.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Prosinec  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 30 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Bojové deníky [19] Zdravý rozum
(ze dne 16.09.2017, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Bojové deníky [19] Zdravý rozum
To je ten voltairovský jed!

Jeník stojí na břehu řeky a sleduje vlnku za vlnkou. Je ráno, podél břehů se drží mlha a ve všech čtvrtích Bělehradu je klid. Na protější straně poskakuje podél řeky černý pták. Zobe něco mezi kamínky a jen občas zvedne hlavu, aby se podíval vpravo a vlevo.

„Slyšela jsem, že tam většina padla,“ řekla slečna Edith.

„Neplánujeme tady nic líbivého, ale udělat to musíme,“ říká Jeníkův hlas.

Odhlédne stranou, kde rakouští vojáci klušou, cvičí výpad bodákem a pak spravují zátarasy proti vylodění. Vzpomínky zní jak umírající muž.

„Přece bych je bez váhání poslal na smrt, kdybych musel. Nebudu proto o nic hůře spát a nezkysne mí víno v ústech.“

Ruce má složeny za zády a bezděčně si kolem prstů uzluje kapesník. Každému dokáže dát radu. Každému vysvětlí, co je to povinnost. Všem ukáže racionální přístup. Ale sám sobě k tomu nic říct neumí. Dívá se na Dunaj, jako by snad hladina měla odpověď.

„Tak civilisté nám zabíjejí muže,“ ozve se Colloredův hlas a Jeník se prudce otočí.

„Byl to desátník Fleischmann,“ řekne Jeník. „Dobrý voják. Tedy, tak to říkají má pravidelná hlášení, která jsem ráno ještě pročítal.“

„Možná ta dívka byla šílená. Nebo jí dal důvod.“

„Kdo ví,“ povzdechne si Jeník. „Nicméně, kam máte namířeno?“

„Vzpomínáte na slečnu Edith? Přemlouvala mě, abych s ní a jejím snoubencem posnídal. Bude tam též slečna Adrianne. Ostatně, proto jdu za vámi. Mám se zeptat, zda se přidáte.“

„Snad jste v jedné z těch dívek nenašel to, co tak pořád hledáte, pane Colloredo,“ říká Jeník cestou.

„A co vy, pane Jeníku? Ztratil jste se nám k slečně de Bergman a pak už vás nikdo neviděl, jak si vás ukradla pro zbytek večera.“

„Rozuměli jsme si,“ řekne Jeník a Colloredo se začne smát.

„Jaký je ten snoubenec slečny Edith?“

„Obchodník s tabákem a kořením. Má pět lodí. Nebo měl. Říká se, že jednu mu vydrancovali a zapálili piráti. Nebo Turci. Nevím.“

„Nanette si jistě též vezme obchodníka či šlechtice,“ řekne Jeník.

„Nač tak trudné myšlenky?“

„Jen mě to tak napadlo. Ale nebojte se, nemyslím na to. Stejně za měsíc můžeme být mrtví nebo nakvartýrovaní někde u Plzně. Všechno, co zažíváme tady v Bělehradu, je jako kapitola, co se klidně může skončit v půlce.“

„Jen člověk, který si dokáže vychutnat věci i s vědomím jejich pomíjivosti, který dokáže něco budovat a přitom je připraven, že v kterémkoliv okamžiku jeho stavba může spadnout; ten bude spokojený. A pak, to, co říkáte, přece nevíte. Mluvil jsem s Nanette. Je příliš silná a hrdá, aby se nechala někam přikovat. A její strýc ji sotva bude nutit.“

„Chtěl bych, aby to tak udělala, Colloredo,“ řekne Jeník. „Vojáci jsou nestálí, nemají domov a jsou pořád v nebezpečí. Podívejte se na tu dívku ze Švýcarska, kam ji to dovedlo.“

„Pane Jeníku,“ volá ve dveřích Edith. „Jaké milé překvapení! Pojďte…“

Jeník se rychle ukloní a nechá si sluhou vzít kabát.

„To je můj snoubenec, Milo Krepov.“

 Muži si podávají ruce, zatímco Colloreda už táhne Adrianne do jídelny.

„Včera to byla hrůza, ještě dnes jsem z toho rozechvělá,“ říká u snídaně Edith.

Jeník s chutí jí bílou vaječinu s černým chlebem a zapíjí slabou kávou.

„Jsem ráda, že jsem to neviděla,“ řekne Adrianne. „Takhle zbytečně přijít o vojáka. A ještě o chlapa jak lusk…“

Jeník a Colloredo prudce vzhlédnou.

„To snad není vhodné, takhle teď mluvit,“ řekne Milo váhavě.

„Omluvte mne, já jen, že jsem toho muže znala od vidění. Jmenoval se Michael, nemám pravdu? Chodil často do Bogdanovy krčmy.“

Jeník zapíjí jídlo černou kávou a bezděčně si vzpomene na dětská léta v semináři sv. Václava, jenž sídlil v Dominikánské ulici. Jako chovanec z vyšších vrstev jídal u lepšího stolu, kde krom černé kávy a žejdlíku piva nebyli výjimkou pernatí ptáci, černá zvěřina či cizokrajné polévky.

To byla však vpravdě doba, kdy si Jeník nebyl jist ničím. Snad právě proto nyní, v době, kdy dojídaje dobrou snídani je stále v myšlenkách u svých pochyb, si na tato mladá léta vzpomněl.

„Pst, Hans,“ zašeptal Werner, ryšavý a hubený klučina. „Dneska večer to zvládneš.“

Werner narážel na dětinskou hru, kterou vymyslel jeden ze starších chlapců a nakonec jí podlehl skoro každý. Měli se sami vyplížit v noci ze semináře křídou či cihlou udělat čáru na zeď v ulici. Nešlo ani tak o to, že by byl vchod nějak moc hlídaný, spíše o tu tmu, které se každý z pověrčivých kluků tolik bál. Jan jako jeden z mála a jako jediný z jejich dormitáře ještě stezku odvahy nezvládl.

„Je to jenom hloupý útěk, co je na tom dobrého,“ odsekl tiše.

„Říká se, že jsi strašpytel,“ pokrčil rameny Werner.

Za rameny jim zasyčel páter a strčil do nich. U jídla se nemluví. Děti by měly jíst všechny ty chutné pokrmy a poslouchat studenta z nižší vrstvy, jak čte příběhy svatých.

„Císař rozhodl o smrti Vavřince na rozpáleném roštu,“ četl hoch a z jeho hlasu bylo slyšet, že jej to vlastně baví. „Ale Hospodin omilostnil svého věrného a osvobodil jej od bolesti. Vavřinec tak umíral s radostí v srdci a ještě nabádal své katy, aby jej obrátili, neboť z jedné strany už je upečený dost.“

Werner se krátce zachichotal a páter do něj zase strčil.

„Asi jsem se neměl smát,“ řekl Werner později. „Je to přeci jen svatý mučedník, mohlo by se mi to vymstít. Martin říkal, že se mu tak zjevil svatý Bartoloměj. Ve snu, víš, ale že v tom snu stahovali z kůže Martina, a když se probudil, tak měl vlastní kůži v jednom ohni, jako by mu ji stáhli a pak mu dorostla nová.“

„To se mi moc nezdá,“ řekl Jan.

„Opravdu? A chceš to pokoušet?“

„Radši ne.“

„Tak vidíš. Stejně… pořád ses ještě neodvážil jít udělat čárku, tak kdo se tady pak bojí přízraků, co?“

„To je něco jiného,“ řekl Jan. „Ti duchové tady opravdu jsou. V noci jsem je slyšel pod oknem. Ale Martin, ten si vymýšlí, protože chce, abychom poslouchali jeho příběhy a u jídla mu pak posílali něco z našeho stolu.“

„Jak myslíš, Hans,“ pokrčil rameny Werner. „Ale dneska bys to měl zkusit, protože jinak si taky začnu myslet, že jsi zbabělec.“

A v noci šel. I Arnošt, nejstarší kluk z dormitáře, uznale pokyvoval hlavou. Dokud se plížil chodbou, snažil se na všechny temné kouty nemyslet a místo toho se vracel k předčítání o životech svatých. Copak je to nějaká výuka, říkal si. Jak rád by spíš věděl, jak velká je Afrika, jaké jsou dějiny starého Říma, jak spočítat výšku věže z délky stínu. Ke knihám, které toto řešily, se dostával zřídka a pak jim stejně nerozuměl bez výkladu.

