytu na univerzitě.
Ale to bylo dávno. Snad celé věky.
Končí květen roku 1788 a Voltaire je desátým rokem mrtev.
Když umíral, byl vyzván, aby odvolal satana, na což odvětil, že není čas dělat
si nepřátele. Byl vtipný, racionální a antiklerikální až do konce. Měl
nadhled. Uměl umírat. Bude to umět i Wilhelm, který teď stojí na zápraží
temnoty?
Po táboře přilepenému k úpatí pevnosti se hemží
osmanští vojáci. Takhle ve tmě dokáže jen podle bachratých uniforem poznat, že
není ve spojeneckém ležení. Jinak mu rojení přijde všude stejné, v rakouském
i tureckém táboru. Za posledními stany je jezero, teď lesklé od voskové tváře
Měsíce. Jak je ta příroda, v kontrastu k zbitému a páchnoucímu masu,
krásná, tichá a posvátná.
Cítí, jak se mu klíží oči, a v podvědomí doutná
myšlenka, že už je možná neotevře, že se možná hvězdy na nočním nebi budou blyštit
dál, ale už navždy bez odrazu v jeho mysli, že už možná až do skonání
všeho bude mrtvý. Nebýt tak unavený a otupělého ducha, snad by tato myšlenka
zachvátila jeho duši strachem.
Ze smrti veď mě k nesmrtelnosti.
S poslední vzpomínkou na očišťující mantru všechny
myšlenky mizí a pak se po bezesné noci zas objevují a on otvírá slepené oči
vstříc ranním mlhám.
Přijdou jej zbít ještě jednou. Pak velitel cosi nařizuje a
sundávají ho z kůlu. Nadešel tedy čas? Nejspíš to bude šavle. Nebo něco
krutějšího? V těchto myšlenkách dovedou Wilhelma do cely a nechají
spadnout na slámu. Dveře se zavřou. On znovu usíná.
Krátce se budí v noci a rozhlíží kolem, jako by se
právě narodil. V rohu místnosti jsou další vězni, jeden sedí, druhá
postava pak leží a navzájem se utěšují slovy, jimž není rozumět. Wilhelm opět
usíná.
Spánek jej pohltí na desítky hodin a je k smrti
vyčerpán hladem i žízní, když se opět probudí do bolestného jitra. V denním
světle na podlaze leží miska s vodou a jemně plesnivý chléb. Vrhá se po
misce a lačně pije. Chleba zmizí ve chvíli, ale spíš jeho hlad znásobí a
bolestně mu připomene existenci jídla, než aby jej nasytil, neboť, jak
probleskne Wilhelmovi hlavou, o kolik hůře se umírá, když si připomínáme, jaké
je to žít. Přeci však Wilhelma poněkud konejší myšlenka, že bude mít více síly.
V rohu místnosti spí muž, podle umolousané uniformy
snad ruský voják, a vedle něj mladá žena. Ti si během následujících dnů všímají
jen jeden druhého a na Wilhelma vrhnou pouze občasný pohled, z něhož čte
podezíravost. On sám si jich nevšímá skoro vůbec, dívá se do výšky na malé okno
a na proměny dne, jako by se mu stín vrhaný mřížemi stal ručičkou pochmurných
hodin. Pomalu žvýká chléb a snaží se udržet čisté smysly.
Ovšemže šel Berthold, ten dávný přítel, na popravu bledý a
zkrotlý jako beran. Dezertér a vrah k tomu, který zabil bojovníka na
stráži, tak mu to vyčetli u vojenského soudu, ani mu do očí bývalí kamarádi
nepohlédli. Ať je mu Bůh milostiv. Vrzne propadlo a krk praská jak suchá větev.
Wilhelm tu noc zvracel a do konce měsíce překročil hranice. Prchal před smrtkou
skrytý pod kapucí a měl pocit, že uniká jejímu stínu sotva o půlkrok.
Ruského vojáka, vždy za křiku dívky, odvedou několikrát pryč
a vrací se pokaždé víc a víc zbitý, až má tvář oteklou k nepoznání. Levé oko mu
prakticky zmizí v rudé prohlubni. Do Wilhelma už si osmanský důstojník
kopne jen jednou, když jde kolem. Voják brzy upadne do horeček a jednou se
vrátí se skelným pohledem, načež zavrávorá, upadne a zůstane v hlubokém
kómatu.
