.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31    

 .: Online
Stránku si právě čte 8 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Bojové deníky [2] Očistná mantra
(ze dne 18.07.2017, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Bojové deníky [2] Očistná mantra
Ze smrti veď mě k nesmrtelnosti.

Od neskutečného veď mě ke skutečnému. Od nepravdy veď mě k pravdě.

Wilhelm sleduje slabé slunce nad jezerem.

Jak dlouho už je na útěku? Nebo, lépe řečeno… Jak dlouho už má ten neodbytný pocit, že je na útěku?

Má zlomené žebro, bolest v rameni a nesčetně podlitin.

Wilhelm Grammer je vyděděncem z vlasti, z velkého a mocného Rakouska. Dávno pryč jsou dny, kdy chodil na studia v Innsbrucku a jako neduživý mladík četl nové německé publikace o hinduismu. Už dávno je tomu, kdy se naučil několika védským citátům a nad schnappsem prohlásil, že jsou stejné hodnoty, jak největší literární poklady Schillerovy.

Visí v řetězech jak dávno mrtvý kus masa a jen oči jej usvědčují z života.

Vzpomíná na semestr plný zábav a neúspěšných zkoušek, na vyhoření jednoho velkého snu, kdy pod sirný oheň podléval pálenku. A taky na chudobu a na vstup do armády.

Je to dávno a teď není čas na vzpomínky. Opět přišli.

Turci jej polejí splaškovou vodou a ztlučou. Znovu mu vyskakuje rameno. Bolí to tak, že vidí jen temno a zlověstnou duhu na okrajích zorného pole.

Ani v armádě nevydržel. Utíkal. Žil různě, dokonce i v lesích. Jeho přítele pověsili. Jmenoval se Berthold a tvrdil, že nepůjde na popravu jak ovce, že se zmocní pistole a zastřelí oficíra a pak ho ubodají bodáky. Že umře zas ve cti a při boji. Jaký zvláštní koncept cti, ve kterém se její váha přesunula od oddanosti a povinnosti k násilí jako takovému.

Přes noc jej Turci nechají u kůlu. Vánek, zprvu teplý, se ochlazuje. Wilhelm se cítí lépe a rány tolik nebolí, když je tichý vítr ovívá.

Z temnoty veď mě do světla.

Pavamana mantra utkvěla Wilhelmovi v paměti svým vyzněním a hlavně pak touhou po osvícení, jež v jejích slovech zaznívá. Představoval si mnohokrát, že člověk může dosáhnout bodu, kdy je náhle všechno jasné, čisté a kdy je povznesen nad věci a vnímá je z nadhledu, v jejich celistvosti. S tím by konec konců souhlasil i Voltaire, kterého Wilhelm četl v prvních dnech pobytu na univerzitě.

Ale to bylo dávno. Snad celé věky.

Končí květen roku 1788 a Voltaire je desátým rokem mrtev. Když umíral, byl vyzván, aby odvolal satana, na což odvětil, že není čas dělat si nepřátele. Byl vtipný, racionální a antiklerikální až do konce. Měl nadhled. Uměl umírat. Bude to umět i Wilhelm, který teď stojí na zápraží temnoty?

Po táboře přilepenému k úpatí pevnosti se hemží osmanští vojáci. Takhle ve tmě dokáže jen podle bachratých uniforem poznat, že není ve spojeneckém ležení. Jinak mu rojení přijde všude stejné, v rakouském i tureckém táboru. Za posledními stany je jezero, teď lesklé od voskové tváře Měsíce. Jak je ta příroda, v kontrastu k zbitému a páchnoucímu masu, krásná, tichá a posvátná.

Cítí, jak se mu klíží oči, a v podvědomí doutná myšlenka, že už je možná neotevře, že se možná hvězdy na nočním nebi budou blyštit dál, ale už navždy bez odrazu v jeho mysli, že už možná až do skonání všeho bude mrtvý. Nebýt tak unavený a otupělého ducha, snad by tato myšlenka zachvátila jeho duši strachem.

Ze smrti veď mě k nesmrtelnosti.

S poslední vzpomínkou na očišťující mantru všechny myšlenky mizí a pak se po bezesné noci zas objevují a on otvírá slepené oči vstříc ranním mlhám.

Přijdou jej zbít ještě jednou. Pak velitel cosi nařizuje a sundávají ho z kůlu. Nadešel tedy čas? Nejspíš to bude šavle. Nebo něco krutějšího? V těchto myšlenkách dovedou Wilhelma do cely a nechají spadnout na slámu. Dveře se zavřou. On znovu usíná.

Krátce se budí v noci a rozhlíží kolem, jako by se právě narodil. V rohu místnosti jsou další vězni, jeden sedí, druhá postava pak leží a navzájem se utěšují slovy, jimž není rozumět. Wilhelm opět usíná.

Spánek jej pohltí na desítky hodin a je k smrti vyčerpán hladem i žízní, když se opět probudí do bolestného jitra. V denním světle na podlaze leží miska s vodou a jemně plesnivý chléb. Vrhá se po misce a lačně pije. Chleba zmizí ve chvíli, ale spíš jeho hlad znásobí a bolestně mu připomene existenci jídla, než aby jej nasytil, neboť, jak probleskne Wilhelmovi hlavou, o kolik hůře se umírá, když si připomínáme, jaké je to žít. Přeci však Wilhelma poněkud konejší myšlenka, že bude mít více síly.

V rohu místnosti spí muž, podle umolousané uniformy snad ruský voják, a vedle něj mladá žena. Ti si během následujících dnů všímají jen jeden druhého a na Wilhelma vrhnou pouze občasný pohled, z něhož čte podezíravost. On sám si jich nevšímá skoro vůbec, dívá se do výšky na malé okno a na proměny dne, jako by se mu stín vrhaný mřížemi stal ručičkou pochmurných hodin. Pomalu žvýká chléb a snaží se udržet čisté smysly.

Ovšemže šel Berthold, ten dávný přítel, na popravu bledý a zkrotlý jako beran. Dezertér a vrah k tomu, který zabil bojovníka na stráži, tak mu to vyčetli u vojenského soudu, ani mu do očí bývalí kamarádi nepohlédli. Ať je mu Bůh milostiv. Vrzne propadlo a krk praská jak suchá větev. Wilhelm tu noc zvracel a do konce měsíce překročil hranice. Prchal před smrtkou skrytý pod kapucí a měl pocit, že uniká jejímu stínu sotva o půlkrok.

Ruského vojáka, vždy za křiku dívky, odvedou několikrát pryč a vrací se pokaždé víc a víc zbitý, až má tvář oteklou k nepoznání. Levé oko mu prakticky zmizí v rudé prohlubni. Do Wilhelma už si osmanský důstojník kopne jen jednou, když jde kolem. Voják brzy upadne do horeček a jednou se vrátí se skelným pohledem, načež zavrávorá, upadne a zůstane v hlubokém kómatu.

Dívka jej svírá a křičí o pomoc. Wilhelm vstane a jde k nim; ona si jej nevšímá. Poklekne k tělu. Z hlavy teče proud krve. Přehnali to. Jestli chtěli informace, teď už je určitě nedostanou. Kdo ví, kolik té krve teče uvnitř. Wilhelm pohlédne na dívku a zakroutí hlavou. Život je zmařen. Žena jej odstrčí, v očích nenávist, vstává, běží ke dveřím a buší do nich.

Stráže přichází. Konstatují vojákovu smrt. Vynesou jej z cely, zatímco jeden Turek dívku drží u země, aby se po nich nesápala. Když odejdou s tělem, voják zjevně dostane nápad a odvleče z cely také ji. Wilhelm je opět sám se svou vidinou smrti.

Když se žena vrátí, je zbitá a jen leží v koutě. Ignoruje jídlo a z letargie ji vytrhne teprve krysa lezoucí jí po boku. S výkřikem odhodí krysu, posadí se a teprve teď spustí vodopád horkých slz. Pro Wilhelma to je najednou ještě horší. Neustálé bití, žízeň a pach smrti, to snášel se zatnutými zuby, ale dívat se teď na to neštěstí a vidět jej zvenčí, to bylo skoro nesnesitelné; bylo to, jako když někdo s kamennou tváří přečká hrozné tragédie a ty jej zdrtí až po roce v okamžik, kdy si přečte vlastní řádky v deníku.

V noci Wilhelm nespí a sleduje mladou ženu, která je snad v transu, někde na půl cesty mezi spánkem a bděním. Oči má obrácené v sloup a mluví si pro sebe jak posednutá běsem. Hádá se s neexistujícím tribunálem, který ji obklopuje.

Ráno dívka mlátí hlavou do zdi a pak už jen pláče a občas nahlas vykřikne.

„Ticho, nebo tě přijdou srovnat,“ houkne Wilhelm a je překvapen, jak zní jeho hlas.

„Umíš německy?“ zeptá se pak.

Ona vzhlédne. Podivný zákal v jejích očích se rozplyne a tušené zástupy neviditelných postav od ní odejdou.

„Umím,“ kývne pak dívka hlavou, v tváři červeň od nářků.

„Jsem Wilhelm.“

„Rossi.“

Po vyřknutí svého jména sebou trhne. Jako by si sama teď vzpomněla, jak se jmenuje.

„Co je to za jméno?“

„Švýcarské,“ řekne ona, rozmazávajíc si slzy. „Ve Švýcarsku jsme se seznámili. U naší chaty Saltzpflaum.“

Wilhelm se navzdory bídě situace drsně ušklíbne.

„Tos neslyšela, že vztahy s vojáky přinášejí děvčatům vždycky jenom trápení?“

Rossi protře své rudé oči. Ze rtů jí kanou sliny, jak se přestává kontrolovat. Wilhelma mimoděk napadne, že její reakce přesahují běžný smutek a zatouží, aby na ni býval nepromluvil.

„Je mrtvý!“ vykřikne ona a divoce se rozhlédne napravo i nalevo, než tichým hlasem dodá: „Je úplně mrtvý.“

Nejde být napůl mrtvý, pomyslí si Wilhelm s krutostí, k jaké snad musel otupět nekončícím přívalem vlastního strádání. Ovšemže je mrtvý.

„Nehysterči,“ řekne přísně. „Na to bude čas potom. Teď jez, nebo dopadneš stejně.“

Rossi kousne do chleba jak poslušné děcko, které je v zoufalé bezradnosti vděčné, že mu dospělý přikázal, co má dělat. Pak ale požvýkaný kus vyplivne a Wilhelm se hořce rozvzpomene, jak před pár dny chtěl udělat to samé. Během několika minut soustem chleba přijde za vděk krysa.

„Nemám hlad,“ řekne tiše Rossi a sleduje nemocemi prolezlé zvíře, jak ohlodává rozžvýkaný chleba.

„Aspoň se napij,“ řekne on a zazní to jak rozkaz.

Rossi hltá vodu. Wilhelma si prohlíží přes kraj misky.

„Ty jsi voják?“ zeptá se, ale on neodpoví. „Musíš být, když jsi tady a když tě drží Turci…“

„A co ty?“ zeptá se Wilhelm. „Proč tebe zajali? Jsi bohatá? Nebo… mysleli si, že jsi bohatá?“

„To sotva,“ řekne Rossi. „Byla jsem děvečka od krav, než jsem se s ním seznámila. Spíš mě tu dotáhli, aby mě mohli znásilňovat.“

Paradoxně se Rossi vcelku uklidní a přestane třást, když to řekne nahlas.

„Nejdřív to byli důstojníci a teď, jak vidíš, už si mě vezme i prostý vojín. Můžeš si mě taky klidně vzít, hned tady a teď, už je mi to všechno jedno.“

Wilhelmovi přeběhne mráz po zádech, když slyší, s jakou otupělou samozřejmostí to Rossi říká. Pomyslí si, že je snad dobře, jestli je jen prostá děvečka, protože jednodušší lidé možná nedokážou tak děsivě psychicky trpět. Jako nedokáže ovce trpět z vidiny porážky, protože neví, že ji čeká smrt; navíc, i kdyby to věděla, tak dokáže cítit jen zvířecí neklid a úzkost, ne ovšem tu existenciální hrůzu, která jde u lidí ruku v ruce s rozumem. Hned si uvědomí cyničnost a protihumanitu takového smýšlení.

„Je mi všechno jedno. A přece se mi nechce umřít,“ řekne tiše Rossi po chvíli ticha a nevědomky začne opět slzet.

„Ovšem, že nechce. Nikdo jen tak nevyhledává smrt.“

„Tebe třeba vymění za jiné zajatce, jestli jsi důstojník.“

„Nejsem,“ ušklíbne se Wilhelm. „A za mě by nedal nikdo nic.“

„Pak jsme tu ztracení. Jako můj muž.“

Zdá se, že ano, pomyslí si trpce Wilhelm a přivře oči, jako by chtěl z onoho místa utéct spánkem.

Zatímco utíkají dny, Wilhelm s Rossi spolu příliš nemluví. Jednou slyší zvenku střelbu. Wilhelm se vytahuje k oknu, ale nevidí nic.

Časem mu srůstá žebro a celkově se mu vrací síly, i když je stále vyzáblý a slabý z nedostatku živin. Rossi prodělá horečku, kterou přežije jen tak tak za pomoci části Wilhelmových přídělů a díky tureckému felčarovi, který jí podá bylinný lektvar. Rossi potom dlouhé části dne neklidně spí, zatímco Wilhelmovy bdělé fáze jsou delší a delší, jak se mu hojí rány a pročišťuje hlava.

Přemýšlí často o tom, proč jej jeho věznitelé vlastně v té kobce pořád drží. Snad si opravdu myslí, že je voják a chtějí ho vyměnit za zajatce.

Wilhelm si dá ruce za hlavu, opře se o plesnivou zeď a zas vzpomíná na Rakousko. Na vídeňské ulice, na vůni kávy, na večerní opery, do noci hrající muzikanty, krámky s pečivem a květinářky na rozích ulic, které se červenají, když u nich voják koupí tulipán a ten jim hned předá. Vzpomíná na lampy podél cest, na ty petrolejové hvězdy rozseté po vždy živých náměstích a promenádách.

A pak si vzpomene na to, proč musel z Rakouska utéct. Jakž takž unikl smrti. Je to pár měsíců a osud jej mezitím smýkal světem, až se nakonec dostal k Bělehradu. Vzpomíná na rakouské tábory i na ty ruské. Nakonec je v osmanském a neví, co si o něm Turci vlastně myslí. Kdyby měli za to, že je třeba špeh, už by z něj vytloukali informace. Ale nepadla ani jedna otázka. Nezeptali se ani na hodnost. A když ho nechtějí živého, proč mu dávno neuřezali uši, popřípadě přímo hlavu, aby aspoň po smrti posloužil coby nástroj teroru?

„Proč jsi vlastně odešel z Rakouska?“ zeptá se jednou Rossi.

Wilhelm se zasmuší.

„Byl jsem voják.“

Rossi si vzpomene na cynické poznámky, které ji tak bodly před několika týdny.

„Byla v tom ženská,“ odtuší.

„Ano,“ kývne Wilhelm hlavou. „Příběh jak z laciné knížky. Já jsem hořel nadšením, ona byla rozpustilá holka… A pak tam byl on, tedy významný freiherr, její smluvený snoubenec. Mně se rozhodl udělat ze života peklo, a jelikož se mi pak povedl jistý přešlap i v armádě, tak mi dělali to peklo také oni. A nakonec mě chtěl ponížit a srazit na kolena snad každý, nebo se mi to tak alespoň zdálo. Musel jsem pryč.“

„A proč zrovna sem?“

„Myslel jsem, že tu mám vzdálenou rodinu. Ale buď umřeli, nebo odcestovali. Nevím, nevypátral jsem je. Pak mě odhalila rakouská armáda a byl jsem zajatcem u nich. Potom se ten tábor přesouval a skončil jsem v ruském ležení. To rozmetli Turkové a jsem tady…“

„A to vše kvůli… lásce,“ řekne Rossi.

„Nejsem si jistý, jestli to byla láska. Byl jsem mladý a poblázněný.“

„To i já,“ odvětí ona. „Chtěla bych domů za rodiči.“

„Ovšem,“ povzdechne si Wilhelm.

V noci jej z neklidného snění vytrhne zvuk zápasu. Rossi se pere s opilým důstojníkem, který si pro ni přišel. Wilhelm mžourá očima a uvědomuje si, že Rossi, která by se před pár dny nechala jen odvléct jak hadrový panák, teď zase získala touhu žít a také chránit svou důstojnost. Snad se jí duše částečně zhojila z přešlých hrůz.

Wilhelm se neslyšně zvedne, přitiskne zezadu na důstojníka chytaje krk do sevření pravé paže a lokte, z něhož není úniku. Na zemi pak omdlelého Turka dorazí jeho vlastní šavlí, kterou mu odetne vrcholek hlavy.

„Pojď,“ sykne.

Rossi je opřená o zeď a překvapeně sleduje krví zalitý mozek muže, jenž ji ještě před chvílí chtěl znásilnit.

„Rychle!“ ukáže rukou Wilhelm a oba vyběhnou na chodbu.

Pokřik přivolal žalářníka, jemuž Wilhelm výpadem rozetne bradu až k nosu; vykřiknout již nestihne, slova se změní v klokot krve. U kovaných dveří se Wilhelm zarazí.

„Jde jich víc,“ řekne zoufale.

Ze smrti veď mě k nesmrtelnosti…

Prsty se zaryjí do jílce. Tak tedy naposledy.

„Tudy!“ zvolá Rossi a odkryje pod gobelínem díru, která v pevnosti musela vzniknout nedopatřením a míří kamsi mezi křivé zdi.

Oba zmizí v úzkém průchodu těsně před tím, než do chodby vejde hlídka a spustí poplach. Zatímco se dvojice plazí mezi zdmi neurčitým směrem vzhůru, z pevnosti slyší tlumený křik.

„Dál to nevede?“ zeptá se Rossi.

„Ne!“ skoro vykřikne Wilhelm a bezmocně praští dlaní do zdi.

Jsou v nízkém prostoru pod dřevěnou podlahou. Nad nimi se ozývají kroky.

„Musíme počkat, než se to uklidní. A doufat, že nás tu nenajdou,“ zašeptá Wilhelm.

Lomoz a pokřik se ozývají ještě skoro hodinu, pak se všechen ten hluk přenese ven ze zdí pevnosti. Turci nejspíš usoudili, že uvnitř už být nemůžou. Nad nimi v místnosti však stále někdo chodí a čekání se tak protáhne na skoro celý den, po kterém jsou Wilhelm s Rossi na smrt vyčerpaní, takže upadají do spánku na dalších několik hodin.

Rossi většinu času spí a neklidně se přitom ošívá. Wilhelm ji pozoruje očima, které ho pálí od bdění, ale adrenalin mu nedovolí usnout. Pozoruje dívku a doufá, že při jedné z těch nočních můr, které se jí dozajista odehrávají za zavřenými víčky, nevykřikne a neprozradí je.

Když nastane hluboké ticho, v němž je však cítit přítomnost mužů nad podlahou, Rossi začne zas tichým hlasem mluvit ze spaní. Wilhelm jí přikryje ústa a cítí její horký dech ve dlani. Pomalu ruku zvedá a slyší podivná slova v neexistujícím jazyce, které dívka říká. Její věty jsou někomu adresovány, ale nikoliv jemu. Znovu dlaň spustí a dívčin monolog v ní pohřbí zaživa. Oba usínají.

„Musíme jít, nahoře je ticho,“ šeptá Wilhelm, když se jako první probouzí.

Rossi otevře oči. Wilhelm má pocit, že dívka úplně zapomněla, kde je, že už ji docela pohltily iluze a skončila ve vězení denního snění.

„Musíme jít,“ zopakuje Wilhelm.

„Já se bojím,“ řekne ona.

„Pojď, tady leda umřeme hladem.“

Opatrně vylomí prkno a vysoukají se do místnosti. Okolo zdí malé zbrojnice jsou rozvěšeny šavle, pušky a krátké turecké moždíře. Wilhelm po najde roh s prachem, pytlík z ovčí kůže s municí a dlouhý nabiják. Popadne pušku a začne ji ládovat s jistotou, která jej usvědčuje z dlouhé vojenské kariéry. V té mechanické činnosti nachází najednou podivný klid a sebejistotu bojovníka, jemuž je dovoleno se o svůj život porvat.

„Někdo jde!“ šeptá Rossi ode dveří.

Wilhelm ji odstrčí a vykoukne na chodbu. Přímo k nim se blíží dva muži a za jejich siluetami skrz otevřené dveře prosvítá modré nebe. Teď, nebo nikdy!

Třeskne ohlušující rána a jeden z Turků se skácí. Wilhelm odhodí pušku a na druhého z mužů se vrhne s šavlí. Snaží se jej udolat rychle, ale síly jsou až příliš vyrovnané a Turek několikrát stihne hlasitě vykřiknout. Šermířský souboj se zvrhne v zápas a nakonec ho vyčerpaný Wilhelm podřízne šavlí. Chvěje se a po čele mu stéká pot.

„Rychle!“ křikne.

Rossi zvedne odhozenou pušku a utíká za Wilhelmem. Když vyběhnou na ochoz, tak vzduch pročísnou první kule. Po schodech dusají desítky nohou. Wilhelm pohlédne přes okraj hradeb. Pod nimi je dobrých pět sáhů výšky a potom křoviny a kamení.

„Musíme skočit,“ řekne. „Ty první!“

Dívka stojí jak přimražená.

„Pohni!“ křikne a nevybíravě do ní drcne loktem.

Rossi se s jekotem vrhne mezi křoviny a Wilhelm ji hned následuje.

„Jsi celá?“

„Nevím,“ mumlá Rossi, která má obličej plný krve, třísek a úlomků kamenů.

Wilhelmovi vystřeluje ostrá bolest z kolena.

„Musíme do lesa,“ řekne a už táhne Rossi k prvním stromům, zatímco okolo sviští kule.

Teprve daleko v lese zpomalují, snaží se popadnout dech a Wilhelm náhle nemůže věřit tomu, že se odvážný útek přeci jen nakonec podařil. Oba dva se svalí do mechu k mělkému potoku a plnými hrstmi si nabírají vodu.

„Ještě nejsme z toho venku. Budou nás pronásledovat,“ řekne Wilhelm. „Dobře, žes vzala tu pušku.“

Žádná odpověď. Wilhelm mlčky začne ládovat.

„Předtím jsem nás prozradil výstřelem, ale musel jsem. Dva muže bych šavlí neporazil.“

Rossi na to neodpovídá. Tomu nerozumí. Chce jen utéct pryč. Wilhelm jí pomůže vstát a rozhlíží se kolem, jako by hledal cíl pro naládovanou pušku.

„Pojďme,“ kývne pak a oba se vydají pryč lesem.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz