Probudila jsem se do dne, jenž sliboval, že bude stejný jako všechny předešlé. Bohužel to nebyl slib, jaký by se mi líbil. Vycházející slunce způsobovalo, že jezero, před nímž celý život stojím a jenž je mým zrcadlem, se rozzářilo do zlata. Já, obyčejná dřevěná lavička, jíž slunce právě pomalu vysouší studící kapky rosy z tenkých kovových nožek, znám jen tento park a toto jezero. To je mým jediným světem.

Slunce pomalu stoupalo a jeho paprsky a teplo se snažily prorazit mlhou. Jakoby se i slunce snažilo utišit můj žal, mou beznaděj. Ale přes hustý černý mrak obklopující mou duši nemůže proniknout žádný z jeho paprsků. Každopádně, jsem mu za tu snahu, za to, že si mě všímá, vděčná.

Do parku přicházeli první lidé. Ach, jak jim závidím. Jsou tak svobodní, mají dvě nohy, mohou jít, kam se jim zachce. Jen já musím stát, nemůžu se rozběhnout. Rozběhnout se a nezastavovat. Běžet do dálky, do neznáma. Jediní, kdo na mě mluví, jsou labutě. Jenže ani ony nechápou, jakou bolest cítím v duši. A přece se mi občas zdá, jakoby ta nejbělejší ze všech labutí chvíli plavala kousek přede mnou ne proto, že ji tam proud vody zanesl, ale proto, že chtěla být se mnou. Její očka mně pozorují a kane z nich slza. Labuť mne lituje. Potom odletí.

Když slunce stojí vprostřed oblohy, blíží se ke mně první lidé. Je to stará žena se svým mladým vnukem. Žena na mně dosedá. Je už stará a znavená. Já jsem také stará, ale musím ji nést na svých ramenou. Chlapec si všímá jen labutí. Proč by si taky všímal kusu dřeva? Hází jim rozdrolené pečivo a ony ho polykají. Proč? Proč jsou labutě bílé a já ne? Proč mohou vzletět k obloze a já ne? Proč já nemám ústa, abych mohla polykat sousta jídla? Proč? Na světě je tolik nezodpovězených otázek, na které nikdy nedostanu odpověď. Už dávno jsem přestala věřit, že se stane zázrak. Že se jednoho dne probudím jako labuť.

Bůh Heimdall strhl svůj sluneční vůz zpět dolů, na západ. Stíny vrhané břízami se začaly prodlužovat a lidi vytrácet. Je to stejné jako každý z té nekonečné řady dnů. I stará paní s vnukem odchází. Jde sice pomalu a opírá se o hůlku, ale jde. Ona může odejít, může si dělat, co chce. Já ne. Já musím zůstat. Jsem vězeň bez mříží. Musím zůstat před jezírkem. Ach, co bych dala za takové nohy, které by mne odnesly pryč odtud, od tohoto milovaného a přeci tolik nenáviděného místa. Od jediného místa, kde jsem schopna žít a také od jediného místa, kde už nechci žít. Čím jsem se provinila, že musím snášet takový trpký osud?

Slunce se již loučí a jediné, co se odráží od bělostného peří mých plovoucích přítelkyň, jsou nyní hvězdy a bělostná měsíční tvář. Slyším hlasy, po lesní pěšince se někdo blíží. Jsou to dva lidé – mladík a dívka. Pomalu se blíží ke mně a já už jim vidím do tváře. On je vysoký a jde jistým krokem. Ve tváři se mu zračí uspokojení, zřejmě už pomýšlí na fyzické slasti, jichž se mu nejspíš v nejbližších vteřinách dostane. Ona je s ním spojena propletenými prsty na rukou. Je o něco menší než on a její vlasy rudé jako krev labutě, jež byla nedávno zastřelena správcem parku, povlávají ladně v mírném větříku. Já se sice nemusím bát, že by mě někdo zastřelil, ale také nemám dlaně, jimiž bych mohla vnímat lidské teplo a nemám mozek, v němž bych mohla pociťovat lásku. Mně nikdo nemiluje a tak to zůstane. Ach jo, klidně bych podstoupila to riziko, že mě může správce popravit za cenu, že bych měla ruce na objímání a rty na líbání. Ale nemám. A to je osud, se kterým se už pomalu začínám smiřovat. Mnoho jsem za tu dlouhou dobu, co tu jsem, pochopila. S tím, že nejsem živočich a už vůbec ne člověk, s tím nic nenadělám. Měla bych být ráda za to, že jsem alespoň ta lavička.

To už však leželi oba na mně a jejich obnažená těla byla žhavá, jako sám Nanahuatzin, který se dobrovolně upálil, aby mohl z oblohy svítit všem lidem. Všem lidem. Ne všem lavičkám. Jen lidem, lidem a labutím. To oni jsou pány světa, já jsem jen host. Jen otrok, jen… …rekvizita. Jejich pohyby se zrychlovaly a byly příliš dynamické na mou léty ztrouchnivělou kostru. To je konec, pomyslela jsem si ještě, tohle nevydržím. A měla jsem pravdu. Už jsem však nebyla zoufalá, čekala jsem na konec smířeně. Naučila jsem tomu, co by mi mnozí lidé mohli závidět – žít se svým údělem. A tak, ač vím, že jsem pouhá lavička, chtěla bych, abyste nyní věděli, že jsem tady, já – pouhá lavička, byla, pokorně stála na jednom místě, nabízela vám posezení, aniž bych chtěla něco na oplátku a zemřela, aniž by si to někdo krom tichých labutí, uvědomil, proto, aby jiný život, život člověka – toho, kdo stál za mým vznikem i smrtí, mohl vzniknout. A až se on narodí a zestárne, bude si dále sedat na lavičky, aniž by někdy tušil, jakou úlohu v jeho životě jedna z nich hrála. Jedno je však jisté – na mne si už nesedne.