Pastelově zelená barva je odvážnou volbou v době, kdy všechny Rakušanky a ženy z Uher propadly bílé a chrpově modré.
„Jste zábavný společník, pane Jeníku,“ řekne Adrianne, sotva
dozpíval.
„Jaké ještě umíte písničky?“ ptá se Isabelle, která předtím
Jeníkovi doslova visela očima na rtech. „Umíte nějakou ze Štýrska?“
Adrianne, Isabelle a Edith, tyto slečny, rakouské květy,
působí, jako by se mezi vyšší vrstvy dostaly až nedávno a nemohly se nového
života nabažit a tak si okázalým a povrchním způsobem užívají všeho přepychu, snad
ve strachu, že jej ráno už nebudou mít.
„Štýrské mám přece nejraději,“ rozhodí Jeník rukama a rychle
se napije vína. „Pane Colloredo, slečna chce písničku ze Štýrska, tak kterou jí
zazpíváme?“
Dívky jsou oděny do rozměrných šatů vyztužených
konstrukcemi. Bujná poprsí se snaží dát ještě odiv korzety a vysoko šněrovanými
halenami. Výstřih i paže mají lemovány krajkami a imitací peří, což spolu
s vysoko vyčesanými účesy působí skoro až bizarně.
U většího ze dvou stolů v červeně tapetovaném salónu je
veselo. Podporučík Jeník s nadporučíkem Colloredem znovu zpívají,
zatímco podporučík Svarthjart s přivřenýma očima poslouchá a urozené
slečny úplně mimo rytmus tleskají. Nadporučík Minutilius a poručík Christiani
si připalují dýmky a vedou tlumený hovor o vojenských manévrech podél břehů
Sávy.
„Divil bych se, kdyby se znovu pokusili získat ten pahorek,“
řekne Christiani. „Pořád si dobře pamatují, jakou porážku jste jim na srázech
na řekou připravil.“
„Pane Christiani,“ odvětí Minutilius a párkrát potáhne
z dýmky. „Těší mne, jak celý Zemlin stále žije z toho vítězství a
opakuje mé jméno. Musel bych lhát, kdybych tvrdil, že mi to nedělá radost; ostatně
radši přiznám domýšlivost a ctižádost, než abych byl neupřímný. Ale… je třeba
nezapomínat, že jsme byli v taktické výhodě a že tomu tak nemusí být
příště. Bojoval jsem s posádkou dvou čajek, ale kolik jsme takových lodí
už viděli pod Bělehradem? Věřím vám, příteli, že na mne neprozradíte, když
řeknu, co jsem si vždy myslel, totiž, že pan císař Josef i carevna Kateřina
nesmírně Turky podcenili. Mají materiál, mají lidi a mají též chuť pro tenhle
kus země umírat.“
„A také umírají už z principu. Ale asi máte pravdu. Zatím
to nevypadá, že by slavná rakouská armáda vítězila,“ pokrčí Christiani rameny.
„Avšak brilantní vítězství, jako bylo to vaše, jsou nám nyní velmi zapotřebí,
nemáme-li ztrácet morálku.“
„A nemáme-li ztrácet državy. Protože morálka je důležitá,
ale setnina střelců se na kopec z morálky umístit nedá.“
„Správně.“
Jeník s Colloredem dozpívají a pohlédnou směrem k Minutiliovi
a Christianimu.
„Pan Colloredo ovšem také vydobyl skvělé vítězství,“ řekne
hlasitě Minutilius. „Na to je třeba nezapomínat. Přečíslen a překvapen, úplně
bez jízdy a daleko od našich ležení.“
„Vaše jméno se ozývá snad častěji než Brentanovo,“ přikývne Christiani.
„Jednotkám velel podporučík Jeník,“ řekne Colloredo. „A
nebyli jsme přečísleni, ani překvapeni.“
„Myslel jsem, že je snad známo, že velel Jeník,“ zvedne
hlavu Ingmar, ovšem Christiani se zatváří, jako by jej jeho hlas obtěžoval.