Ve dvoře začalo být hůř. Úplně ztratil niť myšlenek a připadal si náhle obklopený tmou. Tam v rohu… může to být obrys lidské hlavy? Nohy mu ztuhly, nejradši by se otočil a utekl. Upínal pohled do rohu. Chvíli už měl pocit, že se tam lesknou malá a zlá očka. Ale nic se nehýbalo, tak se opatrně, celý orosený, vydal podél druhé zdi k hlavnímu vchodu. Hlavou mu běžela vyprávění o starém mnichovi, který se polil při čtení olejem a uhořel, od kteréžto doby na nádvoří straší a jeho dotek pálí zrovna tak jako hořící olej.

Venku na ulici už to bylo překvapivě méně děsivé. Pryč bylo to ticho semináře a též všichni jeho duchové. I když byla ulice ještě temnější a bez pohybu, tak odkudsi doléhaly veselé lidské hlasy, z jiného směru zas diskutující muži a v jiném pak služka vylila nočník z okna. Pryč bylo ticho chladné kobky z dvora semináře. Kouzlo venkovního světa a závan dobrodružství Jana na okamžik ovládly a skoro vytěsnily všechen ten strach.

Udělal rychle čárku, zhluboka se nadechl, a když se vracel, jako by posledním pohledem rychle ještě celému širému světu za zdmi semináře sliboval, že se do něj vrátí.

A teď tu je, ve světě, který je možná až moc širý a reálný, u Bělehradu, kde hřmí pušky a duní děla. Dávno je pryč čas strašidel, ale strach zůstal.

„Ten Holbach mi přijde opravdu skandální,“ řekne Milo během přátelského hovoru u černého čaje, který sluha donesl po snídani.

„Myslím, že skandální nám přijde to, čím se musíme alespoň trochu zabývat, jinak by nám to přišlo pouze směšné,“ řekne Colloredo mírně. „Říká, že kdyby náboženství bylo srozumitelné a jasné, stěží by bylo tak lákavé pro málo vzdělané lidi.“

„Což se snad shodneme, že je rouhání,“ řekne Milo.

Jeník mlčí a spojuje si tyto Holbachovy názory, nyní tak obezřetně předestírané Colloredem, se svými pocity, jaké měl již v dětství mezi jezuity a jaké se v něm po mnoha letech jako již v dospělém utvrdily.

„Je to rouhání,“ řekne Colloredo. „Pro každého milovníka příběhů. Slyší to rouhání, které jej ruší z četby, zacpává si uši a chce se zas vrátit ke knize, která dělá ze světa lepší místo. Protože je opravdu hrozné a chladné, jaký je někdy život. Jak je krátký, kolik je v něm práce, jaká je radost plytká a jak všechny hodnoty stojí na proutěných nohách nad bažinou. Já jsem před pár týdny bojoval o život u Staré Moldavy, vlastně jsem se už viděl mrtvý, stejně tak, jako je mrtvých řada mužů, kterým jsem velel. Včera jsem viděl jednoho z nich, místo hlavy jenom krev a kosti. Není divu, že se člověk ptá: tohle je to jediné? Nic víc? Svět, přes všechny jeho radosti, nás nakonec převážně trápí a dělá smutnými. A my nechceme být smutní. Je lepší si myslet, že na nás někdo dbá, že existují zázraky, že je všude tajemství, že za světem je další a lepší svět.“

„Ale naše chtění nemůže ničemu dodat punc pravdy,“ ozve se Jeník. „Nemůžeme říct, že je něco pravda, protože nám přijde tíživá představa, že by to pravda nebyla.“

„Přesně tak,“ ohlédne se na přítele Colloredo. „Takže máme na výběr. Přiklonit se k rozumu a vzdát všeho, co je třeba pěkné, ale o čem bychom stěží mohli říkat, že je pravdivé, když pro to nemáme důkazů a když je to plné vnitřních sporů. Nebo můžeme věřit příběhu, u kterého nikdy nemůžeme prokázat jeho skutečnost či jeho nadřazenost jakémukoliv jinému příběhu, ale budeme pak mít pocit, že je svět víc lidský, že na nás myslí, že se o nás stará.“

„Včera mi ukázala slečna Nanette sešit, jenž patřil padlému tureckému vojákovi,“ řekne zas po chvilce Jeník a jako by mluvil do prázdného prostoru či sám pro sebe. „Byl plný pověstí o bozích a zázracích a já věřím, že ty dříve dodávaly někomu zrovna tolik vnitřní síly a někdo jimi byl naplněn, zrovna tak, jako odchází tolik lidí plných naděje z nedělních bohoslužeb; jsem též jist, že pro tyto bohy bylo prolito hodně krve a tolikrát byli použiti jako zástěrka k úplně jiným cílům. Spoustě lidí život dali a celé řadě život zničili. A byli ti lidé odlišní, než jsme my? Jsou ti Turci, s nimiž tady bojujeme, na špatné cestě, zatímco my jdeme tou dobrou? Co ti nebožáci z Afriky, s nimiž je touto dobou tak hrozivě nakládáno ve Spojených státech? Jejich životy byly snad zatraceny dřív, než se narodili?“

„Jsou to pohané,“ řekne Milo.

