.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Srpen  >>
PoÚtStČtSoNe
 1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31    

 .: Online
Stránku si právě čte 8 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Bojové deníky [3] Rekviem
(ze dne 22.07.2017, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Bojové deníky [3] Rekviem
Chraň nás od hlubiny pekelné.

„Pane, vysvoboď duše všech věřících zemřelých od útrap pekla a od hluboké propasti.“

Z ocelového nebe pomalu mrholí a vesničané stojící kolem otevřeného hrobu mají v tvářích odevzdanost, jako by každý z nich přišel na svůj vlastní pohřeb.

„Vysvoboď je z tlamy lví, aby je nepohltila hlubina.“

Kněz stojí těsně nad okrajem hrobu. Oči má přivřené, zpod nich se dívá do dálky a mysl mu bloudí neznámými kraji ducha.

„Podívejte!“ vykřikne kdosi a knězovy rty se zastaví.

Všichni vzhlédnou k lesu, od nějž klopýtají odrané postavy Wilhelma a Rossi.

„Jsou to Turci?“

„To přece nejsou Turci!“

Dva muži vybíhají zuboženým bytostem vstříc. Rossi padá prvnímu z nich bezvládně do náruče, zatímco Wilhelm mávne jak v horečném blouznění rukou a druhého z mužů odežene, nakonec se však přeci zhroutí.

„Chraň nás od hlubiny pekelné,“ zamumlá kněz a stane nad raněnými.

Wilhelm má oči zavřené, Rossi se dívá na nebe a pomalu si uvědomuje, že noční můra končí.

„Měli s sebou pušku,“ přibíhá za chvíli mladý vesničan se zbraní v náruči. „Našel jsem ji na kraji lesa.“

„Tenhle má u sebe prach a taky olovo!“ všimne si další.

„Jestli je to voják a před něčím utíká, tak to něco za chvíli přijde sem,“ pronese vážně starší muž a rysy v bledé tváři se mu stáhnou strachem, jako by Wilhelm musel mít v patách přinejmenším všechny démony pekelné.

„To je turecká puška,“ řekne po chvíli mladík, který si prohlíží předovku.

„Ale tohle jistě není Turek. Snad se probil ze zajetí.“

„Pít,“ zamumlá Rossi.

Když dostane hrnek s vodou, pomalu se jí začne vracet barva do tváří.

„Utekli jsme z turecké pevnosti.“

„A jsou vám v patách?“ takřka vykřikne nervózní vesničan.

„To nevím. Wilhelm dva zastřelil tam pod těmi kopci. To bylo včera. Asi.“

„Kdo ví, jak dlouho se prodírali lesem,“ mne si bradu jeden z mužů. „Odneste je dovnitř a dobře schovejte.“

Vesničané se rozejdou, jen hrobník zasypává hrob, z kterého se v sílícím dešti stává bažinná prohlubeň, a následující dny bloudí Wilhelm s Rossi na pokraji světla a stínů, bytí a nebytí, zatímco zbytek vesnice neklidně na obzoru vyhlíží osmanský oddíl.

„Museli dávno ztratit stopu,“ řekne po týdnu Wilhelm vesnickému rychtáři.

„Pochválen buď Ježíš,“ pronese rychtář. „Nyní mi povězte celý příběh. Jste voják?“

„Víceméně,“ pokrčí rameny Wilhelm.

Rychtář naštěstí vágní vyjádření dál nerozebírá. Wilhelm si opatrně ohmatává rány. Hojí se rychle.

„Jsme vám za vše moc vděčni,“ řekne, na což rychtář jen kývne hlavou a zamračí se, jako by chtěl dát najevo, že místo vší vděčnosti by byl radši, kdyby k nim do vsi vůbec nepřišli.

Na nedělní mši zavítají Wilhelm s Rossi již téměř zdraví a po ní se zaplétají v rozhovor, jenž je stále důvěrnějším. Není tak důvěrný, jako mezi lidmi, jež se znají léta, ale rozhodně je důvěrnější než všechny předchozí. V šíleném světě, ve kterém přestáli desítky přechodů po laně napjatém přes propast smrti, ve světě, který jim vzal všechny blízké i jejich vlastní lidskost a důstojnost, v tom světě se v nich obou rodí nové osobnosti.

