To je ten voltairovský jed!
Jeník stojí na břehu řeky a sleduje vlnku za vlnkou. Je
ráno, podél břehů se drží mlha a ve všech čtvrtích Bělehradu je klid. Na
protější straně poskakuje podél řeky černý pták. Zobe něco mezi kamínky a jen
občas zvedne hlavu, aby se podíval vpravo a vlevo.
„Slyšela jsem, že tam většina padla,“ řekla slečna Edith.
„Neplánujeme tady nic
líbivého, ale udělat to musíme,“ říká Jeníkův hlas.
Odhlédne stranou, kde
rakouští vojáci klušou, cvičí výpad bodákem a pak spravují zátarasy proti
vylodění. Vzpomínky zní jak umírající muž.
„Přece bych je bez váhání
poslal na smrt, kdybych musel. Nebudu proto o nic hůře spát a nezkysne mí
víno v ústech.“
Ruce má složeny za zády a bezděčně si kolem prstů uzluje
kapesník. Každému dokáže dát radu. Každému vysvětlí, co je to povinnost. Všem
ukáže racionální přístup. Ale sám sobě k tomu nic říct neumí. Dívá se na
Dunaj, jako by snad hladina měla odpověď.
„Tak civilisté nám zabíjejí muže,“ ozve se Colloredův hlas a
Jeník se prudce otočí.
„Byl to desátník Fleischmann,“ řekne Jeník. „Dobrý voják.
Tedy, tak to říkají má pravidelná hlášení, která jsem ráno ještě pročítal.“
„Možná ta dívka byla šílená. Nebo jí dal důvod.“
„Kdo ví,“ povzdechne si Jeník. „Nicméně, kam máte namířeno?“
„Vzpomínáte na slečnu Edith? Přemlouvala mě, abych s ní
a jejím snoubencem posnídal. Bude tam též slečna Adrianne. Ostatně, proto jdu
za vámi. Mám se zeptat, zda se přidáte.“
„Snad jste v jedné z těch dívek nenašel to, co tak
pořád hledáte, pane Colloredo,“ říká Jeník cestou.
„A co vy, pane Jeníku? Ztratil jste se nám k slečně de
Bergman a pak už vás nikdo neviděl, jak si vás ukradla pro zbytek večera.“
„Rozuměli jsme si,“ řekne Jeník a Colloredo se začne smát.
„Jaký je ten snoubenec slečny Edith?“
„Obchodník s tabákem a kořením. Má pět lodí. Nebo měl.
Říká se, že jednu mu vydrancovali a zapálili piráti. Nebo Turci. Nevím.“
„Nanette si jistě též vezme obchodníka či šlechtice,“ řekne
Jeník.
„Nač tak trudné myšlenky?“
„Jen mě to tak napadlo. Ale nebojte se, nemyslím na to.
Stejně za měsíc můžeme být mrtví nebo nakvartýrovaní někde u Plzně. Všechno, co
zažíváme tady v Bělehradu, je jako kapitola, co se klidně může skončit
v půlce.“
„Jen člověk, který si dokáže vychutnat věci i s vědomím
jejich pomíjivosti, který dokáže něco budovat a přitom je připraven, že
v kterémkoliv okamžiku jeho stavba může spadnout; ten bude spokojený. A
pak, to, co říkáte, přece nevíte. Mluvil jsem s Nanette. Je příliš silná
a hrdá, aby se nechala někam přikovat. A její strýc ji sotva bude nutit.“
„Chtěl bych, aby to tak udělala, Colloredo,“ řekne Jeník.
„Vojáci jsou nestálí, nemají domov a jsou pořád v nebezpečí. Podívejte se
na tu dívku ze Švýcarska, kam ji to dovedlo.“
„Pane Jeníku,“ volá ve dveřích Edith. „Jaké milé překvapení!
Pojďte…“
Jeník se rychle ukloní a nechá si sluhou vzít kabát.
„To je můj snoubenec, Milo Krepov.“
Muži si podávají ruce,
zatímco Colloreda už táhne Adrianne do jídelny.
„Včera to byla hrůza, ještě dnes jsem z toho
rozechvělá,“ říká u snídaně Edith.
Jeník s chutí jí bílou vaječinu s černým chlebem a
zapíjí slabou kávou.
„Jsem ráda, že jsem to neviděla,“ řekne Adrianne. „Takhle
zbytečně přijít o vojáka. A ještě o chlapa jak lusk…“
Jeník a Colloredo prudce vzhlédnou.
„To snad není vhodné, takhle teď mluvit,“ řekne Milo váhavě.
„Omluvte mne, já jen, že jsem toho muže znala od vidění.
Jmenoval se Michael, nemám pravdu? Chodil často do Bogdanovy krčmy.“
Jeník zapíjí jídlo černou kávou a bezděčně si vzpomene na
dětská léta v semináři sv. Václava, jenž sídlil v Dominikánské
ulici. Jako chovanec z vyšších vrstev jídal u lepšího stolu, kde krom
černé kávy a žejdlíku piva nebyli výjimkou pernatí ptáci, černá zvěřina či
cizokrajné polévky.
To byla však vpravdě doba, kdy si Jeník nebyl jist ničím.
Snad právě proto nyní, v době, kdy dojídaje dobrou snídani je stále
v myšlenkách u svých pochyb, si na tato mladá léta vzpomněl.
„Pst, Hans,“ zašeptal Werner, ryšavý a hubený klučina.
„Dneska večer to zvládneš.“
Werner narážel na dětinskou hru, kterou vymyslel jeden ze
starších chlapců a nakonec jí podlehl skoro každý. Měli se sami vyplížit
v noci ze semináře křídou či cihlou udělat čáru na zeď v ulici. Nešlo
ani tak o to, že by byl vchod nějak moc hlídaný, spíše o tu tmu, které se každý
z pověrčivých kluků tolik bál. Jan jako jeden z mála a jako jediný
z jejich dormitáře ještě stezku odvahy nezvládl.
„Je to jenom hloupý útěk, co je na tom dobrého,“ odsekl
tiše.
„Říká se, že jsi strašpytel,“ pokrčil rameny Werner.
Za rameny jim zasyčel páter a strčil do nich. U jídla se
nemluví. Děti by měly jíst všechny ty chutné pokrmy a poslouchat studenta
z nižší vrstvy, jak čte příběhy svatých.
„Císař rozhodl o smrti Vavřince na rozpáleném roštu,“ četl
hoch a z jeho hlasu bylo slyšet, že jej to vlastně baví. „Ale Hospodin
omilostnil svého věrného a osvobodil jej od bolesti. Vavřinec tak umíral
s radostí v srdci a ještě nabádal své katy, aby jej obrátili, neboť
z jedné strany už je upečený dost.“
Werner se krátce zachichotal a páter do něj zase strčil.
„Asi jsem se neměl smát,“ řekl Werner později. „Je to přeci
jen svatý mučedník, mohlo by se mi to vymstít. Martin říkal, že se mu tak
zjevil svatý Bartoloměj. Ve snu, víš, ale že v tom snu stahovali
z kůže Martina, a když se probudil, tak měl vlastní kůži v jednom
ohni, jako by mu ji stáhli a pak mu dorostla nová.“
„To se mi moc nezdá,“ řekl Jan.
„Opravdu? A chceš to pokoušet?“
„Radši ne.“
„Tak vidíš. Stejně… pořád ses ještě neodvážil jít udělat
čárku, tak kdo se tady pak bojí přízraků, co?“
„To je něco jiného,“ řekl Jan. „Ti duchové tady opravdu
jsou. V noci jsem je slyšel pod oknem. Ale Martin, ten si vymýšlí, protože
chce, abychom poslouchali jeho příběhy a u jídla mu pak posílali něco
z našeho stolu.“
„Jak myslíš, Hans,“ pokrčil rameny Werner. „Ale dneska bys
to měl zkusit, protože jinak si taky začnu myslet, že jsi zbabělec.“
A v noci šel. I Arnošt, nejstarší kluk
z dormitáře, uznale pokyvoval hlavou. Dokud se plížil chodbou, snažil se
na všechny temné kouty nemyslet a místo toho se vracel k předčítání o
životech svatých. Copak je to nějaká výuka, říkal si. Jak rád by spíš věděl,
jak velká je Afrika, jaké jsou dějiny starého Říma, jak spočítat výšku věže z délky
stínu. Ke knihám, které toto řešily, se dostával zřídka a pak jim stejně
nerozuměl bez výkladu.
Ve dvoře začalo být hůř. Úplně ztratil niť myšlenek a
připadal si náhle obklopený tmou. Tam v rohu… může to být obrys lidské
hlavy? Nohy mu ztuhly, nejradši by se otočil a utekl. Upínal pohled do rohu.
