.: Rubriky
plus 1) Poezie a próza
plus 2) Hudba
plus 3) Galerie
mínus 4) Film
mínus 5) Divadlo
plus 6) Věda a technika
plus 7) Mozaika (ostatní)
plus 8) Projekty POSTŘEHU

 .: Chci...
... se stát autorem
... znát lidi kolem Postřehu
... sponzorovat Postřeh
... vložit/upravit článek
Boží Dar
 .: Free MP3 album!
Vinylová budoucnost 2008 Vinylová budoucnost 2007

 .: Články podle data
<<  Prosinec  >>
PoÚtStČtSoNe
    1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

 .: Online
Stránku si právě čte 27 lidí.
 .: Informace
magazín Postřeh
ISSN 1803-5639
Národní knihovna ČR:
001686222
TOP 15, Fotogalerie
Chata v České KanaděChataUbytování velkých skupinPenzion v Jižních ČecháchPenzion v KunžakuRybařeníJižní ČechyPenzion StrmilovKomorníkChata u rybníka KomorníkaUbytování Česká KanadaKomorníkUbytování v Jižních Čechách
 .: Login

Jméno (přezdívka)
Heslo


Registrace nového čtenáře

 

Komentáře
ke článku: Bojové deníky [20] Fatalismus
(ze dne 19.09.2017, autor článku: Jakub Raida)

Jméno (přezdívka): 
E-mail: 
Titulek: 
Čarodějnice létá na: 
(Ochrana proti spamu
doplňte slovo do pole)
 


zbývá znaků:   zapsáno znaků:

    

V rámci komentářů nelze používat HTML tagy.

Pro vložení tučného textu, hyperlinku nebo e-mailové adresy využijte následující značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domeny.cz[/odkaz], [email]jmeno@domena.cz[/email]

S vložením komentáře souhlasíte s našimi podmínkami

************** * **************

Bojové deníky [20] Fatalismus
Víme, proč řešíme věci, které řešíme, proč chceme, co chceme a kam vlastně jdeme?

„Viděl jsem snad někdy větší nádheru?“ řekne nepříliš upřímně Colloredo, políbí Adrianne ruku a nabídne jí rámě.

„Měla jsem vám říct, že je Edithin snoubenec zapálený věřící a že to vaše osvícenství ho nejspíš popudí,“ řekne slečna omluvně a ohlédne se na opuštěný parčík, v němž se prodlužují stíny a vyje v něm opuštěný pes. „Pojďme jen podél parku, Colloredo. Z toho, jak je prázdný, na mě padá splín.“

Dívčiny šaty s ptačími pery tiše šumí, když jdou podvečerní tichou ulicí.

„Všichni jsme včera trochu překročili,“ řekne Colloredo. „Nemá si nikdo co vyčítat, akorát mne mrzí, že jste toho s Edith byly též svědky.“

„A proto dnes nejdete na zábavu? Kvůli panu Krepovovi?“

„Ani jsem nevěděl, že tam bude,“ pokrčí Colloredo rameny. „Ne. Prostě jsem dal přednost procházce s vámi.“

„Ach.“

Adrianne se začne podivně usmívat, jako by jej právě prokoukla. Colloredo si toho ani nevšimne, dívá se teď před sebe a je ponořen v myšlenkách. Je si jist, že pro jednou mu udělá dobře vyhnout se hýřivé společnosti.

„Co asi čeká tu dívku?“ zvážní po chvilce Adrianne, když si uvědomí, jak je Colloredo zamlklý. „Tu, co zabila vašeho vojáka?“

„To nevím a ani mě to příliš nezajímá,“ řekne Colloredo pomalu a mezitím se Rossi probere v temné cele a rozpozná v hlubokém šeru, že za mříží někdo stojí.

„Georg?“ pohnou se její popraskané rty.

Hraběnčin sluha se opře o mříže, přitiskne na ně čelo a potichu se dívá na zubožené stvoření.

„Běž pryč,“ zamumlá dívka.

Georg se pohne a náhle na něj dopadnou poslední paprsky slunce. Rossi se nadzvedne jak podrážděný had, když vidí úplně novou uniformu.

„Přišlo mi, že bych se měl za tebou zastavit,“ řekne on konečně. „Nečekal bych, že k něčemu takovému dojde hned potom, cos mi to všechno vyprávělo. Chci jen říct, že tě chápu.“

Ona si zas lehne. Už se na něj ani nedívá.

„Nevím už, co říct,“ řekne Georg rozpačitě. „No. Dal jsem se k pěchotě, jak vidíš.“

Ona mlčí. Snad dokonce už spí.

„Kéž bych věděl, co říct,“ povzdechne si Georg. „Sbohem.“

Otočí se na podpatku, odejde, projde kolem stráží a na ulici, kde se zamyšlený málem srazí s Colloredem a Adrianne.

„Pane,“ zasalutuje rychle.

„Pohov, vojíne,“ řekne Colloredo a mávnutím ruky jej propustí, sotva však Georg udělá pár kroků, ještě za ním zvolá. „Nejste vy ten nový z pěchoty pana Svarthjarta?“

„Ano, pane,“ zastaví se. „Vojín Ezses, pane.“

Georg vyrazí k jednotce. Adrianne několikrát do Colloreda zlehka drcne.

„Nuže, pane Colloredo, povězte mi o sobě něco, co ještě nevím.“

„Není moc o čem mluvit,“ řekne nevzrušeně.

Adrianne vypadá zklamaně a dál ulicí pokračují mlčky, zatímco na jejím konci, v důstojnickém kvartýru, sedí Ingmar nad rozepsaným dopisem. Jistě jej přeřadí. Měl příkladnou službu, tak proč prosbě nevyhovět.

Vzpomene si na mladého muže, který se hned po ránu hlásil s takovým nadšením jako pomocník k pěchotě. Přijímali ho s Colloredem a během dne to Brentano podepsal spolu s dvěma dalšími branci. Mladý Ezses s sebou dokonce přivedl kamaráda, též původně sluhu u hraběnky von Virovitz, jejíž dům je po tragickém Michaelově skonu jak duchy zaplněná stará vila. A co vlastně čekají? Že změní svět? Že změní své životy? Bitevní pole jsou plná takových duchů, hraběnčina vila je stěží odleskem. Nebavily vás povinnosti? U armády jich budete dělat dvakrát tolik a první měsíce budete sloužit i nejposlednějšímu vojínovi…

Ale Colloredo se usmíval a vypadal snad i rád, že přibydou noví muži. A rovnou pod Ingmarovo velení. Povzbudivě se na ně usmát u náboru a pak je poslat na smrt.

Ten dopis stačí jen podepsat. Ale proč nad tím náhle tak váhá? Ingmar si vzpomene na radost, kterou cítí při zabíjení. Ano, radost je to správné slovo. Zaplaví jej stud a za ten je náhle rád. Ale též pachuť, taková ta podivná otupělá pachuť v mysli, která člověku nedovolí nic aktivně dělat a přitom též pasivitu činí tak příšernou.

„Pane Svarthjarte…“

Do místnosti vejde Jeník. Působí trochu roztržitě, ale už mu zase v obličeji hraje známý úsměv.

„Promiňte, nezaklepal jsem.“

Ingmar plynulým, avšak dost rychlým pohybem překryje rukou dopis.

„Pane Jeníku,“ řekne mírně. „V pořádku.“

„Zrovna jsem viděl venku Colloreda, se slečnou Adrianne, vykračují si jak dlouhodobí milenci,“ usměje se Jeník a posadí do rohu na polstrovanou židli.

„Našel v ní zalíbení?“

„Spíš rozptýlení, řekl bych.“

„Jako vy ve slečně Nanette,“ řekne Ingmar, schová dopis do zásuvky a zavře kalamář.

„Ano,“ řekne Jeník váhavě. „Asi to tak bude. Každopádně, věděl jste, že za pár dní to budou přesně čtyři roky, co umřel Diderot? Nevím, proč to slaví už dnes, ale slečny Isabelle a Edith mě s tímto zvaly na večírek. Snad byste se též chtěl přidat?“

„Slečna Edith vás zvala?“

„Snad se chtějí usmířit. Bude tam i se snoubencem.“

„Ach tak, a ten bude slavit výročí Diderotovy smrti?“

„Takové téma musela vymyslet Edith, protože Isabelle určitě nečte Diderota, ale to je jedno, já osobně se určitě snoubencům chci omluvit za horkou hlavu,“ řekne Jeník.

„Tedy, slečna Edith má osvícenský večírek a prudérního muže,“ pousměje se Ingmar. „A zdalipak přijde též slečna Nanette?“

„To nevím. Pozvání jí prý bylo vyřízeno. Vlastně jsem napjat, jestli přijde.“

„Vidíte, Jeníku, my půjdem pít,“ řekne Ingmar a zvedne se. „Zatímco Colloredo se prochází tichým městem. Svět stojí na hlavě.“

Za chvíli už kráčí ulicí, kterou zahalilo šero, do nějž mihotavě svítí okna a plynové lampy. Když jdou přes náměstí, Jeník si krátce všimne, jak za jedním z oken, za tím jediným, které jej ze všech zajímalo, pomalu přešla silueta. Na okamžik si pomyslí, že jde pomalu, jako chodíváme, když jsme hluboce zamyšleni a přesto nám ne a ne přijít na mysl ty správné myšlenky. Krok a pak, po nekonečné chvíli, další krok. Jen aby se nestálo.

Pak zas opustí domněnky a za chvíli jsou s Ingmarem v zadním salonu krčmy, zatímco Colloredo s Adrianne se mlčky zastavují pod tlumeně žhnoucí lampou a Nanette, které patřila ona silueta, jako by měla nohy z kamene, jde ztěžka ke dveřím a potom po schodech nahoru, až do malé podkrovní observatoře, nebo spíš jen vyklizené půdy se střešními okny a silným dalekohledem.

Strýc předstírá, že něco vpisuje do papírů rozházených po stole, ale po chvilce to vzdá. Povzdechne si a zdráhavě pohlédne k Nanette, nejprve na špičky bot a lem šatů, pak teprve do tváře. Dívá se omluvně, ale též přísně, a Nanette se na chvíli zastaví, pak pomalu přijde blíž, položí mu ruku na rameno a z něj jako by spadla obrovská tíže.

„Jaký je?“

„Znáš ho přece víc,“ řekne Nanette a posadí se, ruku zamyšleně opřenou o velký dalekohled.

„Ale zajímá mě tvůj dojem.“

„Žádný velký dojem nemám. Ani pozitivní, ani negativní,“ povzdychne si ona. „Nějak se mi nechce říkat žádná velká slova.“

Odmlčí se.

„Někdy se mi zdá, že věci nejsou ani velké, ani malé, že nejsou dobré, nebo špatné, že prostě jen jsou a to je asi tak všechno. Dneska ho mám taky.“

„Takže?“ zeptá se strýc znovu.

„Je snesitelný. Ano, to je to pravé slovo. Zdá se mi to docela snesitelné.“

„To neříkej,“ zatváří se on nešťastně.

„Ale já to nemyslím jako výčitku. Vlastně to myslím jako pozitivum. Čekala jsem něco horšího, pasovala samu sebe do určité role, ale nakonec to bylo prozaičtější a normálnější.“

Starý muž shrbený na židli si všimne, že Nanette tečou po tváři slzy a pak si toho všimne i ona a je tím, zdá se, překvapena, utře si je hřbetem ruky a rychle se zvedne.

„Vyjádřím to lépe, až mi to projde hlavou.“

Otočí se a jakoby v kontrastu k dřívějšímu ploužení vyrazí energicky ke dveřím, které otevře. Chvíli stojí, jako by chtěla něco říct, pak se otočí, dveře zavře a zavolá služku. Přeci jen mezi důstojníky a za ostatními slečnami půjde. Už je rozhodnuto. Tedy alespoň pro dnešní večer a myslet na cokoliv dál je až příliš komplikované a snad to počká na zítra.

„Slečno Nanette, jsem rád, že jste nakonec přišla,“ líbá jí ruku Jeník.

„Nerada bych vás nechávala v napětí.“

Jeník poodsune Nanette židli a usadí ji tak mezi sebe a Ingmara, z nějž, zdá se, spadlo v ten večer mnoho starostí a nenuceně se baví s Edith i jejím snoubencem, čehož si u něj snad všimne proto, že sama za účelem rozptýlení nakonec přišla.

Rozbuší se jí srdce. Jako by ji náhle přepadl pocit viny. Pohlédne na Jeníka, zrovna otočeného, protože odpovídá na nějaký žert ze strany Isabelle. Je to vnímavý muž. Pozná drobnou změnu v chování?

Jeník si za chvíli podává ruku s Milem a usmíření zapíjí schnappsem. Pak teče medovina a také rum, který vyvolá Nanette vzpomínky a mimo jiné připomene, jak čerstvé hroby jsou na krajích Zemlinu.

„A co vy, slečno Nanette?“

Jeník ji zastihne ve chvíli, kdy se zamyslela a ztratila nit.

„Ano?“ usměje se.

„Řešíme oblíbenou knihu od Diderota, který před čtyřmi léty umřel.“

„Ach tak.“

Nanette vytane hned na mysli jedno Diderotovo dílo a teze, která ji z něj tolik zaujala, že by ji hned prohlásila za motto celého textu, tedy zda není odevzdání se úplné poslušnosti tím největším hříchem, kdy se člověk vzdává toho nejdůležitějšího, čímž je svoboda, a tak se jako poslušný může stát pouze fanatikem, jenž se s dogmaty ztotožní, nebo pokrytcem, jenž je naoko přijímá a přitom se jen snaží pod krustou lží uchovat kousek původního sebe.

A pak si toto dílo zakáže říct, protože by jen vzbudila posměch takovým přirovnáním, nebo, a to by bylo horší, opravdu lítost, o což jí zdaleka nejde. A nadto, už vůbec nechce tak okatě spojit život s estetikou, to by bylo jak přebírat popel od štěrku po pás v čistém rybníce a vytvořit v něm skvrnu nesoucí se na vlnách.

Nanette stěží může vědět, že by možná vyvolala reakci kladnou, neboť Jeník sám mnohdy, přemýšleje o vlastních létech v jezuitském řádu a o nesmyslnosti řeholního života, se k úvahovým střípkům knihy Jeptiška vracel. Neví o Jeníkovi, neví o tom, jak mu malá výprava za zdi semináře nepřinesla coby mladému ten respekt, který očekával, ani o tom, jak jej to tehdy zklamalo a jen zvýšilo žízeň po čemkoliv, co přišlo zpoza těch zdí, i kdyby to byl jen vozka se zeleninou, který rád prohodí pár slov o dění z vždy živé Malé Strany, za Jeníkova mládí ještě obce s vlastním magistrátem.

„Myslel si, že mě ošidí, když použije tu divnou váhu, ten starý Kretschmann, ale kdybyste viděl, pane, jak mu sklaplo, když viděl ty oficíry…“

Mluvil s páterem a malý Jan naslouchal dychtivě všemu, co si povídali, od pomluv, přes blábolení, nadávání na sousedy a hašteřivou ženu, informace, kde otevřeli či zavřeli jaký krám, kolik kdo dluží na daních, nebo jak starý vozka smýšlí o císařovně a jejich dětech. Při pocitu marnosti z informací vnitřně vyprázdněných ho lákalo vše opravdové a ze světa, i kdyby to bylo sebemalichernější a bez střípku hodnoty.

„Jakub fatalista,“ řekne Nanette. „Líbí se mi myšlenka zůstat aktivní a drát se kupředu navzdory neotřesitelnému vědomí a přesvědčení, že všem událostem nejen nejde uniknout, ale navíc jsou spřádány z tak jemné a komplikované sítě tisíců drobných příčin, že je sotva můžeme dost dobře vysvětlit a nakonec se musíme smířit s tím, že většina věcí, když už ne v přírodních vědách, pak v našich životech, je pro nás leda náhodou.“

„Kdo jsme a jak jsme se setkali,“ odcituje pohotově Jeník a podívá se na Nanette, jako by další slova věnoval jí, nebo přesněji tomu, co je anebo není mezi nimi. „Odkud a kam jdeme, co říkáme. Co na tom záleží? Copak víme, co nás svedlo? Víme, co nás zas rozpojí? Víme, proč řešíme věci, které řešíme, proč chceme, co chceme a kam vlastně jdeme?“

„Ale nepřestaneme do toho neznáma jít, dodáváme sílu svalům a dýcháme jeden nádech za druhým, dokud je to třeba,“ řekne Nanette a dívá se na Jeníka bez mrkání delší dobu, než je obvyklé, až jej samotného v rozpačitosti donutí se rozmrkat. „Jako ten sluha.“

„Jehož pán označí drzým ničemou, kterému přísluší leda bič na zádech,“ zasměje se Ingmar a tím probudí i Mila s Edith, kteří se strojeně začnou smát.

„Ovšem též ho srovná se Sókratem,“ doplní Jeník.

„Čímž jej lituje, ne chválí.“

„Ano,“ řekne Nanette už méně vážným tónem. „To je taky pravda. Konečně dialog, který není myšlenkově prázdný a zároveň má trochu humoru. I proto jsem vybrala tohle dílo.“

„A já chtěl říct Systém přírody, na kterém pracoval s Holbachem,“ řekne Ingmar. „Nyní však, slečno Nanette, když o tom uvažuji, snad bych též zvolil Jakuba fatalistu.“

Při zmínce barona Holbacha sebou Milo trhne a přestane se zase smát, na což Jeník, jenž před chvílí uzavíral křehký mír, rychle zareaguje a změní téma. Nanette pozvolna opouští v myšlenkách odpoledne, jež bylo o to rozpačitější, o co bylo méně trpké oproti očekávání, zatímco Colloredo opouští Adrianne u vily jejich rodičů a ona se ani neohlédne, neboť prohlédla, že co si vykládala jako zájem, bylo jen touhou důstojníka na chvíli od všeho utéct, a na Zemlin ztěžka padá tma, v níž děla a pušky mlčí skoro výhružným tichem.



 .: Služby & akce PT




 

 

(c) Postřeh team 2001 - 2009        postaveno na českém opensource redakčním systému phpRS

 

fotografie

|

grafika

|

hudba

|

literatura

|

umění

|

galerie

|

poezie

|

gramodeska

|

ars polyri

|

věda

|

elektro

|

technika

|

radio

|

bastlení

|

konstrukce

|

schémata

optimalizace PageRank.cz