Když pak v rychtářově komoře Wilhelm proniká do Rossi, oba cítí, že se tak asi muselo stát a že chtěli, aby se tak stalo, ale necítí už nic víc: žádnou radost, potěšení či zamilovanost. Ovšem ani smutek či beznaděj. Obestírá je tichá nicota a všechny zvuky světa zmlknou docela, když Wilhelm ztuhne v krátké křeči, ona mu zaryje prsty do boků, sama jej drtí mezi stehny a prohýbá se, on se pak odvalí bokem a Rossi cítí, jak jí divoce buší srdce, a s výdechem tiskne svou hlavu k tomu jedinému člověku, kterého na světě má, přičemž tuší, že i ona pro něj je teď tím jediným, co mu zbylo.

„Co dál?“ zeptá se.

„Utečme do Švýcarska, za tvou rodinou,“ řekne Wilhelm. „Alespoň, že Švýcarsko ještě Rakousku nepatří.“

„Za mou rodinou?“

Kývne hlavou.

„Uměl bys pást krávy?“

„Co já vím, co na tom sejde... Umím se protlouct.“

Rossi se začne smát a udusí svůj smích Wilhelmovi do ramena. On si uvědomí, že je mu její smích vcelku nepříjemný, ale pak tu myšlenku zapudí a přivře oči. Stejně sám nevěří tomu, že by se dostali do Švýcarska. Ale zas na chvilku v něco doufat, vidět v mlze slabé světlo, to je dobrý pocit, který nezažil už měsíce.

„Wilhelme,“ zašeptá Rossi.

„Hm?“

„Něco je se mnou v nepořádku,“ řekne tichým hlasem. „Vidím někdy věci, které nejsou, mluvím s lidmi, kteří tu nejsou.“

Wilhelm nic neodpovídá. Chápe pravý důvod, proč mu to dívka říká. Chce se od něj ujistit, že jí bude nablízku, i kdyby byla třeba nastokrát šílená. Ale to on odmítá udělat. Přinejmenším ne teď. Na chvilku dokonce zalituje, že s ní souložil a tím jí dodal onen pocit sounáležitosti, který on, zdá se, tak silně nepociťuje.

„Vojáci!“ ozve se křik zvenku a tím je konec pochybám.

Wilhelm na půl vteřiny ztuhne v šoku a pak vyrazí k pušce rychle jak vyplašené zvíře.

„Wilhelme!“ řekne přidušeně Rossi.

„Pst,“ naznačí on a poklekne se zbraní ke dveřím.

Za chvíli se ozvou kroky.

„Vede je rovnou sem!“ procedí přes zuby a v duchu jadrně rychtáře prokleje.

„Pane Grammere?“ rozhlíží se rychtář po světnici. „Jsou tady rakouští vojáci.“

Wilhelm nahlas vydechne, vstane a otevře dveře.

„Pan Grammer?“ otočí se jeden z dvojky vojáků.

Oba mají na granátnické uniformy zašlé od cest, pušky složené v koutě a šavle u pasu.

„Já jsem svobodník Leopold Celle a toto je svobodník Johann Koldrus,“ představuje se ten voják a tiskne Wilhelmovi ruku. „Jdeme z daleka připojit se k Brentanovu pěšímu pluku, přesněji k jednotce podporučíka Jeníka, která směřuje k Bělehradu.“

„Wilhelm Grammer.“

„Prý jste utekl z tureckého ležení,“ promluví Johann. „Nedokážu si ani představit, jaké hrůzy jste v jejich zajetí musel vytrpět.“

Ve dveřích se objeví Rossi.

„Ano. A tato zajatkyně utekla se mnou.“

„Fräulein,“ naznačí oba vojáci políbení ruky.

„U které jednotky vás zajali, mohu-li se zeptat?“ řekne Leopold.

„Byl jsem v rakouském táboře u Ostružnice, když jej rozprášili Turci.“

„A kdo velel tomu táboru, prosím vás?“

„Přímo císař Josef druhý,“ zalže Wilhelm, který si vzpomene na informaci, že císař osobně měl snad tou dobou válčit někde poblíž Bělehradu. „Měl tam hlavní stan.“

„A jeho tábor byl rozprášen?“ zvolá Leopold, v očích znatelné zmatení i strach. „To jsou tedy zlé zprávy.“

„Pánové, nesu černou kávu a žitný chléb,“ haleká rychtářka a prostírá na stůl, k němuž muži usedají.

Rossi potichu zmizne.

„Přidáte se k nám? A pak k Jeníkovým setninám, pane Grammere?“

Wilhelm zaváhá. Sen o Švýcarsku se začíná hroutit pod vojenskou botou.

„Chtěl jsem původně dovést Rossi k nejbližší obci. Je to křehká dívka a nevím, jak by to zvládala u jednotky. Navíc po těch prožitých hrůzách…“

„Ovšemže vás nenutíme,“ řekne Leopold. „Jistě máte taky své rozkazy. Jen jsem si říkal, že to teď asi bude odsud nejbližší rakouská jednotka. A každá puška navíc se nám hodí.“

Wilhelmovi spadne kámen ze srdce, ten den už druhý.

„Snad se někdy potkáme u Bělehradu.“

„Snad,“ usměje se Leopold, upije kávy a zahuhlá: „Silná a výživná!“

Rychtářka se uzardí potěšením a Wilhelm si pomyslí, že poprvé po dlouhé době vypadají věci kolem něj vcelku normálně a nadějně.

„Vy Rakušané máte kávu nejraději se smetanou, nemám pravdu?“ pronese rychtář.

Následuje rozhovor o kávě, z nějž se Wilhelm omluví a setkává se s Rossi za domem.

„Jen co ti vojáci odejdou, tak musíme zmizet,“ řekne jí.

„Nezatknou tě?“

„Lhal jsem jim, snad to i poznali,“ odpoví polohlasně. „No co; už tak si zasloužím oprátku.“

„Neutečeme hned?“ přitiskne se k němu.

„Až potom, aby to nebylo podezřelé. Pojď zatím dovnitř a tvař se nenuceně.“

Uběhnou necelé dvě hodiny a Johann s Leopoldem se loučí. Pokračují dále k jednotce, po lesnatých kopcích a přes dlouhé pláně.

„Možná to byl dezertér,“ pronese do ticha Leopold. „Viděl jsem, jak se mu to všechno honí hlavou. Jako bych tam viděl sebe. Buď hrozba oprátky, nebo zpátky k děsům války.“

„Myslíš, že nám lhal?“ zaváhá Johann.

„Myslím, že ano. Ale co na tom sejde? Nechme jednu lidskou duši najít klid. Co ty na to?“

Johann pokrčí rameny: „Já o tom Jeníkovi vykládat nebudu.“

„Řekneme mu pravdu,“ opáčí Leopold. „Potkali jsme vojáka a ten nám řekl, že má své rozkazy. Neřekneme ani jednoho lživého slůvka. Pouze ty mé dohady o dezerci nikomu povídat nemusíme.“

„Ovšem,“ zamručí Johann. „Stejně se můžeš mýlit. Na druhou stranu, moc se mi taky jeho příběh nezdál. Přišlo mi, jako kdyby plácl to o císaři jen tak, protože ani nezná jména pluků, které jsou u Bělehradu. A proč by byl císař u Ostružnice? Je to blátivá vesnice.“

„Špeh to snad nebyl,“ podotkne ne zrovna jistě Leopold a promne si unavené oči.

Jdou po lesní cestě. Leopold v myšlenkách u Wilhelma. Bylo to přesně tak, jak naznačil Johannovi. Jako by ve Wilhelmových očích hleděl do vlastní duše. Ten pohled člověka, který už toho všeho má dost a chce se jen někam daleko uklidit. Snad uteče i s tou holkou, kdo ví. Třeba se chtějí vrátit do Rakouska. Třeba půjdou někam do Čech. Trestem za dezerci je oprátka, ale někdy už je člověk tak na dně, že mu ten risk připadne jako cena, kterou rád zaplatí. Jenom když dostane malou šanci se dostat z toho všeho.

Leopold se podívá na Johanna, který je pohroužen do vlastních myšlenek a s pravidelným dechem odměřuje vojenské kroky. Znají se spolu prakticky od dětských let. Narukovali spolu a většinou bitev v Bavorsku prošli bok po boku. Johann koupil dvě kule do pravé paže a Leopold jednu pod levou klíční kost. Zažili toho spolu moc.

„Johanne, řekni mi upřímně. Zastřelil bys mě, kdybych byl dezertér a vzpíral se zatčení?“

„Co to vedeš za řeči?“

„Jen hypoteticky. Napadlo mě to v souvislosti s panem Grammerem.“

„To jsou nebezpečné myšlenky.“

„Prostě odpověz,“ nenechá se odbýt Leopold.

„Kdybys po mně střílel nebo vytáhl šavli, tak by asi nebylo jiného zbytí,“ řekne Johann. „Ale udělal bych to nerad.“

Johann kráčí a přemýšlí teď o Leopoldovi. Už před setkáním s Wilhelmem párkrát Leopold téma dezerce nadhodil. Vždy jen před ním, před nejvěrnějším přítelem. Co si má o tom myslet? Jak se k tomu postavit? Co když k té situaci skutečně dojde? Johanna svým způsobem tyto přítelovy řeči zklamávají. Což je pro muže a k tomu vojáka důstojné mluvit pořád o útěku z boje? A také to bylo hloupé. Většina dezertérů nakonec visí, to je obecně známo.

„Pozor,“ sykne Leopold a naznačí Johannovi, aby se kryl. „Turci.“

Zpoza mlází pozorují malý janičářský oddíl. Pět mužů je zřejmě na průzkumu.

„Jdou k té vesnici,“ zašeptá Leopold.

Johann mu výhružným pohledem naznačí, že má mlčet, ale Leopold se už nemíní smířit s tím, že Wilhelm, do kterého projektuje zpola vlastní osud, bude opět osmanským zajatcem. V ruce se mu objeví granát a on rychle zkracuje jeho šňůru.

„Hodíme tam oba granáty. Jsou dost blízko u sebe. Zkrať si doutnák.“

„Ty blázne!“ sykne Johann. „Výbuch tu všechny přiláká!“

„A půjdou po našich stopách, takže je zavedeme přímo k Jeníkově jednotce do pasti!“

„Takové rozkazy nemáme!“

Johannův hlas nechtěně překročí hranici ticha a Turci se otočí jejich směrem. Už je pozdě. Johann s Leopoldem se spouštějí pozpátku do prohlubně, chystají si pušky a zapalují granáty.

„Raz, dva!“ řekne Johann, zatají dech a hodí granát, v čemž ho hned napodobí Leopold.

Jedna bomba odskočí bokem, ale druhá ošklivě potrhá tři janičáře. Zbývající dva mají oči plné krve a kouře. Střílejí naslepo mezi stromy.

„Šavle!“ vykřikne Johann a Leopold upustí pušku.

Vyskakují z úkrytu a mordují dezorientované Turky šavlemi.

„A teď rychle pryč!“ křikne Johann.

Leopold skoro vyběhne, pak jeho svaly ztuhnou a přehlédne krvavý výjev, vnitřnosti oblepené suchým listím, krev kapající z kůry smíšená se smůlou.

„Sám jsi to tak chtěl!“ zatřese s Leopoldem. „Pojďme, než přijdou další!“

Rakouští vojáci zmizí v houstnoucím šeru a na místě boje zavládne klid, do nějž páchne síra a ohořelé maso. Mladý turecký voják, který předstíral smrt, se zvedne a zvrací žluč. Pak se potácí po cestičce náhodným směrem. Pušku nechal někde vzadu a v ruce má jen obnaženou šavli, jako by jej obklopovaly přízraky, jimiž se musí prosekat.

Po pár krocích padá k zemi a opírá se o uschlý kořen. Když vytahuje šrapnel z boku, dělají se mu na rtech krvavé bubliny bolesti. Na okamžik o sobě neví. Potom přijdou sny.

Je doma v Burduru, v rybářském domku u jezera. Matka mu zpívá ukolébavku, sestry si hrají na podlaze a otec odchází se zatvrzelým, avšak smutným výrazem do boje.

„Aydine,“ oslovuje ho matka v jednom z podivných výjevů a v jejím hlase zazní naléhavost, z níž pochopí, že je čas vstávat.

Aydin se probudí mokrý od rosy do jasného rána. Stále žije. Vstane a rozhlédne se kolem. Do které části lesa se to dostal? Zvedne šavli z mechu a jde dále po cestě. Snad ne směrem k nejbližšímu rakouskému či ruskému táboru, napadne jej. Ale co na tom už záleží? Jen nezůstat na místě. Klást nohu před nohu. Dostat se pryč.

Brzy opouští les a blíží se k několika domkům. U jednoho z nich se muž s puškou přes rameno a mladá dívka chystají k odchodu.

„Jsem ráda, že jsme nakonec počkali na ráno,“ řekne Rossi. „Bylo příjemné spát zase v posteli, a kdo ví, co nás čeká v příštích dnech.“

„Teď se ale nesmíme zdržovat,“ odpoví Wilhelm stroze, neboť je rozmrzelý, že se nechal přemluvit, aby zůstali ještě jednu noc.

„Wilhelme!“ ukáže mu dívka vyděšeně.

„Turecký voják…“ odtuší on.

„Jenom jeden?“ zaváhá Rossi. „Je raněný.“

„Co na tom záleží! Našli nás!“

Wilhelm strhne pušku a rychle začne ládovat. Voják na něj nehnutě hledí, jako by byl něčím omámen. Wilhelm zalící a vystřelí. Vedle. Teprve teď se Turek dá do pohybu a zmizí zase mezi stromy v lese.

 

„Zůstaň tu, musím ho dostat!“ vykřikne Wilhelm, hodí pušku na záda, tasí šavli a nic nedbaje Rossi, která hlasitě protestuje, utíká rychle k šumícímu hvozdu. 



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz