Možná bychom mohli zahradničit?
„Podporučíku, hodně jsem o vás slyšela.“
Jeník poťukává prsty na jílci šavle. Pak složí dlaně do sebe
a přistoupí k dívce.
„I já o vás, slečno.“
„Jsem Nanette de Bergman,“ nechá si políbit ruku. „Ale to už
víte, viďte?“
„Zajímal jsem se o vás a toužil po setkání, to nebudu zapírat.“
„Opravdu? Ovšem teď jste pokazil tu hru.“
„Hru?“ řekne Jeník a pohlédne do dálky, ze které hřmí děla.
„Přece tu, ve které jste měl hrát muže nad věcí, který má
zároveň odstup, ale též je otevřený přiblížení, což ale nepřizná nahlas, leda
tehdy, kdy už jsou věci nade vše zjevné.“
„Pak tu hru ovšem kazíte též, když ji takto rozebíráte.“
„A kdo říká, že ji chci hrát?“ ušklíbne se Nanette. „Vy jste
přišel za mnou. Vlastně, vy jste mne poslední dny po očku sledoval a čekal na
příležitost, jako je tahle.“
„Nehrál jsem hru, o které mluvíte a kterou jsem už hrával,
protože ta je hodna jen těch, kteří ji nepoznají od prvního okamžiku, což, jak
jsem správně předpokládal, vy nejste.“
„A přece spolu nakonec hrajeme. Jen dočista jinou hru.
Přátelský duel v argumentech.“
„Dávejte pozor, slečno,“ zasměje se Jeník. „V takových jsem
zocelen s Colloredem.“
„Dobrý Colloredo,“ zdánlivě se zasní Nanette. „Výborný
společník. Doprovázel mne na tento ples.“
„Zamlouvá se vám?“
„Myslím, že ano,“ zamyslí se dívka. „Měla bych za ním jít.“
„Běžte,“ ukáže rukou Jeník.
„Nechal byste mne jen tak odejít?“
„Copak vám můžu bránit?“
„A nečekáte, že mě teď zaujmete chladnou hlavou a náhlým
nezájmem?“
„A vy, slečno,“ řekne Jeník. „Umíte být také milá, či jen
vše rozebíráte?“
„Bývám milá skoro vždy. Ale vy jste špatně začal. Zkuste si
to znovu.“
Jeník v sobě stěží dusí smích, když odchází
z balkónu zpět do mezipatra. Cítí se pobaven a zároveň vlastně
ponížen, což obojí jej vzrušuje a podněcuje. Vyrazí rychlým krokem do salónku.
Otevře dveře a rozhlédne se.
„Pane podporučíku,“ řekne Tobias Mittelmeier.
„Hledám některého z lokajů,“ řekne Jeník.
„Tady byl už před dlouhou chvílí.“
„V pořádku, poradím si.“
Za chvíli Jeník vchází do kuchyně, kde vyruší Rossi a Georga
z hovoru.
„Jsme se slečnou Nanette na balkóně, kde by nás asi nikdo
nehledal.“
„Nemám vám to odnést?“ nabízí se Georg.
„To bude v pořádku,“ řekne Jeník. „Děkuji.“
Za okamžik vchází zas na balkón.
„Umíte nechat dámu čekat. To jste snad mezitím stihl
partičku karbanu s vojáky?“
„Slečno Nanette, také jste tak unavena přemýšlením, jako já?
Říkal jsem si, že trochu dobrého vína by nám s tím problémem mohlo
pomoci.“
Ukáže poháry a láhev.
„Zase špatný začátek,“ zatváří se Nanette přísně.
„Začal jsem dobře už prvně, jen vy jste špatně zareagovala.
A teď si se mnou dejte víno.“
„To je rozkaz, podporučíku?“
„Rozkaz, vojíne,“ řekne Jeník rezolutně a naleje víno.
Po první číši se oba rozesmějí.
„Nechte mě hádat,“ řekne Jeník. „Váš pan otec se bojí, že
s takovou se nikdy neprovdáte.“
„To není tak přesné,“ odvětí Nanette a napodobí hrubý mužský
hlas: „Jsi pěkná, tak ještě zavřít pusu a nějaký nešťastník se najde.“
„Moudrý muž. A co, že jste vlastně v Zemlinu?“
„Jsem u strýce,“ řekne Nanette. „Otec je teď nemocen a matka
to těžce nese. No, matka… je tak trochu šílená. Má záchvaty, párá prostěradla a
tak.“
„To mě mrzí.“
„Čtete Voltaira, pane Jeníku?“ zeptá se Nanette.
„Ovšem. Jeho povídky a eseje jsou páteří osvícenství.“
„A též vaší páteří, hádám?“
„Rád se nazývám osvícencem, ano,“ řekne Jeník a doleje víno.
„Ovšem, já jsem myslela spíše Candide.“
„Vidíte, málem bych vás hádal spíš na zastánkyni Leibnize a
dalších optimistů.“
„Jste někdy i milý, podporučíku,“ zeptá se Nanette. „Nebo
jen pořád zkoušíte lidi?“
„Jsem milý skoro vždy, ale teď vás zkouším,“ řekne rychle
Jeník.
„Ano, byla jsem jako Panglos, filozof, který Candidovi
říkal, jak je svět nejlepším možným místem, ostatně vyrůstala jsem
v přepychu,“ pokrčí Nanette rameny a zlehka dosedne na kamenné zábradlí.
„Teď jste víc jak prostý Candide, který jde světem a
pociťuje všechno zlo?“
„Já? Trochu,“ řekne Nanette. „Viděla jsem chudobu, nemoc,
šílenství a cestou sem vlastně i válku. Ale mě jste zajímal vy. Nemyslíte, že
si jako vojáci procházíte takovou cestou?“
„Možná,“ zamyslí se Jeník. „I já jsem do armády vstoupil
naivní. A viděl jsem pak všechno zlo, nebo jak to nazvat. Ale nezapomínejte, že
Candide si to zlo nikdy nepřipustil, ať se mu stalo cokoliv. A tak to děláme i
my: nepřipouštíme si to. Vždy jsem to bral jako práci. Seriózně, rozumově a jen
s tolika emocemi, kolik jich člověk potřebuje.“
„Vpravdě osvícenské,“ pokývá Nanette hlavou. „Berete to
pořád jako práci?“
„Pořád.“
„Copak se nic nezměnilo?“
Jeník zaváhá a poprvé ztratí na okamžik jistotu.
„Slečno,“ začne pak tišším hlasem. „Víte, je to zvláštní a
nevím, jestli tomu budete rozumět. Já totiž nic necítím. Žádnou nejistotu či
pochyby. Ale… já to vím, vím, že to tam je. Že někde v sobě dusím strach,
že ztratím svůj nadhled a svůj stoicismus. Nikdo to neví a já sám to nijak
nepociťuji. Jednám uměřeně a jsem pevným ve velení. Ale vím, že to tam je. A
bojím se… ne, doufám, že se to nezačne odhalovat.“
„Necítíte to, ale víte to? Jak tedy?“
„Úvahami, slečno. Došel jsem k přesvědčení, že není
možné, abych alespoň jednou nezapochyboval, aby ve mně nevzrostl aspoň nějaký
odpor, abych nepocítil alespoň jednou úzkost či strach. A pak jsem si uvědomil,
že to prostě ve mně být musí. I když to není nijak znát a neovlivňuje mne to.“
„Řekla bych, že ovlivňuje, máte-li tyto myšlenky,“ řekne
Nanette pozvolna. „Chcete být tím stoikem pro jiné i pro sebe a jste jím. To by
mohlo stačit, ale vy jdete za to: až k samotné a pouhé eventualitě, že se
stoik zhroutí a zůstane zde bezradný a zoufalý Jan Jeník, ten muž, pro kterého
není jediný důkaz, ale jeho samotná možnost existence vám náhle nedá spát.“
„Vidíte mě pár minut a víte o mně všechno?“ řekne Jeník
náhle přísně.
„Jako jste vy viděl jednu mou legrácku s vámi a hned
začal usuzovat, jaká jsem a co říká můj otec. Co víte vy o mně, pane Jeníku?“
„Hádám,“ řekne on smířlivě. „Že v tomhle jsme oba
trochu překročili.“
„Což nás oba uráží a baví zároveň, protože si tolik
zakládáme na své cti, ale zároveň toužíme po příležitosti, při níž popustíme
svou hravost. Shodneme se i na tom?“
„Zdá se to výstižné,“ zasměje se Jeník.
„Jste přemýšlivý člověk, pane,“ řekne Nanette. „Chci vám
něco ukázat. Zajímalo by mě, co si o tom budete myslet.“
Z příručního kapsáře vytáhne svázané listy, které
Jeníka hned překvapí svou zašlostí, ohořelými kraji a celkovou špinavostí,
která tak kontrastuje s upravenou Nanette.
„Co to je?“ zamumlá Jeník, zatímco sešitem zběžně listuje.
„Co byste řekl?“
Jeník si prohlíží ilustrace a letmo čte texty.
„Sám jsem měl podobný sešit. Zapisoval jsem do něj moravské
písničky a občas i kreslil, když mě něco zaujalo. A do jiného si zas
příležitostně vedu deník. Ovšem tyhle pověsti musí být sebrané někde
z daleka. Snad z Asie? Je to vaše dílo?“
„Dal mi to voják, který předevčírem provedl tu popravu,“
řekne Nanette a Jeník prudce zvedne hlavu. „Bylo to v drobné pozůstalosti
po tom Turkovi, kterého jste pověsili.“
„A co vás, slečno, přivedlo k probírání tak chmurného
odkazu?“
Nanette pokrčí rameny a vezme si sešit zpátky.
„Jsem prostě zvědavá,“ řekne pouze a před očima se jí na
okamžik zase srotí dav lidí lačnících po smrti, jak se vrátí ke vzpomínce na
ten den.
Dívala se tehdy na všechny ty hlavy z okna své ložnice
ve strýcově vile.
„Tolik lidí kvůli jednomu odsouzenci,“ řekla pro sebe. „A
jinde umírají celé stovky.“
„Všichni v Zemlinu si vzali osobně ten masakr,“ řekla
služka a utáhla poslední řadu šněrovačky.
„Ano, chtějí aspoň trochu zadostiučinění,“ uzavřela Nanette
a ztěžka vydechla, jak ji sevřely vyšněrované šaty.
Pohlédla na sebe do zrcadla. Textil připomínal hladinu moře
za měsíčné noci.
„Modrá vám sluší,“ pospíšila si služka.
„To musí posoudit ostatní,“ usmála se Nanette a vykročila ke
dveřím.
„Půjdu s vámi…“
„Odpočiň si,“ řekla Nanette a zazněla v tom jednak její
touha jít ven sama, ale též starost o stárnoucí služebnou.
„Nechoďte moc do davu,“ poradila jí služka a pak už kráčela
chodníkem podél náměstí.
Dav byl doslova fascinován odsouzencem, takže si skoro ani
nevšiml Nanette, jež se do něj pozvolna vetřela. Přes vysoké měšťany nemohla
dohlédnout k uličce hanby, kterou janičář kráčel, slyšela však ty nadávky,
výkřiky a čas od času fyzické útoky.
Prvně si mohla toho, co kráčel na smrt, prohlédnout až na
lešení. Chvíli nemohla uvěřit, že působí tak mladě. Hladké tváře skoro bez
vousů, bujné černé vlasy a útlá postava. Na okamžik zapochybovala, jestli je to
vůbec dospělý muž a ne dítě, ale pak zachytila jeho pohled, nesmlouvavý, tvrdý
a odvážný. Uvědomila si, že mladík už zažil mnohé a že šavle či provazu se
přestal bát dávno.
Také on ji zachytil v tom davu, to už v oprátce. Náhle
hleděli jen na sebe. Pak spadl, Nanette zavřela oči a smyčka mu zlomila vaz.
Představení skončilo a lidé se začali rozcházet, skoro zklamaný výraz ve
tvářích. Co jste čekali, říkala si Nanette v duchu. Že se vám uleví? Že se
vrátí vaši manželé, vaše peníze, váš pocit bezpečí?
Zůstala na náměstí jako poslední, tedy kromě vojáků, kteří
demontovali šibenici.
„Snad vás to divadlo moc nešokovalo?“ řekl jeden z nich
uctivě.
„Ne,“ zamrkala Nanette, jako by ji probudil ze snu. „Jen…
byl opravdu mladý.“
„I mladí lidi umírají, slečno,“ řekl voják a zvedl těžký
trám.
Nanette měla pořád před očima jeho tvář. Proč se tak upjal
zrovna na ni? V davu byly i jiné ženy. Připomínala mu někoho? Pohroužená
do myšlenek, vydala se napůl nevědomky za vojáky nesoucími trámy, kladky a
odsouzencovu mrtvolu. Došla s nimi až kousek za město, kde dlážděnou cestu
střídá hliněná a pak trnitý svah, kde musí zvedat sukni.
U seschlého stromu už čekal voják s flaškou v ruce
a lopatou ležící v trávě.
„Vstávej a běž kopat,“ šťouchl do něj jeden z procesí
špičkou nohy. „A tohle mi dej.“
Muži si podávali flašku, až si náhle všimli Nanette. Na
okamžik strnuli, jako by byli přistiženi důstojníkem.
„Neměla byste tu být, slečno.“
„Ale můžu tady být, ne?“
„Asi jo,“ řekl voják a pak s úšklebkem natáhl ruku
s flaškou. „Pijete taky rum?“
Nanette se napila, rozkašlala a muži propadli ve smích.
Turkův anonymní hrob byl za chvíli zahrabán.
„Amen,“ řekl voják s lopatou a odplivl si.
„Doprovodím vás do města,“ nabídl se jeden z nich.
Nanette se místo odpovědi natáhla pro flašku a teď už bez
kašlání dopila zbytek rumu. Muži se zas začali smát a vydali se pozvolna k
městu, Nanette zase za nimi. U žalářů si všimla vojáka, v němž poznala
popravčího. Přebíral drobné věci a některé z nich házel do proutěného
koše. Byly to vesměs drobnosti: roh na prach, měch na vodu, spona a zkrabatělé
listy nějakého sešitu. Poslední z věcí voják bez rozmyslu vzal a hodil do
železného koše s plameny. Nanette se ke koši vrhla, div přitom neklopýtla
o roh šatů, na nějž si šlápla. Vytáhla sešit, náhle hnaná zvědavostí, co
v něm asi může být.
„Klidně si ho nechte, slečno,“ řekl voják.
„Proč se nepodíváte dovnitř? Co když tam jsou taktické
informace?“
„Dívali jsme se, věřte mi. Jsou tam jen bláboly a obrázky.“
Nanette sešit otevřela.
„Asi turecká náboženská věc; jsou to pohani,“ podotkl voják
s odporem.
Nanette obracela stránky.
„Ale proč to psal německy?“ zeptala se a stejnou otázku
položí i Jeníkovi.
„To opravdu netuším,“ odpoví Jan. „A copak na tom tolik
sejde?“
„Vás nedráždí záhada jen proto, že je záhadná?“ otáže se
Nanette. „Mimochodem, jsou tam jmenovány Himaláje. A ty hory zdaleka nejsou
v Turecku.“
„Janičáři bývají zcestovalí, snad projezdil půl Asie. Nebo
to měl od někoho jiného, kdo ví. Ovšem máte pravdu, slečno, člověk když začne o
nepříteli smýšlet jako o člověku, napadá jej, jaký byl asi jeho příběh, co
všechno zažil, co ho tížilo a co pro něj bylo v životě důležité. Vědět
tohle a stejně je zabíjet, to je asi zlo, ale jak říkám: jsme jako Candide.
Nepřipouštíme si ho.“
„Není to pokrytectví?“ řekne Nanette a schová sešit do
kapsáře.
„Snad,“ kývne Jeník hlavou. „Ale uvažte toto. Pokud jej
nezabiju a nespáchám zlo, zabije on mě a spáchá zlo. Pokud se vůbec nepotkáme,
pak on bude chtít zabít někoho jiného, třeba nějakého vesničana. A já, nebo
někdo z naší armády, třeba též. Anebo prostě jen zabereme někomu jeho
město, jeho domov, to je taky zlo.“
„Pak tedy vyvolání válek je v prvé řadě zlo,“ navrhne
Nanette.
„Ano. Avšak války jsou často vyvolány též proto, že se někde
děje zlo, že někdo někoho utiskuje, že jeden stát nechce jinému přiznat nějaká
práva nebo jeho území.“
„To neplatí zdaleka vždy.“
„To máte pravdu. Chtěl jsem jen říct, že často nejde ze
všeho zla utéct a mnohokrát dokonce nejde ani určit, co je vlastně zlo. Můžeme
si jen vybrat, jak celou hru budeme hrát. Anebo ani to ne, když vám dají pušku
a řeknou: utíkej rovně.“
„Tedy i válka je někdy hra?“
„Rozhodně ne tak příjemná, jako ta naše,“ usměje se Jeník a
oba náhle zmlknou.
Zaposlouchají se do zvuků cikád a též vzdálených bitev.
„Kéž by všichni ti vojáci, co tam potmě umírají, mohli stát
na svých balkónech a překonávat vnitřní strach z toho, že nechají špatný
dojem v dívce, která se jim líbí,“ řekne Jeník.
„Méně okatě to nešlo, Jeníku?“
„Chtěl jsem to říct okatě, protože to nechci schovávat.“
„A přece máte strach?“
„Bez strachu je každý úspěch polovičatý. Strach nám ukazuje
možnost prohry a tak víme, že případné vítězství nebude něčím samozřejmým a
nebude klouzáním po povrchu.“
„Těší mě to a též mi to lichotí. A pokud vás to uklidní,
pane, já jsem též za dobu našeho rozhovoru značně znejistěla a určitě teď
důkladněji volím slova.“
Oba se dívají na černý obzor, sedíce na kamenném zábradlí
kousek od sebe. Jeník se nakloní a políbí Nanette na rty.
„Nerad něco odkládáte?“ zasměje se ona potom.
„Nerad chodím kolem horké kaše.“
„Také jsem ve vás našla zalíbení, řekla bych,“ dodá po
chvilce Nanette. „A máte pravdu. Přála bych všem těm vojákům, aby byli jinde a
pokoušeli se o úspěch v jiných věcech, než v zabíjení. Ale tak to
nejde. I vy se brzy vrátíte do boje.“
Jeník kývne hlavou a chce něco říct, když tu se strhne
povyk. Dámy křičí vysokým hlasem, vojáci po sobě hulákají a do zmatku se
přidává dusot mnoha nohou.
„Jde to od hlavního vchodu,“ vydechne Nanette a sklouzne ze
zábradlí. „Turci?“
„Leda by se vylodili na břehu,“ zvedne se Jeník, ruku zas na
šavli. „Ale to by udělali chybu. Máme tu přece největší posádku.“
Po chvíli křik ztichne, ale vzrušený hovor překryje i
hlasité cikády.
„To nebudou Turci. Ale držte se za mnou,“ řekne Jeník a
vyrazí rychlým krokem ke schodům, aby po krátké chvíli stanul nad mrtvým
Michaelem.
„Nerozumím tomu,“ zamumlá Jeník, když Johann odvede Rossi
směrem k městu. „Proč by dívka, které jsme pomohli, útočila na našeho
granátníka?“
„Snad měla dobrý důvod,“ zamyslí se Nanette, která se teď
tiskne Jeníkovi k boku. „Kdo ví, kolik věcí se děje mimo váš zrak a co
nevíte o svých mužích.“
„Michael byl poslední dobou jak tělo bez duše. Přičítal jsem
to všem těm bitvám a nakonec též kruté řeži u hráze. A ta dívka… jak se to jen
jmenovala? Naposled jsme ji vytáhli z Dunaje.“
„Jestli to nakonec nebyl váš voják, kdo ji do té řeky
dohnal,“ navrhne Nanette. „Ovšem, vidíte to? Nejen, že začneme dumat nad
příběhy nepřátel poté, co jsou mrtví, a my si uvědomíme, že byli také lidmi.
Ale ono to platí i o přátelích a vojácích z vlastní jednotky.“
„Ano,“ řekne Jeník smutně. „A zde snad zklamávám jako
velitel. Vidíte, slečno? Toho se tak bojím. Nebo… bojím se, že se toho budu
bát. Už od té bitvy, kde nás dvě třetiny umřely, už od ní o tom přemýšlím.
Nakonec ale vždy zbývá jenom jít dál.“
„Pojďme dovnitř,“ řekne Nanette a zaposlouchá se. „Začala
zas hrát hudba. K tanci, hádám, nemá ani jeden z nás náladu. Ale
mohli bychom si sednout a dokončit již v klidu náš rozhovor.“
Jeníkovy rysy jsou ještě chvíli jak z ledu, pak
pohlédne na dívku a v očích se mu zračí otupělé odevzdání i vlastně
radost, že v ní našel náhlou oporu.
„Pojďme,“ řekne mírným hlasem.
Lidé jsou otřesení, ale někteří se přece jen dávají do tance
a za pár chvil zas, zatímco Jeník s Nanette spolu ve stinném koutu mluví,
každý přitom uvězněn ve svých myšlenkách, střevíce vyťukávají valčíkový rytmus
a krev na venkovním posezení se vpíjí do rosy.