Dívka jej svírá a křičí o pomoc. Wilhelm vstane a jde k nim;
ona si jej nevšímá. Poklekne k tělu. Z hlavy teče proud krve.
Přehnali to. Jestli chtěli informace, teď už je určitě nedostanou. Kdo ví,
kolik té krve teče uvnitř. Wilhelm pohlédne na dívku a zakroutí hlavou. Život
je zmařen. Žena jej odstrčí, v očích nenávist, vstává, běží ke dveřím a
buší do nich.
Stráže přichází. Konstatují vojákovu smrt. Vynesou jej
z cely, zatímco jeden Turek dívku drží u země, aby se po nich nesápala.
Když odejdou s tělem, voják zjevně dostane nápad a odvleče
z cely také ji. Wilhelm je opět sám se svou vidinou smrti.
Když se žena vrátí, je zbitá a jen leží v koutě.
Ignoruje jídlo a z letargie ji vytrhne teprve krysa lezoucí jí po boku.
S výkřikem odhodí krysu, posadí se a teprve teď spustí vodopád horkých
slz. Pro Wilhelma to je najednou ještě horší. Neustálé bití, žízeň a pach
smrti, to snášel se zatnutými zuby, ale dívat se teď na to neštěstí a vidět jej
zvenčí, to bylo skoro nesnesitelné; bylo to, jako když někdo s kamennou
tváří přečká hrozné tragédie a ty jej zdrtí až po roce v okamžik, kdy si
přečte vlastní řádky v deníku.
V noci Wilhelm nespí a sleduje mladou ženu, která je snad
v transu, někde na půl cesty mezi spánkem a bděním. Oči má obrácené
v sloup a mluví si pro sebe jak posednutá běsem. Hádá se
s neexistujícím tribunálem, který ji obklopuje.
Ráno dívka mlátí hlavou do zdi a pak už jen pláče a občas
nahlas vykřikne.
„Ticho, nebo tě přijdou srovnat,“ houkne Wilhelm a je
překvapen, jak zní jeho hlas.
„Umíš německy?“ zeptá se pak.
Ona vzhlédne. Podivný zákal v jejích očích se rozplyne
a tušené zástupy neviditelných postav od ní odejdou.
„Umím,“ kývne pak dívka hlavou, v tváři červeň od
nářků.
„Jsem Wilhelm.“
„Rossi.“
Po vyřknutí svého jména sebou trhne. Jako by si sama teď
vzpomněla, jak se jmenuje.
„Co je to za jméno?“
„Švýcarské,“ řekne ona, rozmazávajíc si slzy. „Ve Švýcarsku
jsme se seznámili. U naší chaty Saltzpflaum.“
Wilhelm se navzdory bídě situace drsně ušklíbne.
„Tos neslyšela, že vztahy s vojáky přinášejí děvčatům
vždycky jenom trápení?“
Rossi protře své rudé oči. Ze rtů jí kanou sliny, jak se
přestává kontrolovat. Wilhelma mimoděk napadne, že její reakce přesahují běžný
smutek a zatouží, aby na ni býval nepromluvil.
„Je mrtvý!“ vykřikne ona a divoce se rozhlédne napravo i
nalevo, než tichým hlasem dodá: „Je úplně mrtvý.“
Nejde být napůl mrtvý, pomyslí si Wilhelm s krutostí,
k jaké snad musel otupět nekončícím přívalem vlastního strádání. Ovšemže
je mrtvý.
„Nehysterči,“ řekne přísně. „Na to bude čas potom. Teď jez,
nebo dopadneš stejně.“
Rossi kousne do chleba jak poslušné děcko, které je
v zoufalé bezradnosti vděčné, že mu dospělý přikázal, co má dělat. Pak ale
požvýkaný kus vyplivne a Wilhelm se hořce rozvzpomene, jak před pár dny chtěl
udělat to samé. Během několika minut soustem chleba přijde za vděk krysa.
„Nemám hlad,“ řekne tiše Rossi a sleduje nemocemi prolezlé
zvíře, jak ohlodává rozžvýkaný chleba.
„Aspoň se napij,“ řekne on a zazní to jak rozkaz.
