|
<<
Září
>>
|
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
| | 1 |
2 |
3 |
4 |
5 |
6 |
| 7 |
8 |
9 |
10 |
11 |
12 |
13 |
| 14 |
15 |
16 |
17 |
18 |
19 |
20 |
| 21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
27 |
| 28 |
29 |
30 |
| | | |
|
Stránku si právě čte 6 lidí.
|
|
Komentáře
ke článku: Jako tělo bez duše
(ze dne 19.05.2006, autor článku: Anit)
|
Komentář ze dne: 19.05.2006 10:54:12
Autor: barbara (barbara@postreh.com)
Titulek:
Ahoj Anitko
Já si tohle taky zažila.říká se, že kdo přežil základku, přežije už všechno. Moc bych Ti chtěla pomoct orávě proto, že vím, co asi prožíváš. Ztracené sebevědomí se hledá těžko, ale jediné, co Ti může donutit se zničit jsi Ty sama. Řekla bych Ti, vykašli se na to, ale vím, že ani tohle nepomohlo.
Jediné, proč tohle všechno dělají je, že cítí, že jsi vyjímečná, velká osobnost.
Anit, tohle je šikana, ale Ty za to nemůžeš, tohle není Tvoji vinou a nikdy nebude!
Jak mi řekl jeden člověk, nikdy neukazuj lidem svou citlivost, ušapou Tě za to. Později příjdeš na to, že Tě lilidé budou vníma tak, jak Ty vnímáš sebe samu.
Pro mě jsi jedinečná, úžasná bytost, která v sobě nosí něco velkého.
Mé dny probíhaly stejně, ranní nevolnosti, pak jsem sedávala v lavici a každý měl špatné narážky, nikdo se nechtěl dotknout toho, čeho jsem se dotkla já, nikdo se ke mně nepříbližil blíž, než bylo nutné. Tohle bolí, hodně to bolí, ještě teď, když si vzpomenu, tolikrát jsem chtěla vyběhnout ze třídy a utéct.
Člověk se postupně uzavře do sebe vytvoří svůj svět a ten někde skutečně existuje, ale Ty jsi teď tady, na tomhle světě a nejsi tu bezdůvodně, dokonce tu dýcháš z vlastní vůle. Do toho druhého světa se jednou stejně vrátíš, ale teď Tě tady potřebujeme, pro někoho jsi nepostradatelná a důležitá, i když to tak vždycky nevypadá.
To, co prožíváš si nezasloužíš, to si nezaslouží nikdo. Zůstaň svá, nedovol, aby masky, které si každá ráno nasazuješ na duši, zničily krásu Tvého Já, protože ho chci poznat, chci poznat, jaká jsi doopravdy, co ukrýváš uvnitř, chci tu být pro Tebe a myslím, že nejsem sama, kdo Ti chce pomoci.
Tohle jsou jen slova, která nikdy nedokážou zcela zacelit Tvé rány, ale hlavně jim nepropadni.
Půjdeš ráno do školy a budeš tam, jak říkám, prostě to uděláš, ale nenechej se tím pohltit. Byla by to škoda. V Tobě je něco, co nemá každý a Ty se za to nesmíš stydět, nesmíš, nedovolím Ti to já a
|
Reakce na komentář
""
************** * **************
Jako tělo bez duše
 O mně, mém životě a o tom proč vlastně píšu....
Celou dobu jsem to věděla a taky si uvědomovala. Ani nevím, proč mě to tak vzalo, když mi můj spolužák do očí řekl, že se se mnou ve třídě nikdo nebaví. Že nemám žádné přátele. Že jsem ve třídě navíc.
Že bych nechyběla, kdybych odešla.
Ale tohle všechno jsem přece věděla... přesto mi bylo do breku. Ale jen jsem se kousla do jazyka, abych neřekla žádnou blbost, zavřela oči, aby mi nevytryskly slzy a uštípla další kus srdce, když jsem se přinutila k úsměvu.
Snažím se tam zapadat do kolektivu, ale oni mě pořád neberou. Posmívají se mi. Urážejí mě. A nebylo by to poprvé, kdyby mi vyhrožovali..a k vyhrožování přidali nějakou tu facku, aby nemluvili do větru.
Často mi ráno bývá špatně, protože mám strach, jaké to zase bude ve škole. Když vím, co o mě všichni říkají. Nedovedu si představit, že zítra tam budu taky sedět. Dělat slepou.
Ale jak říká Barča...já to prostě udělám.
Budu sedět v lavici, nebudu nic dělat, nic říkat…a přesto jim budu vadit.
Bude jim vadit, že dýchám stejný vzduch jako oni.
A já budu potichu, soustředit se jen na to, že se nesmím rozbrečet. A i kdyby, nikdo by za mnou nepřišel. Přijdou jen když potřebuju vysvětlit učivo na písemku nebo když potřebuju peníze nebo když si nemají z koho udělat srandu.
A bojím se, že takhle už další dva roky nevydržím. Ráno vstávat s bolestmi břicha a ve škole se snažit nevybuchnout. Bojím se vyměnit třídu nebo i školu, protože si myslím, že by to tam bylo stejné. Bojím se, že to stejně jednou praskne. Bojím se na besedách o šikaně sedat si dopředu, aby se mě někdo na něco nezeptal a ze mě něco nevylítlo.
Protože tohle není šikana. Já tomu věřím. Někde uvnitř věřím, že si to můj spolužák vymyslel. Že mi jen lhal jako všichni ostatní.
Protože tohle oni dělají..lžou a přitom ani nemžiknou očima. Celou dobu se vám dívají přímo do očí..Proto jsem si vytvořila svůj svět, do kterého můžu vstoupit jen já…svět plný písmen a vymyšlených osudů…zbyla mi snad jiná možnost, než se uzavřít do sebe?
Ne.
A tak se protloukám ulicemi, snažím se být sama sebou, ale spíš jsem jako tělo bez duše...
Tak mi promiňte moje smutná slova, na které možná nemám právo. Třeba je moje reakce na všechno přehnaná. Promiňte mi to, že jsem jaká jsem..ale já jiná být neumím..ať se snažím sebevíc, stále zůstávám ta divná holka…
|
Zobrazit článek Jako tělo bez duše
|
|