„Má kuchařka vaří skvělé jehněčí, přesto hosté chválí můj
dům a mé pohostinství, nikoliv její práci,“ řekne Christiani posléze, aniž by
Jeníkovi pohlédl do očí.
Dělí je od sebe jediná hodnost, ale Christiani nemůže vystát
Jeníkův chudší původ. Colloredo rychle pohlédne na přítele a podvědomě sevře
ruce v pěst, jako by urážka byla mířena na něj.
„Pan Jeník se jistě brzy dočká povýšení, které si zaslouží,“
řekne rychle Minutilius.
Ingmar se podívá na Jeníka, který si krátce odkašle a osuší
si ubrouskem rty. Gesto znamená, že u stolu skončil.
„Nechoďte, pane Jeníku,“ zvolá protáhle slečna Isabelle a
chytne oběma rukama Jeníka za rameno, takže nemůže vstát. „Pan Christiani je
starý mrzout; akorát se bojí své ženy, že ho zbije, jestli přijde z naší
zábavy pozdě domů.“
„To je ovšem pravda,“ řekne Christiani s úsměvem
naznačujícím pokus o odlehčení a usmíření.
„Tak či tak,“ ozve se Colloredo, jemuž zjevně napjatá
chvilka není po chuti. „Opravdu jsme neměli žádnou jízdu a k tomu bylo na
naší straně mnohem méně děl.“
„Slyšela jsem, že tam padlo strašně moc lidí,“ řekne třetí
ze slečen s dychtivým výrazem v očích.
Colloredovy pěsti se zvolna rozevřou, ovšem nastane mrtvé
ticho.
„Omluvte Edith, má prořízlou pusu a pije moc vína,“ vyhrkne
rychle Isabelle.
„Ano, vína! Chci ještě,“ řekne Edith a začervená se.
Dveře salónku se otevřou a ladným krokem vejde číšník. Prvně
projde kolem menšího stolu, kde hrají karty nižší důstojníci, mezi nimi také
štábní oberjäger, neboli nadmyslivec, Tobias Mittelmeier a též čerstvě
povýšený šikovatel Johann Koldrus. Číšník jde k většímu ze dvou stolů
v druhé části salonu. Na druhém schodu, na pokrčeném koberci, krátce
zavrávorá, čemuž se jedna z urozených slečen začne hlasitě smát.
„Edith,“ kárá ji Adrianne. „Co by na takové chování řekl
tvůj snoubenec?“
„Můj snoubenec tu není,“ řekne Edith a koketně nastaví
číšníkovi prázdnou sklenici, aby mohl dolít víno.
„A kde máme paní hostitelku?“ zamyslí se Christiani.
„Ano, kde je hraběnka? Není dole na plese?“ řekne
Minutilius.
„Říkala mi, že přijde, jen promluví s hosty,“ řekne
Colloredo. „Asi před hodinou.“
„Půjdu ji najít, pánové,“ zvedne se konečně Jeník.
„Nechoďte!“ zavěsí se do něj znovu Isabelle; Jeník odpoví
vtipem a za všeobecného smíchu se vysmekne z dívčina sevření.
Na mezipatře před salonkem si oddechne. Společnost jej
začínala unavovat. O to je radši, že narazí na nového známého, moravského
lékaře Bláhu.
„Pane Jeníku!“ haleká Bláha dobrosrdečně a tiskne mu ruku.
„Jsem rád, že vás zde potkávám. Utekl jsem zdola, neboť bylo toho veselí na mě
snad až moc. A také brzy budu muset jít, tak jsem se s vámi chtěl
rozloučit.“
„Také jsem tak trochu utekl. Jak se máte, pane?“
„Čtu knihu od Paina, kterou jste mi půjčil,“ řekne Bláha. „A
musím uznat, že mi otevírá oči a rovněž mne nechává v úžasu, co vše může
Bůh ve světě lidí dopustit.“
„Máte zřejmě na mysli první z esejí, že?“
„Ano, tu o africkém otroctví v Americe,“ kývne Bláha
hlavou. „Souhlasím s Painem, že je vskutku zarážející, jak celý křesťanský
svět, údajně stojící na pilířích spravedlnosti a lidskosti, který nejen, že
tomu hrůznému divadlu na dálku přihlíží, ale navíc jej na jakési tiché úrovni
schvaluje. Copak potom platí, že milujeme své bližní a že každý člověk je našim
bližním? Sto tisíc lidí ročně, pane Jeníku. Hrozivé číslo!“
„Pane Bláho,“ řekne Jeník. „Snad jednou přijde někdo, kdo se
tomuto nelidskému trendu postaví.“
Muži kousek ustoupí, aby mohla projít služebná
s podnosem.
„To je ta Švýcarka, o které jsem vám povídal,“ řekne Jeník.
„Vypadá zde konečně spokojeně. Nebo alespoň v bezpečí a v teple. I
toho je teď málo.“
Bláha se za dívkou dívá, dokud nezmizí za rohem.
„S tím souhlasím,“ kývne hlavou.
„Nicméně, řekněte mi, příteli, neviděl jste slečnu Nanette
de Bergman? Je na tomto plese?“
Bláhu otázka vytrhne z krátkého zamyšlení, rozesměje se
a vzpomene si na minulý týden, kdy se s Jeníkem potkal prvně a přece si
již tehdy přišli jako staří známí.
„Pane, doslechl jsem se, že mezi vojáky Brentanova pluku je
nějaký Čech,“ volal tehdy Bláha a prodíral se přes zalidněný tábor na
kraji Zemlinu. „A vida, tady vás mám.“
„Jan Jeník,“ podal mu oslovený ruku. „Je pěkné slyšet zase
mateřštinu.“
„Josef Bláha, lékař a farmaceut.“
„Jste od jednotky, pane?“ zeptal se Jeník.
„Ne, pane. Přijel jsem s výpravou z Gmundu.
V Rakousku se teď mluví o tom, že vítězství je na spadnutí.“
„Nic není vzdálenější skutečnosti,“ povzdechl si Jeník.
„No, jestli už máte po službě, smím vás pozvat na žejdlík?“
„Proč ne,“ řekl Jeník a Bláha jej se smíchem vzal kolem
ramen, načež se jak staří kamarádi vydali k hostinci.
„Řeknu vám, pane, byl to dnes zvláštní den,“ řekl cestou
Jeník. „Zrovna nad ránem vojáci vytáhli jednu dívku z Dunaje,
z místa, kde je řeka hluboká a proud silný.“
„Chtěla se utopit?“
„Říkala, že šlo o nehodu,“ pokrčil Jeník rameny. „Ale nevím.
Přišlo mi, jako by litovala, že nezemřela.“
„Oběť války?“ odhadl Bláha.
„V zásadě,“ řekl Jeník. „Dívka ze Švýcarska, která se nějak
připletla do zdejší vřavy a zde umřel její muž a později i voják z mé
jednotky, ke kterému též měla vztah. Taková ubohá dívčina. Sotva jsem si ji
dříve všímal. Stydlivě se červenala, když ji s Wilhelmem míjel některý
důstojník. A nakonec ji tady vidím, víc mrtvou než živou, napůl utopenou na
břehu řeky.“
„Ze Švýcarska,“ zamumlal Bláha. „Co ji asi jen přivedlo
sem.“
„Zřejmě její muž. Bylo od něj nezodpovědné brát ženu přes
válečné území. Ale co my o tom všem víme. Je těžké někoho jen tak soudit.“
„Pravda. Každopádně, pane Jeníku, přišlo mi pozvání
k hraběnce na ples. Budete tam také?“
„Zřejmě ano, jestli tou dobou nebudeme v poli,“ odvětil
Jeník.
To již usedli v krčmě ke stolu. Jeník si prohlížel
Bláhu, jenž byl menší a robustnější postavy, která jej usvědčovala
z relativně pohodlného života a z lásky k jídlu, pití, snad i
zpěvu a vůbec k světským radostem. Korbely se srazily a trochu pěny
šplíchlo na stůl.
„A kde jste vy vzal tady v Zemlinu?“ zeptal se Jeník.
Bláha se zpola nadechl, ale pak na chvíli ztuhly rysy ve
tváři. Očima mu přeletěl krátký stín a pak se zase již smál.
„Na tom snad ani nesejde. Každopádně, mám tady teď na
starost špitál svaté Anastasie. Převážně tam léčíme nakažlivé choroby, které
teď, zdá se mi, bují, jako by šlo o trest boží.“
„Hlavně v armádě, toho jsem si všiml. Snad to nebude
tím, co nás nakonec srazí na kolena,“ řekl Jeník. „Sám jsem ostatně nedávno
těžkou nemoc v poli prodělal.“
Do hostince vrazila skupinka vojáků. Většina z nich
měla zřejmě již něco vypito. Jeník na ně jen letmo pohlédl a pak se vrátil
očima k Bláhovi.
„Měl jsem nejdřív problém se s tím vyrovnat,“ řekl
Bláha. „S tím, že přistupuji k trpícímu člověku a svým počínáním mu můžu
působit ještě větší bolest a dokonce mu i přitížit či jej zabít, když si nebudu
počínat správně.“
Jeník se zamyslel. Dlouho nedovedl pojmenovat, proč
v něm vždy podporučík Svarthjart vyvolával pocit klidu. Vždy si říkal, že
to je tím chladným rozumem, s jakým ke všemu přistupuje. Nebo jeho
pacifismem, který dává připomínat časy bez války. Když se ovšem Bláha vyznával
z opaku, uvědomil si, že to ke svému lékařskému řemeslu přistupoval Ingmar
vždy se stoickým klidem.
„Měl jsem tyto zábrany, když jsem začínal jako medik. Nyní
v Zemlinu se mi vrátily, jako bych byl zase mladý, nerozhodný a nezkušený,
když jsem viděl ten špitál plný smrti.“
„Vzpomínáte si, jak jste se s tím vyrovnal tehdy?“
„Jako student? Asi představou o vyšším poslání,“ pokrčil
Bláha rameny. „Teď je to jiné. Znovu jsem našel rovnováhu teprve tehdy, až mě
to, co jsem viděl, konečně donutilo brát věc profesionálně. Bez emocí a přece
tak, jak nejlépe dovedu.“
„Bez empatie?“ zeptal se Jeník.
„Odsoudil byste to?“
„Asi ne,“ zaváhal Jeník a dopil korbel. „Mám za to, že lékař
by měl být odborně vzdělaný, mít zkušenosti a být pohotový. Soucit ještě nikomu
ránu nesešil, ani nepomohl od zimnice.“
„To je snad pravda,“ řekl Bláha. „Ale to jsem přímo
nemyslel. Spíše… četl jste La Mettrieho pojednání Člověk stroj? La Mettrie
vysvětluje, zrovna jako před ním Descartés, všechno fyziologicky. Duše není podle
něj ničím jiným, než schopností zvláštně uspořádaných látek v nervové
soustavě nabývat různých poloh a stavů, které se pak projevují jako vjemy.
Musím říct, že se mi ta myšlenka, zdánlivě tolik odlidštěná, zalíbila. Je
jakási útěcha v tom, že sebeukrutnější bolest není zmrzačením věčné duše,
ale jen stavem tkáně.“
U stolu s vojáky vzrůstal ruch. Ve vyostřené situaci
jeden vojín řekl něco, co bylo poslední kapkou, načež jej druhý přehodil přes
stůl a začali se prát. Za chvíli se ozvala rána, jak jeden z vojáků rozbil
druhému o hlavu láhev. Postupně se přidávali další muži a nakonec nebylo úplně
možné rozeznat, kdo je na čí straně.
„Pane Probste,“ zavolal Jeník na jediného z vojáků,
který se nezúčastnil bitky.
„Pane?“ přiběhl pobledlý vojín, aniž by si ostatní rváči
jeho odchodu všimli.
„Přiveďte rychle muže z hlídky, aby výtržníky odvedli na
noc do cely. Pak se jděte kvapem vyspat, nebo vás nechám zašít taky.“
„Rozkaz.“
Bláhovi rvačka i Jeníkovo udílení rozkazů na okamžik vzaly
nit.
„Tak či tak,“ dodal pak. „Ta představa mi dodává sílu.
Totiž, že pouze opravuji něco, nějaké zařízení, které funguje podle svých
pravidel, a ta se snažím ctít. Signalizuje bolest, ovšem, ale tak je to
přirozené. Takovou má konstrukci. Dovedete si, Jeníku, představit svět bez
bolesti? Neměl byste indikaci, že je něco špatně, leda až by vám selhala
poslušnost údů. Nebo byste mohl vykrvácet a ani byste o tom nevěděl, prostě by
náhle smrt vystřídala život.“
„Bolest nás varuje, ale přece je někdy nepřiměřená a
neúnosná, snad vpravdě horší než sama smrt, to zase znám z válečné praxe,“
řekl Jeník. „Mnozí by možná svět, který líčíte, opravdu měli za lepší, než
jakým je ten náš.“
„Snad ano,“ řekl Bláha a pohlédl na konec lokálu, kde se
několik hostů dalo do zpěvu.
Vojáci se mezitím přestali rvát a vyškrábali se zpět ke
stolu, kde s natrženými uniformami a se zkrvavenými obličeji zhluboka
vydechovali a dopíjeli pivo.
„Dva z nich mají šavle,“ podotkl Bláha. „Jsem rád, že
je nevytáhli. Bavíme se tu o bolesti a poškození lidských schránek a vida…
tito muži, jako by toho neměli dost z rukou Turka, se tu div nezabijí pro
nějakou urážku.“
Dveře hostince se otevřely a dovnitř napochodovalo deset
vojáků. Dunění vojenských bot zastavilo až u stolu. Většina opilců se nesnažila
bránit, jen jeden začal do muže z hlídky strkat, snad proto, že jej
poznal. Možná to byli dokonce kamarádi a jediný důvod, proč jeden teď stěží
stál, zatímco druhý se nad ním tyčil s holí v ruce, byl ten, že jeden
měl volno a druhý službu. Dotyčný voják chvíli nevěděl, co má dělat, to už se
do toho ale vložili ostatní a za chvíli rváče uklidnili. Mladý vojín Probst
stál ve dveřích, dokud vojáci neodešli, pak celý pobledlý šel také pryč; snad
spát, jak mu doporučil Jeník.
Do krčmy se vrátil štábní oberjäger Tobias Mittelmeier,
velící tu noc hlídce, a zamířil k jejich stolu.
„Děkuji, pane Mittelmeiere,“ pousmál se Jeník.
„Snad už je vše v pořádku, pane,“ řekl Tobias.
„Ano, teď už je. Pánové zřejmě neporozuměli Brentanově
vyhlášce ze začátku měsíce, že musí dodržovat klid a kázeň. Nepřipojíte se
k nám?“
„Děkuji, pane, ale služba mi končí až za hodinu.“
„Pak to bude tedy vše.“
Tobias zasalutoval a rychlým krokem opustil podnik.
„Je to nadějný voják,“ řekl Jeník. „Mohl by to dotáhnout
vysoko.“
„A co vy, pane Jeníku? Slyšel jsem, že se chováte, jako by
vám o povýšení ani nešlo.“
„Kdo šíří takové zvěsti? Určitě Colloredo.“
„Ano, říkal mi to Colloredo, ostatně od něj vím i to, že
jste u jednotky.“
Jeník se zasmál.
„Nijak se za povýšením neženu, to je pravda,“ řekl potom.
„Prozatím cítím, že jsem přesně na svém místě. A kdo ví, možná v armádě
nechci zestárnout.“
Měšťané v rohu dozpívali a atmosféra v hostinci
pozvolna ztichla. Jeník s Bláhou si ještě dlouho vyprávěli o poměrech
v českých zemích, než se rozešli, ovšem přislíbili si jít spolu druhý den
na oběd pod otevřeným nebem.