Rossi hltá vodu. Wilhelma si prohlíží přes kraj misky.
„Ty jsi voják?“ zeptá se, ale on neodpoví. „Musíš být, když
jsi tady a když tě drží Turci…“
„A co ty?“ zeptá se Wilhelm. „Proč tebe zajali? Jsi bohatá? Nebo…
mysleli si, že jsi bohatá?“
„To sotva,“ řekne Rossi. „Byla
jsem děvečka od krav, než jsem se s ním seznámila. Spíš mě tu dotáhli, aby
mě mohli znásilňovat.“
Paradoxně se Rossi vcelku uklidní
a přestane třást, když to řekne nahlas.
„Nejdřív to byli důstojníci a
teď, jak vidíš, už si mě vezme i prostý vojín. Můžeš si mě taky klidně vzít,
hned tady a teď, už je mi to všechno jedno.“
Wilhelmovi přeběhne mráz po zádech, když slyší, s jakou
otupělou samozřejmostí to Rossi říká. Pomyslí si, že je snad dobře, jestli je
jen prostá děvečka, protože jednodušší lidé možná nedokážou tak děsivě
psychicky trpět. Jako nedokáže ovce trpět z vidiny porážky, protože neví,
že ji čeká smrt; navíc, i kdyby to věděla, tak dokáže cítit jen zvířecí neklid
a úzkost, ne ovšem tu existenciální hrůzu, která jde u lidí ruku v ruce s rozumem.
Hned si uvědomí cyničnost a protihumanitu takového smýšlení.
„Je mi všechno jedno. A přece se mi nechce umřít,“ řekne
tiše Rossi po chvíli ticha a nevědomky začne opět slzet.
„Ovšem, že nechce. Nikdo jen tak nevyhledává smrt.“
„Tebe třeba vymění za jiné zajatce, jestli jsi důstojník.“
„Nejsem,“ ušklíbne se Wilhelm. „A za mě by nedal nikdo nic.“
„Pak jsme tu ztracení. Jako můj muž.“
Zdá se, že ano, pomyslí si trpce Wilhelm a přivře oči, jako
by chtěl z onoho místa utéct spánkem.
Zatímco utíkají dny, Wilhelm s Rossi spolu příliš nemluví.
Jednou slyší zvenku střelbu. Wilhelm se vytahuje k oknu, ale nevidí nic.
Časem mu srůstá žebro a celkově se mu vrací síly, i když je
stále vyzáblý a slabý z nedostatku živin. Rossi prodělá horečku, kterou
přežije jen tak tak za pomoci části Wilhelmových přídělů a díky tureckému
felčarovi, který jí podá bylinný lektvar. Rossi potom dlouhé části dne neklidně
spí, zatímco Wilhelmovy bdělé fáze jsou delší a delší, jak se mu hojí rány a
pročišťuje hlava.
Přemýšlí často o tom, proč jej jeho věznitelé vlastně
v té kobce pořád drží. Snad si opravdu myslí, že je voják a chtějí ho vyměnit
za zajatce.
Wilhelm si dá ruce za hlavu, opře se o plesnivou zeď a zas
vzpomíná na Rakousko. Na vídeňské ulice, na vůni kávy, na večerní opery, do
noci hrající muzikanty, krámky s pečivem a květinářky na rozích ulic,
které se červenají, když u nich voják koupí tulipán a ten jim hned předá. Vzpomíná
na lampy podél cest, na ty petrolejové hvězdy rozseté po vždy živých náměstích
a promenádách.
A pak si vzpomene na to, proč musel z Rakouska utéct.
Jakž takž unikl smrti. Je to pár měsíců a osud jej mezitím smýkal světem, až se
nakonec dostal k Bělehradu. Vzpomíná na rakouské tábory i na ty ruské. Nakonec
je v osmanském a neví, co si o něm Turci vlastně myslí. Kdyby měli za to,
že je třeba špeh, už by z něj vytloukali informace. Ale nepadla ani jedna
otázka. Nezeptali se ani na hodnost. A když ho nechtějí živého, proč mu dávno
neuřezali uši, popřípadě přímo hlavu, aby aspoň po smrti posloužil coby nástroj
teroru?
„Proč jsi vlastně odešel z Rakouska?“ zeptá se jednou
Rossi.
Wilhelm se zasmuší.
„Byl jsem voják.“
Rossi si vzpomene na cynické poznámky, které ji tak bodly
před několika týdny.
„Byla v tom ženská,“ odtuší.
„Ano,“ kývne Wilhelm hlavou. „Příběh jak z laciné
knížky. Já jsem hořel nadšením, ona byla rozpustilá holka… A pak tam byl on,
tedy významný freiherr, její smluvený snoubenec. Mně se rozhodl udělat ze
života peklo, a jelikož se mi pak povedl jistý přešlap i v armádě, tak mi
dělali to peklo také oni. A nakonec mě chtěl ponížit a srazit na kolena snad
každý, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Musel jsem pryč.“
„A proč zrovna sem?“
„Myslel jsem, že tu mám vzdálenou rodinu. Ale buď umřeli,
nebo odcestovali. Nevím, nevypátral jsem je. Pak mě odhalila rakouská armáda a
byl jsem zajatcem u nich. Potom se ten tábor přesouval a skončil jsem v ruském
ležení. To rozmetli Turkové a jsem tady…“
„A to vše kvůli… lásce,“ řekne Rossi.
„Nejsem si jistý, jestli to byla láska. Byl jsem mladý a
poblázněný.“
„To i já,“ odvětí ona. „Chtěla bych domů za rodiči.“
„Ovšem,“ povzdechne si Wilhelm.
V noci jej z neklidného snění vytrhne zvuk zápasu.
Rossi se pere s opilým důstojníkem, který si pro ni přišel. Wilhelm mžourá
očima a uvědomuje si, že Rossi, která by se před pár dny nechala jen odvléct
jak hadrový panák, teď zase získala touhu žít a také chránit svou důstojnost. Snad
se jí duše částečně zhojila z přešlých hrůz.
Wilhelm se neslyšně zvedne, přitiskne zezadu na důstojníka
chytaje krk do sevření pravé paže a lokte, z něhož není úniku. Na zemi pak
omdlelého Turka dorazí jeho vlastní šavlí, kterou mu odetne vrcholek hlavy.
„Pojď,“ sykne.
Rossi je opřená o zeď a překvapeně sleduje krví zalitý mozek
muže, jenž ji ještě před chvílí chtěl znásilnit.
„Rychle!“ ukáže rukou Wilhelm a oba vyběhnou na chodbu.
Pokřik přivolal žalářníka, jemuž Wilhelm výpadem rozetne
bradu až k nosu; vykřiknout již nestihne, slova se změní v klokot
krve. U kovaných dveří se Wilhelm zarazí.
„Jde jich víc,“ řekne zoufale.
Ze smrti veď mě k nesmrtelnosti…
Prsty se zaryjí do jílce. Tak tedy naposledy.
„Tudy!“ zvolá Rossi a odkryje pod gobelínem díru, která
v pevnosti musela vzniknout nedopatřením a míří kamsi mezi křivé zdi.
Oba zmizí v úzkém průchodu těsně před tím, než do
chodby vejde hlídka a spustí poplach. Zatímco se dvojice plazí mezi zdmi
neurčitým směrem vzhůru, z pevnosti slyší tlumený křik.
„Dál to nevede?“ zeptá se Rossi.
„Ne!“ skoro vykřikne Wilhelm a bezmocně praští dlaní do
zdi.
Jsou v nízkém prostoru pod dřevěnou podlahou. Nad nimi
se ozývají kroky.
„Musíme počkat, než se to uklidní. A doufat, že nás tu
nenajdou,“ zašeptá Wilhelm.
Lomoz a pokřik se ozývají ještě skoro hodinu, pak se všechen
ten hluk přenese ven ze zdí pevnosti. Turci nejspíš usoudili, že uvnitř už být
nemůžou. Nad nimi v místnosti však stále někdo chodí a čekání se tak
protáhne na skoro celý den, po kterém jsou Wilhelm s Rossi na smrt
vyčerpaní, takže upadají do spánku na dalších několik hodin.
Rossi většinu času spí a neklidně se přitom ošívá. Wilhelm
ji pozoruje očima, které ho pálí od bdění, ale adrenalin mu nedovolí usnout.
Pozoruje dívku a doufá, že při jedné z těch nočních můr, které se jí
dozajista odehrávají za zavřenými víčky, nevykřikne a neprozradí je.
Když nastane hluboké ticho, v němž je však cítit
přítomnost mužů nad podlahou, Rossi začne zas tichým hlasem mluvit ze spaní.
Wilhelm jí přikryje ústa a cítí její horký dech ve dlani. Pomalu ruku zvedá a
slyší podivná slova v neexistujícím jazyce, které dívka říká. Její věty
jsou někomu adresovány, ale nikoliv jemu. Znovu dlaň spustí a dívčin monolog
v ní pohřbí zaživa. Oba usínají.
„Musíme jít, nahoře je ticho,“ šeptá Wilhelm, když se jako
první probouzí.
Rossi otevře oči. Wilhelm má pocit, že dívka úplně
zapomněla, kde je, že už ji docela pohltily iluze a skončila ve vězení denního
snění.
„Musíme jít,“ zopakuje Wilhelm.
„Já se bojím,“ řekne ona.
„Pojď, tady leda umřeme hladem.“
Opatrně vylomí prkno a vysoukají se do místnosti. Okolo zdí
malé zbrojnice jsou rozvěšeny šavle, pušky a krátké turecké moždíře.
Wilhelm po najde roh s prachem, pytlík z ovčí kůže s municí a dlouhý
nabiják. Popadne pušku a začne ji ládovat s jistotou, která jej usvědčuje
z dlouhé vojenské kariéry. V té mechanické činnosti nachází najednou
podivný klid a sebejistotu bojovníka, jemuž je dovoleno se o svůj život
porvat.
„Někdo jde!“ šeptá Rossi ode dveří.
Wilhelm ji odstrčí a vykoukne na chodbu. Přímo k nim se
blíží dva muži a za jejich siluetami skrz otevřené dveře prosvítá modré nebe.
Teď, nebo nikdy!
Třeskne ohlušující rána a jeden z Turků se skácí.
Wilhelm odhodí pušku a na druhého z mužů se vrhne s šavlí. Snaží se
jej udolat rychle, ale síly jsou až příliš vyrovnané a Turek několikrát stihne
hlasitě vykřiknout. Šermířský souboj se zvrhne v zápas a nakonec ho vyčerpaný
Wilhelm podřízne šavlí. Chvěje se a po čele mu stéká pot.
„Rychle!“ křikne.
Rossi zvedne odhozenou pušku a utíká za Wilhelmem. Když
vyběhnou na ochoz, tak vzduch pročísnou první kule. Po schodech dusají desítky
nohou. Wilhelm pohlédne přes okraj hradeb. Pod nimi je dobrých pět sáhů výšky a
potom křoviny a kamení.
„Musíme skočit,“ řekne. „Ty první!“
Dívka stojí jak přimražená.
„Pohni!“ křikne a nevybíravě do ní drcne loktem.
Rossi se s jekotem vrhne mezi křoviny a Wilhelm ji hned
následuje.
„Jsi celá?“
„Nevím,“ mumlá Rossi, která má obličej plný krve, třísek a úlomků
kamenů.
Wilhelmovi vystřeluje ostrá bolest z kolena.
„Musíme do lesa,“ řekne a už táhne Rossi k prvním
stromům, zatímco okolo sviští kule.
Teprve daleko v lese zpomalují, snaží se popadnout dech
a Wilhelm náhle nemůže věřit tomu, že se odvážný útek přeci jen nakonec
podařil. Oba dva se svalí do mechu k mělkému potoku a plnými hrstmi si
nabírají vodu.
„Ještě nejsme z toho venku. Budou nás pronásledovat,“
řekne Wilhelm. „Dobře, žes vzala tu pušku.“
Žádná odpověď. Wilhelm mlčky začne ládovat.
„Předtím jsem nás prozradil výstřelem, ale musel jsem. Dva
muže bych šavlí neporazil.“
Rossi na to neodpovídá. Tomu nerozumí. Chce jen utéct pryč.
Wilhelm jí pomůže vstát a rozhlíží se kolem, jako by hledal cíl pro naládovanou
pušku.
„Pojďme,“ kývne pak a oba se vydají pryč lesem.