Chvíli už měl pocit, že se tam lesknou malá a zlá očka. Ale nic se nehýbalo,
tak se opatrně, celý orosený, vydal podél druhé zdi k hlavnímu vchodu.
Hlavou mu běžela vyprávění o starém mnichovi, který se polil při čtení olejem a
uhořel, od kteréžto doby na nádvoří straší a jeho dotek pálí zrovna tak jako
hořící olej.
Venku na ulici už to bylo překvapivě méně děsivé. Pryč bylo
to ticho semináře a též všichni jeho duchové. I když byla ulice ještě temnější
a bez pohybu, tak odkudsi doléhaly veselé lidské hlasy, z jiného směru zas
diskutující muži a v jiném pak služka vylila nočník z okna. Pryč bylo
ticho chladné kobky z dvora semináře. Kouzlo venkovního světa a závan
dobrodružství Jana na okamžik ovládly a skoro vytěsnily všechen ten strach.
Udělal rychle čárku, zhluboka se nadechl, a když se vracel,
jako by posledním pohledem rychle ještě celému širému světu za zdmi semináře
sliboval, že se do něj vrátí.
A teď tu je, ve světě, který je možná až moc širý a reálný,
u Bělehradu, kde hřmí pušky a duní děla. Dávno je pryč čas strašidel, ale
strach zůstal.
„Ten Holbach mi přijde opravdu skandální,“ řekne Milo během
přátelského hovoru u černého čaje, který sluha donesl po snídani.
„Myslím, že skandální nám přijde to, čím se musíme alespoň
trochu zabývat, jinak by nám to přišlo pouze směšné,“ řekne Colloredo mírně.
„Říká, že kdyby náboženství bylo srozumitelné a jasné, stěží by bylo tak lákavé
pro málo vzdělané lidi.“
„Což se snad shodneme, že je rouhání,“ řekne Milo.
Jeník mlčí a spojuje si tyto Holbachovy názory, nyní tak
obezřetně předestírané Colloredem, se svými pocity, jaké měl již v dětství
mezi jezuity a jaké se v něm po mnoha letech jako již v dospělém
utvrdily.
„Je to rouhání,“ řekne Colloredo. „Pro každého milovníka
příběhů. Slyší to rouhání, které jej ruší z četby, zacpává si uši a chce
se zas vrátit ke knize, která dělá ze světa lepší místo. Protože je opravdu
hrozné a chladné, jaký je někdy život. Jak je krátký, kolik je v něm
práce, jaká je radost plytká a jak všechny hodnoty stojí na proutěných nohách
nad bažinou. Já jsem před pár týdny bojoval o život u Staré Moldavy, vlastně
jsem se už viděl mrtvý, stejně tak, jako je mrtvých řada mužů, kterým jsem
velel. Včera jsem viděl jednoho z nich, místo hlavy jenom krev a kosti.
Není divu, že se člověk ptá: tohle je to jediné? Nic víc? Svět, přes všechny
jeho radosti, nás nakonec převážně trápí a dělá smutnými. A my nechceme být
smutní. Je lepší si myslet, že na nás někdo dbá, že existují zázraky, že je
všude tajemství, že za světem je další a lepší svět.“
„Ale naše chtění nemůže ničemu dodat punc pravdy,“ ozve se
Jeník. „Nemůžeme říct, že je něco pravda, protože nám přijde tíživá představa,
že by to pravda nebyla.“
„Přesně tak,“ ohlédne se na přítele Colloredo. „Takže máme
na výběr. Přiklonit se k rozumu a vzdát všeho, co je třeba pěkné, ale o
čem bychom stěží mohli říkat, že je pravdivé, když pro to nemáme důkazů a když
je to plné vnitřních sporů. Nebo můžeme věřit příběhu, u kterého nikdy nemůžeme
prokázat jeho skutečnost či jeho nadřazenost jakémukoliv jinému příběhu, ale
budeme pak mít pocit, že je svět víc lidský, že na nás myslí, že se o nás
stará.“
„Včera mi ukázala slečna Nanette sešit, jenž patřil padlému
tureckému vojákovi,“ řekne zas po chvilce Jeník a jako by mluvil do prázdného
prostoru či sám pro sebe. „Byl plný pověstí o bozích a zázracích a já
věřím, že ty dříve dodávaly někomu zrovna tolik vnitřní síly a někdo jimi
byl naplněn, zrovna tak, jako odchází tolik lidí plných naděje z nedělních
bohoslužeb; jsem též jist, že pro tyto bohy bylo prolito hodně krve a tolikrát
byli použiti jako zástěrka k úplně jiným cílům. Spoustě lidí život dali a
celé řadě život zničili. A byli ti lidé odlišní, než jsme my? Jsou ti Turci,
s nimiž tady bojujeme, na špatné cestě, zatímco my jdeme tou dobrou? Co ti
nebožáci z Afriky, s nimiž je touto dobou tak hrozivě nakládáno ve
Spojených státech? Jejich životy byly snad zatraceny dřív, než se narodili?“
„Jsou to pohané,“ řekne Milo.
„A pro ně jsme pohany my. Ukažte mi jeden argument, který by
dokázal, že naše příběhy jsou pravé a jejich falešné. Mezi příběhy se nedá
rozhodnout, to jsem věděl už kdysi, když jsem jim naslouchal v jezuitském
semináři.“
„Jste odchovancem jezuitů, pane?“ podiví se Edith.
„Jsem. Kdybych se narodil v daleké Číně, byl bych snad
odchovancem mnichů, jenž meditují a hledají vnitřní prázdnotu. Je to jen
náhoda, slečno, kam se narodíme. A že by na takové náhodě záleželo, zda se
narodíme k pravdě, či daleko od ní? Copak je pravda něco, co vyvěrá
z Říma?“
„Takže se nedá vybrat. Tedy všechna náboženství platí
najednou?“ rozhodí Milo rukama, v tváři rostoucí hněv.
„To stěží, vylučovala by se,“ vloží se do diskuze zas
Colloredo. „Navíc, pořád platí, že všem jejich tvrzením věříme jen proto, že
nám o nich někdo řekl.“
„Pak nemůžeme věřit ničemu,“ vyhrkne Milo.
„Věřím, že když spustím tuhle lžíci, bude padat
k zemi,“ řekne Jeník. „Hodněkrát jsem to už viděl a navíc, modely pana
Newtona, které to podkládají, vychází z rozumu a je možné je upravit,
dokázat či vyloučit. Jako dítě, pane, jsem byl nejistý. Jezuité mi
s poznáním světa příliš nepomohli. Klid jsem našel až v tomto:
v tom, co vidím, a v tom, co je beze sporu. V přijetí světa,
jaký je, a v přijetí toho, že v něm jsou pravidla a podle nich se
vždy hraje, bez zázraků a bez duchů. A taky v přesvědčení, že někdy
je lepší něco nevědět a smířit se s tím omezením, než na prázdné místo
dosadit povídačky, k nimž není zdůvodnění jiného, než že nám jsou milé.“
„To je ten voltairovský jed,“ řekne Milo zas tišeji. „A
baron Holbach… Toho by měli, pane, snad zakázat. Nazval svou knihu Zdravý
rozum, ale co je za rozum, útočit na náboženství, které tolika lidem přináší
úlevu, útočit jen z jedné pozice a ani nezkusit, jaké to je přijmout život
s Kristem? Copak může napadat něco, co nezkusil poznat?“
Adrianne neví, kam by se dříve v napjaté situaci
podívala.
„Jsme snad jen všichni trochu rozladění,“ řekne Colloredo.
„Mne s Jeníkem včera těžce zasáhla ta tragédie.“
„Právě pro to byste se měli modlit za jeho duši!“ řekne Milo
zpříkra.
„Pan Fleischmann je mrtvý a nic z jeho Já už nežije,
leda byste měl důkaz pro opak. Takhle to je, tak svět funguje, protože nic
jiného nikdo nikdy neprokázal a je to to nejlepší, co máme.“
„Stoický mudrc Jeník,“ vyprskne Milo. „Věhlasné! Slyšel jsem
o vás! Jste opravdu jak řecký filozof. Jenom samé řeči a taky rouhání nad
mrtvým tělem vlastního vojáka. Žádná úcta nad smrtí…“
Jeníkova ruka, kterou slečny Edith i Adrianne znaly spíše
jako jemnou a hrající si s hedvábným kapesníkem, udeří do hrany stolu,
nečekaně a silně, čímž dá připomenout, že je to zároveň ta ruka držící pušku,
vládnoucí šavlí, zabíjející. Nádobí zařinčí a nadskočí.
„Pane, viděl jste smrt? Vedl jste někoho? Sčítal jste mrtvé?“
Jeníkovy oči planou, Colloredo je též rozzloben a Milo náhle
před vojáky ucukne, jak se v něm probudí instinktivní strach vstříc
brutální síle, na jejíž přítomnost se skoro pod nánosem gentlemanství a
přátelských diskuzí zapomnělo.
„Nevíte, o čem mluvíte,“ řekne smířlivě Colloredo, když se
uklidní, zatímco Jeník ještě tiskne zuby. „Nevíte, co prožíváme. A není správné,
abyste o tom takhle mluvil.“
Oba se rychle zvednou.
„Děkujeme za snídani.“
Již na ulici dýchá Jeník zhluboka.
„Jsem opravdu rozladěný,“ přizná Colloredovi. „Dřív bych se
vyprovokovat nenechal.“
„To je kvůli všemu, co se poslední dobou děje. A vůbec…
všichni tu jsou takoví. Je to tím, jak se nám nedaří v boji o Bělehrad.“
Je to Colloredo, kdo se snaží v hovoru, během nějž
kráčí podél prázdných krámů, uklidnit Jeníka a vrátit mu vyrovnanost, když se
pak rozejdou a po všech důstojnických povinnostech přijde večer, kdy se chystá
Colloredo jít na okamžik do krčmy, tehdy si zničehonic uvědomí, že i on je
unaven a dolehne na něj myšlenka, že nemůže neustále jet tryskem a do všeho, co
dělá, ať je to boj či zábava, povinnost nebo diskuze, se vrhat tak po hlavě,
protože by mohla přijít chvíle, kdy náhle vyhoří.
„Pane Svarthjarte, ještě nespíte?“ zeptá se, když do krčmy
přece jen dorazí, ovšem dlouho poté, co již z ní odešla veselá společnost.
Ingmar se ušklíbne a poručí Colloredovi sklenku nalitou
z láhve, kterou má hostinský schovanou pod pultem.
„Tohle se pije ve vlasti mých předků. Kdo by to byl řekl, že
se s tím tady setkám.“
„Snad mne po tom nebude ještě víc bolet hlava.“
„Nevypijete-li toho příliš…“
Colloredo s Ingmarem cinknou sklenicemi a vypijí je.
„Včera, jak se to stalo s panem Fleischmannem…“ řekne
potom Colloredo. „Jsme od té doby i s Jeníkem jak napjaté struny. Stačí se
jen neobratně otočit a už zníme.“
„A nejsme my všichni v takovém stavu už dlouho? Co když
to včera nám jen vmetlo připomínku války do obličeje, když jsme seděli u vína a
tančili valčík, když jsme se tvářili, že žádná válka není a že vojáci, to jsou
jen slušivé uniformy a ne krev a pot, zuby a nehty. Pane Colloredo, já jsem měl
pocit, když jsem včera viděl tu mrtvolu, že bitva u bešaňské hráze nikdy
neskončila, že pořád řežou ty hlavy a že tu jeho hlavu dostihli až v srdci
Zemlinu.“
„Jak to dopadlo u hráze, mě mrzí,“ zvedne náhle Colloredo
hlavu a zničehonic se jeho myšlenky pročistí, když jimi jako blesk pronikne uvědomění,
že Ingmar si v posledních dnech musel projít větším peklem, než on
s Jeníkem.
„Nejde ani tak o ty hlavy, pane Colloredo,“ řekne Ingmar.
„Ale o tu zodpovědnost. Jsem už dlouho velitelem pěchoty, ale mé rozkazy byly
vlastně jen vždy vyplněním vyšší vůle. Byl to pokaždé Jeník, kdo rozhodl
taktiku, byl jste to vy, kdo to vzal formálně na svá bedra. U hráze jsem se
rozhodoval sám. Něco jsem rozhodl i dobře a snad jsem díky tomu i naživu. Ale o
to ani nejde. Neuvažuju teď, jestli jsem rozhodoval a velel správně, či chybně.
Záleží jen na tom, že jsem velel. To z toho dělá mou osobní záležitost.
Díky tomu se mě dotýkají osudy všech pod mým velením, co tam skončili mrtví,
ale taky pana Fleischmanna, jehož smrt si vzala pouhý odklad a přišla potom.“
Colloredo na to nic neřekne, ale krom své únavy musí náhle
přemýšlet i nad Ingmarem, kterému se do mysli obtiskl cejch viny, iracionální,
avšak velmi reálné.
A zatímco si nalévají druhou rundu, o pár set metrů dál si
Rossi ve vězeňské cele trhá chomáče vlasů, a ještě o dvě ulice dál pak Jeník
celý zamyšlený hází kamínek na hladinu Dunaje, aniž by mohl vidět, jak
v té husté tmě rozčísne vodu.