„Potkal jsem dopoledne hraběnku von Virovitz,“ řekl Jeník po
jídle a rozpůlil vidličkou dezert. „Nařídil jsem včerejším rváčům vyplatit po
třiceti ranách holí, ale hraběnka naléhala, že je trest příliš krutý, tak jsem
jej snížil na dvacet.“
„Slyšel jsem,“ kývl Bláha hlavou. „Rozsudek vykonával
desátník Schneider z Brentanovy tělesné setniny. Říká se, že každá jeho
rána vydá za dvě.“
„Myslíte, že jsou ty tresty kruté? Z žaláře si muži
obvykle nic nedělají,“ řekl Jeník a pak se náhle odmlčel, neboť poprvé spatřil Nanette.
Šla pomalým vycházkovým krokem podél plotu hostince. Neměla
u boku sloužící, pouze malé dítě, kterému odpovídala na všechny zvědavé
otázky, kterými ji bombardovalo.
„Slečna Nanette de Bergman,“ řekl Bláha, když viděl, kudy
bloudí Jeníkovy oči.
„Slečna? Tedy ten hoch není její?“
„Ne,“ zakroutil Bláha hlavou. „To bude její synovec Alfred,
pokud se nemýlím.“
Nanette se na okamžik zastavila u stánku s ovocem.
Popostrčila chlapce kupředu, aby nakoupil, čehož se mladý muž ujal
s čistou dětskou radostí, hrdý ze svěřené zodpovědnosti.
„Je zvláštně oděná,“ řekl Jeník skoro zasněně.
V oděvu Nanette nebyl zjevně ani jeden kovový
komponent. Nadýchaného dojmu šaty docilovaly naškrobením a četnými lemy.
Pastelově zelená barva byla rovněž odvážnou volbou v době, kdy všechny
Rakušanky a ženy z Uher propadly bílé a chrpově modré.
„To se teď nosí v Německu,“ řekl Bláha. „Půjdete se jí
představit?“
Obchodník zabalil zboží, chlapec zaplatil a s Nanette
se vydali směrem pryč.
„Snad někdy jindy,“ řekl Jeník a konečně se odtrhl od
odcházející ženy, aby dojedl dezert. „Doufám, že ještě budu mít příležitost.“
„Určitě,“ slíbil tehdy Bláha a o týden později jej na plese
u hraběnky von Virovitz bere za ramena a vede ke schodišti.
„V mezipatře je terasa, pane Jeníku,“ řekne Bláha.
„Naposledy jsem viděl slečnu de Bergman jít tím směrem. A byla sama.“
„Děkuji, příteli,“ řekne Jeník.
„Nuže, a já se vydám do svého kvartýru,“ usměje se lékař.
„Měl jsem už vína dost.“
„Pak vám přeji dobrou noc, jen si slibme, že se ještě
setkáme. Máme si co říct.“
Srdečně se rozloučí a už Jeník sbíhá ze schodů a vychází na
terasu. Nanette stojí u zábradlí, oči upřené do noční krajiny. Má splývavé šaty
nového německého střihu s jen kratičkými rukávy lemovanými minimem krajek.
Její paže jsou silnější, než je u šlechtičen obvyklé, jako by patřily ženě
nízkého původu, sotva se však otočí, uvědomí si Jeník, že se každým pohybem
usvědčuje z vrozené vznešenosti a elegance, z něčeho, co vesnický rytíř
Jeník vždy obdivoval jako zvláštní dovednost, v níž je sám nejistý.
Nanettiny šaty, tentokrát slabě růžové, splývají od hrudníku
ke kotníkům a zvláštní krojený tvar je sepnut sponou na úrovni kolen. Nemá
korzet, pouze krátkou šněrovačku přímo pod prsy, která je ovšem nezdvihá tak
vtíravým způsobem, jako u vídeňských slečen v salónku. Jemný rudý vzor je
v tkanině vidět pouze při bedlivějším pohledu a stává se tak detailem vtisknutým
v jednoduchost, tedy něčím primárně nerušivým a přesto potenciálně
ozvláštňujícím. Do vlasů má do prostého účesu vpleteno jediné ptačí pero, což
podtrhuje obraz prosté vyváženosti a přiměřenosti.
Jeník nervózně zabubnuje prsty na jílci šavle, načež s úsměvem
vykročí k mladé ženě.