„A pro ně jsme pohany my. Ukažte mi jeden argument, který by dokázal, že naše příběhy jsou pravé a jejich falešné. Mezi příběhy se nedá rozhodnout, to jsem věděl už kdysi, když jsem jim naslouchal v jezuitském semináři.“

„Jste odchovancem jezuitů, pane?“ podiví se Edith.

„Jsem. Kdybych se narodil v daleké Číně, byl bych snad odchovancem mnichů, jenž meditují a hledají vnitřní prázdnotu. Je to jen náhoda, slečno, kam se narodíme. A že by na takové náhodě záleželo, zda se narodíme k pravdě, či daleko od ní? Copak je pravda něco, co vyvěrá z Říma?“

„Takže se nedá vybrat. Tedy všechna náboženství platí najednou?“ rozhodí Milo rukama, v tváři rostoucí hněv.

„To stěží, vylučovala by se,“ vloží se do diskuze zas Colloredo. „Navíc, pořád platí, že všem jejich tvrzením věříme jen proto, že nám o nich někdo řekl.“

„Pak nemůžeme věřit ničemu,“ vyhrkne Milo.

„Věřím, že když spustím tuhle lžíci, bude padat k zemi,“ řekne Jeník. „Hodněkrát jsem to už viděl a navíc, modely pana Newtona, které to podkládají, vychází z rozumu a je možné je upravit, dokázat či vyloučit. Jako dítě, pane, jsem byl nejistý. Jezuité mi s poznáním světa příliš nepomohli. Klid jsem našel až v tomto: v tom, co vidím, a v tom, co je beze sporu. V přijetí světa, jaký je, a v přijetí toho, že v něm jsou pravidla a podle nich se vždy hraje, bez zázraků a bez duchů. A taky v přesvědčení, že někdy je lepší něco nevědět a smířit se s tím omezením, než na prázdné místo dosadit povídačky, k nimž není zdůvodnění jiného, než že nám jsou milé.“

„To je ten voltairovský jed,“ řekne Milo zas tišeji. „A baron Holbach… Toho by měli, pane, snad zakázat. Nazval svou knihu Zdravý rozum, ale co je za rozum, útočit na náboženství, které tolika lidem přináší úlevu, útočit jen z jedné pozice a ani nezkusit, jaké to je přijmout život s Kristem? Copak může napadat něco, co nezkusil poznat?“

Adrianne neví, kam by se dříve v napjaté situaci podívala.

„Jsme snad jen všichni trochu rozladění,“ řekne Colloredo. „Mne s Jeníkem včera těžce zasáhla ta tragédie.“

„Právě pro to byste se měli modlit za jeho duši!“ řekne Milo zpříkra.

„Pan Fleischmann je mrtvý a nic z jeho Já už nežije, leda byste měl důkaz pro opak. Takhle to je, tak svět funguje, protože nic jiného nikdo nikdy neprokázal a je to to nejlepší, co máme.“

„Stoický mudrc Jeník,“ vyprskne Milo. „Věhlasné! Slyšel jsem o vás! Jste opravdu jak řecký filozof. Jenom samé řeči a taky rouhání nad mrtvým tělem vlastního vojáka. Žádná úcta nad smrtí…“

Jeníkova ruka, kterou slečny Edith i Adrianne znaly spíše jako jemnou a hrající si s hedvábným kapesníkem, udeří do hrany stolu, nečekaně a silně, čímž dá připomenout, že je to zároveň ta ruka držící pušku, vládnoucí šavlí, zabíjející. Nádobí zařinčí a nadskočí.

„Pane, viděl jste smrt? Vedl jste někoho? Sčítal jste mrtvé?“

Jeníkovy oči planou, Colloredo je též rozzloben a Milo náhle před vojáky ucukne, jak se v něm probudí instinktivní strach vstříc brutální síle, na jejíž přítomnost se skoro pod nánosem gentlemanství a přátelských diskuzí zapomnělo.

„Nevíte, o čem mluvíte,“ řekne smířlivě Colloredo, když se uklidní, zatímco Jeník ještě tiskne zuby. „Nevíte, co prožíváme. A není správné, abyste o tom takhle mluvil.“

Oba se rychle zvednou.

„Děkujeme za snídani.“

Již na ulici dýchá Jeník zhluboka.

„Jsem opravdu rozladěný,“ přizná Colloredovi. „Dřív bych se vyprovokovat nenechal.“

„To je kvůli všemu, co se poslední dobou děje. A vůbec… všichni tu jsou takoví. Je to tím, jak se nám nedaří v boji o Bělehrad.“

Je to Colloredo, kdo se snaží v hovoru, během nějž kráčí podél prázdných krámů, uklidnit Jeníka a vrátit mu vyrovnanost, když se pak rozejdou a po všech důstojnických povinnostech přijde večer, kdy se chystá Colloredo jít na okamžik do krčmy, tehdy si zničehonic uvědomí, že i on je unaven a dolehne na něj myšlenka, že nemůže neustále jet tryskem a do všeho, co dělá, ať je to boj či zábava, povinnost nebo diskuze, se vrhat tak po hlavě, protože by mohla přijít chvíle, kdy náhle vyhoří.

„Pane Svarthjarte, ještě nespíte?“ zeptá se, když do krčmy přece jen dorazí, ovšem dlouho poté, co již z ní odešla veselá společnost.

Ingmar se ušklíbne a poručí Colloredovi sklenku nalitou z láhve, kterou má hostinský schovanou pod pultem.

„Tohle se pije ve vlasti mých předků. Kdo by to byl řekl, že se s tím tady setkám.“

„Snad mne po tom nebude ještě víc bolet hlava.“

„Nevypijete-li toho příliš…“

Colloredo s Ingmarem cinknou sklenicemi a vypijí je.

„Včera, jak se to stalo s panem Fleischmannem…“ řekne potom Colloredo. „Jsme od té doby i s Jeníkem jak napjaté struny. Stačí se jen neobratně otočit a už zníme.“

„A nejsme my všichni v takovém stavu už dlouho? Co když to včera nám jen vmetlo připomínku války do obličeje, když jsme seděli u vína a tančili valčík, když jsme se tvářili, že žádná válka není a že vojáci, to jsou jen slušivé uniformy a ne krev a pot, zuby a nehty. Pane Colloredo, já jsem měl pocit, když jsem včera viděl tu mrtvolu, že bitva u bešaňské hráze nikdy neskončila, že pořád řežou ty hlavy a že tu jeho hlavu dostihli až v srdci Zemlinu.“

„Jak to dopadlo u hráze, mě mrzí,“ zvedne náhle Colloredo hlavu a zničehonic se jeho myšlenky pročistí, když jimi jako blesk pronikne uvědomění, že Ingmar si v posledních dnech musel projít větším peklem, než on s Jeníkem.

„Nejde ani tak o ty hlavy, pane Colloredo,“ řekne Ingmar. „Ale o tu zodpovědnost. Jsem už dlouho velitelem pěchoty, ale mé rozkazy byly vlastně jen vždy vyplněním vyšší vůle. Byl to pokaždé Jeník, kdo rozhodl taktiku, byl jste to vy, kdo to vzal formálně na svá bedra. U hráze jsem se rozhodoval sám. Něco jsem rozhodl i dobře a snad jsem díky tomu i naživu. Ale o to ani nejde. Neuvažuju teď, jestli jsem rozhodoval a velel správně, či chybně. Záleží jen na tom, že jsem velel. To z toho dělá mou osobní záležitost. Díky tomu se mě dotýkají osudy všech pod mým velením, co tam skončili mrtví, ale taky pana Fleischmanna, jehož smrt si vzala pouhý odklad a přišla potom.“

Colloredo na to nic neřekne, ale krom své únavy musí náhle přemýšlet i nad Ingmarem, kterému se do mysli obtiskl cejch viny, iracionální, avšak velmi reálné.

A zatímco si nalévají druhou rundu, o pár set metrů dál si Rossi ve vězeňské cele trhá chomáče vlasů, a ještě o dvě ulice dál pak Jeník celý zamyšlený hází kamínek na hladinu Dunaje, aniž by mohl vidět, jak v té husté tmě rozčísne vodu.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz